SEPP SAGER
Ve Stifterově parku
Je tomu daleko víc než půl století, co jsem jako dítě znával Stifterův park. To označení "park" trochu nadsazuje, byl a je to spíš kus lesa nedaleko města Vimperka, který se táhne od jeho části zvávané tehdy "Sankt Raphael" až k "Hammerleitenflur", vysoko nad městskými částmi Maria Hilf a Josefstal.
Když jdete od vimperského náměstí (Ringplatz) nahoru úzkým průchodem kolem domu "u Kohoutů" ("Kohouten Haus" - jinak též "Friedl", tj. "u Friedlů"), hasičské zbrojnice "u Lukášů" ("Lukasn Haus" - Feuerwehrhaus) a domů zvaných "Kaiserschmorn" (Eder) a "Finderhaus" (Scherer), odbočuje vlevo ulice s někdejším názvem Frohnturmgasse, která míří bývalou Pasovskou
branou (Passauer Tor) ke Steinfelsen (místní tam říkali spíš Gstoafl nebo Goldener Steig) a vede dál právě k Maria Hilf a k Josefstalu. Z Josefstalu se kolem někdejšího "magacínu" přes "kopeček" (Bergerl) dojde už právě do Stifterova parku.
Pokud zamíříte od "Lukasn Haus" dál do kopce kolem odbočky do Spitalgasse k vimperské nemocnici, ulice mířící nad "Tiergarten" u "Dreikönigbauerů" k místu zvanému "u sloupu" ("zur Wegsäule") při silnici z Vimperka do Kašperských Hor (Bergreichenstein), musíte projít kolem bývalého exercičního domu "Sankt Raphael". Na cestě k dvorům zvaným "Rippelhof" a "Brandlhof" stačí uhnout kus doleva a jste už rovnou ve Stifterově parku.
Stifterův park leží na jižním svahu vrchu nad městem a je převážně porostlý vysokým lesem. Za mých mladých let byl ten les ještě relativně mladý a musel se od té doby pěkně proměnit. Rádi jsme do těch míst chodívali zvlášť k Rudolfovým skalám (Rudolfsfelsen) a také ke Štěpánčiným skalám (Stefaniefelsen).
Právě pro mladší generaci obyvatel Vimperka byl kdysi Stifterův park nepochybným pojmem především proto, že se tam nacházela besídka zvaná Lusthäusl, kde se mladí mohli nerušeně oddávat milostným pletkám. Mnoho zamilovaných párů si domlouvalo své schůzky právě tam a mnohé z těch tajných setkání vedlo k hlubším a vážnějším známostem. I můj dědeček se tam kdysi seznámil se svou pozdější ženou, mou babičkou, tam v besídce vlastně ukuli své prvé životní plány.
Už tenkrát v mládí jsme tam mohli spatřit po svých předchůdcích mnoho srdcí vyrytých ve stromové kůře a více než tolikero monogramů stvrzujících láskyplné přísahy. Mnohé z těch slibů jistě neměly dlouhého trvání, ty rytecké pokusy však přetrvaly i lidský život. Zůstaly jen jako vzpomínka na to, co záměrů a snů, co milostných osudů nelítostně zničila válka i to, co následovalo.
Na tomto místě bych rád vyprávěl jeden z příběhů, které jsem slýchal od dědečka v dobách po našem příchodu do nového domova v Bavorsku, už proto, že i ten příběh se odehrál v oné besídce prostřed Stifterova parku.
"Bylo mi tehdá něco přes dvacet let," vyprávěl můj dědeček. "Měl jsem za sebou tovaryšské toulky Bavorskem. V Hohenau v Bavorském lese jsem se sešel s rodinou, jejíž dcera se na přelomu století vdala do Vimperka. Ta rodina mě pověřila, abych dceři žijící teď ve vimperském Josefstalu vyřídil jejich vroucí pozdravy, což jsem také po návratu domů učinil. Uviděl jsem tam v rodině, co mé poručení přijala, děvče, které mi velice padlo do oka a se kterým jsem si tajně domluvil schůzku v besídce ve Stifterově parku.
Zdálo se mi v následujících dnech, že se toho nedělního odpoledne snad ani nedočkám. Nebylo hodiny, abych ustavičně nemyslel na to děvče z Josefstalu. Konečně nadešla chvíle, kdy jsem se už po ránu oblekl do svých nejlepších šatů a oholil se tak důkladně, jako předtím ještě nikdy. V poledne jsem dokonce ten obřad s břitvou zopakoval, jak jsem si nebyl jist svým vzezřením. Hned po obědě se mé rozechvělé nohy vydaly na cestu do Stifterova parku. Obezřetně jsem se přitom vyhnul Josefstalu, kde bych musel projít kolem domu své vyvolené, zamířil jsem na 'Rafaela' a odtud rovnou k besídce. Tam jsem se měl setkat s tou, kterou jsem už nedokázal vypudit z mysli nijakou mocí.
Byl nádherný jarní den koncem dubna. Slunce hřálo a ptáci ve stromech zpívali skoro jak o závod. Po tuhé zimě na přelomu roků 1906 a 1907 nebylo najednou ani stopy, krásné jarní počasí trvalo už téměř celé čtyři týdny. Plný hřejivých předtuch jsem se usadil na lavici v besídce a čekal. Nechal jsem obličej vystaven slunečním paprskům a pozoroval bílé mraky táhnoucí sem od Brloha (Bärnloch). Ve vrcholcích jedlí se shlukovali ptáci a byli zřejmě zaměstnáni stavěním hnízd pro své budoucí okřídlené rodinky. I mně se honily hlavou myšlenky vlastně velmi odvážné. Každý šum a šramot na cestě mne zvedal z místa. Hluboko dole v Brlohu jsem slyšel v jednu hodinu projet vlak, zvuk tenkrát ještě nezvyklý a nový, poněvadž trať do Volar byla dostavěna krátce před koncem století. Stejnoměrný oddech vzdalující se parní lokomotivy téměř uklidňoval a působil na mě nějak jako hudba. Pokusil jsem se na ten pravidelný šumivý zvuk najít slovní obdobu a nenapadalo mě nic originálnějšího než třeba 'už tu bude, už tu bude' nebo 'miluju tě, miluju tě, miluju tě.'
Po dobré hodině čekání jsem uslyšel blížit se k besídce nějaké kroky po kamenité pěšině. Vyskočil jsem, uhladil si ještě jednou límec sváteční košile a prohrábl druhou rukou vlasy dozadu. Náhle se ve dveřích besídky objevil obličej a brzy po něm i druhý. Byl to zamilovaný pár z města, který jsem znal a který nepochybně hledal také klidné místo ke spočinutí. S omluvami mladíkovými zmizeli oba stejně rychle jako sem přišli.
Netrvalo už pak opravdu dlouho a moje 'vysněná' se dostavila. Už jsem málem ztrácel veškerou naději a začal vůbec pochybovat, zda mě Marie bere dostatečně vážně, když tu náhle opravdu byla, k mému zklamání ovšem nikoli sama, nýbrž s přítelkyní. Z následujícího nezávazného rozhovoru jsem vyrozuměl, že Mariina známá neměla o naší domluvě ani tušení a obě šly kolem besídky vlastně čirou náhodou.
Zdrželi jsme se v besídce tak asi jednu hodinu, hovořili jsme o bezvýznamných záležitostech a prohlíželi si spoustu rytin vyřezaných do dřevěných zábradlí. Převažovala srdce se začátečními písmeny jmen a my společně hádali, který zamilovaný pár je tu zanechal. Ve vhodné chvíli jsem Marii stačil pošeptat, že ji tady na stejném místě příští neděli odpoledne budu čekat znovu. Její přítelkyně musela přece jen něco zaznamenat, poněvadž nás náhle ponechala samy dva, já ovšem rychle vyhrkl, že už právě musím taky jít a Marie byla viditelně ráda, že jsem se rozhodl právě tak. Šli jsme spolu cestou k Brantlovu dvoru a dál k městu, kde jsme se pak rozloučili.
Následující neděli jsme byli v besídce opravdu sami a scházeli jsme se nato ve Stifterově parku týden co týden. Asi po roce nám bylo jasné, že chceme budoucí život trávit jenom oba společně. 22. února roku 1909 jsme se ve vimperském farním kostele vzali. Vlastním důvodem té rychlé svatby bylo naše první dítě. Druhé bylo ostatně už také na cestě a po něm následovaly ještě další čtyři dcery."
Besídka ve své původní podobě už dnes ovšem neexistuje. Během těch mnoha přešlých let ztrouchnivěla, až se konečně docela rozpadla v prach. V blízkosti místa, kde kdysi stávala, postavil kdosi před několika lety dřevěný domek, z něhož ale zdaleka nevyzařuje romantika staré besídky ve vimperském Stifterově parku.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1999, s. 173-175
Sepp (Josef) Sager se narodil 8. února 1932 ve Vimperku. Vychodil tu i obecnou školu, z měšťanky však stačil absolvoval jen půl druhého roku, když přišel násilný odsun z milovaného domova. Následoval pobyt v tranzitním táboře v bavorském Furth im Wald, jímž prošlo tolik rodin vyhnanců nejen ze Šumavy, pak zaměstnání čeledína na selském statku. Odešel se odtud učit pekařem, vyučil se už jako pekařský tovaryš navíc i knihvazačem a pak ještě cukrářem, ale od roku 1958 byl nakonec zaměstnancem finančního úřadu v Schönbergu, kde žije vlastně nepřetržitě od prvých učednických let až dodnes, od roku 1992 už v důchodu. Schönbergu věnoval dokonce vlastivědnou knihu, je tu ostatně nadále veřejně činný, stačil však v mnoha příspěvcích především do krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief uchovat i mnohé z paměti rodných míst. Uvedená ukázka se nadto vztahuje ke jménu šumavského literárního klasika nejen samým názvem vimperského parku, nýbrž také vloženým příběhem, připomínajícím vzdáleně právě Stifterovu světově známou Popsanou jedličku.
- - - - -
* Vimperk
