ERICH REIDINGER
Dokumentace k vyhnání naší rodiny z někdejšího jazykového ostrova
Dne 8. května 1945 kapitulovala Německá říše na závěr druhé světové války. Vítězné mocnosti, tj. Rusko (rozuměj Sovětský Svaz - pozn. překl.), USA, Velká Británie a Francie převzaly správu poraženého Německa. V roce 1938 Německem anektované Sudety (v originále "annektierte Sudetenland" - pozn. překl.) byly navráceny Československu. Tak se i ves Záboří u Českých Budějovic (v originále "das sudetendeutsche Dorf Saborsch bei Budweis" - pozn. překl.) stala opět součástí Československé republiky (v originále "wieder Teil der tschechoslowakischen Republik" - pozn. překl.). Ves měla přibližně 300 obyvatel a náležela spolu s dalšími 9 malými vesnicemi k německy hovořícímu jazykovému ostrovu, zvanému "Stritschitzer Sprachinsel". Ve strýčickém jazykovém ostrově žilo ještě počátkem roku 1946 přibližně 2.000 Němců a také jednotliví Češi. Po skončení války převzal z exilu se navrátivší prezident Edvard Beneš znovu v Praze svůj úřad hlavy státu. Tak zvanými Benešovými dekrety zorganizovala pražská vláda (v originále "seine Regierung", jejím předsedou byl tehdejší blízký Benešův přítel Zdeněk Fierlinger /"Rozdupat ho jako hada! Ten musí viset na nejbližším stromě!" řekl údajně Edvard Beneš v březnu 1948 na adresu svého někdejšího přítele/ - pozn. překl.) vyhnání kolem 3 milionů Němců z Československa.
Československo bylo jako samostatný stát založeno v roce 1918 po první světové válce. Do té doby náleželo území panovnickému domu Habsburků, sídlícímu ve Vídni (v originále "zum Herrschaftsbereich der Habsburger, die in Wien residierten" - pozn. překl.). Po roce 1918 žilo v Československé republice kolem 10 milionů lidí české, slovenské, německé, maďarské a ukrajinské národnosti (v originále "Ethnien" - pozn. překl.). Roku 1938 si vynutil Adolf Hitler mnichovskou dohodou připojení Němci osídlených Sudet k Německé říši (i Záboří bylo přičleněno k soudnímu okresu Chvalšiny /Kalsching/, politický okres "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Během druhé světové války byl zbytek Československa, označený jako "Protektorát Čechy a Morava" okupován Německem (Adolf Hitler ovšem obsadil Čechy a Moravu už 15. března 1939, tedy půl roku před vypuknutím války - pozn. překl.). Po druhé světové válce rozhodly vítězné mocnosti, tj. už zmíněný Sovětský Svaz (v originále "Russland" - pozn. překl.), USA a Velká Británie (bez Francie) tzv. Postupimskou dohodou (v originále "im Potsdamer Abkommen" - pozn. překl.) o vyhnání Němců (československá vláda ho tedy "pouze" zorganizovala, jinak k dohodě z Postupimi viz blíže i archív Hospodářských novin s touto pasáží:
Ředitel Max-Planckova institutu pro veřejné a mezinárodní právo v Heidelberku J. A. Frowein v roce 1982 pro Mezinárodní encyklopedii mezinárodního práva napsal i stať věnovanou Postupimi. Obsah této stručné stati vystihuje současné myšlenkové proudy a postoje seriózní právní vědy v SRN. Prof. Frowein poukazuje v úvodu na to, že Zpráva o třístranné konferenci a Protokol nebyly pojaty jako mezinárodní smlouvy ve formálně právním smyslu. Uznává však, že tyto okolnosti nemohou mít samy o sobě vliv na platnost přijatých mezinárodních závazků. Profesor Frowein dospěl zejména k těmto závěrům: 1. Pokud právní závazky z Postupimských dohod nebyly splněny a nezastaraly, stále zavazují tři signatářské státy. 2. Francie je vázána pouze v té míře, v jaké vyjádřila svůj souhlas přistoupením k Postupimské dohodě. 3. Postupimské dohody nebyly nikdy podepsány nebo přijaty vládou oprávněnou v r. 1945 jednat za Německo jako subjekt mezinárodního práva. Rozhodnutí přijaté v Postupimi přesáhlo legální opatření v rámci válečné okupace. (Pomíjí se zde fakt, že vítězné mocnosti převzaly v Německu nejvyšší moc a jejich opatření měla proto i povahu opatření německé vlády.) 4. SRN nikdy neuznala závaznost Postupimských dohod. Respektovala pouze právní důsledky z dohod vyplývající. 5. SRN neuznává oprávněnost odsunu nebo opatření s ním spojených.
Co se týče britského stanoviska, byl už 8. března 1944 za rozpravy v Horní sněmovně vzpomenut transfer Němců z Itálie, nařízený dokonce samotným Adolfem Hitlerem v roce 1939, aby si udržel Benita Mussoliniho jako spojence a dal mu záruku, že se Němci v Itálii nebudou chovat jako v ČSR. Učinil to pod heslem: "Přišli jste o domov, ale získali jste vlast." /zajímavý Hitlerův příspěvek k rozlišení obou pojmů v němčině!/. Viz k tomu i text prof. Jiřího Frajdla - pozn. překl.).
Vyhnání rodiny Reidingerovy ze Záboří u Českých Budějovic, stavení čp. 46 (stále ho ve vsi lze najít - pozn. překl.) se událo tak, jak to popisují následující řádky.
Naše maminka Maria Reidingerová, roz. Seemannová (*7. března 1905 v Záboří čp. 16, zemřela v roce 1970) a mí starší sourozenci Maria, provd. Riedmannová (*11. října 1929 v Záboří čp. 46) a Franz (*13. listopadu 1930 v Záboří čp. 46, †16. února 2007 v seniorském domově v Hammelburgu) vyprávěli často o našem vyhnání v lednu roku 1946. Náš otec Laurenz Reidinger (*10. srpna 1892 v Záboří čp. 26, †21. června 1962 v bavorské obci Wartmannsroth, okr. Bad Kissingen), na to téma naopak hovořil jen vzácně. Byl vojákem v první světové válce a po jejím skončení mohl v roce 1918 znovu pokračovat ve výkonu své funkce cestáře (v originále "als Straßenwärter" - pozn. překl.) a mohl se svou matkou Marií (*2. června 1859 v Holašovicích /Hollschowitz/ čp. 24 jako dcera Jakoba Stropeka a Agnes, roz. Kroneislové z Holašovic čp. 4, †22. března 1944 v Záboří čp. 46 - pozn. překl.) zbudovat obytný dům se stodolou a chlévy čp. 46. Dne 20. listopadu 1928 se oženil s Marií Seemannovou, dcerou velkého sedláka (její otec Jakob Seemann hospodařil na statku v Záboří čp. 16 se svou ženou Marií, roz. Kimmelovou z Babic /Bowitz/ čp. 17 - pozn. překl.). Z manželství vzešlo pět dětí, už zmíněná dcera Maria a syn Franz, dále Katharina, narozená i zemřelá v roce 1935 krátce po svém narození na zápal plic, další dcera Gertrud, provd. Kemkeová (*15. března 1940 v Záboří čp. 46, † 28. září 2008 v Leonbergu) a posléze pisatel těchto řádek Erich Reidinger (*13. října 1942 v Záboří čp. 46). Vzhledem ke svému věku nebyl už Laurenz Reidinger povolán za druhé světové války do vojenské služby.
V květnu roku 1945 byl poté, co válka skončila, zbaven náš otec své atraktivní cestářské funkce. Patnáctiletá tehdy Maria a čtrnáctiletý Franz museli konat zemědělské práce na zábořském statku u Wulfů (v originále "auf dem Bauernhof Wulf" - pozn. překl.). Bývalý majitel Seemannovy usedlosti čp. 16 Franz Seemann, bratr naší maminky, byl pro svou příslušnost k nacionálně socialistické organizaci SS českými úřady zatčen. Byl odsouzen k nucené práci a na její následky zemřel (stalo se tak 24. ledna roku 1953 na jedné mnichovské plicní klinice a byl v Mnichově /"fern der Heimat", píše se v krajanském časopise/ i pochován - pozn. překl.).
V sobotu 19. ledna 1946 sdělil tehdejší český starosta (byl jím Jan Anderle, který však ještě téhož roku 1946 zemřel a za jeho nástupce byl zvolen František Burda - pozn. překl.) naší rodině, že československá vláda nařídila vysídlit německé obyvatele strýčického jazykového ostrova do Německa. Vysídlené osoby si směly vzít s sebou nejvýš 30 kg na osobu. Peněžní hotovost a šperky vzít s sebou povoleno nebylo. Naše maminka byla toho dne u zubaře v Českých Budějovicích (v originále "beim Zahnarzt in Budweis" - pozn. překl.) a musela sbalit a zvážit všechny věci až v noci. Byl tenkrát velký mráz, deset stupňů pod nulou. Do zavazadel musely tak přibýt i peřiny.
Neděle 20. ledna 1946: V 8 hodin ráno se museli všichni němečtí obyvatelé vsi Záboří dostavit na ústřední náves. Zavazadla byla českými úředníky dávána na váhu. Následně byly osoby se svými zavazadly odvezeny autobusem do lágru v Suchém Vrbném u Českých Budějovic (v originále "in das Lager Dírnfellern bei Budweis" - pozn. překl.). Odvoz probíhal pod stálou kontrolou četníků a vojáků.
Pondělí 21. ledna 1946: V lágru dostali vyhnanci najíst a mohli přenocovat na třípatrových palandách.
Úterý 22. ledna 1946: Vyhnanci byli v lágru střeženi a nesměli ho opustit.
Středa 23. ledna 1946: Nadále táborová vazba. Mezi vyhnanci panovaly velké obavy. Na dotazy, co bude dál, dostávali zadržení od některých členů ostrahy informace, že budou převezeni na Sibiř. V noci odšroubovala jedna žena elektrickou žárovku na stropě ložnice. Způsobila tak menší požár, který naštěstí nevedl k nijakému ohrožení lidí kolem.
Čtvrtek 24. ledna 1946: Vyhnanci byl nuceni pěšky i se svými zavazadly klusat k českobudějovickému nádraží (v originále "zum Budweiser Bahnhof laufen" - pozn. překl.). Tam nastupovali do nákladních vagonů (v originále "Güterwaggon", česky je takový vůz zván i "dobytčák" - pozn. překl.) vlaku, který se teprve v noci pohnul dále na Plzeň (v originále "weiter nach Pilsen" - pozn. překl.) a přes česko-německou hranici do Furth im Wald (v originále "nach Furth im Wald", česky se tomu bavorskému městu říkávalo "Brod nad Lesy" - pozn. překl.).
Pátek 25. ledna 1946: Registrace ve Furth im Wald. Došlo i k dezinfekci osob. V místním muzeu se nachází i dokumentace o vyhnání. Náš transport byl vůbec prvním organizovaným vyhnaneckým transportem z Československa. Po něm následovalo velké množství dalších. Před námi ovšem mnozí Němci ze strachu před českými a ruskými zákroky prchli do Německa na vlastní pěst. Další jízda transportního vlaku směřovala do Řezna (v originále "nach Regensburg" - pozn. překl.).
Sobota 26. ledna 1946: Cesta vlaku pokračovala na Würzburg, Karlstadt a Gemünden.
Neděle 27. ledna 1946: Kolem páté hodiny dorazil vlak do obce Diebach u města Hammelburg (do té doby samostatná farní obec Dieburg je od roku 1972 jen místní částí Hammelburgu v bavorských Dolních Frankách - pozn. překl.). Všechny osoby vystoupily z vlaku do sněhu a mrazu kolem 10 stupňů pod nulou a běžely asi 500 metrů dál k hostinci Remling, který existuje dodnes. Tam se vyhnancům dostalo chleba a mléka, jakož ubytování v tanečním sále. Mnozí z vyhnanců chodilo s místními lidmi do blízkého kostela ke katolickým bohoslužbám. Zdejší farář zaregistroval tu spoustu cizích tváří a pro útěchu vyhnanců měl prý říci: "Der Herr hat gegeben, der Herr hat genommen. Der Name des Herrn sei gepriesen." (tj. "Pán Bůh dal, Pán bůh vzal. Budiž jméno Páně pochváleno." - pozn. překl.). Tak to stojí psáno v Bibli, kniha Jobova, kapitola 1, verš 21. Odpoledne byla naše šestičlenná rodina spolu s jinými lidmi ze Záboří převezena autobusem do někdejšího nacistického rekreačního zařízení v Sippachsmühle u Schwärzelbachu (Schwärzelbach je dnes místní částí obce Wartmannsroth, zemský okres Bad Kissingen v bavorských Dolních Frankách - pozn. překl.). Dohromady nás bylo asi 30 osob. Tam jsme byli vedoucí zařízení Knaufovou řádně přijati a pohoštěni. V sále jsme mohli spát na patrových palandách (v originále "in Doppelstockbetten" - pozn. překl.).
V Sippachsmühle jsme zůstali přibližně dva týdny. Už 1. února 1946 si truhlářský mistr Karl Dörfler z Neuwirtshaus (dnes místní část obce Wartmannsroth stejně jako Schwärzelbach - pozn. překl.) odvezl mou sestru Marii do své vlastní domácnosti, kde se musela starat o jeho malé děti a vypomáhat v domácích pracích. O několik dní později musel k sobě Dörfler přijmout i zbylých pět příslušníků rodiny Reidingerovy. Ubytovali jsme se v místnosti o rozloze 20 čtverečních metrů. Byla v ní kamna na vaření, 1 stůl, 1 židle a 2 postele. Truhlářova rodina nebyla nijak nadšena naším příchodem, chovala se k nám však korektně. Náš Franz ostatně byl hned zapojen do práce v truhlářské dílně.
Náš otec Laurenz Reidinger se okamžitě hlásil v Hammelburgu na místním cestářství (v originále "bei der Straßenmeisterei" - pozn. překl.). Dostal také rychle pracovní místo na okresní silnici mezi Wartmannsrothem a Diebachem. Poněvadž musel každý den urazit do práce poklusem tak 5 kilometrů, odstěhovali jsme se už v létě roku 1946 do Wartmannsrothu. Tam jsme si pronajali dvě místnosti v jednom dřevěném baráku.
Sestra Maria získala pracovní místo i s pobytem u rodiny Leo Zeitze ve Wartmannsrothu, kde jí byli svěřeni tři malí hoši. V roce 1948 se jí podařilo získat pracovní místo na zámku ve Wolfsmünsteru (Wolfsmünster je místní částí obce Gräfendorf v bavorském zemském okrese Main-Spessart - pozn. překl.). Zámek tehdy pařil městu Frankfurt nad Mohanem a byl využíván jako domov pro bezprizorné děti. Působila tam v domácím hospodářství. Ve Wolfsmünsteru poznala Maria i svého budoucího manžela Engelberta Riedmanna a stal se z nich šťastný manželský pár. Žijí ve Wolfsmünsteru až dodnes. Bratr Franz nastoupil do učení v Heidově truhlárně ve Völkersleier (od roku 1972 součást obce Wartmannsroth - pozn. překl.). Gerti a Erich byli svěřeni do péče dvou řeholních sester v katolické mateřské škole ve Watmannsrothu, kde na podzim 1946 začala mezitím už šestiletá Gerti navštěvovat obecnou školu. Byla dobrou žačkou a ještě stačila vypomáhat řeholním sestrám ve zmíněné mateřince. Erich započal svou školní docházku v roce 1948. Byl žákem spíše průměrným a hrál raději fotbal nebo bavorskou karetní hru zvanou "Schafkopf" (je podobná mariáši - pozn. překl.). Kromě toho se stal zodpovědným za domácí chov králíků.
Všechno dobře dopadlo (v originále zní ta poslední věta: "Alles war gut." - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2023, č. 1, s. 15-17
P.S. Jak patrno, bylo množství údajů překladatelem doplněno z jiných zdrojů, zejména pak z matrik, kronik i jiných materiálů obecnější povahy.
Erich Reidinger sepsal tuto zprávu, publikovanou v lednovém čísle "diecézního" krajanského časopisu roku 2023, ve Wartmannsroth-Neuwirtshaus o tři roky dříve, tj. v roce 2020.
- - - - -
* Záboří
