logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HELFRIED REISCHL

Předběžné poznámky

Šumava zaujímá v srdcích těch, kdo tam měli svůj domov, stejně jako všech těch, kdo ji znají a oceňují, stále zvláštní místo. Je čímsi víc než jen lesnatým pohořím na zemské hranici Čech s Bavorskem a s Rakouskem. Je jakýmsi ztělesněním čehosi (v originále "ein Inbegriff" - pozn. překl.), co se dotýká citu hlouběji než bychom čekali (v originále "ein Inbegriff, der das Fühlen vieler tief berührt" - pozn. překl.). Šumava každého svého ctitele (v originále "jeden Böhmerwaldfreund" - pozn. překl.) vtahuje do vlastního kouzla, kouzla drsné krajinné krásy, přirozené prapůvodnosti a často nečekané divokosti; ve fascinujících obrazech se valí roční doby přes toto v celé Evropě největší souvislé lesní území.
Staletí proměnlivých dějin se přehnala tímto hraničním lesem. Počátkem vrcholného středověku sem přišli němečtí osídlenci, přizváni zemskými českými panovmíky, kteří jim jako "králováckým svobodným sedlákům" (v originále "die ihnen als 'künischen /königlichen/ Freibauern", tady jde ovšem o autorovo zevšeobecnění dílčího pojmu - pozn. překl.) vytyčili zvláštní práva. Časy vysilujícího klučařského a budovatelského díla (v originále "Rodungs- und Aufbauarbeit" - pozn. překl.), prosperujícího obchodu a vzájemných styků s ním spojených (v originále "Handels und Wandels" - pozn. překl.) se opakovaně střídaly s válečnou nouzí a úpadkem. Konečně to byly děje 20. století, které Šumavě tolik vzaly bolestiplným vyhnáním Němců, spuštěním železné opony a zničením více než dvou set vsí a sídel (jde o to, jakou rozlohu oblasti přiřkneme: při větší přiznané rozloze by šlo o počet vícenásobný - pozn. překl.). Přesto zůstává ve svém nejniternějším bytí stále sama sebou.
Dnes může každý z nás Šumavu opět navštěvovat a objevovat ji. Existují dosud mnohá úchvatná místa, na nichž kdysi dleli Adalbert Stifter a Karel Klostermann (v originále "Karl Klostermann", oba jsou i samostatně zastoupeni na stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Existují ještě a znovu místa, která nás obestoupí tichem a naplní klidem a mírem. Stačí tam přijít, prodlít tam, otevřít se těm končinám, naslouchat a vdechnout vůni lesa, luk a dna slatí... (v originále "den Duft des Waldes, der Wiesen- und Moorgründe einzuatmen... " - pozn. překl.)


Der Böhmerwald, 2021, č. 5, s. 22-24

Sám o sobě na poslední straně knihy, z níž je předešlými řádky v českém překladu citována její předmluva (v originále "Vorbemerkungen"), uvádí, že se narodil roku 1934 (z Wikipedie víme, že se tak stalo dne 20. června onoho letopočtu) v "kdysi kvetoucí farní vsi České Žleby na Zlaté stezce" (v originále "in dem einst bühenden Pfarrdorf Böhmisch Röhren am Goldenen Steig"). V rodácké pamětní publikaci "Heimat Böhmisch-Röhren /Enststehung-Geschichte-Vertreibung" (2009) Heinze Pollaka (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) najdeme v přehledu "obchodních domů" v Reischlově rodišti i "Kaufhaus Schano" čp. 138 (dnes má čp. 32 a podobou se od někdejšího objektu už liší) i se snímkem malého chlapce - je to právě malý Helfried - stojícího při silnici směrem na dnes zcela zaniklé Radvanovice (Schillerberg) přede dveřmi obchodu, který v letech 1933-1938 vedli jeho rodiče. Otec, vyučený obchodník, pocházel ze Záhvozdí (Hintring) a byl jedním ze tří synů tamního kameníka Adalberta Reischla, matka Anna byla původem až ze severočeského Benešova nad Ploučnicí (Bensen). Rodiče se v roce 1938 přestěhovali do Prachatic, tehdy stejně jako České Žleby i Záhvozdí mnichovským "ujednáním" přiřčených nacistické říši. V rozšířené verzi knihy o Šumavě, z níž je převzata v překladu naše textová ukázka, která má ovšem změněný název "Aus dem Schatz des alten Böhmerwaldes" (2019) a zapovídá jakýkoli přetisk i sebemenší své části, vzpomíná Helfried Reischl na pobyty u dědečka z otcovy strany v "říšském" tehdy Hintringu, cestu s ním k rodnému domu Adalberta Stiftera v Horní Plané (tehdy také jen "říšská" obec Oberplan) a také na pobyty u "tet" Mickových, tj. u dcer českokrumlovského fotografa Wenzela Micko (i on má na webových stranách Kohoutího kříže ve čtvrti tehdejšího "Krummau an der Moldau" zvané Plešivec (Flößberg). V srpnu 1946 se i rodina Reischlova stala obětí vyhnání, v jejím případě do Saska v poválečné sovětské zóně Německa. Po maturitě v roce 1956 už v západoněmeckém Bavorsku studoval v letech 1957-1962 filosofii a pedagogiku na univerzitách ve Würzburgu a v Řezně (Regensburg) a následujících pět let až do roku 1967 působil jako učitel na obecných školách v zemském okrese Grafenau, ve kterém pak vedl semináře pro čekatele učitelského povolání ("für Lehramtsanwärter", jak se v Německu říká). Od roku 1975 až do svého odchodu na penzi v roce 1996 byl Reischl školním radou a vedoucím státního školského úřadu v dolnobavorském zemském okrese Regen. Po "postkomunistickém" politickém obratu v roce 1989 se Reischl usilovně věnoval česko-německé komunikaci zejména řadou překladů knih českých autorů na šumavská témata, za což se mu roku 2008 dostalo ocenění "Klostermannovou stélou", které mu bylo uděleno česko-německým Sdružením Karla Klostermanna / Karl-Klostermann-Verein. V témže roce vyšla i námi citovaná kniha, následovaná po 11 letech přepracovanou verzí. Ačkoli jde v obou případech o paperbacky, mají povahu encyklopedie v roli průvodce do turistického batohu, jak to měl autor bezpochyby na mysli. Vždyť se narodil přímo na Zlaté stezce.

- - - - -
* České Žleby / Prachatice / Záhvozdí / Horní Planá / Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Před obchodem jeho rodičů v Českých Žlebech roku 1937
Při setkání v rámci Klostermannova roku 2008 v Grafenau stojí zcela vlevo, první zprava Hans Schopf a třetí zprava Willy Steger, mezi nimi předseda "Sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy" Václav Sklenář
České Žleby na pohlednici Josefa Wolfa

zobrazit všechny přílohy

TOPlist