BERTA E. RINGOVÁ
André z Francie se nestačil divit
Dne 8. srpna 1939 přišli do Horní Vltavice (Obermoldau) na práci prví francouzští zajatci. Ještě si velice živě pamatuji, jak můj otec přivedl jednou časně zrána "našeho" Francouze do stavení. Jmenoval se André a byl nám na první pohled sympatický. Vyhledávali jsme jeho společnost, i když zpočátku neuměl německy ani slovo. Vzájemná komunikace prostřednictvím náznaků, ukazováním na věci a předváděním slovních významů rukama i celým tělem se jevila stále úspěšnější. Brzy jsme se tak dověděli, že provozuje ve střední Francii selské hospodářství, kde na jeho návrat čeká žena a dvě děti ve školním věku jako my.
Roku 1940 k nám byli přiděleni na nucenou práci i Poláci a Ukrajinci, kteří ovšem bydleli u nás v domě, zatímco Francouzi nocovali ve společném sběrném lágru ve stavení sousedícím s Machovým hostincem (o něm v tomto internetovém souboru více při jméně Reinhold Macho - pozn. překl.). André se těšil mezi ostatními našimi zahraničními i domácími pracovníky absolutnímu respektu a důvěře. Francouzi byli ve vsi oblíbeni, bylo s nimi ze všech stran dobře zacházeno a oni sami se bez problémů vpravili do svého osudu. Během pěti let zajetí se naučili dobře německy hovořit a navázali s německými obyvateli obce trvalé přátelské svazky.
Pouto vzájemné důvěry se zřetelně osvědčilo v květnu 1945, kdy do Horní Vltavice vstoupili Američané a pro zajatce nadešla hodina osvobození. Nejenže nedošlo k nijakým projevům nenávisti, ale "náš" André své německé zaměstnavatele hájil při výslechu, kterému ho američtí důstojníci podrobili. Je třeba uvést, že jeho angažované výpovědi uchránily mého otce před internací.
Rozloučení s Andrém nám všem připadalo opravdu těžké, i když jsme mu jako příteli návrat domů a k jeho rodině samozřejmě přáli. Netušili jsme tehdy ještě nic o traumatech, která nás mají v nejbližší budoucnosti postihnout. Následovalo vyhnání, v jehož zmatcích došlo ztráty i mnoho důležitých dokumentů, mezi nimi také adresy našich válečných pracovníků.
Uplynulo více než čtyřicet let. Jednoho dne nám v Bavorsku náhle přišel dopis z Francie. Andrého nenechal náš poválečný osud v klidu a pátral tak dlouho, až nás roku 1986 za pomoci dvou děvčat z Francie a Bavorska, které se spolu přátelily, opravdu konečně nalezl. Následovalo několik vzájemných návštěv, za nichž mohlo být opět jen díky Andrému oživeno také několik dalších přerušených lidských kontaktů.
André chtěl i se svými dětmi ještě jednou navštívit místa svého šumavského válečného zajetí, ale komunističtí mocipáni zabránili Francouzům přes intervenci vyšších míst ještě roku 1987 v příjezdu. Někdejší očití svědci toho, jak pokojně vyhlížely šumavské vsi za války, neměli po letech spatřit, co s nimi ztropili ti, kdo nás odtud poslali do vyhnanství. Stalo se tak až po pádu komunistického systému a André se nestačil divit a zdrcen žasnout při pohledu na rozpad a zkázu kdysi mocných selských usedlostí.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1999, s. 368
K dějinám farnosti Horní Vltavice
Před 270 lety (rozuměj roku 1728 - pozn. překl.) bylo kaplanství (v originále "Kaplanei-Benefizium" - pozn. překl.) v Horní Vltavici povýšeno na farnost. U příležitosti dvoustého výročí založení zdejšího kostela napsal Johann Tuma z Březových Lad (Birkenhaid, je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže) do českobudějovického časopisu "Waldheimat" následující text, omezující se v tomto výtahu z něj jen na dějiny hornovltavické svatyně:
"Dne 17. srpna 1924 shromáždili se staří i mladí obyvatelé Horní Vltavice i okolí ke slavnosti, která připomněla radost jejich předků, když před 200 lety nabyli vlastního domu Božího a nemuseli už konat dalekou cestu k bohoslužbě až do Vimperka (Winterberg). V té době totiž ves co do počtu obyvatel opravdu znatelně vzrostla.
Kníže Adam František ze Schwarzenberka (v originále "zu Schwarzenberg" - pozn. překl.) jednou lovil v blízké Zátoni (Schattawa) a obyvatelé Horní Vltavice, Zátoně, Rabenhütte (dnes na mapách Havránka - pozn. překl.), Birkenhütte (dnes Březská Huť, místo s malou elektrárnou - pozn. překl.), Röhrenbergu (dnes na mapách Žlíbky - pozn. překl.) a Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.) mu přednesli poníženou prosbu, zda by pro ně mohl dát postavit tu kostel. Přání bylo opravdu vyhověno a kníže opravdu financoval nejen stavbu kostela (dal do něho pořídit i obrazy Svaté Rodiny, sv. Jana Nepomuckého a Ducha svatého od Pietra van Roye - pozn. překl.), nýbrž i přilehlé fary a školy (1724). Pražský arcibiskup svůj souhlas vylepšil příspěvkem 50 zlatých a 1728 povýšil kaplanství (lokálii) na farnost. Stavební plán a rozpočet byl vyhotoven jako pro kostel v Ondřejově (Andreasberg); věž měla být podle stavebníka zděná, čemuž ovšem Hornovltavičtí dokázali zabránit. Na střechu kostelní budovy byla vsazena jen dřevěná věžička a do té 1728 zavěšeny dva zvony, k nimž 1770 pak přibyl ještě třetí; do pohybu musely být při zvonění uváděny ze středu chrámové lodi. V roce 1758 byla za faráře Zambauera vysvěcena křížová cesta, a sice jedním františkánským mnichem, zřejmě z kláštera v Bechyni. Myslivecká dcera Klara Janowsky ze Zátoně dala 1860 Josefem Bockem z Vimperka vytvořit novou křížovou cestu, kterou pak darovala kostelu. Stála ji 228 zlatých. Kostel byl i dále vylepšován (už 1812 v něm byly instalovány, zřejmě tachovským varhanářem Gartnerem jednomanuálové klasicistní varhany, prohlášené 1996 za kulturní památku - pozn. překl.). Roku 1829 byla podlaha pokryta novými prkny. V roce 1842 byly dobrodinci věnovány kostelu prvé jeho věžní hodiny, rok nato obnovil Franz Biebl z Lenory (Eleonorenhain) Boží hrob za 41 zlatých vídeňské měny a roku 1862 přibyla k vybavení postříbřená lampa (77 zlatých) a monstrance v ceně 195 zlatých. Ještě téhož roku daroval sem lenorský Wilhelm Kralik nádherný skleněný lustr, který bohužel nešťastným přetržením závěsného řetězu došel 1902 úplné zkázy a musel být nahrazen novým. Už roku 1859 musil být kostel o něco rozšířen a poněvadž pro jednoho kněze bylo těžké zastat sám duchovní péči v tak rozsáhlé farnosti, došlo v květnu 1853 k povolení vydržovat v ní i kaplana. K pozoruhodnému opatření došlo v letech 1833-1841: místo v kostelní lavici si musel každý návštěvník bohoslužby zaplatit jedním grošem, zatímco později byla určitá suma uhrazena už provždy."
Patrony kostela v Horní Vltavici jsou Panna Maria, svatý Josef a svatý Jan Nepomucký. V listině "Ecclesia Oberwuldaviensis Anno 1724", uložené v hornovltavickém farním archivu, latinsky psané a na mnoha místech už poškozené tak, že se dá jen nesnadno přečíst, je patrocinium uvedeno.
Horní Vltavice a početné osady jejího okolí jsou poprvé písemně zmiňovány roku 1359. Obec sama leží při západním svahu Boubína (Kubani), na úpatí horského pásma Pažení (v originále "Basumwald" - pozn. překl.) a březích Teplé Vltavy (Warme Moldau) v klínu nádherných lesů.
Naléhavost renovace hornovltavického kostela Svaté Rodiny
a sv. Jana Nepomuckého
Po pádu komunistické moci a otevření hranic se každoročně v Horní Vltavici u příležitosti svátku patrocinia zdejšího kostela (česky se tomu dni říká posvícení a je vlastně dnem výročí "posvěcení" místního kostela, resp. jeho posledního vysvěcení - pozn. překl.) shromažďovali početní vyhnaní farníci k bohoslužbám v rodných končinách doma. Bohatě přispěli na udržování a vybavení chrámu Páně a vraceli se i k opuštěným hrobům svých předků a památníkům svých padlých. Proto vyvolala zpráva o náhlém a bezpodmínečném uzavření kostela Svaté Rodiny a sv. Jana Nepomuckého bezprostředně před chystaným výročním setkáním v květnu 2001 vlnu neporozumění, skepse, ba rozhořčení. Skutečný stav věcí ovšem se nedal přehlédnout. Sešlá stropní i střešní konstrukce hrozí akutním zřícením. Bylo třeba podniknout okamžitá opatření, aby se předešlo pádu krovu a s ním i kostelní vížky na něm.
Naštěstí stojí historická svatyně pod památkovou ochranou, takže české úřady nemohly nečinně přihlížet a srovnat se zemí další kulturní památník našeho domova.
Tak bylo započato už v roce 2000 s renovací střechy a stropu kostela, poněvadž dřevěné konstrukce byly napadeny houbou (předtím i červotočem).
Celkový sanační záměr byl rozpočten podle zjištění projektantů českobudějovické diecéze nejprve na 2, 625 000 korun (tj. 84 700 eur). Samotný postup záchranných prací však stále více váznul, poněvadž přísun peněz byl pomalý, velice sporý a nevypočitatelný. Sotva hotovost došla, zastavily stavební a restaurátorské firmy práci. Mezi vyhnanci z domova byly opakovaně obnoveny výzvy k finanční podpoře sanace. Úřadům i sponzorům byly adresovány prosby o pomoc. Potomek knížat ze Schwarzenberka (v originále "zu Schwarzenberg" - pozn. překl.), někdejších zřizovatelů kostela, se k naší radosti informoval na místě o ohroženém objektu a účinně se pak podílel na finanční dotaci k jeho záchraně.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, zvláštní číslo "60 Jahre Vertreibung - Was war... was bleibt...", s. 48-49
P.S. Připojená poznámka odkazuje na webovou stránku Obermoldau k další informaci o historii kostela, který byl mezitím v roce 2004 k 280. výročí zřízení zdejšího kaplanství znovuzpřístupněn, ačkoli práce na něm pokračují podle přísunu finančních prostředků. O ten se zasluhují právě kromě českých dárců a místních lidí (ten kostel má pro Čechy nezvyklé kouzlo už tím, že se v něm 1957 konal církevní sňatek Aleny Vránové a Vladimíra Ráže, hlavních hrdinů nejoblíbenějšího českého filmu všech dob, jak je jím už léta "Pyšná princezna" z roku 1952 - Alena Vránová se tehdy jmenovala Kohoutová po svém prvním muži Pavlu Kohoutovi, nejprve nejprominentnějším básníkovi stalinského Československa, v letech sovětské okupace po srpnu 1968 emigrantovi do Rakouska) ve značné míře krajané a rodáci, žijící dnes v Německu i Rakousku (nejspíš i jinde ve světě), Česko-německý fond budoucnosti a také už v textu zmíněný Karel Schwarzenberg, od ledna roku 2007 mimochodem ministr zahraničních věcí České republiky.
Uprostřed vyprávění a vzpomínek...
Uprostřed vyprávění a vzpomínek na ztracený domov povolal Pán Bůh našeho milého krajana pana Franze Häusla k sobě do domova věčného. Dne 18. prosince 2005, pouhých deset dní po svých 87. narozeninách, při nichž převzal ještě v obdivuhodné duševní svěžesti a obvyklé vypravěčské pohodě tolik blahopřání do dalších let, náš "Tischler Franzl" ve Waldkraiburgu tiše skonal. Přišel na svět v roce 1918 jako druhý ze synů Edmunda a Marie Häuslových v Horní Vltavici. Práce v otcově truhlářství mu byla osudem předurčena poté, co jeho starší bratr padl ve válce. Znalost truhlářského řemesla, které doma nabyl prakticky, měla i teoreticky doplnit odborná škola pro zpracování dřeva ve Volarech, ale povolávací rozkaz k vojenské službě v německém wehrmachtu a pozdější poválečné vysídlení způsobily, že mistrovskou zkoušku složil až v roce 1960 v Bavorsku. Už předtím ovšem dokázal vybudovat ve Waldkraiburgu vlastní truhlářství a tím i novou existenci pro svou paní Hertu a tři dcery, z nichž ta nejstarší podnik po otci také převzala.
Franz Häusl, který se už v mladém věku živě účastnil kulturního a společenského života a byl otevřen všemožným veřejným aktivitám, uplatnil a rozvinul své mnohostranné nadání i v nové vlasti. Ve Waldkraiburgu (který vlastně vznikl až po druhé světové válce jako "město vyhnanců" - za války na tom místě stála továrna na výbušniny - pozn. překl.) byl považován takříkajíc za "instituci". Jeho působení a zásluhy, spojené i činností ve sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, byly s vděčností a uznáním vzpomenuty ve smutečních proslovech. Zvláště bolestný je jeho odchod pro hornovltavické rodáky a krajany. Jeho dokumentační materiály, textové a ilustrační podklady, které dokázal zachránit při odchodu z domova, bly pro ně nepostradatelnou součástí kolektivní paměti. Především on sám však ztělesňoval s pokladem svých osobních zkušeností, schopností poradit v nejrůznějších situacích i poučeností o všem, co souviselo s rodným krajem, kus své "heißgeliebten, unvergessenen 'Wuida'" (tj. "vroucně milované, nezapomenutelné 'Vltavice'" - pozn. překl.). My "Vltavičtí", jak my říkáme "Wuidliner" (tady je třeba poznamenat, že spisovné označení Vltavy, tj. "Moldau", ve jménu obce Obermoldau zní nářečně a vlastně "češtěji" "Wulda" či "Wuida" a jak patrno z už zmíněné listiny "Ecclesia Oberwuldaviensis 1724", má to nářeční znění staré kořeny - pozn. překl.), klademe našemu neúnavnému domovskému příteli na waldkraiburský hrob s láskou na rozloučenou malý jedlový stromek - to jedle je erbovním symbolem hornovltavického obecního znaku - stromek vyrvaný z kořenů a ovázaný černým smutečním flórem k připodobnění našeho osudu, který nás donutil všechny opustit šumavský domov. Pán Bůh odplať Franzi Häuslovi všechnu jeho obětavou oddanost!
Jeho truchlící rodině, které byl tak nečekaně odňat, platí slova naší upřímné soustrasti.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 2, s. 37 a 59
Berta E. Ringová, roz. Tischlerová, se narodila 22. prosince 1931 v Horní Vltavici, žije v bavorském Ismaningu, ležícím asi sedm kilometrů na severovýchod od Mnichova (München) na pravém břehu řeky Isar, ve svém volném čase působí přitom jako pověřenkyně domovské obce a její zpravodajka v krajanském měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief. Roku 2004 sestavila hornovltavickou "heimatbuch", tj. pamětní knihu domovské obce a přilehlých, dnes ovšem už zaniklých osad Kubischhütte (také Gubischhütte či Rabenhütte, na novějších mapách Havránka, místně se tu říká Vranov) a Mitterberg (Račí), o 200 stranách textu a obrazových příloh i se seznamem někdejších jejich obyvatel, nazvanou pak s odvoláním na Hartauerovu šumavskou hymnu "Tief drin im Böhmerwald".
- - - - -
* Horní Vltavice
