KATHARINA RAUSCHMANNOVÁ
Vyhnání z mé domovské obce Žár dne 24. srpna roku 1945
Válka se svými hrůzami došla konce a život se pěkně pomalu navracel k normálu. K vydechnutí zbylo ovšem málo času, poněvadž brzy začaly kolovat zvěsti, že zejména všichni německojazyční "Böhmen" musejí odtud ze země pryč. Bylo mi tenkrát 16 let. Od ruských vojáků jsme se dozvěděli, že k vyhnání obyvatel naší vsi má dojít dne 24. srpna 1945. Zavládlo zoufalství a jakýsi chaotický úděs (v originále "Verzweiflung, Schrecken, ein Durcheinander" - pozn. překl.), poněvadž nikdo ze zdejších nedokázal pochopit, co to má ve skutečnosti obnášet
Rychle jsme vypravili vůz plný dobrých věcí k mé švagrové Marii a jejím rodičům do Božejova (v originále "zu meiner Schwägerin, der 'Einnehmer Marie' und ihren Eltern nach Buschendorf", poněvadž "Einnehmer" se rodině Schweighoferově, z níž švagrová pocházela, říkalo tak "po chalupě" v Božejově čp. 6 - pozn. překl.) Tam ještě nebylo o vysídlení a vyhnání ani řeči a my doufali, že si všechno zase odvezeme zpátky.
Myšlenka, že bychom mohli někdy spát v důvěrně blízkém rodičovském domě naposledy, trápila tělo i duši. Teprve pozdě k ránu jsem dokázala zamhouřit oči samou starostí bdělé. Stejně jsme musili časně vstát, abychom jako obvykle nakrmili dobytek, podojili krávy, což v mém případě alespoň provázel pláč a vzlykot.
Zvířatům jsme naložili bohatě krmení a dopřáli hodně vody. Taky telata dostala zvlášť dobré pití. Nevěděli jsme přece, jestli tak budeme smět ještě vůbec někdy učinit.
Když jsme byli s prací ve stáji hotovi, vyděšeni jsme spatřili táhnout kolem našeho statku první z obyvatelů vsi v průvodu, střeženém českými partyzány. Každý ze zástupu sousedů byl obtížen ruksakem a taškami, mnozí z mužů měli na hlavách několikero klobouků, poněvadž to, co měl kdo na těle, se přece jen dalo obtížněji zabavit.
Něco nepochopitelného se dělo ve stavení vedle nás, u "Bäckerů". Hansi Fuchsů, tehdy 11 let starý, tam bydlil se svými prarodiči, kterým bylo oběma už přes 80 let, a s jednou starou tetou. Jeho rodiče se utopili v Žárském rybníce (v originále "im Sohorser Teich", jde mimochodem o jeden z nejstarších vůbec rybníků v Čechách, připomínaný už k roku 1221 v darovací listině klášteru Zwettl, 1270 zakoupený rodem Vítkovců - pozn. překl.). Ti tři staří lidé odmítali svůj dům opustit. Ani naše domluvy a prosba na české partyzány, aby jim obstarali alespoň nějaký dopravní prostředek, nijak nepomáhaly. Zůstávali "na svém", až byli nakonec z domu vyvedeni v poutech.
Teď byla řada na nás: naše maminka krátce předtím stačila vynést ze sklepa sklenici se zavařeným masem a otevřela ji ke chlebu a okurkám. "Esst", řekla, "wir wissen ja nicht ob und wann wir wieder etwas bekommen. Wir müssen sicher weit gehen und dazu brauchen wir all unsere Kraft." (tj. "Jezte, nevíme přece, jestli vůbec a kdy zase něco dostaneme. Budeme se muset jistě daleko vydat a k tomu potřebujeme všechnu naši sílu." - pozn. překl.)
To jsme dobře věděli, jedli jsme se slzami v očích a moc jsme toho do sebe nedostali. Tu se už i u nás objevili partyzáni. Řekli nám, abychom v klidu dojedli, pak že si můžeme vzít, co uneseme, všechno ostatní musí zůstat tady na místě. Za půl hodiny máme být na kopci, u nás řečeném Schweizerberg, odkud se půjde na Trhové Sviny.
Učinili jsme, jak přikázáno. Když na určené místo došly všechny rodiny z naší vsi, řekli nám, abychom sebrali svá zavazadla a vyrazili na cestu. Pamatuju se ještě přesně, jak maminka řekla: "In Gottes Namen gehen wir!" (tj. "Pojďme ve jménu Božím!" - pozn. překl.) Tak se dal ten truchlivý průvod do pohybu. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jen pláč a vzlykot až do samých Trhových Svinů. Když starší lidé nemohli vyčerpáním dál, byla partyzány povolena přestávka. Když jsme došli do cíle, museli jsme se všichni seřadit na náměstí.
Čeští sedláci už čekali na své nové pracovní síly. Cítila jsem se jako na nějakém trhu s otroky. Byli jsme ohmatáváni a zkoumáni co do svalové síly, aby se zjistila naše způsobilost k těžší práci. Rodiny byly rozervávány a naši lidé přidělováni k Čechům na práci. Jeden po druhém opouštěli lidé od nás náměstí, aby následovali své nové pány do neznáma. Mnohé starší lidi z naší vsi jsem tu viděla naposledy.
Díky dobré znalosti češtiny se mamince podařilo dosáhnout toho, že naše rodina mohla zůstat pohromadě na stejném místě. Dostali jsme se do vsi Bukvice, vzdálené 2 kilometry od Trhových Svinů. Bylo odtud dobře vidět náš milovaný poutní kostel Maria Trost (rozuměj kostel Panny Marie Utěšitelky v Dobré Vodě u Nových Hradů - pozn. překl.) a z nějaké vyvýšeniny dokonce i Žumberk (v originále "sogar Sonnberg" - pozn. překl.). Ty pohledy ve mně probouzely strašlivý stesk, rostoucí až do nekonečna.
Česká rodina, u které jsme teď měli zůstávat, sestávala ze sedláka, jeho dvou sester a z děvečky Elvíry, pocházející z německo-české rodiny. Ačkoli mluvila jen trochu "německy", byla pro mě velkou pomocí v nouzi. Jinak se hovořilo hlavně česky, naučila jsem se tu řeč relativně rychle. Používala jsem ji ovšem jen tehdy, kdy to jinak nešlo. Domácí lidé neměli zpozorovat, že už češtině docela dobře rozumím, a já se tak dověděla víc.
Sedlák byl velký komunista a bezvěrec, obě jeho sestry ale dobré katoličky. Docházelo tak mezi nimi stále znovu k velkým napětím. Když se např. modlilo před obědem, seděl už sedlák u stolu a začínal jíst. O první neděli jsem chtěla jít s rodiči k bohoslužbě do Trhových Svinů, sedlák byl ale proti. Vzal kosu a nakázal mi, abych nasekla krmení. Tu přišly celé rozezleny jeho sestry, kosu sebraly a naznačily mně, že bych měla odejít do kostela. Sedlák přikročil znova a přísně mi nakázal, že se mám co nejrychleji vydat síct. Tak to šlo chvíli sem a tam, než jsem se chopila iniciativy já: řekla jsem zřetelně ne, položila mu kosu k nohám a otočila se k odchodu. Proto jsem musila neděli nato vyvézt hnůj z kurníku a měla jsem od té doby pracovat o každé neděli. Nic jsem si z toho ale nedělala! Za pomoci jeho sester a mé nepoddajnosti se tomu podařilo zamezit.
Nevzpomněla jsem ještě něčeho zvlášť ošklivého: když jsme po vyhnání z domova dorazili večer do Bukvice, nebyla pro mě nijaká volná postel. Musela jsem nejprve sdílet lože s jednou ze sedlákových sester. Budilo to ve mně odpor, nemohla jsem celou noc ani zamhouřit oko a tiskla jsem se pevně ke zdi. Následujícího dne mi připravili postel v kuchyni. Než jsem se do ní mohla uložit, musela jsem vždycky počkat, až všichni zapadli do peřin (v originále "(bis alle in den Federn waren" - pozn. překl.). Nechtěla jsem se před jinými svlékat. Měla jsem tak noci trvale kratší, poněvadž kolem páté ráno byl pro mě se spaním konec.
O tehdejší práci tolik: přes zimu se chodilo do lesa na dobývání pařezů! Ten, kdo něco takového už někdy dělal, ví, jak je ta práce těžká, navíc pro nějaké mladé děvče! Za každého počasí, ať byl mráz, déšť nebo sníh, musela jsem po celý den pomáhat v lese svýma rukama, na kterých se trhala kůže a tekla krev, takže jsem dostala hustý svrab.
V létě jsem musela ve svých 16 letech při mlácení nosit pytle s obilím po vratkých úzkých schodech. Dveře na půdu se nedaly úplně otevřít, což moji dřinu ještě ztěžovalo. Bylo už všechno téměř hotovo, když jsem zůstala s jedním pytlem vězet na dveřích a i s ním jsem se nato zřítila po schodech dolů. Ucítila jsem v zádech strašlivou bolest a mohla jsem sotva ještě vůbec vydechnout. Poslední pytle jsem už nahoru vynést nedokázala. Hned jsem byla od sedláka přidělena k jiným pracem. Ten pád ze schodů měl osudné následky. Když jsem mnoho let nato, už dlouho žijíc v Německu, musela jednou k úřednímu lékaři, prohlásil: "Sie haben wohl in Ihrer Jugend schwer arbeiten müssen. Ihre Wirbelsäule ist ganz Krumm. Je älter Sie werden, desto kleiner werden Sie und die Schmerzen werden immer ärger werden." (tj. "Musela jste asi v mládí těžce pracovat. Vaše páteř je úplně křivá. Čím budete starší, tím menší budete postavou a bolesti budou stále horší." - pozn. překl.). Mám v páteři nějaký trojúhelník (v originále "ein Dreeieck in der Wirbelsäule" - pozn. překl.) a místo 170 centimetrů měřím teď už jen 157.
O stesku po domově: rostl stále víc, trpěla duše i tělo. Jednou ve mně vzklíčila jakási naděje, že by se naše situace mohla obrátit k lepšímu.
Jednoho rána jsem zaznamenala, že je sedlák (v originále "der Sedlak (Bauer)" - pozn. překl.) velice nervózní. Dostavil se i "národní výbor" (v originále "auch der "Narodnivibor" - pozn. překl.), tedy jeho předseda, stejně rozrušen. Oba si spolu vyšli kus cesty. Následovala jsem je, abych slyšela, co si povídají. "Teď je nejdůležitější, abychom všechny písemnosti a akta dobře schovali. Smím všechno přinýst sem k tobě?" Sedlák souhlasně přitakal. "Snad všechno v Praze půjde dobře, potom si můžeme vydechnout," mínil starosta. Pro nás Němce to ovšem znamenalo, že půjde všecko k horšímu.
Jiná vzpomínka: byla jsem v Trhových Svinech u zubaře. Když jsem se vracela, zpozorovala jsem, že mě následuje skupina českých mladíků na kolech. Měla jsem strach, poněvadž páska s písmenem "N", kterou jsem musila nosit na rukávě, prozrazovala, kdo jsem. Jen kdyby kolem mě klidně přejeli, pomyslila jsem si a sklonila jsem hlavu, co jen to šlo. Nejdřív se nic nedělo, najednou však jeden zastavil, slezl s kola a zamířil ke mně. Volal: "Kathi, bist du es, wie kommst du denn da?" (tj. "Káčo, jsi to ty, jak jsi se sem dostala?" - pozn. překl.) Byl to Josef, někdejší český pacholek od "Bloslů", kam se přivdala moje sestra (bylo to čp. 26 v Žáru, kde bydleli Wildovi, "Blosl" se tam říkalo "po chalupě" - pozn. překl.). Začali jsme se o tom spolu bavit. Najednou mě napadlo, že by mohl mít těžkosti, poněvadž mluví s "ocejchovanou Němkou" (v originále "mit einer 'gekennzeichneten Deutschen'" - pozn. překl.) Poradila jsem mu, aby jel za ostatními, ale on nato: "Da hätte dein Bruder Hans an der Sprachgrenze, die zwischen den Felder verläuft, damals, als er Streife gehen musste, mehr Angst haben müssen!" (tj. v originále "To by musel mít tvůj bratr Hans větší strach tenkrát na jazykové hranici, která šla mezi poli, když musel držet hlídku!" - pozn. překl.) Teď jsem chtěla vědět, cože se to onehdy stalo.
Josef vysvětloval: "Es war so: Meine Eltern versuchten damals, bei einem aufziehenden Gewitter, noch das Heu aufzuladen und es in Sicherheit zu bringen. Hans überlegte nicht lange, nahm sein Gewehr ab und zog Jacke und Koppel aus. Alles legte er auf die Grenze. Dann lief er hinüber und gabelte das Heu auf. Mutter legte die Fuhre und Vater konnte nachrechen. Durch die Hilfe deines Bruders schafften wir, das Heu noch trocken in die Scheune zu bringen. Hans hat sich wegen uns in große Gefahr begeben. Seine Kumpel haben ihn Gott sei Dank nicht verraten." (tj. "Bylo to tak: moji rodiče se tenkrát pokoušeli při nadcházející bouřce ještě naložit seno a dopravit ho do bezpečí. Hans dlouho neváhal, odložil pušku a sundal kabát a opasek. Všechno položil na hranici. Pak ji přeběhl a začal seno nakládat vidlemi. Maminka sešlapávala fůru a otec mohl pohrabovat. S pomocí tvého bratra jsme dokázali seno ještě suché dostat do stodoly. Hans se kvůli nám vystavil velkému nebezpečí. Jeho kumpáni ho bohudík neprozradili." - pozn. překl.)
Temná kapitola: moje sestra Marie, "Bloslin von Sohors" (tj. "Bloslová ze Žáru", Maria Wildová, roz. Trottbergerová, zemřela v 93 letech věku někdy v dubnu roku 2006 v dolnofranckém Wollbachu - pozn. překl.), nepřišla na práci do žádné dobré rodiny. Selka byla dost hrubá a také na jídle skrblila (v originále "war ziemlich raubeinig und auch beim Essen 'sparsam'" - pozn. překl.).
Ze sporé stravy dávala Marie větší díl své tříleté dcerce Annemarii, aby alespoň ona nemusela hladovět. Když selka zjistila, že děvče umí už dobře česky, dostala kuriózní nápad. Poněvadž sama byla bezdětná, chtěla Annemarii adoptovat. Nasadila všechny páky, aby svůj plán uskutečnila. Nakonec byla celá trojice, tj. selka, moje sestra a její dítě, pozvána na úřad do Trhových Svinů. Naše maminka dosáhla povolení, aby byla přitom v roli překladatelky. Na úřadě pozvali do kanceláře jako první selku. Rozhovor trval už příliš dlouho a byl stále hlasitější, takže maminka, jak nám německy vyprávěla, při dveřích zřetelně slyšela údajný výrok: "Wie stellen sich das eigentlich vor, eine Mutter lässt sich eher das Herz aus dem Leib reißen, als ihr Kind wegnehmen!" (tj. "Jak si to vlastně představujete, jakákoli matka si raději dá vyrvat srdce z těla, než by si dala vzít své dítě!" - pozn. překl.) Mamince spadl kámen ze srdce. Marie si mohla svou Annemarii ponechat a my všichni jsme byli štěstím bez sebe. Jen selka přemýšlela o pomstě.
Měli jednoho zlého berana! Když byl někdo v zahradě, nesměl se k němu beran pustit, poněvadž se proti každému vyřítil se svými mohutnými rohy a srazil ho k zemi. Poněvadž byla zahrada značně svážná, poražený se po svahu kutálel dál dolů. Agresívní zvíře mu mimoto nedalo se zvednout. Na konci svahu byla požární nádrž!
Jednoho dne poslala selka malou Annemarii bez vědomí její matky na zahradu si hrát. Pak vypustila divokého berana do zahrady za dítětem. Annemarie se asi měla utopit v nádrži. Když nemohla mít dítě ona, neměla ho mít ani vlastní matka!
Vedle nádrže bydlil jeden muž se svou rodinou, který to všechno viděl. Začal ze sousedství strašně křičet a běžel k zahradě. To berana zmátlo. Zachránce popadl děvčátko a vzal ho k sobě domů.
Po nějaké chvíli donesl Annemarii zpátky k selce. Hlasitě se na ni obořil s tím, že snad chtěla to dítě zabít, jinak že se to nedá vysvětlit. Tomu sousedovi i muži z trhovosvinenského úřadu platí dodnes náš dík.
Když jsme v neděli cestou do kostela v Trhových Svinech potkávali lidi od nás ze vsi, slyšeli jsme také spoustu zlých zpráv. Rudi Teichsepplerů (vl. jm. Prinz z čp. 19 - pozn. překl.) musel ve svých 14 letech konat ty nejtěžší práce a "Bäckerovi" (v originále "die 'Bäckerleut" - pozn. překl.), oba přes 80 let, dostali vykázáno přístřeší nad jednou prádelnou a aby se tam dostali, museli šplhat nahoru po žebříku. Jejich vnoučka Hansiho strčili do nějakého dětského domova.
To sestra Resi (Theresia Trottbergerová, provd. Hableová, zemřela v 97 letech věku dne 12. ledna roku 2014 stejně jako její sestra Maria v obci Wollbach, zemský okres Rhön-Grabfeld, bavorský vládní obvod Dolní Franky /Unterfranken/, 4,5 km severně od Bad Neustadt, bydliště autorky tohoto textu - pozn. překl.) dopadla lépe (v originále "hatte es besser getroffen" - pozn. překl.). V rodině, do které byla přidělena ona, se mluvilo německy a strava byla dobrá. Narazila tam na jednu ženu z Hrádku (v originále "aus Hofhäuseln" - pozn. překl.), která měla při sobě své děcko. Její jméno mi teď vypadlo. Musela s ní sdílet jednu místnost, ale naštěstí to obě braly z té lepší stránky (v originále "beide betrachteten dies sehr positiv" - pozn. překl.).
Vracím se zpátky k našemu novému "Zuhause" u sedláka v Bukvici. Jednou mi řekl: "O Katinka, wir werden kriegen rotes Paradies und werden wir es haben schön!" (tj. "Ach, Katinko, my tu vyválčíme rudý ráj a budeme se mít krásně!"- pozn. překl.) Odpověděla jsem ve stejném tónu: "O ja, ihr werdet kriegen Paradies, werdet ihr kriegen Kolchosen, werdet haben nix!" (tj. "Ba, vyválčíte ráj a vyválčíte kolchozy, nebudete mít nic!"- pozn. překl.) - Nejprv jsem si pomyslila, že mě jen chce dožrat, ale že se nedám zmást. Napůl německy a napůl česky jsem mu vysvětlila, proč si myslím, že to tak musí dopadnout. Byl ale stejně jako předtím přesvědčen o tom, že teď, právě teď, vychází slunce. Po pár týdnech, když jsme byli při práci na poli sami a nebyl nikdo poblíž, povídá: "O Katinka, wirst haben recht, werden wir kriegen Kolchosen." (tj. "Ach, Katinko, mělas pravdu, vyválčíme tu kolchozy."- pozn. překl.) Opáčila jsem: "Ja, Kolchosen werdet ihr kriegen, das ist so sicher wie Amen im Gebet." (tj. "Ba, vyválčíte kolchozy, to je jisté jako amen v otčenáši."- pozn. překl.) Nato docela zmlkl (v originále "wurde er ganz kleinlaut"- pozn. překl.). Od "Pepi Janeinů", co byl jejím strýcem "Hiasl" ze Žumberka, jsem se po mnoha letech dověděla, že se sedlák úplně zbláznil, lehával v nejparnějším létě pod peřinou v kožichu a povídal si s Leninem.
Dalo by se psát ještě o tolika věcech, které i po tak dlouhé době rozdírají mnohé rány. Zástupně za spoustu zlých přečinů ze strany Čechů, k nimž v té době došlo, chci vyprávět o jednom mladém vojákovi zbraní SS. Byl po svém dopadení v Bukvici popraven. Nejprve si musel vykopat vlastní hrob a potom před tou hrobovou jámou pokleknout. Pořád prosil v slzách: "Lasst mich doch bitte heim, ich habe nicht mehr weit, meine Mutter wartet auf mich, ich habe mich nicht freiwillig zur SS gemeldet!" (tj. "Prosím, pusťte mě domů, nemám to daleko, moje matka na mě čeká, nepřihlásil jsem se k SS dobrovolně!" - pozn. překl.) Byl bez milosti popraven střelnou ranou do týla a padl do hrobu. Věřím, že ten mladý voják mluvil pravdu. Za mých posledních školních let chodili do tříd stále znovu vojáci zbraní SS a wehrmachtu, aby vycházející žáky naverbovali jako dobrovolníky. K přihláškám docházelo často pod nátlakem, který vykonávali mnozí učitelé a místní funkcionáři.
Proč jsme šli raději do Bavorska?
Na cestě do práce na pole jsme často potkávali moji sestru Resi. Krátce jsme spolu hovořily. Ať už náhodou či záměrně přicházel sem často mladý muž, který na nás česky pokřikoval, že bychom měly pracovat namísto tu postávat a bavit se. Zavolala jsem v odpověď, že to on by si měl hledět své práce, my že jsme už tu svou udělaly! O něco později už neříkal nic, když šel kolem. Dověděla jsem se pak, že je to starostův syn. Moje maminka věděla i to, že jedna žena z Pěčína (v originále "aus Haid"- pozn. překl.), německé vsi naší farnosti, se už v dřívějších dobách vdala do Bukvice a má stejné příjmení. Doptala se v Pěčíně a zjistila, že její podezření bylo oprávněné. Starosta byl tedy synem té ženy. Maminka využila tohoto faktu, aby se pokusila přemluvit starostu k našemu urychlenému zařazení do nějakého transportu odsunu, určeného do Německa, abychom se dostali tady odtud z Bukvice, a to především kvůli našemu otci. Byl velice nemocný, dnes by se řeklo, že trpěl srdečním astmatem, na které tu nebyly k dispozici žádné léky a každý záchvat pro něho mohl být smrtelný. K tomu přistupovala jeho obava, že by mohl být nucen zemřít "im Tschechischen". Bylo totiž slýchat, že Němci, kteří "na českém" zemřou, nejenže nedostanou nijakou rakev, nýbrž budou zašiti do pytle a spíše zahrabáni než pohřbeni.
Prosila jsem maminku, aby konala na starostu nátlak. Věděli jsme zejména i to, že Češi, kteří mají německé předky, nijaký veřejný úřad reprezentovat nesmějí. Hned následujícího dne se s ním setkala a dovolávala se jeho předků. Jeho první otázkou bylo, zda už o tom s někým hovořila. "Bis jetzt noch nicht, aber das liegt an dir. Wenn du uns hilfst, dass wir so bald wie möglich auf einen Transport nach Deutschland kommen, erfahrt von mir niemand etwas." (tj. "Až dosud ještě ne, ale to záleží na tobě. Když nám pomůžeš, abychom se co možná nejdřív stali součástí nějakého transportu do Německa, nedoví se ode mě nikdo nic."
Už po osmi dnech jsme byli z polí vzati! Měli jsme si hned sbalit své věci a vrátit se do Žáru. To ovšem nebylo úplně jednoduché. Dopravili jsme totiž naše v Božejově uložené věci za pomoci u "Einnehmerů" umístěných ruských vojáků do Bukvice. Rychle jsme si pořídili bedny, do kterých jsme naskládali všechna naše zavazadla. Sedlák, u kterého byla sestra Resi, nás vzal svým povozem do Žáru. Radost nových obyvatel naší domovské vsi byla značná. Vyrabovali všechno, co u nás našli, pro malou dcerku mé sestry Marie jsme neměli co na oblečení. Když Marie jen tiše plakala, přišel k ní jeden český voják. Poté, co se mu svěřila se svým trápením, šel s ní tam, kde čeští novoosídlenci Žáru uložili konfiskované věci. Může si vzít, co potřebuje, vysvětlil jí. Nějaké prádlo a oblečení jí dokonce ještě přihodil. Vzala si ale jen to, co patřilo někomu z rodiny. Později toho litovala, poněvadž bylo ještě mnoho Němců z oblasti kolem Kaplice, kterým by takové věci udělaly radost. Byli jsme ale tak vychováni, že co někomu nepatří, to si nemá brát.
Den nato jsme byli s našimi věcmi rozděleni na rozličné povozy, na které nám ten český voják k našemu údivu i pomohl nakládat. Posadil se na povoz, na kterém seděla moje sestra Resi a já. Moje matka, sestra Marie a malá Annemarie seděly na dalším voze, kde byly také naše věci. Naše malá kolona se následně pohnula směrem ke Kaplici. Když jsme u Dobré Vody dojeli k místu (v originále "als wir Richtung Brünnl zu der Stelle kamen"- pozn. překl.), ze kterého byla naposledy vidět naše rodná ves, nezadržel pláč nikdo z nás. Ten voják mi řekl: "Weint nicht, dass ihr wegmüsst, denn für uns Tschechen kommt keine gute Zeit, viele von uns würden dann froh sein, wenn sie dann dort wären, wohin ihr jetzt geht." (tj. "Neplačte, že musíte odejít, poněvadž pro nás Čechy nenastávají nijaké dobré časy a mnozí z nás by pak rádi byli tam, kam vy teď jdete." - pozn. překl.) A tak se potom i mělo stát.
Na další cestě do Kaplice jsme byli ještě vystaveni spoustě represálií. Vojákovi, který nás provázel, to bylo postupně už příliš stupidní. Křičel, že by se měli hanbit, on alespoň se stydí, že je Čech. V Kaplici šel okamžitě ohlásit na úřad, že jsme dorazili a doložil, že jsme byli už podrobeni dvojí prohlídce a nesmí nám být tudíž nic víc odňato. Vyprávěl nám ještě o jednom aktu vyhnání, při kterém silně pršelo. Zběsilá horda prohledávala věci vyhnanců, házela všechno, co popadla, do bláta a dupala po tom kolem dokola. Opakoval znovu a znovu, jak se za to strašlivě hanbí. Rozloučil se s námi podáním ruky a popřál nám pro budoucnost všechno dobré.
Když přistoupil ke mně, vysvětlil mi, proč se o nás tak staral: naše maminka byla velice podobná jeho matce a on musel neustále myslit na to, jaké by to bylo, kdyby se to dělo právě jeho vlastní mamince.
Příjezd na hranice ve Furth im Wald: vlak s dobytčími vagony, plnými vyhnanců, zastavil. Poprvé jsme mohli vystoupit a použít toalety. Otec a matka zůstali ve vagoně, když jsme tam odešly. Cestou jsme viděli mnoho propuštěných německých vojáků, kteří měli všichni stejnou otázku: "Woher kommt der Transport?" a "Aus welchen Städten und Dörfern stammen die Vertriebenen?" (tj. "Odkud přijíždí ten transport?" a "Ze kterých měst a vesnic pocházejí ti vyhnanci?" - pozn. překl.) Někteří nám ukazovali fotografie svých příbuzných. Když jsme se vrátili do vagonu, seděl tam jeden voják s našimi rodiči. Maminka na nás už volala: "Stellt euch vor, dieser Soldat kennt unseren Hans, er lebt und seine Verwundung ist schon ausgeheilt, er hat auch seine Adresse!" (tj. "Představte si, tenhle voják zná našeho Hanse! Prý žije a zranění se mu už vyhojilo, máme i jeho adresu!" - pozn. překl.) Všichni jsme plakali, ale tentokrát to byly slzy radosti. Voják musel vyprávět ještě jednou, jak dílem náhody seděl s Hansem v jednom vlakovém kupé a jak se dostali do hovoru. Dále pokračoval: "Als ich ihm mitteilte, dass ich nach Furth im Wald fahre, weil dort ein Transport ankommen soll, da antwortete Hans: 'Da möchte ich eigentlich auch gerne hin, aber ich habe wegen einer Arbeit einen Vorstellungstermin.' Er bat mich auch, falls der Transport aus Kaplitz käme, nach seinen Eltern zu fragen und gab mir dieses Foto mit." (tj. "Když jsem mu sdělil že jedu do Furth im Wald, poněvadž sem má přijet nějaký transport, Hans odpověděl: 'Vlastně bych tam taky rád jel, ale mám kvůli jedné práci termín prezentace.' Poprosil mě také, abych se v případě, že ten transport přijede z Kaplice, ptal po jeho rodičích a dal mi s sebou tuhle fotografii." - pozn. překl.)
Ten německý voják se ptal už během jízdy sem po rodině Trottbergerově ze Žáru, zda by ji snad někdo znal a zda by mohla být v ohlášeném transportu. Konečně dostal od někoho kladnou odpověď. Následně musel se svou fotografií obejít 40 vagonů, aby nás našel. Dobře, že maminka s otcem zůstali sedět na našich zavazadlech ve vlaku! Po našem bratru Hansovi jsme se dopátrali i bratra Franze. Myslím, že to dopátrání nebylo jen prostou náhodou, nýbrž nějakým zázračným řízením a spojením.
Bratr Hans našel práci a nový domov v hornobavorském městysi Gars am Inn. Bratr Franz se přiženil do jednoho statku ve švábské obci Marktoffingen. Mí rodiče a my tři sestry s nimi jsme se dostali do obce Wollbach u města Bad Neustadt v dolnofrancké části středoněmecké vysočiny Rhön.
Pokusila jsem se oživit a povědět cosi o mém dávném vyhnání z domova. Mnohé z toho, co jsem prožila, se docela popsat nedá. Je to zejména strach, stesk, hněv, zoufalství a opuštěnost.
Glaube und Heimat, 2017, č. 7, s. 50-54
Z dodatečné poznámky k předchozímu textu vysvítá, že byl napsán až v únoru roku 2017, tedy více než 70 let po událostech, jež popisuje. Je sice pravděpodobné, že přesila naléhavé, byť daleké paměti vede k deformaci detailů, ale zaplať Bůh i za ty osobní licence. Na statku čp. 2 (dosud z něho v Žáru stojí stodoly), kde Katharina Rauschmannová dne 24. ledna roku 1929 spatřila světlo světa, zaznamenává arch sčítání lidu z roku 1921 rodinu Franze Trottbergera (*4. října 1879 v Žáru) a jeho ženy Evy (*10. prosince 1888 v Pěčíně /Haid/) se dvěma syny Johannem (*1911) a Franzem (*1919), jakož i dvěma dcerami Marií (*1913) a Theresií (*1916). Všichni i se dvěma děvečkami se přihlásili k německé národnosti. Místní jméno Sohors se objevuje poprvé v roce 1221 ve tvaru "Sahar" ("predium... quod vulgariter Sahar apellatur", tj. "dvůr... lidovou řečí zvaný Sahar"), už 1186 v darovací listině českého knížete Fridricha (1141-1189) klášteru Zwettl se však prý místo zve "Vzasicich", tj. "V zásecích". A ty záseky hrozí stále. Katharina Rauschmannová zemřela 22. listopadu 2020 v Gartenstadt, místní části bavorského města Bad Neustadt an der Saale.
- - - - -
* Žár / † † † Bad Neustadt (BY)
