logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA SCHIMANIOVÁ

Abschied von Gollnetschlag


Von dir mein Gollnetschlag nehm Abschied ich,
zum letztenmale grüß ich dich.
Dünn dann in weiter Ferne ganz allein,
denk ich zurück ans Böhmerwäldlerheim.

R.
O schöner Gollnetschlag so lieb und traut,
wo ich zum erstenmal die Welt geschaut.
Ach! gerne blieb ich immer nur bei dir.
Doch muss ich leider heut noch fort von hier!

Es klingt so wunderbar mir süß ins Ohr,
als wie ein hochgeweihter Engelschor.
Das Wörtchen Gollnetschlag voll Harmonie,
mein kleiner Dörflein, dich vergess ich nie.

R.
Du holder Zauberwort, du Herrlichkeit!
Du schöner Gollnetschlag, sei uns geweiht!
Nocheinmal kehrt ich gern zu dir zurück,
du unvergesslich schöner Erdenstück.

Odchod z Klení


Bylos nám domovem a čeká cizí svět,
teď jsme tě spatřili snad naposled.
Když jsme pak v dálce začli vzpomínat,
Šumava se nám v tobě dala znát.

R.:
Rodný dům v té vsi s kolébkou mou stál,
mé drahé Klení, žiješ ve mně dál.
Doma by raděj zůstal každý z nás,
dálka nás dělit má teď všechen čas.

Tvé jméno zní sem k nám až za obzor
jako zpěv andělů, jak sladký chór.
Až sem ten zvuk se klene, v srdci zní,
nikdy nesejde z mysli, trvá v ní.

R.
Spanilé místo, učiněný div,
kéž Bůh ti žehná, kéž jsi nám co dřív!
Alespoň jednou kéž se vrátím zpět -
ten kus země se nedá zapomnět.

Glaube und Heimat, 1999, č. 12, s. 62

4. srpna 1999 zemřela v pečovatelském domě někde tam, kde řeka Dunaj tvoří hranici mezi Neu-Ulmem, ve kterém žila, a bádensko-württemberským Ulmem, jehož univerzitní klinice poskytla své tělesné ostatky, daleko od rodné šumavské vsi v požehnaném věku 82 let paní učitelka Maria Schimaniová, požívající i v důchodu titulu Oberstudienrätin (OStR). Narodila se v Klení (Gollnetschlag) nedaleko někdejšího Německého Benešova (dnes Benešov nad Černou) roku 1917, navštěvovala tam obecnou školu a absolvovala pak učitelský ústav v Českých Budějovicích či v Praze. Učívala obor domácí nauky a němčinu a jejímu hudebnímu nadání je co děkovat, že i mnohé vesnické děti zvládly hru na citeru, na housle a tahací harmoniku, že v tom nádherném kostele svatého Vavřince na návrší pod horou Slepice (místní Němci neřekli ovšem tomu vrchu jinak než Hohenstein, tj. Vysoký Kámen - jen Čechům ze vsí pod sousedním Kohoutem znělo v tak zvaných Slepičích horách líp jméno jeho domácí družky) znívaly k bohoslužbám starobylé varhany. Roku 1945 pro svou znalost češtiny pracovala dokonce po skončení hrozné války na českém úřadě. Přesto byla odsunuta. Učila v novém domově od samého začátku a získala si v Německu hojné uznání i pro svá vystoupení s hudební skupinou dětských hráčů na citeru. Na vlastní přání zesnulé bylo její tělo posmrtně poskytnuto univerzitní klinice v Ulmu. Tato hluboce věřící žena složila svou píseň o loučení s rodnou vsí 26. srpna 1946, hned po neblahém odsunu. Připomíná nám sice naivní vroucností Hartauerovu šumavskou hymnu, datem svého vzniku však získává i nezvyklou historickou aktuálnost.

- - - - -
* Klení / † Neu-Ulm (BY) / † † Ulm (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Plánek Klení, chalupa zvaná "Schiemani" je u rybníka "Herrnteich", na mapách dnes označovaného jako Velký klenský
Klení za války na pohlednici firmy Josef Prokopp z Vídně
(O.D. znamená župa Ober-Donau), na níž je označeno jako letovisko
Kostel sv. Vavřince v Klení...
... a na snímcích z roku 2003 a 2009... a na snímcích z roku 2003 a 2009

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist