THOMAS SAMHABER

Neobyčejné setkání na neobyčejném místě

Tady se setkali dva lidé, on pojišťovací úředník a spisovatel sotva známý z Prahy a ona, emancipovaná (ale od března 1918 provdaná proti vůli svého otce za Ernsta Pollaka, s nímž "uprchla" do Vídně a k rozchodu s manželem tam došlo až roku 1924, než se po asi ročním pobytu u přítelkyně v Annaberg-Buchholz u Drážďan vrátila v roce 1926 s konečnou platností do Prahy - pozn. překl.) novinářka a překladatelka, která sem přijela z Vídně (v originále "aus Wien", kde provdaná žila, tedy vlastně jako Rakušanka - pozn. překl.), v jednom městě a v situaci, která by se dala označit slovem, vešlým, teprve později ovšem, do užívání široko daleko v mnoha jazycích po celém světě: německy zní "kafkaesk" (tj. "kafkovská" - pozn. překl.).
Bylo léto roku 1920. Město Gmünd, ležící na železniční trati z Vídně do Prahy, mělo něco z tušení velkého světa (v originále "hatte etwas von dem Flair der großen Welt" - pozn. překl.), bylo po desetiletí prostorem sekávání a tohoto léta došlo k jeho rozdělení způsobem, na jakém se mohou jen na velkém psacím stole, daleko od lokální všednodennosti (v originále "weit weg von dem lokalen Alltag" - pozn. překl.), shodnout vítězové a poražení (nějakého obrovského světového konfliktu - pozn. překl.).
Závěry mírové smlouvy ze Saint Germain byly v červencových dnech roku 1920 učiněny skutečností. Významné nádraží vedle velkých železničních dílen bylo přiřčeno mladému Československu a nyní musela být nová státní hranice mezi částmi obce Gmünd stanovena tak, aby nádraží rakouského města náhle mohlo přejít do správy sousední země.
Oba lidé, kteří se tu setkali, cítili k sobě korespondenčním stykem a prohloubenou četbou svých dopisů (Kafkovy "Dopisy Mileně" /je jich, počítáme-li i pohlednice a telegramy, málem 150, ačkoli se znali od podzimu 1919 a on zemřel v létě roku 1924/ jsou nesrovnatelným pilířem literatury dvacátého století - pozn. překl.) tak láskyplný vztah, že asi úplně přesně nevěděli, jaké místo má v jejich životě zaujmout.
Začátkem července prožili ještě čtyři společné dny ve Vídni a mohli tam strávit - k čemuž v jejich vztahu asi docházeli spíš vzácně - hodiny jisté bezstarostnosti. Aby se mohli znovu sejít, vybrali si Gmünd, poněvadž byl takříkajíc na půl cesty vlakem pro oba. Plánování jim zabralo nějaký čas počátkem měsíce srpna, než se shodli na dnech 14. a 15. srpna.
Toto setkání Franze Kafky a Mileny Jesenské (kromě těch 4 dnů ve Vídni bylo jediné tváří v tvář v jejich životě! - pozn. překl.) na nové hranici, která se teprve několik málo dnů táhla městem jako čerstvá rána, stalo se i cézurou ve vztahu obou milujících (nikoli zcela tělesných milenců zřejmě - pozn. překl.). Až do Kafkovy smrti v dolnorakouském Kierlingu (katastrální obec Kierling je od roku 1954 součástí dolnorakouského města Klosterneuburg v okrese Tulln - pozn. překl.) se už setkávali toliko v dopisech jako přátelé, oba jako osobnosti hluboce se obdivující navzájem, ovšem bez představy možného společného života - vlastně po Gmündu stejně jako před ním.

Th. Samhaber, Begegnung an der Grenze (2020), s. 7-8

Přenocovali v hotelu Huber (nejhonosnější budova v Českých Velenicích vůbec naproti nádraží, zřizovatel Heinrich /Jindřich/ Huber starší a mladší, na starších pohlednicích "Hotel Bahnhof", na novějších "Hotel Huber", v "Jihočeském obchodním a průmyslovém adresáři" z roku 1923 /Nakladatelství L.E. Hansen České Budějovice/ i "Hotel Nádraží", nepřežila nálet na konci druhé světové války a jeho místo zabraly později tři bytovky) a šlo ovšem o "nezdar". Jesenské dal Kafka (Franz Kafka stejně jako Ludolf Hansen jsou i samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže) při setkání údajně přečíst proslulý svůj dopis otci, který nebyl nikdy poslán. K tomu ještě jeden citát z "Dopisů Mileně", datovaný 19. (čtvrtek) až 23. (pondělí) srpna 1920, tedy týden po osudovém setkání:

"… auch Sonntag hat es nur in Südböhmen geregnet, ich war stolz, die ganze Welt konnte aus meinen durchregneten Kleider erkennen, dass ich aus der Richtung Gmünd kam." (tj. "… také v neděli pršelo jen v jižních Čechách, byl jsem pyšný, celý svět mohl vidět z mých promočených šatů, že jsem přijel ve směru od Gmündu." - překlad Hana Žantovská)

Kafkovi se zhoršila nemoc a editor podává vlastně informaci souhrnnou včetně úryvků z jeho dopisů a deníků, dopisů Mileny Jesenské Maxi Brodovi a posléze i charakteristiky Gmündu a osob s životním příběhem obou ústředních postav spojených. Jak je však zainteresován sám Thomas Samhaber na oné středoevropské historií v kulise jednoho hraničního města? Narodil se 11. března roku 1964 v korutanském městě Sankt Veit an der Glan (slovinsky Šentvid ob Glini), vyrůstal v hornorakouském městě Peuerbach, od roku 1987 žije v dolnorakouském Waldvierteul, působil v osadě Harmanschlag‚ části městyse Sankt Martin v okrese Gmünd v bezprostřední blízkosti české hranice do roku 2015 jako regionální manažer (RM), nadále spolu s manželkou Brigitte Temper-Samhaberovou (vzali se v roce 2001), činnou výtvarnicí, působí pak aktivně jako člen sdružení "Kulturverein Übergänge / Přechody" v rámci projektu "Kulturvernetzung Niederösterreich". To by Kafka a Jesenská hleděli, co "nezdarů" daleko většího kalibru se mezitím ještě muselo nejen ve dnes zčásti jen sjednocené Evropě stát. Překladateli textové ukázky budiž dovoleno uvést osobní vzpomínku: na sklonku komunistické totality se vydal se ženou vlakem do Českých Velenic a legitimovali ho ve vagónu pohraničníci se psy, nedávní manželčini žáci ze školy v Dubném, asi pro jeho tehdy dost ojedinělý plnovous. Na cílové stanici ho pak nad kolejemi upoutala nástavba se dvěma ve chvojí skrytými střelci se samopaly na stráži "tábora míru". Kdo by asi Franzi Kafkovi, v roce 1920 tak zděšenému čerstvou hranicí, vysvětlil, cože je to "železná opona"?

- - - - -
* Sankt Veit an der Glan (A) / Harmanschlag, Sankt Martin (A) / Gmünd (A) / České Velenice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy