FRIEDA REISINGER-KNÖLLOVÁ
Vzpomínky na mládí, které nebylo
Babiččino vyprávění
Frieda Reisinger-Knöllová se narodila roku 1925 v Dolní Pestřici (tehdy se té osadě říkalo i česky Dolní Stögenwald). To místo leží mezi rakouskou hranicí a jižním břehem dnešního Lipenského jezera pod rakouským Bärensteinem, nedaleko dnes obnoveného kostela jinak zaniklé Zadní Zvonkové (Glöckelberg). Roku 1990 se babička rozpomněla pro svá tři vnoučata na vlastní mládí v jižních Čechách.
Její rodiče, Hermine a Franz Watzlovi, se vzali teprve roku 1927 a usadili se v sousední vsi Račín (Ratschin) čp. 26. Tady Frieda vyrůstala se čtyřmi svými sourozenci, kteří se narodili mezi roky 1927 a 1945.
Poněvadž rodiče byli zcela zaměstnáni prací v zemědělství a otec navíc pracoval i jako lesní dělník, musela se Frieda starat o ostatní děti. Matku často nahrazovala babička z otcovy strany, která zemřela roku 1931, to bylo Friedě pět let.
"Vyprávěla jsem o babičce svému panu učiteli. Několikrát ji navštívil. Nemohla už ležet v posteli a tak jí otec obstaral velikou lenošku, ve které seděla až do své smrti. Už jsem u ní nesměla spávat. Tak nadešel i její poslední den, chtěla tenkrát k jídlu škubánky se zelím. Směla jsem jí pomáhat při jídle. Byli u ní taky rodiče. Tu najednou řekla: dneska už jí se mnou on. Chtěla jsem vědět, kdože to jí s ní, ale měla jen úsměv kolem úst. Večer umřela. Pro mě jako by skončil svět."
Ähl a Ahl
V Dolní Pestřici dál žijí prarodiče z matčiny strany:
"Jednou jsem seděla v předsíni na schodech, když k nám přišel zase nějaký žebrák. Babička mu dala něco k jídlu. Dívala jsem se nábožně, jak mu chutná. Povídá, tu máš taky plnou lžíci. Poslušně jsem polkla. Tu se objevila babička ve dveřích, spráskla ruce nad hlavou a zatáhla mě do světnice. Museli jsme dědečkovi a babičce říkat Ähl a Ahl. Nesměli jsme jim také tykat."
Jedna prababička žila sama v Dolní Vltavici (Untermoldau):
"Bylo jí 92 let a byla slepá. Rozčilovalo mě, že u ní nikdo není. Jak jsem jen mohla, vzala jsem kolo a jela do Pestřice. Prosila jsem babičku, jestli bych mohla dovézt od ní prababičce něco k jídlu. Svázala mi do uzlíčku něco dobrot a já jela dál do Vltavice. Jak jsem vešla do dveří, musela jsem říci své jméno a ona ke mně přišla a přitiskla mě k sobě. Tu jsem si všimla, že má ruce úplně černé. Na jedné měla prst celý zchromlý, i ve tváři měla černé skvrny, jak se zamazala při zatápění. Chtěla jsem jí ruce umýt, ale že ne, že si je umyje sama ...tak si musela ta stará žena pomoci nakonec s mnoha jinými věcmi."
Autorka líčí život v Račíně se vší jeho tvrdostí a bídou. Rodina se sice dokázala prací vlastních rukou jakžtakž protlouci, blahobytu se však nikdy nedomohla, poněvadž na statku vázly dluhy a Friedin otec musel vyplatit své bratry. Při práci se vždy znovu opakovaly neštěstí a úrazy. Přesto lze vycítit dětskou radost z každoročně se navracejících svátků, a prastarých obyčejů jako byly májové tance a svatojánské ohně na Pestřickém vrchu (říkali mu tady Hiatberg, Hüttberg) či zimní sáńkování tamtéž. Do školy v Račíně chodila Frieda ráda a a úspěšně až do roku 1940.
Minulost navrácená přítomnosti
Vypravěčka si vzpomíná na většinu událostí zcela bezprostředně a nečiní ani známku odstupu mezi svým vypravěčským já a podávanými příběhy. Když roku 1991 začíná se svými záznamy, prožívá svou minulost jako navrácenou přítomnost, aniž by se i jen pokusila věci následně stylizovat či podkládat jim nějaký dodatečný význam. Chcete-li, jde o čistě fenomenologickou dokumentaci. Tak vzniká opravdu "naivní" kronika silné autenticity a působivosti:
"O masopustu přicházely sem ze Slovenska celé maškarní průvody i s muzikou. Měli jsme z nich vždycky strach. Zato když přišli ze Slovenska Bosňáci, vypadali mírumilovně a měli krosny plné roztodivných věcí, nožů, šlí, zrcátek, hřebenů, nůžek a spousty jiného zboží. Stávali často po vsi a lidé si od nich kupovali, co bylo potřebí. Nejraději jsem měla semínkáře. Lidi jim u nás říkali Samenmänner. Měli také krosny na zádech, ale plné pytlíků s kořením a se sladkým dřevem. Vonělo to dřív, než je člověk uviděl."
Do všech prací v hospodářství byly děti od malička zapojovány co jen možno naplno. Pomáhalo se na poli, při pasení krav, při sbírání jahod a hub, při vaření, praní, předení i šití, při ošetřování nemocných, při zvonění, máčení lnu, o zabijačkách a při mnoha jiných zaměstnáních. Život a smrt v malém kosmu Račína s jeho 14 domy, s místní kapelou, obecnou školou a s pomníkem bojovníka za selská práva Hanse Kudlicha (1823-1917), dochovaným ze starého Rakouska.
Po spuštění železné opony byla obec roku 1952 srovnána se zemí. Zachován zůstal jeden jediný dům.
Mládí, které nebylo
Osudným rokem 1938 končí i pro Friedu období sice tvrdého, ale přesto pokojného a spořádaného života. Tady začínají "Vzpomínky na mládí, které nebylo", jak ostatně zní podtitul celé její knihy. Vypravěčka líčí události až do vyhnání roku 1946 nikoli snad v politických kategoriích, ale jako bezprostředně zasažená a poškozená. V její zkušenosti neexistují dvě strany stojící proti sobě: setkáváme se u ní s dobrými i podlými Němci a Čechy, s těmi, kdo dovedou pomoci, i s těmi, kdo dokážou jen ubližovat.
Příchod německých vojsk v říjnu 1938 byl sice zprvu vítán, zůstává však skepse vůči Hitlerovi a strach z války:
"Po celý den bylo nebe narudlé, večer to teprve začalo. Na severu hrálo nebe všemi barvami, a to tak křiklavě ostrými, až se zdálo, že je konec světa. Celá ves byla na nohou. Tak dlouho jsme stáli venku, že bylo už dlouho přes půlnoc, než polární záže pomalu znizela. Staří lidé říkali,že přijde vojna."
Polární záře, jev ve střední Evropě neobvyklý, se v literatuře vyskytuje poměrně často, tak např. v knize Gerharda Rotha Landläufiger Tod (1984), kde ji autor dějově situuje jinak než paní Reisinger-Knöllová, a sice do léta roku 1939.
Těžká nemoc matčina
Když nejstaršího bratra Franze postihla těžká nehoda, musí na sebe Frieda.vzít ještě další povinnosti. V necelých šestnácti letech koná ty nejtěžší práce určené čeledi. Roku 1940 se narodilo Friedině matce třetí dítě, chlapec, kterému dali jméno Adolf, krátce nato však matka těžce onemocněla:
"Maminka měla čím dál větší potíže s dechem. Tatínek s ní šel k doktorovi, a pak se vypravili i do Aigenu ke starému Gmeinerovi, nikdo ale nedovedl povědět, co mamince vlastně je. Adolfovi byl sotva rok. Jednou pozdě večer jsem až nahoru, kde jsem spávala, uslyšela matčino volání:,Friedo, já se udusím.' Vyskočila jsem z postele: pod schody ležela maminka na zemi u Adolfovy kolíbky. Byla v bezvědomí. Otec jí hned dával umělé dýchání. Mně řekl, abych běžela do Horní Plané a přivedla doktora. Bylo jaro. Lesní cesty byly ještě pod ledem, ne všude, ale na mnoha místech ano. Běžela jsem strachy celá bez sebe, že maminka může umřít, celé dvě hodiny cesty do Horní Plané. Poněvadž mi boty po ledě pořád podkluzovaly, zula jsem je a utíkala jen v punčochách. Musela jsem běžet i lesem, kde se prý jednou někdo oběsil nebo tu někoho přepadli. Ale ten strach o maminku mě hnal dál. Když jsem dorazila do Horní Plané, nebyla jsem na cestě ani celou hodinu. Na náměstí jsem potkala ponocného. Bylo zrovna půlnoc. Ptal se mně, koho hledám. Když jsem řekla, že doktora Friedricha a taky proč, podíval se na mně a řekl, že doktor má dovolenou. Byla jsem jako ochrnutá. V Černé je prý taky jeden doktor, pro toho se ale musí s koňmi, poněvadž nemá auto. Běžela jsem zpátky domů, pořád v hrůze, jestli maminka ještě žije. Když jsem doběhla do vsi, byla jsem se silami u konce. U dveří jsem poslouchala, jestli matku uslyším. Byl u ní farář. Muž maminčiny sestry ho přivedl ze Zvonkové. Odtud to bylo jen půl hodiny pěšky. Byla jsem šťastná, když jsem otevřela dveře a maminka se na mě podívala. Otec mě poslal hned do postele. Druhý den přivezl můj bratr Franz s koňmi doktora z Černé. Tatínek mu řekl, jak to všechno bylo. Byl to starší člověk a hned povídá, že maminka musí rychle do nemocnice. Má na hrudi výrůstek, co tlačí na srdce. Kdyby se záchvat opakoval, mohlo by být pozdě. Tatínek s ní jel do Lince do špitálu k alžbětinkám, tam ji operovali."
Čas války
Mezitím se rozhořela válka. Otec se dokázal vyhnout povolání k wehrmachtu tím, že převzal k obhospodařování dvůr Droschlhof (Drahoslavice) v Českém Krumlově. Byla to velká, ale úplně zpustlá usedlost z církevního majetku. Statek v Račíně prodali rodiče matčině sestře. Na Droschlhofu byli nasazeni k nucené práci Rusové, Francouzi, Poláci, jedna Ukrajinka a dvě česká děvčata. Zemědělští dělníci se na dvoře u Watzlů neměli zle, o jídlo nebyla nouze, dalo se přilepšit domácím pečením chleba a ilegálními tenkrát zabijačkami.
Watzlovým se podařilo dát Droschlhof znovu do pořádku, i když bratři Franz a Erich museli do armády, respektive k pracovní službě. Pro svůj dobrý vztah k nuceně nasazeným, ke kterým postupně přibyli i maďarští uprchlíci, jakož i pro některé své neuvážené výroky se Frieda ocitá v choulostivých situacích vůči SS a jen o vlásek uniká zatčení
Odchod z domova
Nejtěžší čas nastal s koncem války na jaře 1945. Nuceně nasazené pracovní síly opustily dvůr, zčásti proti své vůli, uprchlíci ze všech koutů východní Evropy, mezi nimi i němečtí vojáci, míří na útěku před Rudou armádou dál na Západ. Kromě toho se proslýchá, že německé obyvatelstvo bude muset opustit Sudety.
Pro Watzlovu rodinu se stal pobyt v Českém Krumlově natolik nejistým, že odtud raději stěhují svůj majetek zpátky do Račína. Mezitím Krumlov a okolí obsadili Američané. Po jejich odchodu převzala výkonnou moc česká administrativa, která předala Droschlhof (nyní opět česky Drahoslavice - pozn. překl.) českým správcům. Watzlovi se vracejí do Račína.
Tam to ovšem nebylo nijak jednodušší: paní Reisingerová líčí ve své knize řadu nebezpečných situací mezi americkými vojáky, osvobozenými totálně nasazenými dělníky z východní Evropy, uprchlými Němci a po nich přicházejícími českými komisaři.
Dům v Grünwaldu
V majetku rodiny Knöllovy - Frieda se roku 1948 provdala za Johanna Knölla - byl už dlouho dům v Grünwaldu, osadě vzdálené asi 7 km od Račína na rakouské straně hranice a náležející k obci Aigen (na mapách bývá označována i Aigen im Mühlkreis nebo spolu s blízkým klášterem Schlägl, zvaným kdysi i českým jménem Drkolná či Drkolín, dohromady Aigen-Schlägl). Rodiny Watzlova a Knöllova se znaly už před válkou. Frieda bývala už jako dítě v domě v Grünwaldu často na návštěvě. Teď, od léta 1945 do podzimu 1946, přepravili Watzlovi část svého majetku přes zelenou hranici a nakonec jeden po druhém prchli do Rakouska.
Frieda by nejraději šla do Grünwaldu hned na konci války, musela však zůstat s malým bratrem Adolfem u matky v Račíně, poněvadž ta byla opět těhotná a Frieda musela z Račína zásobovat potravinami ostatní rodinu a příbuzenstvo. V této výjimečně obtížné době přišla 24. prosince roku 1945 na svět sestřička Anni, která však už dva roky nato v Dolním Rakousku zemřela.
Poté, co Frieda dostala přes hranici i malého Adolfa, byla začátkem roku 1946 při novém pokusu o přechod ostřelována a zadržena českými pohraničníky, bratru Erichovi se podařilo uniknout do Rakouska. Je internována ve sběrném táboře v Krumlově spolu s 24 jinými ženami převážně německé národnosti. Jejich osud je krajně nejistý, některé jsou předány Rusům, hrozí jim deportace.
V lágru
Líčení táborového života, kde si ženy si pomáhají, jak mohou, vychází ovšem výhradně z perspektivy jedné z nich, tehdy dvacetileté, tak řečeno zdola, bez jakéhokoli přehledu o celkové situaci, který se ostatně vypravěčka nesnaží konstruovat ani po letech:
"Když jsme si jednou musely v poledne jít zase pro tu hnusnou stravu, žena, která vydávala polévku, vytřeštila na mě oči. Byla to obchodnice z konzumu v Dolní Vltavici, kam jsme s babičkou často chodívaly nakupovat. Dala mi trochu víc polévky do plechovky. Voják, který stál vedle, mi ji vytrhl z ruky, vylil na podlahu a vrátil. Pak mě vyhodil z kuchyně. Otočila jsem se ještě a té ženě tekly slzy po tvářích."
Rozhodující pomoci se nakonec Frieda dočkala od české rodiny Kotaškových, jejichž dcera za nacizmu musela sloužit jako děvečka na Droschlhofu a nezapomněla nikdy na lidské zacházení, které se jim tenkrát od Watzlových dostalo. Po několika týdnech vazby je Frieda propuštěna a získá povolení vycestovat se do Rakouska. Navíc jí Kotaškovi pomáhají za značného osobního rizika na nebezpečné cestě k hranici, kterou musí Frieda absolvovat s páskou na rukávě označenou písmenem N (Němci). S jednou z dcer rodiny Kotaškových zůstává Frieda ve styku až do roku 1980.
Vycestování
Frieda chtěla před svým vycestováním bezpodmínečně vyhledat matku v Račíně. Na cestě vlakem z Krumlova do Valtrova (Waltersgrün byla železniční stanice blízko Dolní Pestřice, která zanikla po napuštění Lipenského jezera) ji obtěžuje průvodčí a zabaví jí dokonce cestovní propustku. Frieda se přesto dostane až do Račína a spolu s matčiným bratrem znovu ilegálně přechází hranici. Matka je konečně následuje s tříměsíčním miminkem v březnu 1946.
Naposledy se vydala Frieda s Karlem z Grünwaldu do už téměř liduprázdného Račína, aby si odnesli úl, který tam ještě zůstal.
V Horním Rakousku, které je obsazené Rusy, se rodina potýká s těžkými hospodářskými problémy. Friedina další životní cesta byla určena už zmíněným sňatkem s Johannem Knöllem roku 1948; zůstane v grünwaldském domě a žije v něm dodnes, dvakrát ovdovělá matka dvou dětí.
EuroJournal Mühlviertel-Böhmerwald, 1995, č. 3, s. 12-14
Frieda Reisinger-Knöllová věnovala své vzpomínky třem svým vnukům jako svědectví nezlomné vůle k životu a tvořivé lidskosti, silnější než všechny politické tragedie doby. Její záznamy si nikdy nečinily sebemenší literární nároky a byly vždy jen babiččiným vyprávěním, které určila dětem svých dětí. Právě její děti pak vydaly roku 1995 k matčiným sedmdesátinám vlastním nákladem ty vzpomínky knižně. Původně zřejmě zvukový záznam na kazetách nebyl jazykově upraven a zachovává tak i autentickou autorčinu mluvu včetně gramatických chyb, anakolutů, nářečních obratů, motivických opakování a podobných jevů příznačných právě pro mluvený výraz. Význam této hluboce lidské rodinné kroniky spočívá v podrobné a obsažné dokumentaci selského života na Šumavě do roku 1946 a pak i po válce v Rakousku do roku 1991. Ukázky s komentářem otiskl téhož roku Gerhard Trapp ve třetím čísle prvého ročníku časopisu Eurojournal Mühlviertel-Böhmerwald na s. 12-14, o rok později pak ve sborníku Znovuobjevená Šumava, ze stejnojmenné konference v Klatovech, konané na podzim 1995. Z té původní "rakouské" verze Trappova textu je pořízen i náš překlad, který zachovává i původní členění včetně titulků jednotlivých oddílů. Poslední graficky odlišený odstavec byl pak pojat sem do této závěrečné poznámky. Frieda Reisingerová zemřela v nedožitých 91 letech ve starobinci v Ansfelden, jak jsem se opožděně dočetl na stránkách jednoho periodika městyse Aigen-Schlägl, jehož je její někdejší bydliště Grünwald součástí.
- - - - -
* Dolní Pestřice / Račín / Dolní Vltavice / Valtrov / Horní Planá / Drahoslavice / Český Krumlov / Grünwald (A) / † Ansfelden (A) / † † Aigen (A)
