logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANK REIF

Hřbitov ve Slavkově

"Se svým bratrem Willim jsem navštívil (rozuměj počátkem šedesátých let minulého století - pozn. překl.) přátele v Zubčicích, nyní jen jazykově české osadě vzdálené asi 8 kilometrů od Českého Krumlova (v originále "von Krummau" - pozn. překl.). Rozumí se, že jsme nemohli vynechat v řeči naši rodnou ves Hafnern (dnes pod českým místním jménem Klení či Klaní zaniklou někdejší osadu dnes rovněž zaniklé politické obce Cipín /Zippendorf/ nedaleko Slavkova /Lagau/ - pozn. překl.) ani místo našeho někdejšího základního vzdělání se školou a kostelem (rozuměj Slavkov - pozn. překl.). Rozumí se samo sebou, že stranou nemohlo zůstat ani přání spatřit místo odpočinku generací našich předků (v originále "Ruheplatz unserer Altvorderen" - pozn. překl.). Jaký nechápavý hněv, stesk a smutek se nás ovšem zmocnil, když jsme nám namísto "božího pole" zela dokořán vstříc vysokou travou a množstvím křovin i přes deset metrů už vzešlými stromy zarostlá dívočina, která nedovolovala projít mezi hroby. Jen tu a tam se na nich povalovaly zpřelámané litinové kříže. Vedle úzkého někdejšího vchodu jich byla nahrnuta celá hromada. Naše přání "Ruhe in Frieden" (tj. "Odpočívej v pokoji!" - pozn. překl.) nám zásluhou kulturních barbarů, neznalých jakékoli piety, zastydlo na rtech.


Glaube und Heimat, 2005, č. 8, s. 12

P.S. Jde o úryvek z publikace "Lagau, seine Dörfer, die Menschen und ihr Schicksal vor und nach 1945" (150 s., 2001), která se stala společným dílem posledního německého starosty Slavkova Johanna Anderla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a Franka Reifa, který přišel na svět roku 1924 v zaniklém dnes blízkém Klení (Klaní). Je asi třeba dodat, že kolem roku 2005 došlo k úpravě poničeného hřbitova a vztyčení tzv. "Friedenspyramide" z hromady křížů jako symbol smíření ve znamení Kristově.

Na Zlaté stezce

O smíšeném manželství

Velkými činy lidstva nejsou ty, které nadělají povyk,
ačkoli někdy zázrak chvíle, jako třeba náhlé sebeobětování,
odevzdání se osudu apod. mohou být něčím velkým:
zpravidla však jsou takové věci vnukány afektem, který může stejně dobře
být a dokonce většinou i je slabostí;
to opravdu velké je tak prosté
jako plynutí vody, vanutí vzduchu, růst obilí.

Adalbert Stifter

"Wöi is eitz in Woid drin so stat!
De Weg hand voaschneibt und vowaht,
De Bründla voeist und vofrört,
Ho long scho koan Vogl mehr ghört."
(tj. česky asi "Jak jen les nýčko celej ztich!
Cestičku zavál bílej sníh,
studna je navrch samej led,
dávno už ptáčka neslyšet." - pozn. překl.)

Tak to znívalo, když se staří za dlouhých zimních měsíců tísnili při vyhřátých kachlových kamnech, zatímco děvčata hbitě vrtěla kolovrátkem. Vyprávělo se o nadpřirozených bytostech, nahánějících hrůzu (v originále "von Trollen" - pozn. překl.), o zatracených dušičkách, o rozpadlých hradech a zámcích, avšak i o vážných věcech. Tak se i my dnes chceme, milí krajané, pobavit o palčivé otázce, kterou je

smíšené manželství.

Vždy znovu slyšíme a čteme o tom, že katoličtí chlapci a katolická děvčata vstupují do smíšených manželství, které církev odmítá (viz o tom nověji web Te deum Hodie - pozn. překl.). K tomu bych rád něco pověděl i já. Nejsem žádný důstojný pan farář nebo naopak vrtošivý jinoch, nýbrž katolický křesťan, jehož manželka je evangelického vyznání. Právě proto bych si o tom s vámi rád pohovořil.
Celkem často je slyšet, že církev uplatňuje v mnoha věcech, zejména pak v manželských záležitostech, vůči jinověrcům krajně tvrdošíjný intolerantní postoj. Tato výtka není často oprávněná, poněvadž církev nemůže být vždy tolerantní. Ona sama byla založena 1500 let před vystoupeními Kalvína, Luthera či Wesleye (John Wesley byl anglikánský protestantský teolog, který založil v 18. století metodistickou církev, navazující mj. i na Jednotu bratrskou /Moravian Brothers/ - pozn. překl.) aj. samotným Kristem. Nashromáždila během dvou tisíc let své učitelské činnosti dostatek zkušeností, aby mohla v té či oné otázce zaujmout neochvějné stanovisko. Není to snad proto, že by církev nekatolíky pohrdala - poznal jsem skvělé, hluboce věřící protestanty, s nimiž si rozumím lépe než se špatnými katolíky - je proti smíšeným manželstvím proto, poněvadž dobře ví, že rozdílnost vyznání bývá často příčinou manželských konfliktů. Velice miluji a uctívám svou ženu. Sdílíme společně radosti i strasti a usilujeme o zvládnutí všech úkolů, které před sebou máme. Rozdílností jedné z největších věcí v životě, jmenovitě víry, táhne se mezi námi oběma dělící čára, která by neměla existovat. Bůh sám dokáže zvláštním projevem milosti tuto dělící čáru od nás odejmout.
Jsou i význační evangeličtí náboženští představitelé, kteří se vyslovili proti smíšenému manželství. Plným právem! V Americe bylo např. zjištěno, že děti katolických rodičů jsou z 92 procent dobrými katolíky, děti rodičů téhož protestanského vyznání ze 64 procent přesvědčenými zastánci víry obou rodičů, že však děti ze smíšených manželství jsou toliko něco přes 30 procent věřícími zastánci některého z vyznání ať už otce či matky. Ztráta náboženství má tedy počátek v rodině. Je prostě obtížné i v případě, že oba rodičovští partneři jsou věrnými zastánci svého vlastního vyznání, vést dobrý křesťanský život a nestát se intolerantními. Třeba pomyslet na církevní přikázání, na svátosti, na modlitbu růžence, na všechny významné náboženské události, které skrze dělící znamení vyvolávají stesk v srdci toho či onoho z manželů. A to nelze opomenout výchovu dětí k nim!
Proto církev odrazuje od smíšených manželství. Já, který jsem tuto radu ignoroval (v originále "in den Wind schlug" - pozn. překl.), musel jsem vynaložit obzvláštní úsilí, abych byl práv svým povinnostem vůči církvi. A také každý, kdo se nachází v podobné situaci, bude se muset dvojnásobně i trojnásobně odít zbrojí katolické církve, aby v tomto boji obstál. Obstojí-li však, Bůh mu udělí svou zvláštní milost.


Glaube und Heimat, 1952, č. 3, s. 4-5

P.S. "Věroučná" rubrika "Am Goldenen Steig" s podtitulem "Worte an die Böhmerwaldjugend" byla po léta pravidelnou součástí "diecézního" časopisu "Glaube und Heimat" a tady je Reifův příspěvek do ní navíc uveden zásadním citátem ze šumavského klasika, zastoupeného navíc ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Frank Reif si z rodné Šumavy přinesl i pevnou katolickou víru, o níž předchozí text vydává nesporné svědectví. Narodil se, jak už zmíněno ve dnes zaniklé vsi Klení (také Klaní, německy ovšem Hafnern), která byla pouze osadou dnes rovněž zaniklého Cipína (Zippendorf). Arch sčítání lidu z roku 1921 zaznamenává v rodném Reifově stavení čp. 7 už tehdy před jeho příchodem na svět početnou rodinu zde po svém otci Johannu Reifovi a jeho ženě Marii Anně, roz, Schinko (tak psáno v křestní matrice) z Kaliště (Gollitsch) čp. 6, dceři Mathiase Schinko a Barbary, roz. Woitschové z Mezipotočí (Nespoding) čp. 1, i dědovi Jakobu Reifovi a jeho ženě Marii, roz. Zaunmüllerové z Otic (Ottetstift) čp. 4 hospodařícího rolníka Adalberta Reifa (*15. ledna 1877) a jeho ženy Marie, roz. Kindermannové (*10. prosince 1886 v Hodslavi /Hatzles/ čp. 3), dcery tamního rolníka Johanna Kindermanna (*15. května 1864 v Malém Strážném /Kleindrosen/ čp. 8), syna svého jmenovce, rolníka v Malém Strážném čp. 8 a jeho ženy Kathariny, roz. Michlové z téhož stavení čp. 8. Mariina matka Rosalia (*26. srpna 1861 v Cipíně čp. 11) byla dcerou Johanna Schlapschyho, usedlého (v matrice psáno "Ansiedler) v Cipíně čp. 11, a jeho ženy Kathariny, roz. Woitschové z Boletic (Polletitz) čp. 21. Vedle Klení a Cipína náleží mezi osady dnes zaniklé i Kaliště, Otice, Hodslav a Malé Strážné, tedy s výjimkou Slavkova a Mezipotočí všechny až dosud zmíněné! Frank přišel na svět jako sedmé z deseti celkem Reifových dětí, ve Slavkově navštěvoval obecnou školu a v Českém Krumlově pak vyšší stupně. Pro dítě z venkova nebyla cesta do školních lavic zejména v zimě ničím snadným: vstát ve tři čtvrtě na šest, odebrat se tři kilometry pěšky na nádraží v Hořicích na Šumavě (Höritz), 45 minut cesty vlakem, pak z nádraží ke škole a po ní táž cesta zpátky. Následoval německý učitelský ústav v už říšském Krummau an der Moldau, existující tam v letech 1938-1945, roku 1943 povolání k wehrmachtu, trojí zranění na ruské frontě, které Franka Reifa poznamenalo už na celý zbývající život. Po válce a vyhnání dokončil svá učitelská studia na pedagogickém institutu (Berufpädagogisches Institut) ve Frankfurtu nad Mohanem, po nichž přišla na řadu učitelská praxe v Ehringshausen, Dillheimu, Greifensteinu a Fellingshausen. To už je spolková země Hesensko, kde se i oženil. V letech 1962-1965 si doplnil vzdělání na univerzitě v Gießen se závěrečnou zkouškou z geografie, teologie a angličtiny a nastoupil do Gesamtschule (tzv. "souhrnná škola" v německém školském systému kombinuje "Hauptschule", "Realschule" a "Gymnasium") v Biebertal-Rodheimu. Po deset let se ujal vedení střední školy. Princip "celoživotního vzdělávání" a hluboce křesťanské založení ho motivovaly ke vstupu do kněžského semináře v Limburgu a vysvěcení na jáhna, v kteréžto hodnosti byl pověřen duchovní péčí v seniorských a pečovatelských domovech v hesenském Wetzlaru. Jeho aktivní duch ho přivedl i k politickému angažmá na obecní i okresní úrovni, jakož k publikování projevů, článků i knih. Roku 1989 mu německý prezident Weizsäcker propůjčil spolkový záslužný kříž se stuhou a 4. září 2005 mu Ingo Hans (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) předal zlatou čestnou medaili sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Už v roce 2001 byl Reif poctěn pozváním biskupa Antonína Lišky (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) k bohoslužbě smíření v českobudějovické katedrále. Po deset let až do roku 2002 působil jako mluvčí někdejších obyvatel jeho rodných míst na stránkách krajanských časopisů, zasloužil se o sanaci kostela ve Slavkově, kde byl kdysi pokřtěn a stal se i spoluautorem už zmíněné rodácké publikace o Slavkově, jeho okolí a někdejších jeho lidech i ze dnes zaniklých osad Kaliště, Klení, Malé Strážné, Velislavice (Weislowitz) a Cipín. Věnoval se i dřevořezbě a keramice, jeho skon 31. října 2005 byl prostě pečetí naplněného poslání šumavského rodáka, křesťanského krajana nás všech. Měl to Stifterovo "zrání" už v příjmení Reif.

- - - - -
* Klení, Slavkov / Slavkov / Český Krumlov / † † † Biebertal (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky farní obce Slavkov o narození otcově v Klení čp. 7 (ve Slavkově ho téhož dne pokřtil farář Franz Jany)
Záznam křestní matriky farní obce Malšín o narození matčině v Hodslavi čp. 3 (v Malšíně ji den nato pokřtil cisterciák Emerich Loidol)
Záznam oddací matriky farní obce Slavkov o svatbě rodičů (oddával je farář Mathias Bendík)
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 7 v Klení s rodinou Reifovou

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist