FRANZ SCHATZL
|
Heimat Ein Einziges kann Heimat sein, denn Heimat braucht nicht Raum. Ein Flöcklein, einer Nähe Saum, und Du bist nimmermehr allein. Es zaubert Dir das kleine Ding ein stilles Glück hervor. Ein Kindheitstag, ein Frühlingstor, an dem ein Kranz voll Freude hing. Vielleicht auch gar ein liebes Wort das tief im Herz geruht. Wie süß das klingt, wie gut das tut, Du lässt es nimmer fort. So kommt der Heimat of zu Dir, Denn Heimat braucht nicht Raum. Kehrt ein bei ihr, dem liebsten Traum, Und öffne Tor und Tür. |
Domov Jediným má být domov nám, víc netřeba mu snad. Lem lesů, vloček sněžný pád, už nikdy s ním nebudeš sám. Čarovat zná ten tichý host, s ním zmlkneš přešťasten. Jaro jde s ním jak v dětství den, jak ten věneček pro radost. Samo to slovo umí hřát, hluboko v srdci tkví. Tak sladce zní, jak tajemství, kéž umí nepřestat. Kéž vejde k nám a nedá klid, nic nechce, lásku jen. Dokořán dveře chce ten sen jen navstříc otevřít. |
|
Hoam!, 2005, č. 3, s. 21 P.S. Podle Valerie Maiové, která báseň znovu zaslala redakci Glaube und Heimat a tam opravdu zase vyšla na stránkách únorového čísla měsíčníku roku 2014, věnoval ji autor majoru Viktoru Kurekovi. |
|
|
Heimblick In meiner Heimat ist das Blühen noch eine Schrittläng zurück. Da sitzen die Knospen im Saft noch am Ast, und die Amsel, die schwarzbraune, prasst in den Ackerfurchen und hat keinen Blick für das, was breit aus der Erde steigt mit einem kräftigen, polternden Bauernschritt. Da aber steht schon alles in der jahrtiefsten Blüt', und die Fliederzweige sind von der Last längst geneigt. Die Birken sind wach, schon fraulich und hold. In ihr Haar hängt der Tag sein lauterstes Gold wie helles Geschmeide. Die Wasser spiegeln schwellendes Grün von all den duftenden Hügeln. In meiner Heimat ist das Blühen noch eine Schrittlang zurück. Hier aber dunkelt vor Blüten der Blick. |
Pohled tam domů Tam u nás doma se vždycky nějaký čas zpozdí květ. Pupeny vlhké, plné mízy, sedí ve větvích, kos ve svém černém peří opět ví, jak lovit v čerstvých brázdách přespočet havěti červí, a všecka země voní, když polem rozlehne se těžký selský krok. A pak už vysoko se klene zase dobrý rok, keře šeříků obtěžká, až níž a níž se kloní, a břízy procitnou, jak lásce vstříc jde žena, když vlasy rozpustí a sluncem proměněna zaplápolá jak skvost. A vody zrcadlí zeleň všech vrchů kolem, co vůním propadly. Tam u nás doma se vždycky nějaký čas zpozdí květ. Mně ale zatmělo se v očích, pro sám jas nevidět. |
|
Hoam!, 2001, č. 4, 2. str. obálky |
|
Franz Schatzl se narodil v Nových Hradech (Gratzen) na Štědrý den, tj. 24. prosince, roku 1919. Poněvadž mu matka zemřela brzy po porodu, strávil dětství a mládí u svých prarodičů v Benešově nad Černou (Deutsch-Beneschau), kde chodil i do obecné školy. Měšťanku navštěvoval v rodných Nových Hradech a odešel pak do Českých Budějovic studovat na tamním německém učitelském ústavu. Do Benešova nad Černou se vrátil opět právě jako učitel, než i jeho pohltil vír druhé světové války. To už psal a také maloval. Jistě ne náhodou o něm po válce už napsal jen o pět let starší vrstevník Fritz Huemer-Kreiner: "Franz Schatzl musí být jmenován jako ten nejcitlivější a nejnadanější z mladších šumavských básníků poslední doby. Jeho verše mají obsah, jeho básnická řeč je formálně na výši a zní plynulým spádem naléhavých vět." Básníkova stopa mizí za druhé světové války kdesi v pláních Ruska, odkud jako by měla pocházet tato dvojí vzpomínka na daleký, právě válkou navždy už ztracený domov. Valerie Maiová vyjádřila ještě v prosincovém čísle měsíčníku Glaube und Heimat z roku 1999 naději, že otevření ruských archívů by mohlo v seznamech německých zajatců ozřejmit osudovou a už nenávratnou cestu jednoho ze statisíců německých Šumavanů.
Vzpomínka na Franze Schatzla
Od roku 1945 je Franz Schatzl, syn pana řídícího naší měšťanky (v originále "Hauptschule", jak se jí za války říkalo - pozn. překl.) v Nových Hradech, nezvěstný. Novohradští němečtí krajané (v originále "Gratzener" - pozn. překl.) je mají oba, otce i syna, jistě ještě v dobré paměti. Při nedávném našem večerním setkání mi Lisl Goldbergová předala dopis Hermine Kösslové (po domě se u nich říkalo "u Schmotzů"), kde se líčí následující dojemná epizoda: "Počátkem srpna roku 1989 se konala na Pöstlingbergu u Lince (Linz) velká jubilejní slavnost krajanského časopisu Glaube und Heimat, které se účastnil i hrabě Rudolf von Buquoy. Byl pozván jako čestný host a pronesl večer předchozího dne před plně obsazeným auditoriem působivý projev. Poté si sedl s Erichem Thallerem k našemu stolu a vyprávěl o tom, jak on sám osobně prožil konec války. Nepoštěstilo se mu tenkrát dostat se domů. Upadl do ruského zajetí a právě v něm se potkal i s Franze Schatzlem. Byli šťastní i zoufalí zároveň; nikdo z nich nevěděl, co jim přinese příští den. Oba poznamenal hlad a prožitá strádání; zejména Franz Schatzl byl psychicky i tělesně na konci svých sil. Po několika dnech byli od sebe rozloučeni. Mohli se spolu dorozumívat jen přes vysokou zeď. Franz prosil, zda by k němu Rudolf nemohl přelézt, on sám že už je na to příliš slabý. "To nejde!" volal Rudolf. "Rusové nás postřílejí jako zajíce!" Zoufale se oba pokoušeli zeď zdolat, ale marně. Po několika dnech byli navzájem separováni s konečnou platností. Od té chvíle Franz Schatzl zmizel bez jakékoli stopy."
Glaube und Heimat, 1990, č. 3, s. 47
- - - - -
* Nové Hrady / Benešov nad Černou / České Budějovice
