FRITZ SCHATTAUER
Lesní prorok ze Šumavy
Převyprávěno podle starých pramenů
Až do vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce byly věštby (v originále "die Weissagungen" - pozn. překl.) lesního proroka v končině mezi Javorem (Arber) a Ostrým (Osser) ještě obecně známy. Jsou také dosud uchovány záznamy z doby vzniku těchto věšteb, takže nějaká pochybnost ohledně jejich pravosti je vyloučena. I když se varianty a jednotlivé slovní obraty mnohdy od sebe navzájem liší, v jádru vypovídají vždycky to samé.
Za apoštola (v originále "Verkünder" - pozn. překl.) těchto proroctví je považován muž jménem Stormberger, porůznu řečený také Starnberger či Stornberger. Měl někdy kolem roku 1750 přijít jako mladík bez rodičů a bez domova do Rabensteinu u Zwieselu, kde - aniž by vůbec znal své vlastní jméno - ho dobří lidé přijali mezi sebe. Vydělával si u nich na skrovný denní chléb jako lesní dělník (v originále "als Holzknecht" - pozn. překl.), většinou však jako pastevec po lesích (v originále "als Waldhirte" - pozn. překl.), v nichž prodléval se svým stádem od svatého Jiří do svatého Martina (v originále "von Georgi bis Martini" - pozn. překl.).
Ten, kdo si život takového pastevce umí představit, tomu se asi bude jevit docela pochopitelným, že mu v takové odlehlosti od světa přicházela na mysl vnuknutí a zjevení, která jsou člověku z města upřena. V každém případě lze mít za prokázané, že nikdo jiný než tento Stormberger za svých pasteveckých časů neroznesl tato proroctví co do obsahu i doslovného znění mezi zdejší lidi.
Mnozí z jeho současníků ho provázeli posměchem, poněvadž brali jeho věštby za neskutečné výplody popleteného mozku (v originále "für unmögliche Hirngespinste" - pozn. překl.), jiní zas se ho báli a vyhýbali se mu jako nějakému podivnému stvoření odněkud z jiného světa. Bylo ale také nemálo těch, kdo jeho proroctví uchovali věrně v paměti a někteří je dokonce zapsali, to příštím pokolením pro výstrahu, neboť se přece svým obsahem týkala méně tehdejší jejich doby někdy kolem let 1750 a 1780, nežli až současnosti našich dnů. Když se totiž lesního proroka někdo optal, kdyže se má vlastně stát všechno to, co předpovídá, ukázal na nějaké malé klouče a řekl: "Der da wird 's nicht erleben, seine Kindeskinder auch nicht, aber deren Kindeskinder werden es erleben." (tj. "Ten tady to nezažije, děti jeho dětí taky ne, ale jejich vnukům už to bude dáno opravdu zažít." - pozn. překl.).
Muselo by to být pět generací v řadě nebo období dvou staletí, čili by se ten časový údaj měl týkat téměř přesně půle století dvacátého. Je jistě pozoruhodné, že také jiná věštkyně budoucích časů, jmenovitě Katharina Emmerichová (Anna Katharina Emmericková /také Emmerichová/ žila v letech 1774-1824 a byla roku 2004 papežem Janem Pavlem II. prohlášena blahoslavenou - pozn. překl.), ve svých předpovědích budoucích světových událostí udala rovněž ty lesním prorokem vylíčené, tedy mající se stát asi šedesát let před rokem 2000.
Nijaký div, že byl lesní prorok kvůli svým pro tehdejší dobu nepředstavitelným předpovědím vystaven mnohému pronásledování. Udává se, že se proto občas z lesních končin vydával jinam, aby svá vnuknutí a zjevení zvěstoval na jiných místech uším náchylnějším uvěřit jeho slovu. Tak se vynořil v onu dobu dole v podlesním kraji (v originále "im Vorwald" - pozn. překl.) prorok, kterému lidé říkali Mühlhiasl z Apoigu a jehož věštby se obsahem plně kryjí s těmi Stormbergerovými.
Sklonek svého života musil Stormberger ovšem strávit opět v Rabenstinu, neboť právě tam někdy kolem roku 1806 zemřel a byl ve Zwieselu pochován.
Pár dní před svou smrtí sdělil těm, kteří mu stále ještě nevěřili, že jim v den svého pohřbu dá znamení, kterému nebudou moci víru odepřít. A skutečně se stalo něco, co jako ono znamení vykládáno bylo. Když vůz s pozůstatky zemřelého dorazil ke hřbitovní bráně, ulomilo se náhle jedno kolo a rakev se z nakloněné plochy svezla k zemi. Při nárazu se odklopilo víko rakve a Stormberger se zjevil jako němý, ale o to výmluvnější nebožtík svým současníkům, kteří jeho slovu až dosud odmítali přikládat prorockou sílu.
Stormbergerovy vize budoucnosti budily ovšem na tehdejší dobově ustálené poměry na venkově opravdu obluzující hrůzu a to, jim lesní prorok předkládal k věření, připadalo počestným lidem této končiny v oněch "starých zlatých časech" jako cosi skutečně nemyslitelného.
Podle jeho vlastních slov mělo se vyplnění jeho předpovědí týkat historického rozmezí nějakých dvou set let, a nastat mělo ve třech větších časových úsecích. Tak řečený "prvý čas" měl být přípravou či uskupením příčin, pak mělo dojít k "velké válce" a po ní k "velkému vyklízení".
Pro "prvý čas" předpověděl prorok následující drastické změny: zkáza mravů a zánik starých obyčejů, odliv venkovského obyvatelstva do měst, honba za módními výstřelky, vpád výdobytků nové doby s jejími za prorokových dnů ještě nepředstavitelnými vynálezy vlaku, automobilu a letadla. Prostě a přiléhavě líčí Stormberger tyto události ve své obrazné, jadrné venkovské řeči své lesní končiny (v originále "Waldlersprache" - pozn. překl.): lesem povedou "železné cesty" - pásy kolejí - "a železný pes" - lokomotiva - "bude výt pustinou". Poté přijdou vozy bez oře a bez oje" - automobily - "a lidé budou létat jako ptáci ve vzduchu a jeden obrovitý pták poletí nad lesy..." Míněna byla snad vzducholoď Zeppelin, která (v roce 1938 - pozn. překl.) skutečně přeletěla nad Bavorským lesem.
A prorokuje dále, že tyto změny hospodářských a dopravních poměrů nemají zůstat bez vlivu na život lidu. Lidé se budou měnit. Budou stále důmyslnějšími, ješitnějšími a nespokojenějšími. Staré šindelové střechy už nemají místo. Nahradí je "střechy červené" ("roten Dächer" - pozn. překl.). Muži (v originále "die Mannsbilder" - pozn. překl.) budou místo starého lidového kroje nosit rudé a barevné klobouky a budou stoupat do hnojiště "naleštěnýma botama" (v originále "mit gewichsten Stiefeln" - pozn. překl.). To je i prorokovým poukazem na zánik někdejší spořivosti. Ženy přijdou s "vraními hlavami" - ohlášení brzy nadešlé módy černých šátků na hlavu. Jiná obrazná výpověď prorokova se týká módy dámské obuvi, když hlásá: "Po ženských bude stopa jako po kozách!" (v originále "Die Weibsbilder wird man wie die Geißen spüren!" - pozn. překl.) Je to zřetelná předpověď tenkých vysokých podpatků. Až "vraní hlavy" vyjdou zase z módy a ženské začnou nosit klobouky a kalhoty jako mužští, bude už konec s "prvým časem" a nadejde čas jiný, čas "velké války".
Velká válka vypukne, až železnice "před lesem" bude dokončena a "železný pes" začne výt i tady. Tratí "před lesem" může být myšlena jen železnice z Kaltenecku do Deggendorfu, křižující předlesí napříč (viz Wikipedia s údajem o dokončení stavby 1. srpna 1914 - pozn. překl.). Zvláštní pozornosti si zaslouží skutečnost, že už 2. srpna roku 1914 odjížděli touto tratí do války první povolanci. Toto naplnění Stormbergerovy vize téměř na den přesně připadlo už mnoha lidem jako něco skutečně zarážejícího.
Také následující předpovědi lesního proroka však souhlasí s četnými historickými fakty.
Kýmsi "malým" válka nadejde a teprve přičiněním kohosi "velkého", kdo "přijde přes vodu", to bude opravdu ono (v originále "wird er gar" - pozn. překl.). Souhlasí navlas. Malí Srbové a velcí Američané stojí jako patrní svědkové na počátku a na konci tohoto strašlivého zápasu národů.
Hned po válce má nastat doba, kdy peníze nebudou mít téměř nijakou cenu. Spisovatel Paul Friedl (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) referuje (jde zřejmě o Friedlovu knihu "Prophezeihungen aus dem bayerisch-böhmischen Raum" z roku 1974 - pozn. překl.) o jednom výroku lesního proroka, že někdy za oněch časů nebude k mání za 200 zlatých ani bochník chleba a že přesto nenastane hlad. Peníze se budou razit ze železa a zlato tak stoupne v ceně, že za kus zlata půjde pořídit selský statek. Jakkoli se může zdát taková prognóza přehnanou, vystihuje přesto jádro věci.
Když byli během války občané vyzýváni, aby své úspory připsali Říšské bance, tu prohlásil jako podivín proslulý farář Weber ze Schwarzachu u Hengersbergu (dnešní zemský okres Deggendorf - pozn. překl.) z kazatelny právě s odvoláním na Stormbergerova proroctví, že si lidi mají "um Gotteswillen" (tj. "pro Pána Boha" - pozn. překl.) své peníze ponechat, poněvadž by je mohli ještě pěkně potřebovat. A tak se i stalo. V každém případě lesní prorok tu dobu inflace, která po válce bezprostředně následovala, jasně předpověděl a znázornil ji s opravdu věšteckou obrazností. Ti starší mezi námi, kdo tenčas zažili, jsou bolestně postiženými svědky výstižnosti těchto prognóz. V poinflačním období sice hodnota peněz, jak předvídal Stormberger, opět vzroste, ale k užitku budou jen nemnoha lidem pro svou nedostupnost. Ani v tomto bodě se nemýlil.
Je vůbec úžasné, s jakou jistotou vykreslil hlavní rysy "prvého času", jakož i "velké války" a jejích důsledků. Přitom je třeba znovu pomyslet, že tyto události ohlásil 150 let dopředu! Kdo by přece tenkrát považoval podobné věci za možné? Zůstává skutečnostím že se téměř všechna jeho proroctví vyplnila.
To ale není zdaleka všechno. Četné jeho vize se vztahují na dobu po první světové válce a na ještě vzdálenější budoucnost. Některé jeho předpovědi se už vyplnily, jiné ještě na své vyplnění čekají. Jednotlivosti jeho prognóz stále fascinují.
Tak se v nich praví kromě jiného: Přijde čas, kdy žádný člověk nebude mít rád někoho jiného. Pána Boha budou strhávat z "Božího kouta" (v originále "aus dem Winkel", rozuměj samozřejmě "Herrgottswinkel" - pozn. překl.) a zavírat do skříně. Víra bude tak malá, že se se bude schovat pod jeden klobouk. Každý bude mít jinou hlavu. Hlava je tu v lidové řeči označením mínění, resp. politického přesvědčení a vidíme-li dnešní partajní system, uhodil tu Stormberger hřebík na hlavičku. Malí se stanou velkými a ti velcí malými. Když se ale žebrák dostane na koně, pak ho ani satanáš nedohoní. Také to je zřetelný odkaz na jistý režim v mnoha zemích. Noví páni neumějí nic než dělat zákony, které brzy nikdo nezachovává a předpisovat daně, které brzy nedokáže už nikdo zaplatit. Pak to nadejde.
Míněno je ono "velké vyklízení" ve "třetím čase".
Tehdá už bratr nebude znát bratra, aniž matka své vlastní děti. Ve městech se rozpoutá "gaudium". Mužští se budou oblékat po žensku a ženské po mužsku, tak velká už bude nedůvěra a obava, ale i marnivost a nestoudnost mezi lidmi navzájem.
Teď přijde čas, kdy lidé i Pána Boha zase vyndají ze skříně, ale to už bude málo platné, poněvadž teprve teď nadejde pravé "vyklízení". Nebeské znamení to ohlásí. Nejprve (rozuměj před "vyklízením" - pozn. překl.) přijde jeden "přísný pán" (v originále "ein strenger Herr" - pozn. překl.), který stačí ještě lidi docela stáhnout z kůže. Dlouho však u kormidla nezůstane. "Dann wird das Bayerland verheert und verzehrt und das Böhmerland mit dem Besen ausgekehrt!" (tj. "Bavorská zem bude vypleněna a rozchvácena, česká zem koštětem vymetena!" - pozn. překl.)
V jednotlivostech líčí lesní prorok jen události svého užšího domova, své zapadlé lesní končiny. Přes české hory mají přijít ti s "rudými kazajkami" (v originále "mit roten Jacken" - pozn. překl.), v jiném čtení s "rudými kapucemi" (v originále "mit roten Kappen" - pozn. překl.). Nebude to však dlouho trvat. "In einer Nacht wird 's geschehen sein." (tj. "Stane se to v jediné noci." - Karel Kryl, uprchlý před "rudými" do Bavor, ovšem varuje, že "tato noc nebude krátká" - pozn. překl.)
Ten, kdo tu dobu přestojí, musí mít hlavu ze železa. Hodně lid'í se roznemůže, nikdo jim ale nedokáže nijak pomoci. Když se na téhle straně, jiné čtení praví, že na druhé straně Dunaje najde ještě nějaká kráva, má se jí dát na krk stříbrný zvonec. To značí, že kráva bude něčím nadmíru vzácným. Ten, kdo stane v noci na nějaké vysoké hoře, neuvidí v celém lesním kraji jediné světýlko, jako by tu snad všechno vymřelo. Pastýř zarazí do země hůl a řekne: "Da ist ein Dorf gestanden!" (tj. "Tady stávala ves!" - pozn. překl.) Jiné čtení zas z okolí Luzného (Lusen) chce vědět, že lidé budou ušetřeni, až "půjdou černé potoky", maximálně potud, že ty dál nedosáhnou nežli k "obrácenému kostelu" (v originále "zur 'verkehrten Kirche'" - pozn. překl.). To by mělo jít o Freyung, kde má kostel oltář na západní straně. Všude jinde budou však lidé "věru pořádně proseti", tj. probráni sušákem jako vymlácené zrno (v originále "ganz gehörig gereutert, das heißt mit einer Reuter gesiebt wie gedroschenes Korn", pokud bychom ovšem četli "gereutet", šlo by o "vymýcení" či "vyklučení" - pozn. překl.).
Ten, kdo i to "velké smýčení" přežije, stane se úplně cizím člověkem. Potká-li ho někdo, řekne: "Bruder, wo hast du dich versteckt gehalten?" (tj. "Bratře, kde ses jen dokázal schovat?" - pozn. překl.)
Půjde-li o ženu, řeknou jí: "Schwester, wo hast du dich versteckt gehalten?" (tj. "Sestro, kde ses jen dokázala schovat?" - pozn. překl.)
Mezi těmi, kdo přežili, bude teď platit jediný pozdrav, a to: "Gelobt sei Jesus Christus!" (tj. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" - pozn. překl.)
Po "velkém vyklízení" zůstane v lesním kraji tolik volné půdy, že si tu každý může vybrat místo pro bydlení a k němu pozemků, kolik jen chce. Poněvadž však i na druhé straně Dunaje se všechno uprázdnilo a zpustlo, lidé z lesa se usidlují tady, ačkoli by i u nich doma v lese by se dalo docela pěkně žít. Poněvadž všechno přestálé zlo je teď pryč.
S usidlováním lidí dole v rovině zpustne Zwiesel a ještě mnoho míst, takže tam po několika málo letech budou růst kopřivy z oken. A tak bude les znovu pustou divočinou "ohne Krieg und Sterb'" (tj. "bez války a umírání" - pozn. překl.)! To jsou poslední slova Stormbergerových proroctví.
Mnohé z nich se událo tak, jak je v nich předpovězeno. Často navíc s takovou přesností, která přímo omračuje. Musil to být člověk zvláštní milostí obdařený, tenhle Stormberger, lesní prorok ze Šumavy.
Glaube und Heimat, 1996, č. 2, s. 26-28
Pohled z Mandelsteinu
Ze skaliskem korunovaného a šuměním lesa obklopeného vrcholu Mandelsteinu (ve starších českých průvodcích je vrch zván i Mandel - pozn. překl.), zvedajícím se na půl cesty mezi vsí Heinrichs a lázeňskou obcí Harbach, nabízí se za jasných dnů nádherný výhled k západu a k severu, daleko do Čech. Novohradské hory a jejich zvlněné podhůří se nám prostírají u nohou jako jasně barevný, pestře tkaný koberec. Lesy, louky a pole ve všech odstínech zeleně a hnědi defilují před našimi zraky, mezi nimi pak jsou rozesety nesčetné modré skvrny malých a velkých rybníků - až daleko do rovin Třeboňska, stopených v závoji mlh (v originále "bis weit hinaus in die verschwommene Ferne der Wittingauer Ebene" - pozn. překl.). V útěšné zeleni leží rozeseta lidská sídla - samoty, vsi i městečka - často skryta v terénním úvalu či údolí pro sebe nebo zas jen ostýchavě přivinuta ke svahu vrchů i mírných pahorků. Tu a tam ovšem narušují důvěrný obraz krajiny rozlehlé střechy komunistických družstevních areálů a kolchozních sil jako výdobytek panující tu "třídní moci dělníků a rolníků".
Jen vyhnanec z domova zná jména bezčetných míst, kde selské dvorce, odedávna bez oddechu pulzující životem a prací, dnes pustnou či jsou přímo srovnány se zemí a neprozrazují vůbec svou někdejší existenci. Se steskem pátrá oko po rajských koutech dětství a mládí, ponořen ve vzpomínkách prodlévá duch na důvěrně známých pohledových jednotlivostech uloupeného a zhanobeného domova.
Hojná Voda (Heilbrunn) nás až sem zdraví několika málo domy, které dosud stojí, a Dobrá Voda (Brünnl) se svým kdysi slavným nádherným poutním kostelem Panny Marie Utěšitelky (v originále "Maria Trost", česky také "Panna Maria Dobré rady" - pozn. překl.), postaveným tu v roce 1715 a už padesát let nato hostícím ročně na 60 tisíc poutníků. Dnes stojí liduprázdný a pustne spolu s farním dvorem a mnoha místními domy.
Světlou točitou čarou se vine silnice k Horní Stropnici (Strobnitz), kdysi zámožnému městysi s dlouhým pravoúhlým náměstím a staroslavným kostelem už ze 13. století, zdobeným nad svým bočním vchodem pětilistou růží, znamením Vítkovců.
Proti proudu říčky Stropnice (Strobnitzbach) je možno ještě tu a tam spatřit stavení při jejích březích. Náležejí ke kdysi už podle jména dlouze protáhlé osadě Dlouhá Stropnice (Langstrobnitz), z níž ovšem mnoho nezůstalo. Na jednom místě je vidět ve slunečním svitu zářivě rudé střechy novější kolchozní stavby. V Dlouhé Stropnici se narodil a vyrostl Wenzel Jaksch, onen Jaksch, který byl do roku 1938 poslancem pražského parlamentu za německou sociální demokracii (celým názvem "Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakichen Republik" - pozn. překl.), emigroval pak do Anglie a po válce se vrátil do západního Německa, kde vystupoval za práva a požadavky sudetských Němců jako poslanec Spolkového sněmu. V šedesátých letech byl smrtelně zraněn při jedné dopravní nehodě ve Frankfurtu nad Mohanem (jde o mylné tvrzení, má být u Wiesbadenu - pozn. překl.). Přes jeho mezinárodní pověst musili jeho příbuzní sdílet hořký osud vyhnanců spolu se všemi ostatními krajany. Jejich tak vlivný syn a bratr je před tím (rozuměj před "odsunem" - pozn. překl.) nedokázal uchránit. Marxistický slogan "Proletáři všech zemí, spojte se!" platil v roce 1945 a 1946 pro zdejší Němce stejně tak málo, jako (rozuměj už v roce 1918 - pozn. překl.) zásada národního sebeurčení.
Skryta za svahy Kraví hory (Kühberg) leží osada Rauhenschlag (dnes Chlupatá Ves - pozn. překl.), která se stala známou díly knize básníka Rudolfa Witzanyho (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nazvané "Der Bauer von Rauhenschlag", která byla v době před připojením a po připojení (v originále "vor und nach dem Anschluß", rozuměj připojení československých pohraničních území k nacistické "Říši" - pozn. překl.) v Sudetech přímo bestsellerem (vyšla s podtitulem "Ein Böhmerwaldroman" nejprve v Karlových Varech a v Lipsku roku 1936, rok nato už přímo v Berlíně 1937 - pozn. překl.) podobně jako dílo Karla Hanse Strobla (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) pod titulem "Verlorene Heimat", po roce 1938 přejmenované na "Heimat im frühen Licht".
K severozápadu tušíme lesy a poli obklopené osady Fidretschlag (dnes Bedřichov - pozn. překl.), Gutenbrunn (dnes Meziluží - pozn. překl.), Olbramov (Wolfersdorf) s velkým hospodářským dvorem, před ním Svébohy (Zweiendorf) a Krčín (Gritschau), bokem za nimi Buschendorf (dnes Božejov - pozn. překl.), Žumberk (Sonnberg) a Žár (Sohors) se Žárským rybníkem (Sohorsteich) o rozloze celých 200 hektarů, jehož výlov se konával ve čtyřletých až pětiletých intervalech. Šest týdnů předem musila bý vytažena stavidla, aby mohla voda odtéci a týden pak trvalo, než se všechny ryby octly v sítích. V zamžené dálce za Žárským rybníkem leží město Trhové Sviny (Schweinitz), kdysi daleko široko proslulé svými dobytčími trhy. Před sto lety obnášel roční odbyt při příhonech dobytka na trh (v originále "bei den Viehauftrieben" - pozn. překl.) cca 60 tisíc kusů. Dnes (publikováno 1986 - pozn. překl.) jednou týdně auto s mraženým masem z Českých Budějovbic a lidé si musejí stoupnout do fronty, dokud zásoba vystačí. Kolem vrchu Tonnberg (dnes na mapách Krčínský vrch - 553 m - pozn. překl.) míří silnice - vedoucí sem z Českých Budějovic (Budweis) - přes Niederthal (dnes Údolí - pozn. překl.) do Nových Hradů (Gratzen) a odtud přes Pyhrabruck a Weitru do Zwettlu. Už čtyřicet let ovšem je na hranici u Pyhrabrucku ta cesta přerušena (publikováno v roce 1986, viz Wikipedia pozn. překl.). Druhá významná dopravní spojnice vedla kdysi od Kaplice (Kaplitz) přes Německý Benešov (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) a Německý Rychnov (Deutsch-Reichenau, dnes Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.) na Nové Hrady a dále na Gmünd. Bývá ještě používána. Jiná silnice spojuje město Nové Hrady s jeho nádražím (mimochodem od města dosti značně vzdáleným - pozn. překl.) na železniční trati někdejší tzv. "Dráhy císaře Františka Josefa" (v originále "k.k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn /KFJB/", viz k tomu opět zmíněné heslo ve Wikipedii - pozn. překl.). Kromě toho vedly ze vsí s Novými Hrady sousedícími do města vozové cesty, sloužící zemědělským a obchodním účelům. Tak např. z Jedlice (Göllitz), Veveří (Piberschlag), Kropšláku (v originále Kropfschlag, osada stejně jako Jedlice a Veveří zcela zaniklá, ovšem pod českým označením Mýtiny - pozn. překl.), ze Šejb (Scheiben) a z Eggersee (okrajová část Horní Stropnice - pozn. překl.), ze Svéboh a z Krčína, z Janovky (Johannesruh), Petříkova (Petersin) a z Jakule, z Cuknštejna (Zuckenstein), této někdejší tvrze s hospodářským dvorem, z Byňova (Böhmdorf), ze Štiptoně (Wienau) a z Bažantnice (v originále Fasangarten, foto viz webové stránky Historické fotografie Nových Hradů a Novohradska).
Novohradský kronikář Anton Teichl (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve své knize "Die Geschichte der Herrschaft Gratzen" z roku 1899 píše: "V době, kdy byl založen urbář (soupis povinností poddaných vůči jejich vrchnosti - pozn. překl.), tj. roku 1553, byly divoké hvozdy, které kdysi pokrývaly téměř celé novohradské panství, už značně prořídlé a k dispozici byla už stovka osad, v nichž náleželo k panství 1809 osedlých a 54 chalupníků (v originále "Chalippen", při čemž o sto let se v Berní rule "skutečně osedlý" počítá za 4 chalupníky či 8 zahradníků - pozn. překl.). Starobylé domy Boží, vystavěné v gotickém či románském slohu, už tu stály a byly v listinách poprvé zmíněny takto:
Kaplice 1257,
Rychnov u Nových Hradů 1261,
Horní Stropnice 1261,
Trhové Sviny 1261,
Nové Hrady 1284,
Velešín (Welleschin) 1285,
Soběnov (Oemau) 1313,
Benešov nad Černou 1332,
Žumberk 1332,
Blansko (Pflanzen) 1361,
Malonty (Meinetschlag) 1369,
Hojná Voda 1553.
Až novějšího založení jsou
Dobrá Voda u Nových Hradů (1715-1727),
Svatý Jan nad Malší (Johannesberg) 1777,
Pohoří na Šumavě (Buchers) 1778
a Terčí Ves (Theresiendorf, dnes Pohorská Ves - pozn. překl.) 1784...
Z pyšných hradů, které ve vrcholném středověku panovaly zdejší krajině, zachoval se jedině ten novohradský, založený v letech 1125-1150, zatímco všechny ostatní hrady byly zničeny ve 14. a 15. století, takže poté už jen pustly. Co do doby jejich trvání lze uvést:
Trhové Sviny 1355-1422,
Velešín 1264-1485,
Benešov nad Černou ?-1397,
Louzek (Lauseck) 1448-1541,
Horní Stropnice ?-?, tj. počátek i konec neznámý, hrad (spíše asi tvrz - pozn. překl.) však připomínán v mnoha listinách. "Také mnoho tvrzí, kdysi tu existujících, je buď zčásti zničeno, zčásti opuštěno či prodáno a určeno k obývání či jinému účelu," píše Anton Teichl ve své už zmíněné německy psané kronice na straně osm. "V listinách poprvé a naposledy zmíněny byly z nich:
Světví (Gschwendt) 1279-1488,
Nežetice (Neschetitz) 1314-1541,
Čížkrajice (Sitzkreis) 1347-1650,
Březí (Pürchen) 1354-1541,
Skaliny-Hradiště (Gallein-Radischen) 1264-1541,
Bělá (Ziernetschlag) 1358-1541,
Tichá (Oppolz) 1360-1789,
Hrádek (Häusles) 1360-1424,
Šejby (dvě tvrze) 1360-1533,
Žumberk 1500-1818,
Olbramov 1394-1633,
Svébohy 1410-1633,
Mostky (Pernlesdorf) s tvrzí, zbudovanou 1366, a Cuknštejn s tou z roku 1488 jěště existují, nikoli ovšem ve funkci, k níž byly původně zřízeny."
Nové Hrady byly kdysi středobodem celé této končiny. Sídlo a rezidenční město slavných šlechtických rodů jako byli Rožmberkové, Švamberkové a od 20. února 1620 pak hrabata z Buquoyů, náleží k vůbec nejstarším historickým lokalitám jižních Čech. Zdejší starý hrad byl zbudován někdy v letech 1125-1150. První zmínka o Nových Hradech pochází z roku 1279, když je Vítkovec (z větve pánů z Landštejna - pozn. překl.) Ojíř z Nového Hradu (Hoger /Hogyrius/ von Gratzen) na jedné listině uváděn jako svědek. V roce 1284 získávají Nové Hrady městské právo. V listinách nacházíme často označení "neo castrum", později "Grezcen", "Gratzin", "Grätzen" a "Gratzen". České místní jméno "Nové Hrady" se odvozuje od označení "castrum", tj. "hrad". Až do roku 1945 bylo město z 95% jazykově německé. Dnes tam žije pouhých pár lidí, kteří dokážou plynně německy hovořit. Mnoho starých měšťanských domů podlehlo zkáze. Češi, kteří sem přišli po roce 1945, se usídlili i na okraji města. Kostel (sv. Petra a Pavla - pozn. překl.) a přilehlý klášter servitů (od roku 2006 klášter Božího Milosrdenství Rodiny Panny Marie - pozn. překl.) byl až do doby, kdy bylo započato s renovací (psáno 1994 - pozn. překl.) z darů někdejších vyhnanců, v dezolátním stavu. Je žádoucích 60 milionů korun pro další sanaci budov. Český stát až dosud každou finanční pomoc odmítl. Těžká poškození vykazuje i starý hrad a nový zámek, někdejší rezidence hraběcího rodu Buquoyů, který byl roku 1945 vyvlastněn a vyhnán.
Ještě mnohé by se dalo o tobě říci, ty starý, milovaný, z tolika ran krvácející a tisíckráte zhanobený německý domove! Buď námi všemi pozdraven! Bůh dosud mlčí... Jak dlouho ještě?...
Glaube und Heimat, 1986, č. 8, s. 8-9
Glaube und Heimat, 2012, č.3, s. 10-12
P.S. Při novém otištění Schattauerova textu (pod novým názvem "Das Gratzener Bergland" /tj. Novohradská hornatina/ značně zkráceného) v krajanském měsíčníku, kam ho tentokráte zaslala paní Valerie Maiová, je jako pramen uveden titul ",Festschrift' Linz 1994". Z této textové verze je zde přejat celý její poslední odstavec, který v oné z roku 1986 zcela chybí.
"Sudetenpost", list Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, v recenzi Schattauerovy knihy "Die Wiener Sagenwelt" v čísle 17 svého 38. ročníku (1992) uvádí o jejím autorovi, že je rodákem z Niederthalu (dnes Údolí) u Nových Hradů, že po vyhnání působil jako učitel v Dolním Rakousku a už roku 1960 vystoupil literárně na veřejnost jako vydavatel souborů regionálních pověstí. Do spisovatelských slovníků se nedostal, víme však i o jeho publikaci pod názvem "Rache nicht, Gerechtigkeit" (tj. Nikoli pomsta, spravedlnost) s podtitulem "Geschichte und Leidensweg einer Volksgruppe: eine Dokumentation" (tj. Dějiny a bolestná cesta jedné národní skupiny, vydané v roce 1989 týmž nakladatelstvím KFM Verlag Stronsdorf (předtím KFM Verlag Waidhofen an der Thaya) jako v Sudetenpost recenzovaný titul. Některé ze svých knih vydal Friedrich (Fritz) Schattauer v šedesátých letech i nákladem vlastním. Když jsem se dověděl autorovu rakouskou adresu v Piestingu, kde dnes ovšem figuruje jen Irene Schattauerová, napsal jsem tam marně o jeho další údaje. Až v roce 2012 vysvítá pro mne z webového serveru www.sudetenpost.eu/index.php, že v číslech 21 a 23 ročníku 2003 vyšly dva nekrology za zesnulým krajanem z Údolí (jeden z nich napsal P. Bonfilius Wagner, zastoupený rovněž na webových stranách Kohoutího kříže), takže odtud vím, že se narodil 10. července 1926 tam v Údolí a zemřel 19. října roku 2003 v Piestingu, kde je i pochován. Vyhnání své rodiny ze stavení čp. 101 ostatně Fritz Schattauer podrobně popsal v Sudetenpost 31. ročník č. 5 ze 7. března 1985, s. 4 a hned v č. 7 se měsíc nato také na s. 4 rozvyprávěl o Velikonocích doma a o svém otci tam uvádí, že byl "Jäger". Trápí mne už to, že ve významném krajanském sborníku Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch z roku 1986 se dá nalézt i pěkný snímek rodiny niederthalského hajného Schattauera se ženou a dětmi, z nichž jedním by mohl být i malý Fritz už podle tváře matčiny, která byla prý skvělou, fantazií bohatě obdařenou vypravěčkou. Podívejte se na tu fotografii v obrazové příloze a dáte mi za pravdu, že se to matčino dědictví dá sotva zapřít. A ještě něco: V obecní kronice Údolí, po roce 1945 psané už česky, je i odstavec se jmény těch, nad nimiž byly mimořádným lidovým soudem vyneseny ortely těžkého žaláře. Je mezi nimi i hajný Karel Schattauer, jenž trestu (v jeho případě šlo o pouhých 16 měsíců) unikl útěkem, nejspíše do Rakouska. Opravdu se ty osudy sbíhají jako v nějaké pověsti?
- - - - -
* Údolí, Nové Hrady / † † † Piesting (A)
