RUDOLF QUASS
|
Heimat Heimat, du bist die Erde, aus der bin ich, zu der ich wieder werde; du bist der Grund, das Fundament, das mich prägt und trägt bis an mein End. Heimat, du bist die Liebe, die mich begleitet durch all die Zeit im weltlichen Getriebe, die Heimatliebe gibt immer noch die Kraft, die Liebe zu ihr ist Leidenschaft. Heimat, du bist das Gras, wo ich glücklich träumend saß, wo ich Pläne schmiedete fürs Leben, Vieles ging eine andere Richtung, auch daneben. Heimat, du bist der Baum, der mich wies hin zum Himmelsraum. Mein Gebet war und ist, dass uns der Herrgott nicht vergisst. Heimat, du bist Geborgenheit in guter wie in schlechter Zeit, hier waren deine Freunde, nicht zu spüren waren Hasser, Feinde. Heimat, das ist Sehnsucht, und niemand dieses Land verflucht, wo die Mutter dir das Leben gab, das Sehnen bleibt schmerzlich bis zum Grab. Heimat, das ist Jugend, gespickt mit Freude, Liebe, Leid und Tugend, Heimat, du erinnerst an so Vieles, ich hab dich gern, nur der Weg zu dir ist schon so fern. |
Domov Domove, ty jsi ta země, z níž vzešel jsem a která znovu bude ze mě; ty jsi tím gruntem a tím fundamentem, co určuje mne, bez něhož nic nejsem. Domove, ty jsi láskou všech mých let, provázíš mě v tom shonu, jímž je svět, cit k tobě stále dává mi dost sil, je to vášeň, v níž klid se rozpustil. Domove, jsi jak tráva, o které se mi ještě ve snu zdává, kde jsem sedával, kul plány do budoucna, všechno šlo pak stejně jinak než má přání vroucná. Domove, stromu se podobáš, co mně ukazoval vzhůru, k nebi až. Prosím i dnes, jak nad námi se klene, ať Pán Bůh v něm na nás nezapomene. Domove, skýtáš bezpečí i v časech, co nám nesvědčí, tady sis mohl přáteli být jist, nikde nebylo cítit zlobu, nenávist. Domov, to je jak touha po něčem, co kletbě vzdoruje, kde s matkou býval jsem, kde kdys i pro tě život započal a stesk po tom až k hrobu neseš dál. Domove, jsi náš dávný mladý čas, radost, čest, láska, žal po ní zbylý v nás, připomínáš nám, co jsme prožívali, jen kdybys nebyl v nedozírné dáli. |
|
Glaube und eimat, 1996, č. 11, s. 71 |
|
|
Unser Oppolz Denke oft ans Dorf zurück, vom Leben wars das jüngste Stück. Am Bach, der Straße lang ganz nah, oder am Hang reihten sich die Häuser durch das Tal, Bauernhöfe, Häusl, Schule, Bäcker, Schuhmacher und ein Lokal; fünf Kilometer lang zog es sich hin mit 154 Häusern und 740 Menschen drin. Von Ost nach West und umgekehrt, die Gedankenwanderung mir viel beschert; ich seh die Bäume, die Burg, die Türen, Tore, Wege, die Dächer, Hausbänke, Marterln, Kreuze, Brücken, Stege; ich seh die damals alten Leute, die nicht mehr leben heute; ich war unbeschwert und jung und die Gedanken gehen gern und oft zurück in diese Erinnerung. Oppolz, unser Ort, unsere Gemeinde, hatte keine Demonstrierer, keine AIDSler, keine Drogen, keine Feinde, wir kannten keine Milchseen, keine Butterberge, in Bezug auf Überfluß und Wohlstand waren wir Zwerge; wir rackerten im Wald, auf Wiesen, auf dem Feld, unendlich lieb wir auch heut noch haben dieses unsere damals kleine, harte Welt. Niemand kann sie aus der Erinnerung vertreiben, sie wird in unseren Herzen bis zum Ende bleiben. Obwohl wir heute besser leben, Heimat kann uns keiner geben. Die Schwalbe kann dahin zurück, wo sie geboren, für uns ist Oppolz, unser Dorf verloren; doch die Liebe und den Glauben konnten sie nicht rauben an unser Dorf, die Heimaterde, wir müssen glauben, beten, daß sie wieder unser werde. Wir müssen Herrgott danken, dass wir Erinnerung haben und Gedanken; denn Oppolz ist nicht mehr, alles zerstört, öd und leer; wir können nur mehr in Gedanken wandern von einem Haus zum andern, und diese inneren Bilder müssen wir weitergeben an die, die nach uns leben. |
Naše ves Na tu ves ohlížím se zpět, jak žila ještě naposled. Při potoce i cestě zaň, blízko i dál, výš kde je stráň, šly domy řadou tím tichým údolím, statky i chalupy, škola, pekař, švec, hospoda co já vím; ves pět kilometrů nadél táhla se vždy dál, na 150 čísel měla, pětkrát tolik lidí bys v ní spočítal. Z východu na západ a zase naopak v duchu jí putuju a vidím tak stromy, hrad, u statků dveře a vrata, výš i níže střechy, lavičky před domy, mostky, pěšiny, boží muka a kříže, vidím lidi už tenkrát staré, co jich měla ves, a kteří dávno nežijou už dnes; sám byl jsem tak bez starosti, tak mlád, že rád se vracím nazpět v myšlenkách alespoň vzpomínat. Oppolz se ta ves, ta naše obec jmenovala, nějaké demonstrace, AIDS, drogy a teror sotva znala, mléčná jezera a hory másla za vesnicí nebyly, jak dnes čtem o nich, co do přebytků jsme byli spíše trpaslíci; v lese, na lukách a polích bylo věru se co otáčet, přesto nekonečně milý byl nám a je dosud ten náš tenkrát malý, drsný svět. Ze vzpomínek nás vyhnat nikdo nemůže jak kdysi z něho, ty v srdci dál zůstanou až do konce našeho. Ačkoli líp si možná žijeme dnes tady, domov se vrátit nedá nám všem dohromady. Vlaštovky mohou se tam vracet, kde se narodily, pro nás je ztraceno to všechno, co jsme byli; láska a víra, tichý cit, nedají se však uloupit. Musíme doufat, že ta ves, rodný práh, ta zem bude zas naše nejen v modlitbách. Musíme Pánu Bohu děkovat že máme paměť v sobě napořád a i když domov není podle jména už náš, ves zpustla poničená, putujeme tam aspoň v mysli zas, od domu k domu, v jakýkoli čas, ten obraz v nitru pak chceme postoupit těm všem, kdo po nás budou žít. |
|
Glaube und Heimat, 1999, č. 12, s. 75-76 |
|
P.S. Jak se dočítám v Glaube und Heimat, 1990, č. 5, s. 56 při téže básni, otištěné tu ještě bez poslední své sloky a končící tedy veršem "wir müssen glauben, beten, dass sie wieder unser werde.", přednesl ji její autor osobně v Aalen na setkání vyhnaných rodáků z Tiché, tzv. "Oppolzer Treffen", dne 17. března 1990.
Narodil se 5. dubna 1917 v Tiché (Oppolz) na usedlosti zvané u "Tischlerů". V bavorském Norimberku, kde se ocitl po vyhnání se svou rodinou, působil jako ředitel zvláštní školy (Sonderschulrektor), zemřel dne 2. února 2000, pochován byl však dost velký kus odtud na jih
ve Pfalzpaint východně od Eichstättu, po boku své ženy Theresie, řečené doma v Tiché "Rißn Schneider", zesnulé už 1. listopadu 1996, a její sestry Hedwig. Zanechal po sobě dceru Edith, povoláním lékařku, vnuka Davida a vnučku Tamaru. Stačí navštívit Tichou po letech a pochopíme, o čem se nám všem rozhodl vyprávět veršem.
- - - - -
* Tichá / † Norimberk (BY) / † † Pfalzpaint (BY)
