WILLI RICHTER
Jak na Šumavě také končila válka
Nadešel nový den, 6. květen 1945. Dokázali jsme dojet jen k nejbližšímu lesu a zamaskovat se. Sotva jsem zastavil Bulldoga (traktor 35-PS-Lanz-Bulldog - pozn. překl.), vyhledal mě nějaký cyklista. Z povozů na dřevoplyn stálo několik pod návrším u Vodňan (v originále "Wodnian" - pozn. překl.) a chtěly vytáhnout do kopce. Většinou kolem deváté hodiny ranní začali hloubkoví letci vyhledávat výhodné objekty. Času mnoho nezbývalo. Traktor (v originále "Schlepper" - pozn. překl.) tedy zase ven z úkrytu a k těm uvízlým na cestě. Dolů z kopce vždycky bez motoru, aby to šlo rychleji. Vytáhl jsem jeden vůz po druhém nahoru a nechal pak jet dál. Traktor pana Plackmaiera docela vypustil duši. Vzal jsem ho tedy úplně do vleku cestou nahoru i dolů. Jeho řidič Asselborn byl těžký válečný invalida někde z okolí Berlína (německý tank mu za francouzského tažení přejel obě nohy a rozdrtil přitom kosti na kaši), se dvěma protézami běhal však docela dobře. Asselborn připojil za povoz ještě svoje auto se žlutým trojúhelníkem a černými tečkami (zřejmě tehdejší označení vozidla invalidy - pozn. překl.). Tedy můj Lanz-Bulldog, pak Plackmaierův traktor s vozem a poslední Asselbornovo auto. Jel jsem, co stroj vydržel. Přes celé Vodňany výhradně na plný plyn. Cestu jsem už znal a byl přece bílý den. Asselbornovi vzadu v autě vůz před ním zcela zakrýval výhled. Mnohdy jen tak tak, že cestou nespadl do příkopu nebo nenarazil do nějakého z domovních nároží. Já měl nohu bez přestávky na pedálu plynu, pohled dopředu a k nebi upřený a naději v sobě, že v pravý čas dokážu zajet s kolonou do úkrytu, což se Bohu díky také vždycky podařilo. Asselborn byl propocen skrz naskrz. Něčeho takového se v životě neúčastnil. Mnoho času jsme neměli, poněvadž Američané se už probojovali k silnici do Volar. Na obou stranách cesty byly asi deset metrů vysoké smrky, které jsme podřízli a opřeli o vozidla, aby nebyla vidět. Teprve teď jsem zpozoroval, že vůbec nejsme sami. Několik tanků Tiger stálo dobře zamaskováno na místě poblíž. Měly žlutý maskovací nátěr a byly zřejmě určeny pro Afriku. Od jejich osádek jsme se dověděli, že pro nedostatek pohonných hmot nemohou jet dál. Mezitím se dal pan Mangold z městské komandatury svézt autem wehrmachtu s bílou vlajkou k amíkům, aby vyjednal průchod uprchlíkům. Želbohu bez výsledku. Tak jsme se také nikdy neměli dovědět, co se s ostatními kolem nás vlastně stalo.
Z návrší bylo vidět tábor Říšské pracovní služby (v originále RAD - pozn. překl.) u Volar (Wallern). Dalekohledy, které jsme sebrali z vojenských aut wehrmachtu, ponechaných stát cestou, se dalo dokonce rozeznat vlajku s hákovým křížem nad baráky. Dokud Američani nepřestávali s palbou, nebylo vidět jediného člověka. Najednou byla vlajka s hákovým křížem stažena dolů z žerdě. Palba okamžitě ustala. Jednotlivá vozidla se pokusila v té přestávce ze svých úkrytů a maskování přejít na cestu k Američanům. I my chtěli využít příležitosti proklouznout frontou. Měl jsem už v ruce letlampu, abych nahřál hlavu traktorového motoru, když se začalo střílet znova. Tedy pryč s lampou a na pozorovací stanoviště. V táboře je vlajka zase nahoře, proto ta palba. Tak to šlo několikrát za sebou. S možným pohybem wehrmachtu a uprchlíků to bylo stále bledší. Poněvadž ani z naší další cesty nebylo zatím nic, vydal jsem se s kolem a několika stovkami cigaret po cestě zpátky do jedné odlehlé české vsi vyměnit je za chleba. Na kraji osady jsem schoval kolo a zkusil štěstí v němčině. Poněvadž mi nikdo nechtěl rozumět, začal jsem česky a měl jsem úspěch. Právě jsem se dostal kýženou výměnou k chlebu, když se zvenku v nezvyklý čas rozezněly kostelní zvony. Okno se prudce rozletělo, venku bylo slyšet české volání. Vyrozuměl jsem jen tolik, že je v Praze revoluce. Opustil jsem dům jako by za mnou hořelo a jel jsem na kole co jen možno rychle k našim vozidlům, abych podal zprávu, co se děje. Bylo ale nemožné zjistit nám něco bližšího, poněvadž v lese se bez proudu rádio ovšem zapnout nedalo. Ani vojáci nevěděli o ničem.
Tu se ozval ve vzduchu tichý bzukot. Jeden Fieseler-Storch (lehké letadlo, jehož české označení by znělo "čáp", složené německé jméno pak odkazuje i na leteckého konstruktéra Gerharda Fieselera - pozn. překl.) přistával na louce, která nebyla z fronty na dohled. Vystoupil z něj generál polní maršál Schörner (poslední německý polní maršál vůbec, Hitlerovou závětí v posledních dnech války jmenovaný i vrchním velitelem pozemních vojsk wehrmachtu, žil v letech 1892-1973, narodil se i zemřel v Mnichově, po válce opakovaně souzen i pro nelítostné popravy zběhů, kterým podle autentického svědectví Goebbelsových deníků býval při pověšení "na nejbližším stromě" připevňován na hruď varovný nápis: Jsem dezertér. Odmítl jsem bránit německé ženy a děti a proto jsem byl oběšen. - pozn. překl.). Všichni důstojníci v nejbližším dosahu byli zřejmě narychlo svoláni a dostali rozkaz, aby se i se svými jednotkami obrátili čelem vzad, pokusili se co možno bránit Rusům v jejich postupu a tím umožnili Američanům zabrat v Čechách co největší území. Také návěsy, vklíněné mezi ustupující vozidla wehrmachtu, měly ještě vypomoci. Rozkaz měl ale po Schörnerově odletu katastrofální dopad. Vojáci nechali vozidla prostě stát na cestě a pokusili se pěšky přejít k Američanům. Chaos byl úplný. Silnice byly odstavenými vozidly zcela zataraseny. Kvůli palbě u Volar se nedalo pokračovat v cestě. Pan Mangold a můj otec se pokoušeli vyptat na objížďku, kterou bychom se dostali kolem šumavského Krumlova k amíkům (v originále "um über Krummau im Böhmerwald zu den Amis zu kommen" - pozn. překl.).
Plackmaier a Asselborn byli po celý den zaměstnáni sekáním a řezáním dřeva pro svůj zplynovač, také hledáním použitelných věcí z odstavených aut. Když padla tma, vydali jsme se se zbylými dvěma traktory na cestu do Krumlova. Poněvadž byla fronta tak blízko, řídil jsem beze světel. Také měsíc zrovna moc jasu nevydával. Oči mi mohly vypadnout z důlků a jel jsem velice pomalu, abych nezajel do příkopu. U každé osady jsme brali k ruce mapu, abychom zjistili, že jsme na správné cestě. Před námi směrem na Krumlov zářilo nebe jakoby zespodu nasvíceno jasem. Nedovedli jsme si vysvětlit, cože to má znamenat. Teprve když jsme přijeli blíž, viděli jsme, že v Krumlově svítí všechny pouliční lampy a zatemnění bylo zřejmě zrušeno. Úzkými uličkami jsme se dostali na krumlovské náměstí. V budově radnice panoval čilý ruch. Krumlov byl vyhlášen otevřeným městem (jako třeba Řím v roce 1944, v roce 1945 např. také Praha - pozn. překl.), které má být zbaveno ozbrojeného vojska. Proto byla všechna z ČSR (v originále "aus der ČSR", rozuměj obnoveného Československa - pozn. překl.) přijíždějící sem vozidla plně naložena prchajícími vojáky a civilisty. Všechna jela, co jen motor vydržel a jako by je cestou pronásledoval sám ďábel. Nám byla vykázána jako stanoviště vozidel jedna cihelna při okraji města. Poprvé vůbec jsme se tu už nemuseli maskovat. V jedné kolně plné starého papíru jsem na smrt unavený usnul.
Když jsem se probudil, byl bílý den. Bylo 7. května. Před cihelnou muži z Volkssturmu demontovali protitankové zátarasy. Jiní zneškodňovali most, který byl připraven k vyhození do vzduchu. Užasl jsem, kolik výbušniny bylo určeno pro tak malý most a chtěl jsem právě obrátit nazpátek, když se ze zatáčky vyřítil americký džíp se čtyřmi černochy (v originále "ein Ami-Jeep mit 4 Negern" - pozn. překl.) a na mostě zastavil. V řeči mně nesrozumitelné něco křičeli, obrátili pak a zase zmizeli. To byl můj první kontakt s Američany. Byl teď nejvyšší čas zbavit se zbraní a uniforem, neboť mezitím, dne 8. května 1945, skončila válka.
Kniha, z níž pochází textový úryvek, nese jméno "Die Geschichte der Familie Richter - Von der Moldau an die Tauber" a vyšla roku 1995 jako společné dílo sourozenců Williho (Willibalda) Richtera a Gertrud Kellermannové, roz. Richterové. Paní Kellermannová se zasloužila o záchranu památníku německého básníka Walthera von der Vogelweide v Duchcově (Dux). Willi Richter ovšem popisuje téměř v plném rozsahu knihy osud vlastní rodiny, lépe řečeno rodu Richterova (je tu popsán i jeho rodový erb) a osobní vzpomínky na trpkou cestu z Vraňan "nad Vltavou" blízko Mělníka, kde se s rodiči za války ocitl v rámci nacistického selského osidlovacího programu "německého Východu" z rodných Ledvic (Ladowitz) u Duchcova, po válce zcela zaniklých v důsledku velkotěžby hnědého uhlí. Spatřil tam světlo světa 27. listopadu roku 1928, v rodné obci navštěvoval i obecnou školu, měšťanku (za války Oberschule) pak v Duchcově, po přesídlení do Vraňan byl už před koncem školní docházky naverbován po vykonané maturitě (ještě v Duchcově) ke stavbě okopů na Slovensku. Do konce války začleněn v Říšské pracovní službě. Pokus o útěk do amerického zajetí přes Volary a Krumlov, popsaný zčásti v textové ukázce, ztroskotal na dohodě tehdejších spojenců - předáni Rudé armádě, skončili Richterovi v "českém" odsunu nejprve do Durynska (Thüringen), obsazeného zprvu Američany, kde v době, kdy otec a syn byli ještě na nucených pracích u českého sedláka, čekaly na ně z dřívějšího transportu Williho matka a sestra Gerti. V roce 1947 se všichni přestěhovali do bavorské obce Schirmbach blízko Creglingen, na jih od Würzburgu a severovýchodně od nedaleko už ležícího města Rothenburg ob der Tauber. Ve Wermutshausen si na šest let propachtovali selský dvorec. Gerti, o dva roky mladší než její bratr, navštěvovala v letech 1950-1951 zemědělskou školu v Bad Mergentheim a roku 1954 se provdala za Gerolda Kellermanna, rolníka v Schirmbachu. V témže roce 1954 se Richterovi domohli ve Wolfsbuchu, dříve zvaného i Buchheim či Buch am Tauberrain vlastního zemědělského hospodářství. Zatímco ve Vraňanech ovšem obhospodařovali za války 85 hektarů, tady přebírali zanedbaný statek o 20 hektarech, k jehož zvelebení použili peníze z poválečné náhrady škod, udělované spolkovou vládou. Specializovali se na chov selat. V den společných narozenin se posléze roku 1956 vzali Willi Richter s Gerdou Brücknerovou původem z Ostrova nad Ohří (Schlackenwerth) u Jáchymova (Sankt Joachimsthal). Když vyšla kniha sourozenců Richterových, uplynulo už osm let od Williho těžké operace plicního nádoru. Neboť jeden lidský život, nejen snad v Německu a v Čechách, opravdu není a nemá být peříčko. Willi Richter zemřel podle sdělení rodiny 27. listopadu 2001, jeho sestra téměř o 11 let později, ale "Familie Richter" nese rodový odkaz dál, na statku ve Wolfsbuchu se dnes úspěšně specializují na původně japonské hovězí plemeno "wagyu".
- - - - -
* Ledvice / Volary / Český Krumlov / † Wolfsbuch, Creglingen (BW) / † † Creglingen (BW)
