KARL-HEINZ RAUSCHER
Týden v Mošně / Eine Woche in Jandles
Cesta do ticha, cesta k přírodě a k usebrání, k osvěžení a oddechu (v originále "zum Innehalten, Erholen und Durchatmen" - pozn. překl.). K tomu všemu je Šumava jako stvořená. Právě tady v Mošně (v originále "in Jandles" - pozn. překl.) je zvlášť případné o tom hovořit. Mošna (osada dnes pod tím českým jménem, které se v Rauscherově textu, určeném pro krajanský časopis, vůbec neobjeví, téměř zcela zaniklá, viz webový server Zaniklé obce - pozn. překl.) leží v Čechách mezi Volary (Wallern) a Prachaticemi (Prachatitz) pouhou půlhodinu cesty od hraničního přechodu Strážný / Philippsreut (v originále jen "Philippsreut" - pozn. překl.) severovýchodně od Pasova (Passau). Je to ves mého pradědečka. Zjistil jsem to teprve loni. Teď tu má žena Irmgard a já trávíme celý týden (v objektu zvaném Farma Mošna, viz web Farma Mošna - pozn. překl.), kráčíme se sněžnicemi jiskřícím sněhovým snem a hledáme cestu nazpět ke svým kořenům. Také Irmgardini předkové pocházejí z těchto končin.
Výjimečným zážitkem byly nám ticho a krása zdejší krajiny, vyvolávající v nás hluboký vnitřní klid a spokojenost. Bylo to, jako by stará německočeská kultura na tomto místě dosud dýchala a sdělovala cosi už svou samotnou atmosférou, jakmile člověk vystoupil z auta. Zdálo se nám to natolik pozoruhodným, že se o své zkušenosti z Mošny s vámi chceme podělit.
To místo je přímo úžasně předurčeno pro časovou prodlevu, pro zapomenutí na čas (v originále "für ein Retreat geeignet, für eine Auszeit" - pozn. překl.), kdy člověk po stresujících životních obdobích znovu nachází cestu k sobě samému a chce se osvěžit na těle i na duši. Přirozeně je někdejší Jandles i ideálním místem pro lidi kdysi ze Šumavy vyhnané, zejména pak pro jejich děti a vnuky. Je tu možno v klidu nalézt napojení na posilující energii předků a na nosnou sílu domova.
Životní pocit je pak lepší i tam, kde je člověku žít natrvalo. Pouť sem znamená pobyt na čerstvém vzduchu a v nedotčené přírodě, uvolnění v sauně nebo v bazénu, večer pak příjemná zábava při otevřeném krbu u vychlazeného plzeňského. Tady uprostřed Evropy leží krajina, která nás opět očekává, krásná Šumava.
Život v šumavských vsích vyznačovala selská práce v tvrdých podmínkách. Tady v 800 metrech nadmořské výšky, v drsném počasí, bez elektrického proudu a motorového pohonu zůstávalo jen jedno: pracovat spolu a držet spolu. Vedle dobytka a ovcí si místní drželi drůbež a něco prasat. Pěstovalo se žito, pšenice, brambory a zelí. Kyselé zelí bylo dárcem vitaminů za dlouhé zimy.
Polní práce se konaly s koňskými, volskými a kravskými potahy. Děti chodily do školy ve Zbytinách (Oberhaid). V zimě to byla cesta dlouhá a obtížná.
Na podzim se ženské večer scházely k draní peří, Husí peří muselo být odráno z brků (zbyla jen "pápěrka" na konci nesedraného brku a ta se házela pod stůl, ze silných, jen napůl sedraných brků se dělaly mašlovačky na pomašťování - pozn. překl.). Po dračkách často soused zahrál na harmoniku, zpívalo se a tancovalo.
Jandles bylo osídleno někdy kolem roku 1360. Kraj patřil tehdy klášteru Zlatá Koruna (Goldenkron), založenému v roce 1263 králem Přemyslem Otakarem II. (originále jen "von König Ottokar II." - pozn. překl.). Tehdejší majitelé půdy, jimž les přinášel příliš malý zisk, lákali sem pilné mladé lidi z Bavor a z Rakous, většinou selské syny a dcery, jako osídlence. Klučili les a budovali malé osady. Přes vysoké dávky, jimiž byli povinováni vrchnosti, vytvořili Šumavané svou pudovou tvořivostí a nezdolnou vytrvalostí z pusté divočiny evropskou kulturní zemi.
Za habsburského c.k. mocnářství žili spolu v Čechách Češi a Němci navzájem v pokoji a míru. Po první světové válce nebyla německo-česká území přičleněna k Rakousku, jak si to mnozí jejich obyvatelé přáli, nýbrž byla přiřčena nově vzniklému Československu. V něm se ovšem německy hovořící obyvatelstvo octlo náhle v menšině. Někteří čeští politici už tehdy kuli plány na vyhnání Němců ze země.
V důsledku bezpráví a zvěrstev, spáchaných za druhé světové války nacistickým Německem mohly tyto tendence nabýt značně na síle. Dohodou vítězných mocností bylo v letech 1945 a 1946 vyhnání více než 3 milionů sudetských Němců učiněno skutkem. V samotné vsi Jandles postihlo vyhnání 75 obyvatel, obývajících 6 velkých selských dvorů a deset výměnků (v originále "die in sechs großen Höfen und zehn Stübln wohnten" - pozn. překl.).
S sebou směli vzít na osobu jen 50 kilogramů zavazadel. Opuštěná stavení byla v následujících vypleněna a vyrabována. Mezi novými osídlenci nebyl nikdo, kdo by se chtěl živit tradičním selským způsobem života. Onen fortel (v originále "das Knowhow" - pozn. překl.), ona po celá staletí rostlá kultura Šumavy, opustila zemi s jejími vyhnanými obyvateli. Stavení někdejší vsi Jandles se rozpadla a byla v šedesátých letech vojskem vyhozena do povětří a srovnána se zemí. Jen statek zvaný kdysi Ondre-Haus přestál tu zkázu díky jedné slovenské rodině, která ho tehdy obývala a zabarikádovala se v něm proti likvidačnímu komandu.
Až daleko později zakoupila usedlost rodina Rycheckých z Prahy a upravila ji po celkové renovaci na rekreační ubytovací zařízení (zvané, jak už zmíněno, Farma Mošna - pozn. překl.), moderně a vkusně vybavené.
Rodina Rycheckých (patří jí mj. i jediný zachovaný objekt na Knížecích Pláních, povolit přístup k němu mohla však jedině sama vláda České republiky /!/, pod jejímž usnesením /viz Usnesení vlády České republiky ze dne: 26. ledna 2005 č. 128/ je podepsán v roce 2005 brzy nato "padlý" premiér Gross - pozn. překl.) se na různých místech zasazuje o smíření mezi Čechy a Němci. Také my jsme byli srdečně vítáni. Před otevřeným krbem jsme se stali přáteli. Tady v Mošně má smíření opravdovou šanci. Je to místo příhodné k tomu, abychom vzpomněli na minulost a připravovali cestu budoucnosti. Neboť zárukou míru je jen společná budoucnost.
Hoam!, 2011, č. 3, s. 10-12
Ze zimního deníku, psaného za pobytu v zaniklé vsi mých praotců
Jandles, 6. ledna 2011
Slunečný den! Se sněžnicemi do Koryta (Hundsnursch), pak špatným směrem čtyři kilometry lesem a průsekem. To bylo právě ono. Na jedné lesní louce ve sněhu po kolena vysokém horký čaj s vánočkou (v originále "mit Christstollen" - pozn. překl.). Potřebovali jsme to už. Před námi bylo ještě šest kilometrů, další nedobrovolnou zacházku v to počítaje. Vyčerpáni, ale šťastní jsme dorazili ze Zbytin zpátky sem do Jandles. Teď sedím jako včera v klubovce před otevřeným krbem. Jak jen ten oheň krásně praská, zřejmě je ve dřevě hodně pryskyřice. Hovoří rovnou k nám. Miluju tu vůni. Nevím přesně, co se tu se mnou děje. Něco je ve vzduchu, co nemůžu pochopit. Čirý přelud to asi nebude. Jsem vnitřně klidný a rozrušený zároveň. Už v dubnu, kdy jsme s Irmgard nahoře na loucepoprvé stanuli v místech, kde kdysi stála ves jménem Jandles, odnesli jsme si odtud do Bavorska kus pocitu domova. Tentokráte je to ale ještě silnější.
Jandles, 7. ledna 2011
V noci pršelo. Jen v kožešinových botách na nohou jsme stoupali měkkým, mokrým sněhem nahoru do svahu k místu, kde stávala pastouška. Zůstal z ní jen zarostlý kamenný val, na kterém rostou vysoké stromy. Dvě staré třešně jako by držely stráž. Přelezli jsme ohrazení pastviny a vyškrabali se na kamennou ruinu, vyčnívající sotva jeden metr ze sněhové závěje. Stanout tady bylo prostě něco silného, když jsem věděl, že na tomto místě, ve starém domě, který znám z jedné fotografie, žili, milovali a umírali mí předkové po otci se svými ženami, dětmi a rodiči. Tvář mého prapraděda Franze Rauschera byla objevena teprve posledního léta dcerami ze stavení řečeného Geirodum-Haus na jedné svatební fotografii. Malý muž se širokou lebkou, jejíž rysy lze jen zpola rozeznat za vyšším ramenem kohosi, stojícího před ním. Tady žil. Jak jsem tu stál na valu ze žulových kamenů, viděl jsem ho přicházet od jednoho z mnoha setkání v Ondre (dnešní Farma Mošna - pozn. překl.), viděl jsem ho jít zahradou, sedět ve světnici se svou ženou Eleonorou, mou praprabábou. Radili se o svých dětech. Alespoň některé z nich mnoha dorostly dospělého věku. Oni jak tak seděli, drželi se za ruce a říkali si navzájem jeden druhému: Es ist gut (tj. "Je dobře." - pozn. překl.). Jak tady stojím, narůstá ve mně síla, kterou nedokážu pojmenovat. Něco takového jsem ještě nezažil.
Jandles, 8. ledna 2011
Dne, v den našeho odjezdu, jdu ještě jednou sám tam nahoru k pastoušce. Znovu ten silný, posilující pocit! Bylo mi skutečně, jako bych nalezl napojení na dlouho hledané a pohřešované kořeny. Co to znamená a co to přináší s sebou, ještě nevím a nemohu ani vědět. Ukážou to teprve následující týdny, měsíce a roky.
Hoam!, 2011, č. 3, s. 13-14
Karl-Heinz Rauscher je vzděláním a povoláním původně lékař. Narodil se v roce 1955 v Dolním Bavorsku (ani na svých osobních webových stránkách neuvádí bližší údaje o tom), studoval medicinu na Ludwig-Maxmilian-Universität v bavorském Mnichově a v USA a má za sebou dlouholetou klinickou praxi a následnou soukromou praxi s těžištěm v psychoterapii se zaměřením na oblast rodiny, podnikání, mezinárodních konfliktů a hnutí mladých (natočil v roce 2011 videoreportáže v Madridu, Paříži a Mnichově z demonstrací pod heslem "Skutečná demokracie teď" (SDT). Od roku 1990 je zároveň činný jednak jako spisovatel, jednak jako docent scénáristiky na Mezinárodní filmové škole (Internationale Filmschule /ifs/) v Kolíně nad Rýnem a na mnichovské Macromedia Akademie "pro nová média". Na Farmu Mošna v majetku rodiny Rycheckých se vypravil nejen za duchovní a tělesnou rekreací, nýbrž i ve stopách svých předků. Jak se dočítáme ve zbytinské matrice, měl ve zdejším kostele sv. Víta skutečně v únoru 1866 svatbu jeho prapraděd Franz Rauscher, podruh (Inwohner) v Jandles čp. 7, příslušný do Sviňovic (Schweinetschlag), narozený v Jandles dne 4. května roku 1841 jako syn zdejšího pastýře Johanna Rauschera a jeho ženy Marie, nemanželské dcery Marie Krikingerové z Bobovce (Pfaffenschlag). Ženichovým otcem byl Bartl Rauscher z Jandles a matkou Agnes, roz. Draxlerová ze Sviňovic. Nevěsta Eleonora byla dcerou Antona Königa, podruha ve Zbytinách čp. 38, a jeho choti Aloisie, roz. Bayerové ze Zbytin čp. 24. V pastoušce (Hirterhaus, po "chalupě" se i jejím obyvatelům říkalo "Hirter") žil i praděd Karla-Heinze Rauschera, narozený Franzi a Eleonoře Rauscherovým 22. listopadu roku 1875. Ti všichni a snad i jiní se s ním na kamenném valu vzali za ruce a my ještě nevíme, co to přináší s sebou. Ukážou to teprve následující týdny, měsíce a roky.
- - - - -
Mošna, Zbytiny
