HANS REICHERT
Malíř Fischer
Jeden krumlovský uličník, takový ten "správný" (v originále "so ein richtiger" - pozn. překl.), bloumá úzkými uličkami starého města a dojde na svých toulkách i k náměstíčku před gotickým kostelem svatého Víta. Tady se zastaví, poněvadž před dřevěným stojanem sedí nějaký člověk a maluje. Ten muž má na sobě bílou kytlici, jakou nosí malíři, na hlavě pak tmavý baret. Co tu dělá, by ovšem kluk rád věděl, a tak pomalu, dokonce trochu plaše - což jinak nepatří právě k jeho způsobům - přistoupí blíž, postaví se na špičky a dívá se muži přes rameno. To, co uvidí, učiní na něj velký dojem; na plátně toho sice ke spatření zatím zrovna moc není: pár tahů a čar, pestré barevné skvrny - ale víc a víc se dá v nich tušit ten starý, sukovitý kaštan tvarem i třpytem tolika olistěných větví v květu. Obezřetně a promyšleně míchá malíř své barvy a kluk je docela fascinován. Jak je něco takového vůbec možné! Celý ten skutečný obrovitý strom zachytit na plátně a mít ho tak vlastně jen sám pro sebe. Až posavad byl pro něj, krumlovského nezbedníka, strom tak pro lezení a šplhání nahoru do jeho koruny. Teď se začínají být zřetelnější obrysy kostela. Části starého zdiva, pak rezavě rudé listí na kočičích hlavách dlažby do hladka sešlapané. V pozadí směrem k prelatuře postává spolu pár žen; mají dlouhé sukně, šátky na hlavách, jedna z nich celý bílý, klábosí a šuškají jedna přes druhou. Blízko stromu jeden starý muž, sám. I jemu dělá dobře teplo toho slunečného podzimního jitra - však se už brzy ochladí...
To bylo moje první setkání s malířem Wilhelmem Fischerem a byl to zážitek, který mi už z paměti nikdy nevymizel.
Mohlo mi být tenkrát tak pět let, šest ještě asi ne, poněvadž to bych už musel pěkně sedět ve škole; takhle jsem byl ale ještě svobodný člověk - nakolik člověk vůbec může být svobodný.
Toho rána, psal se rok 1938 nebo 1939, rozhodl jsem se v chlapeckém srdci, čerstvě uchváceném tím setkáním, stát se také malířem.
Ta slova vložil jejich autor na sám úvod své stejnojmenné knihy Der Maler Fischer (zní mi v tom názvu vlastně i spojení "malíř rybář", rybář lovící krásu i obdiv lidských očí, jak to jen právě dobří malíři dokážou) a jejich kulisu máme to štěstí znát. Je to Krumlov nad řekou Vltavou, výš nad ní mířící rovnou k nebi špicí věže svatovítského kostela, kde se scéna s malířem odehrává. Hans Reichert, který se jinak narodil 7. dubna 1933 v Honezovicích (Honositz) na Plzeňsku, vyrůstal totiž v tom městě, odkud ho vyhnalo až poválečné vyhnání. Po něm se ocitl nejprve v hornorakouském Ried im Innkreis, než rodina přesídlila do Německa. Tam mladý vyhnanec navštěvoval v Buchen (Odenwald) reálné gymnázium a poté státní hudební konzervatoř už v bavorském Würzburgu. Následovalo studium pedagogiky ve falckém Landau, po učitelských zkouškách pak školská služba, od roku 1974 v Thyrnau kus na sever od Pasova. Upozornil na sebe brzy několika vědeckými pracemi a bergamská Nobile Accademiade Caspi ho jmenovala řádným profesorem hudby a propůjčila mu i akademický titul Dr.h.c., s nímž ho přijala do svého učitelského sboru posléze i pasovská univerzita, kde Hans Reichert převzal katedru didaktiky a metodiky hry na klavír. Jeho kniha o malíři Fischerovi má podtitul Die Biographie eines Freundes. To místa společné paměti přispěla jistě podstatnou měrou k onomu přátelství, jež má moc překonávat zlobu času.
- - - - -
* Honezovice / Český Krumlov
