HERMINE REISEROVÁ

Výprava do dětství

Dne 4. září roku 1944 se narodila moje sestra Resi; docela dobře mám tu událost v paměti. Poněvadž to ale všechno leží v čase tak daleko nazpátek, nemohu si to už právě časově nijak přesně zařadit. Tuhle zprávu chci věnovat právě svým sestrám Marii a Theresii (Resi). Poněvadž jsme byli vyhnáni z domova v únoru 1946, ani jedna si naše stavení v Pěčíně (v originále "unser Zuhause in Haid" - pozn. překl.) pamatovat nemůže. Tak jsem já teď ta jediná, kdo o tom může něco povědět.
Já, Hermine Reiserová, roz. Sommerová, jsem přišla na svět roku 1939, čtyři dny předtím, než vypukla druhá světová válka, v malé vsi německým místním jménem Haid (dnes na mapách česky Pěčín, ves měla podle Pohlova orientačního lexikonu z roku 1927 /i on uvádí české místní jméno, ovšem jen s odkazem na německé/ 434 obyvatel německé národnosti a 12 Čechů, v roce 2011 zde /jde dnes jen o místní část města Trhové Sviny/ trvale žilo 21 obyvatel - pozn. překl.) na stavení čp. 17 . Bylo to blízko dnešní hranice s Rakouskem (1939 už ovšem Rakousko po připojení k nacistické "Říši" neexistovalo - pozn. překl.) přibližně 25 kilometrů od Českých Budějovic (v originále "von Budweis" - pozn. překl.). Měla jsem kromě toho, jak už shora zmíněno, ještě dvě mladší sestry: Maria se narodila v roce 1941, Theresia v roce 1944. Syn Franz, prvé dítě našich rodičů, zemřel už v dětském věku. Nato naše maminka prodala dětský kočárek a trvalo více než šest let, než jsem se narodila já.
Naši rodiče se brali v žumberském kostele (kostel v Žumberku /Sonnberg/ je zasvěcen Umučení /Stětí/ sv. Jana Křtitele - pozn. překl.), svatební hostina se konala v protilehlém hostinci. Náš tatínek (Franz Sommer, *29. března 1906 - pozn. překl.) pocházel ze vsi Vesce (Dörfles) z velké tamní selské usedlosti čp. 4 (už ve vsi nestojí - pozn. překl.), řečené "Hofbauer" ("Hofbaun"). Byl ze sedmi dětí: Franz, náš tatínek, byl z nich nejstarší, pak přišli Konrad, Hans, Leopold a ještě tři děvčata Johanna, Luise a Maria. Johanna byla postižena deformací páteře, tzv. skoliózou (v originále "hatte eine Rückgratverkrümmung" - pozn. překl.), byla proto malá postavou a vzala si život nějakým rostlinným jedem. Maria se zamilovala do bohatého selského syna, otěhotněla a zahynula při nezdařeném pokusu o potrat ve 26 letech věku. Našli jsme roku 1989 na hřbitově v Žumberku její hrob. Hans ztratil ve druhé světové válce jednu nohu, byl povoláním truhlář. Nejmladší tatínkův bratr Leopold převzal otcovský statek, ze kterého byl s dědečkem Paulem Sommerem (*19. listopadu 1877 ve Vescích čp. 4) vyhnán do Sinsheimu v Bavorsku. Dědeček Paul zemřel dne 21. března roku 1953. Babička Maria Sommerová, narozená 8. září 1852 v Konraticích (Konradschlag) čp. 17 (už ve vsi, ze které mnoho nezůstalo, neexistuje - pozn. překl.), zemřela asi roku 1941 ve Vescích (tady jde hned o několik omylů: Maria, roz. Chrisamová se na konratickém stavení čp. 17 narodila podle křestní matriky farní obce Rychnov u Nových Hradů /Deutsch-Reichenau bei Gratzen/ dne 3. prosince 1880 a zemřela podle pozdějšího přípisu k témuž záznamu dne 16. září roku 1941 v Gmündu II. - pozn. překl.).
Jako učeň by se náš tatínek stal rád truhlářem, ale nebylo nijaké výuční místo volné a tak se stal kovářem. Aby se vždycky dobře najedl, dával jeho otec mistrovi každoročně pytel mouky. Jednou tatínek někde našel za své výuční doby zrezivělou pistoli. Aby ji nějak vyčistil, chtěl ji rozežhavit v kamnech paní mistrové. V pistoli byl ale ještě jeden náboj, který vybuchl a celá kuchyně byla rázem plná sazí.
Naše maminka (Stephanie, roz. Ertlová, *17. prosince roku 1910 v Pěčíně čp. 17 - pozn. překl.) zdědila rodičovský dům po své mamince. Naše babička z maminčiny strany (Theresie Ertlová, roz. Hartlová, *28. září 1868 v Pěčíně čp. 17 - pozn. překl.) brzy ovdověla a hospodařila na stavení sama se dvěma dospívajícími dcerami. Musely se často hodně plahočit, aby zastaly práci, která byla bez mužské síly opravdu velice namáhavá.
Když se tam do Pěčína čp. 17 tatínek přiženil, byla k domu přistavěna kovárna, ve které jsem směla často šlapat měchy, poněvadž tatínek potřeboval oheň k rozžhavení železa. Naše maminka po 13 let stála s otcem u kovadliny a střídavě zpracovávali žhavý kov dvojručními kladivy, aby dostal žádoucí tvar. Otec dával vždycky kladivem znamení, na které si ještě vzpomínám, aby maminka odběhla a on mohl doruda rozpálené železo přenést na kovadlinu. Než tatínek přišel do Pěčína, měl propachtovánu jednu kovárnu v Božejově (Buschendorf). Maminka pracovala v domácnosti i v hospodářství, jezdila s kravami na pole. Až v roce 1941 se koupila mlátička, což bylo značné ulehčení. Otec měl v kovárně taky co dělat, byl jediným kovářem koní a vozů v celém okolí a příslušelo mu devět obcí, takže byl ve válce jen asi čtyři neděle a byl z vojny uvolněn zvláštním záznamem ve svém zbrojním pasu. Byl i kontrolorem masa, musel zkoumat maso zejména pro případný výskyt červa svalovce. Měl maso označovat různými razítky, zda je vhodné k požití člověkem anebo jen omezeně použitelné. Tatínek byl také sanitářem pro celou ves a na zdravotnické brašně měl nalakován hákový kříž, který pak musela maminka seškrábat. V chlévě jsme měli kromě krav i jednu kozu a obecního býka, kterého tatínek večer, když už v kovárně nebyl nijaký zákazník, opatřil kruhem do nozder a vyzbrojen pořádným klackem ho vodil na procházku, aby mělo zvíře pohyb. Měli jsme i slepice a prasata.
Na svoji babičku Theresii Ertlovou, roz. Hartlovou, která umřela 15. ledna roku 1942, se už nedokážu rozpomenout. U nás v okolí býval obyčej vystavovat mrtvého u něho doma se svícemi kolem rakve a se vším, co k tomu patří. Lidé ze vsi se sem přicházeli večer modlit, pokládali na nebožtíkovu hruď svaté obrázky, takže jimi byla zcela pokryta. Já jsem něco takového ještě nikdy neviděla, poněvadž mi byly teprve dva roky, a tak jsem docela hlasitě řekla, zatímco ostatní se zbožně modlili: "Oh, so viel Karten!" (tj. "Achich, tolika karet!" - pozn. překl.). Vedlo to ke krátkému alespoň obveselení. Epizodu znám ovšem jen z maminčina vyprávění.
Můj dědeček, tedy maminčin otec, umřel roku 1917. Mamince bylo tenkrát teprve sedm let a dědeček se měl k tomu vyjádřit následovně: "Ich sollte jetzt nicht der Vater, sondern der Großvater sein." (tj. "Teď bych měl být nikoli snad otec, nýbrž dědeček." - pozn. překl.)
Náš dům, dříve pivovar s velkým pivním sklepem, který později stačil ještě nabýt značného významu, vyhořel už za dědečkových časů. Oheň tehdy způsobila jedna nájemnice, která šla se svíčkou nahoru na půdu. Poněvadž náš dědeček byl v té době starostou, darovali zdejší sedláci (v originále "die Bauern von Haid" - pozn. překl.) všechno dřevo na krov nového stavení.
Z prvního dědečkova manželství pocházelo ještě několik nevlastních maminčiných sourozenců, kteří později všichni žili ve Vídni a které jsme nikdy nepoznali, až na naši tetu Marii, o 21 let starší než byla naše maminka. Měla po svých mužích příjmení Guschelbauer a Sobotka, poněvadž byla dvakrát provdaná. K této starší sestře směla maminka o prázdninách cestovat. Teta Maria zastávala ve Vídni v 19. okrese místo domovnice. Byl tam i její syn, řečený Peppi (na archu ze sčítání lidu v roce 1921 pro dům čp. 17 v Pěčíně je Josef Guschlbauer, *23. srpna roku 1919, uveden jako spolubydlící zde vnuk vdovy Theresie Ertlové, jako jeho rodiště je ovšem napsáno "Wien XVII." - pozn. překl.), který měl ve městě dobře prosperující klempířství. Peppi ale raději jezdíval každý den fiakrem snídat se svou ženou Gerti, až celé jeho klempířství přišlo na buben. Peppi nás v Pěčíně několikrát navštívil. Teta Maria zemřela někdy v padesátých letech dvacátého století a byla pochována na Hernalském hřbitově ve Vídni. Maria a já jsme naší vídeňské tetě často psaly, i když výraz "psaní" je tu opravdu nadnesený: byla to čmáranice a náš listonoš, velice přívětivý člověk, je i tak dobrácky pobral.
Jednoho dne přišla poštou od naší vídeňské tety nádherná panenka s tmavými vlasy, se zavíracíma očima, s pohyblivými končetinami a v krásných šatečkách. Maria a já jsme se o pannu často hádaly, každá ji chtěla mít pro sebe. Maria ji popadla a řekla mi: "Da wirst du dich niederknien!" (tj. "Tady budeš klečet!" - pozn. překl.). To byla přesně slova naší maminky. Později nám teta z Vídně poslala ještě stoleček, dvě židličky a červeně lakovaný kočárek pro panenky, se kterým jsme vozili naši malou sestřičku Resi, když už dokázala sedět, po vesnické cestě. Jednoho dne přišla balíkem panna z Vídně, která způsobila skoro šok, poněvadž měla bodavé oči z knoflíků uniformy wehrmachtu a byla taky už trochu v letech, což vlastně ale nebylo nic divného, poněvadž vídeňská teta ji zachránila z popelnice. To souviselo s tím, že už v té době nebylo všechno ke koupení. Ty krásné dárky od naší vídeňské tety jsme museli nechat při vypovězení z domova tam na místě, i ty panny.
To, zda bylo kdy v Pěčíně všeobecně obvyklé provozovat domácké práce, není mi známo. Naše babička ale s naší maminkou, která byla tenkrát ještě ve školním věku, zhotovovala nitěné knoflíky k ložnímu prádlu. Často to trvalo až do půlnoci a říkalo se tomu "Knöpflnähn" (tj. šití knoflíčků - pozn. překl.).
Ke stavení čp. 17 náležela pole při vrchu zvaném Eichberg (dnes na mapách Dubí, 579 m - pozn. překl.) a také na vrchu Steinbauerberg (nářečně Stoabauerberg), kromě toho pole na lokalitě zvané Schmidgraben (ani označení Steinbauerberg, ani Schmidgraben nemají českou obdobu - pozn. překl.). Velký ovocný sad za domem se táhl až k hostinci u Stoabauerů (v originále "bis zum Stoabauern /Gastwirtschaft/" - pozn. překl.). Mezitím stála budova školy. Stavení našich rodičů mělo čtyřboký půdorys: obytné stavení, kovárna, stáje a kolna na dřevo, na protilehlé straně pak kurník a ovšem stodola na seno a obilí. Dřevo pro nová vrata bylo už připraveno složené při domě, kvůli vysídlení však už k ničemu nedošlo. Vedle stavení se nacházel výminkářský domek, který ale náš dědeček prodal ještě za svého života.
Prostory obytného stavení čp. 17 sestávaly v přízemí z velké obytné kuchyně s kachlovými kamny a vestavěnou udírnou. Ta kachlová kamna byla maminčinou pýchou, poněvadž měla dva kamnovce na vodu a maminka mě učila, že pokaždé když z některého naberu vodu, musím ji hned zase doplnit. Vedle se nacházela komora s pivním sklepem. Hned od vchodu vlevo byla obytná světnice rovněž s kachlovými kamny.
Dřevo složené při domovní zdi bylo předmětem stálých krádeží. Náš tatínek vyvrtal do jednoho z polen díru a naplnil ji černým střelným prachem. Následujícího dne bylo k vidění, jak z jednoho stavení vyvážejí na dvoukolové káře kusy rozbitých kachlových kamen. V jiném stavení, kde pálili kořalku, se ozval jednou v noci tupý třesk a byly odtud vynášeny ve velkém spěchu kusy varné konve.
V kredenci na nádobí měla maminka uloženy krásné ručně malované talíře, které dostala ke svatbě. Na stranu k jihu vedla dvě velká dvojitá okna (v originále "zwei große Kastenfenster" - pozn. překl.), do jednoho z obou mě Maria při hraní často zavírala. Bylo tam mezi dvěma okenními tabulemi velice těsno, nemohla jsem se vůbec pohnout, než mě naše maminka stačila osvobodit. Na Vánoce stával ve světnici velký vánoční strom, který jsem směla po svátcích odstrojovat a sem tam to ovšem nějaká skleněná koule odnesla. V prvním patře se nacházel veliký sál, vedle někdejší babiččina místnost, která byla vždycky zamčená. V domovní chodbě byla do podlahy zapuštěna nádrž na vodu, kterou odtud maminka brala, když šla napojit zvířata. Když mně byly dva roky, vyprávěla mi maminka, že jsem do té nádrže spadla, bylo v ní jen málo vody, ale já ležela na zádech, prudce jsem bušila rukama a stříkala jsem si vodu do obličeje; maminka mě hned vytáhla ven.
Na střeše domu se nacházela věžička se zvonem Theresia z 18. století, zvon byl po našem vysídlení bohužel ukraden. V Pěčíně nebyl nijaký kostel, ale škola ano. Maminka zvonila klekání ráno a večer, stejně tak tím hlásila požár, když někdo umřel a také když přišli Rusové, zvonila víc než jindy. Maria a já jsme často vlezly tajně na půdu, dívaly se do pro nás tehdy tak obrovité zvonice a pokušení zatahat za provaz bylo také veliké. Nu ba (v originále "naja" - pozn. překl.), podruhé jsme to už neudělaly. Lidé tenkrát běželi přes "Puit", jak se říkalo louce u potoka, k našemu stavení, jak jsme mohly půdním okénkem pozorovat.
Často se u nás poráželo prase z vlastního chovu. Roztopila se pec v udírně, kombinovaná s kachlovými kamny. Topilo se proto jen dřevem. K vepřové pečeni se podávaly maminkou strouhané bramborové knedlíky", "Kartoffelknödel" se jim u nás říkalo a křen také nesměl chybět. Musela jsem ho jít vyhrabat na už zmíněnou "Puit" a nedělala jsem to ráda. Přemýšlela jsem a napadla mě jedna věc. Na dvoře jsem holí vyhloubila několik děr a zasadila do nich křenové listy. Po několika dnech listy zvadly a opadaly. Maminka mi vysvětilia: "Ohne Wurzeln kann der Kren nicht wachsen." (tj. "Bez kořenů ten křen růst nedokáže." - pozn. překl.)
Byly to poslední vlastně naše žně v roce 1945, když jsem pomáhala svým rodičům při sklizni obilí. Maminka tenkrát řekla, že příští rok musíme dělat menší snopy, poněvadž byly pro mě moc těžké, ale pro válku a to, co po ní následovalo, už k ničemu podobnému dojít ovšem nemohlo.
Prostřed naší vsi tekl potok, na jehož jižním břehu si rolníci nemohli být jisti před povodní, naše stavení však naštěstí stálo na vyvýšeném místě. Louka zvaná "Puit" byla však pokaždé zatopena a lávka při ní nebyla schůdná. Jednoho dne, když jsme po ní šli, jsem klopýtla a spadla do velice studené vody, mohlo to být někdy v únoru. Moje kamarádka Resi, "po chalupě" Kirsnerová, se pokoušela mě chytit za ruku, já se jí ale vysmekla. U Freiderů, jak se tam říkalo také "po chalupě", všechno viděli, běželi k lávce a vytáhli mě. U nich jsem se musela úplně svléknout, obalili mě předehřátými dekami a uložili do postele. Pořád jsem se prý za té procedury ptala: "Muss ich jetzt sterben?" (tj. "Musím teď umřít?" - pozn. překl.) Pan Prinz Freider mě musel, s kocourem na rameni, hlídat celé odpoledne. Večer si mne maminka odvedla a na zádech mě donesla přes lávku domů.
Jednoho dne, když maminka hrabala na zmíněné louce seno, naklonila se Maria při praní šatů na panenku příliš hluboko ze břehu. Zavolala jsem rychle na maminku a ta naši Marii hráběmi stačila vytáhnout zpátky na pevnou zem.
S Resi Kirsnerovou jsme si často hrávaly. Resi byla o dva roky starší než já a měla často roztodivné nápady. U Kirsnerů nebýval nikdo doma, vrata byla zavřena. Resi mínila, že by to mohlo jít dírou pro slepice. Provlekly jsme se opravdu ven ze stavení a vydaly se bez dovolení k Žárskému rybníku (v originále "zum Sohors-Teich" - pozn. překl.). Ten rybník a také ještě několik dalších, jejichž jména neznám, dal založit hrabě Buquoy. Podle maminčina vyprávění trvalo vypouštění rybníka k výlovu ryb šest týdnů (tolik času prý zabere i vypouštění proslulého Máchova jezera /německy Hirschberger Großteich/, jeho napouštění trvá však až pět měsíců - pozn. překl.).
Maminka nakupovala i ve vsi Žár (v originále "auch in Sohors" - pozn. překl.) u rodiny Koppelhuberových, kteří tam měli obchod s potravinami. Pan Koppelhuber ztratil ve válce zrak, vyráběl kartáče, jeho žena dřevo k nim lakovala. K nákupu do Žáru jsme chodívali vždycky po břehu Žárského rybníka.
Ke draní peří se ženy scházely dohromady, přišly tak k dobrému jídlu i k teplým peřinám na zimu, peří bylo ale také všude.
V letních měsících jsme měli často hosty z Vídně, říkalo se jim "Sommerfrischler", na privát.
Často mě fotografovali, jinak bychom nijaké podobenky z dětství neměli. Rodina Holobeckova bydlela u nás v prvním patře a kupovala u nás pro svou potřebu všechno, co takové selské stavení vyprodukovalo. Jejich syn Hansi mohl být tak o osm let starší než jsem byla já.
Jednoho dne jsem kreslila "mikulášského" čerta, říkalo se mu u nás "Krampus" (v originále je za výrazem "Krampus" trochu matoucí vysvětlení v závorce, totiž /Knecht Ruprecht/, což je postava německého zvykosloví, která v češtině obdobu nemá a dá se připodobnit nejspíše sv. Mikuláši - pozn. překl.), na novou oj od vozu. Tatínek šel kolem a povídá, cože to dělám. Já se lekla a narazila jsem přitom na těžký francouzský klíč (v originále "an den schweren Schraubenschlüssel" - pozn. překl.), který mi spadl na palec u nohy. To byla bolest! Ten hasák vážil tak tři kilogramy.
Protože došlo po válce k zavření všech německých škol, nemohla jsem v září roku 1945 nastoupit do první třídy. Poněvadž u nás ve vsi nebyla nijaká mateřská škola, předčítala nám předtím nějaká paní (jméno si nepamatuji) v prázdné místnosti té obecné školy. Bylo to napínavé, ráda jsem tam chodila; na Vánoce jsme od ní dostaly kornout s pečivem, které napekla. Oblíbené předčítání také skončilo se zavřením německé školy. Z oken třídy, kde jsme my děti sedávaly, bylo vidět do našeho ovocného sadu, kam se teď ale pro pohozené granáty všude kolem už nedalo vstoupit. Když jsme zase jednou špacírovaly s malou Resi v kočárku pro panenky po cestě vsí, předjelo nás nákladní auto s Američany, kteří nám házeli bonbony.
Na Mariino narození si už nedokážu vzpomenout, o to líp ale na narození naší Resi. Ráno 4. září přišel tatínek k naší posteli a ohlásil, že nám "čáp" (v originále "der 'Storch'" - pozn. překl.) přinesl sestřičku. Teta Anastasia přišla ke křtu jako kmotra. Maminka ztratila při Resině porodu spoustu krve, ale u nás ve vsi se rodilo jen doma. Maminka dostala pomocnici do domácnosti a když se ta žena, její jméno také už nevím, po čtyřech týdnech s námi loučila, byla jsem moc smutná. Tatínek mi vyprávěl, že musel porodní bábu vždycky vyzvednout povozem. Telefon ve vsi žádný nebyl.
Když jsem se z našeho stavení někam vydala, málokdy, vlastně nikdy jsem nikomu neřekla, kam jdu. U rodiny Weberovy "am Berg" jsem bývala často, měli malou dcerku Emmi. Ve dvoře jejich selského stavení byla hluboká studna, vždycky přikrytá a já byla vždycky upomínána na její hloubku.
Tatínek měl v kovárně nějakou naléhavou práci, maminka byla zrovna na pohřbu jednoho otcova zákazníka. Rodiče mě hledali po celé vsi a já jsem se pak najednou objevila doma s kabelkou, kterou jsem dostala a celá rozzářená jsem jim ji ukazovala. Tu radost mi rychle uťali a já musela celé odpoledne strávit v kurníku u slepic.
Mohlo to být někdy v roce 1944, když se v Žáru konala nějaká slavnost, už nevím jaká. Směla jsem jet na květinami opleteném žebřiňáku, měla jsem na sobě bleděmodré šaty s vyšíváním. Viděla jsem tenkrát poprvé svého bratrance Franze Bauera, který se sem dostal ze severních Čech. Bylo mu tenkrát 17 let. Při čištění nějaké zbraně ho zasáhl výstřel do paže.
Na Boží hod velikonoční jsme chodili s obrovskými "palmovými" ratolestmi na dlouhých tyčích jimi opletenými a těžkými tak, že je většinu cesty stejně musel nést tatínek, do žumberského kostela.

Glaube und Heimat, 2018, č. 6, s. 37-40

Předchozí text je v originále součástí daleko rozsáhlejšího celku, zachycujícího v autorčině vzpomínce i následný "odsun ". Kolik vzpomínek na tu ztrátu domova jsem už na stránkách Kohoutího kříže přeložil a teprve teď v létě roku 2018 se dovídám, že v mé rodné Soběslavi nastoupil v srpnu 1946, tedy právě v době, kdy tři miliony Němců opouštěli po staletích, kdy tu žili jejich předkové, české země, vojenskou službu spisovatel Bohumil Hrabal (v březnu téhož roku byl promován doktorem "obojího práva"). Přiznám se, že o soběslavské vojenské posádce jsem nikdy neměl ani tušení, ačkoli v září a říjnu osudového roku 1938 sem byl dočasně předisponován generální štáb prý snad pro celé jižní Čechy (viz webová adresa Forum Válka.cz, ale díky Hrabalovi vím, co on tehdy cítil. Cituji (viz deník Právo z úterý 17. července 2018, strana 16):

"Říká se, že vojna vychovává, ale není to pravda. Vidím jen a jen zkázu. Na vojně se naučí člověk, obzvláště mladý člověk, právě opak. Je to všechno nesmysl a lidstvo je dobytek, který si nezaslouží nic jiného než zase pořádnou válku. Jedna skončila a už se zase brojí (!), už zase nás budou učit, kterak nejrychleji zamordovat člověka. Já s tím nesouhlasím, ale musím. To je zoufalé."

Dne 14. července 2017, tedy přibližně rok předtím, než tohle píšu, zemřela v Mnichově-Pasingu po těžké nemoci ta v roce 1946 ani ne sedmiletá dívenka, autorka mnou přeložené vzpomínkové ukázky ze stránek krajanského časopisu Hermine Reiserová, roz. Sommerová. Byla dne 27. srpna roku 1939 narozenou nejstarší dcerou Franze Sommera a jeho ženy Stephanie, roz. Ertlové, posledních německých majitelů pěčínského stavení čp. 17 (hodně se o něm lze dočíst i na webových stranách Kohoutího kříže u jména Hanse Süsse, který se stal i autorem Herminina nekrologu a editorem jejích vzpomínek v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat). Zatímco já začal v září roku 1946 chodit do soběslavské školy (její pan ředitel Šourek, který nás měl v první třídě, se právě vrátil z nacistického koncentráku), Hermine, která doma do školy nastoupit nemohla, už z Pěčína "odsunuta". Stala se po vyhnání do Německa všeobecně oblíbenou zdravotní sestrou a svou vynikající paměť a pozorovací talent zúročila při psaní vzpomínek na domov a dětství. I na to, co se dělo po válce, už dokázala podat živé vyprávění, které přenesla na papír v posledních letech života. Jeho rozsah si vynutil postupné zveřejnění hned v několika číslech krajanského měsíčníku. S Herbertem Reiserem, ředitelem jedné mnichovské základní školy, měla syna Martina, který vystudoval v bavorské metropoli, kde žije, obor slavistiky, tj. ruštinu a češtinu. Herminina sestra Maria žije v Kolbnitz, rakouská spolková země Korutany, Resi v bavorském městě Höchstadt an der Donau. Narození v Pěčíně stálo ale na počátku osudu tří sester.

- - - - -
* Pěčín, Trhové Sviny / † † † Mnichov (BY)