KATHARINA RAUSCH-FUCHSOVÁ
Z mojí vánoční knížky pro útěchu*
Myšlenky a slova k Vánocům roku 1951
"Jen víra v Boha sama nám může být poutnickou holí, oporou na trnité cestě životem." Tato víra nám nejjasněji září ze zázraku Vánoc. Proto bude i v časech nejvyšší nouze a nejhlubšího osobního neštěstí "těch pár prosincových dní naplněno vždy znovu divuplnou silou, která vychází z kouzelné zkazky přesvaté noci a jako jiskra zažehuje v nás niterný krbový oheň, takže i pro bezprávné vyděděnce této naší doby je tu trochu více tepla, trochu více pospolitosti pomocných rukou a dobré vůle všude kolem" - takže my, naplněni vírou v ten div, můžeme zpívat:
|
"Wunder der Weihnacht,
du bist uns im Herzen, brennendes Licht, du erhellst nun jeden Raum - heller un reiner als aller Kerzen strahlendes Leuchten am grünen Tannenbaum. Aus alten Sagen kommt uns ein Glück - nichts ist so dunkel, nichts ist so trübe, dass nicht der Glaube, dass nicht der Liebe leuchtend es wandle ins Helle zurück." |
(tj. "Zase div Vánoc
my v srdci teď máme, planoucí svit nám září teď v každý kout - čistějším jasem než svící plamen ze stromku Vánoc kam stačí proniknout. Ze starých zkazek jde štěstí k nám - není žádné tmy, ni rmutu není, aby to víra, aby to láska neznala změnit zpět na jas sám." - pozn. překl.) |
|
Společný stesk za ztraceným domovem zatmívá a kalí náš nynější život. Chceme se tedy prostřed bídy dneška ve vroucné víře a lásce modlit k Bohu, našemu Pánu, slovy baronky Alice von Gaudy (pruská básnířka rodem z Berlína, žila v letech 1863-1929 - pozn. překl.): |
|
|
Wir wollen ja nur wie die Hirten am Stalle stehn -
wir wollen ja Deiner Herrlichkeit nur einen Schimmer sehn, der Du uns so gezüchtigt hast. der Du uns prüfst, wie nie zuvor, lass uns ein Stündlein am Weihnachtstag niederlegen die Sorgenlast! Unsere Seelen sind wund und müd' - wir brauchen Dein Licht. Wir brauchen des Engels tröstenden Gruß: "Fürchtet euch nicht!" Wir brauchen der Weihnacht versöhnenden Glanz, der sagt, dass es Liebe gibt. - Wir brauchen Dich, Gott, wir brauchen Dich ganz, der Du uns einst geliebt. - Ist die Tiefe nun tief genug, in die wir gebannt, dann reich' uns, Erlöser von Bethlehem, Deine Retterhand. Gib uns nur einen Funken der Kraft, die Dich stählte im Leid, gib die Schwingen zurück, die uns Freiheit geschafft, in glücklicher Zeit! Noch glimmt in uns einer Sehnsucht Glut, ein Wille zur Tat, noch säet in uns der alte Mut seiner Hoffnung Saat - lass uns nicht elend zu Grunde gehn, reiß' uns empor! Wir flehn, wie die Kinder vor Weihnachten flehn, Leih' uns Dein Ohr! |
Chceme jak pastýři kdysi za září nad stájí jít -
veškeré Tvojí nádhery zachytit byť jen třpyt. Ty, který nás tak kárat smíš, který zkoušíš nás jak dosud nikdy, nechej nás v tu hodinu Vánoc tu složit všech starostí tíž! Naše duše jsou plničké ran - kéž jas Tvůj se k nim snese.. Andělský hlas kéž praví i nám: "Ničeho nebojte se!" Třeba nám Vánoc pokojná zář, jež hlásá dál lásky řád. - Třeba nám, Bože, Tvá laskavá tvář, přece nás měls kdys rád. - Je snad už dost hluboká propast, kam svedl zlý čas, rukou svou, Dítě z Betléma, z ní vyveď nás zas. Dej nám síly byť jiskřičku jen, v kterou Tě ukoval žal, křídla nazpět nám vrať, které svoboda dá, k letu do štěstí dál! Doutná v nás ještě touhy žár a vůle žít činy, stará odvaha dá naději vyklíčit - nedej nám trpět dál ten pád, pozdvihni výš! Chcem jak děti si vánoční dar Tvůj přát: tu prosbu slyš! |
|
Böhmwind, s. 26-27 |
|
|
Bitte Warum bin ich immer Flüchtling genannt? Bin ich aus Furcht davon gerannt? Tat ich jemandem Leid und Schaden? Bin ich mit Schuld und Verbrechen beladen? Wollt ich mich einer Strafe entziehn? Und musst ich darum in die Fremde entfliehn? Aus solchem Grunde bin ich nicht hier: Drum sage, o Bruder, nicht Flüchtling zu mir! Durch Wochen tobte die Schlacht voll Grauen, werden wir nochmals die Sonne schauen? Wird uns das Erdloch Schutz gewähren? und sollte der Kampf auch noch lange währen, wir sind geblieben und nicht geflohen, und mocht uns auch die Hölle drohen. Aus Feigheit bin ich - bei Gott - nicht hier, Drum sage nie wieder Flüchtling zu mir! Den Krieg hat niemand von uns gewollt, und doch ist er über's Land gerollt. Man nahm uns Heimat, Hof und Habe, doch griffen wir nicht zum Wanderstabe, man trieb uns aus wie Herdentiere und zwang uns klopen an fremde Türe. Hätt' mein Wille Geltung, ich stände nicht hier, und niemand könnt sagen "Flüchtling" zu mir. Warum von daheim nichts mitgenommen? Wir sind doch so schwer beladen gekommen; Wir trugen Deutschlands Schicksal zu dir Und luden es ab vor deiner Tür. Deutschland, das bin nicht allein, ich bin es mit allen, mit dir im Verein. Und musste ich fort und bin nun Hier, als Flüchtling stehe ich nicht vor dir! Du kannst mir die Bleibe nicht verwehren, du musst mich dulden und teils auch ernähren, musst Dach und Liegestatt mit mir teilen, auch du kannst dem Schicksal nicht enteilen. Das - Bruder - ist dein verlorener Krieg, dass ich fortab zur Last dir lieg! Das brennt so beschämend und quälend in mir, Zumal du immer sagst "Flüchtling" zu mir. Warum ich hier bin, willst du Essen? Weil Deutschland aus den Fugen gerissen Nur wer um Deutschland die Heimat muss meiden, weiß, was es heft, für Deutschland zu leiden. Du - Bruder - trägst nur geringer Teil, ist dir für mich kein Erbarmen feil? Glaub mir, mich jammert, dass ich bin hier, drum sage niemals mehr Flüchtling zu mir. |
Prosba Proč mám cejch tady uprchlíka mít? Odešli jsme snad někdo pro svůj klid? Uškodili jsme někomu snad v právu? Padá čís vina teď na naši hlavu? Snažili jsme se trestu uniknout? Vydali jsme se proto sem na trudnou pouť? Z takových příčin věru nejsem zde: Bratře, nejmenuj uprchlíkem mne! Po celé týdny se tam hrůzy děly, snad jak bychom už slunce neviděli. Mohla nás skrýt snad jenom díra v zemi, i kdybychom však nadál byli němí, my trvali tam peklem obklopeni: nejsme ti, kdo si útěku víc cení. Ze zbabělosti, ví Bůh, nejsme zde, proto nejmenuj uprchlíkem mne! Tu válku přece kdo z nás by si přál, jak valila se zemí dál a dál. Byl nám vzat domov, všechno po okolí, my nesáhli však po poutnické holi. Hnali nás odtud jako stádo zvěře, nuceny klepat tu na cizí dveře. Ne z naší vůle stojíme teď zde, nikdo nejmenuj uprchlíkem mne! Proč z domova nic s sebou neneseme? My odtud přece obtíženi jdeme; německý osud neseme sem k vám,. než tu ho složit není věru kam. Německo, kéž tu nejsme k sobě němí, každý s každým, jeden každý se všemi. Pryč musili jsme, tys teď naše Zde, ty uprchlíkem nenazveš už mne! Jsi útočištěm naším, dobře ty víš, proč strpíš dál nás, proč nás v nouzi živíš, proč střechu sdílíš se mnou, k spaní kout, víš: osudu že nelze uniknout. Prohraná válka, bratři, plna ztrát, mne k tíži vám tu dává uléhat! Hoří to hanbou a mukami ve mně, když "uprchlík" pak tady říká se mně. Proč jsem tu? Když to ještě nevíš snad: Německo že dospělo na rozpad a kdo pro ně svůj domov ztratit musil, ten teprv ví, co pro Německo zkusil. Vy, bratři, nesete jen nepatrný díl, z nás soucit váš už každý zaplatil. Věřte mi, žal pomyslet, proč jsem zde -- přestaňte zvát už uprchlíkem mne. |
|
Böhmwind, s. 28-29 |
|
P.S. Jakkoli i opravdových uprchlíků by se našlo po válce dost, stali se na základě "odsunu" i oni vysídlenci či vyhnanci, zbavenými majetku i práv.
Když paní Katharina Rauschová dne 24. května roku 1987 ve Waging am See zemřela (a tři dny nato byla i pohřbena), bylo jí požehnaných 91 let věku. Odešla do Bavor z Vimperka (Winterberg), kde se narodila 3. ledna 1896 jako Katharina Fuchsová v rodině městského úředníka Antona Fuchse a jeho ženy Kathariny, roz. Schneedörflerové. Slečna Fuchsová se stala učitelkou na vimperské dívčí škole a její dost jinak náročné metody výuky čtení a psaní prý byly někdejšími začátečnicemi jejích "elementárek" vzpomínány s vděčností ještě po letech. V květnu 1925 si ve dnes už neexistujícím kostele sv. Martina (roku 1977 byl zbořen) v Novém Světě (Neugebäu) slíbili věrnost na celý život s Rudolfem Rauschem. Měli spolu pak jedinou dceru Gertrud (Trude), později provdanou Bleibingerovou, která je psána na parte maminčině spolu s otcem, když ji v Bavorsku ve Waging am See pochovávali. Ten bavorský městys ne tak daleko od hranice s Rakouskem má ve znaku sv. Martina na koni, jak se dělí o svůj plášť s chudákem. To všechno se na světě děje zas a znovu.
- - - - -
* Vimperk / † † † Waging am See (BY)
