MAXIMILIAN SCHMIDT ZV. WALDSCHMIDT

Bavorsko-české lesní pohoří a jeho obyvatelé

Bavorsko-české lesní pohoří (v originále "das bayerisch-böhmische Waldgebirge" - pozn.překl.), tato vůbec nejrozsáhlejší lesní oblast střední Evropy, nezaostává za nijakou horskou končinou co do krajinné krásy, historických rozpomínek, řemeslného a produktivního smyslu svých obyvatel, výslovně však jakoukoli jinou předčí nádherou a původností svých lesních porostů, v jejichž nedohledném kompaktním zeleném masívu spočívá napopsatelné kouzlo. Ty obrovité komplexy lesů táhnou se často ode dna údolí až k nejvyšším horským hřbetům a obnášejí měřeno souvisle zdola nahoru dvacet a více hodin pěší chůze. Ten, kdo jednou stanul na některém z vrcholů tohoto pohoří, na toho učiní celková hmota oněch jakoby nehybných hvozdů přímo závratný dojem.
Dva státy dělí se o rozlehlé území bavorsko-českého lesního pohoří; Bavorsko a Rakousko. Prvé z obou jmenovaných, tedy Bavorsko, vlastní hornofalckou a starobavorskou část, Rakousko pak Čechy ohraničující část, tj. česko-rakouskou a česko-moravskou část pohoří.
Onen horský masív, který leží zcela uvnitř Bavor mezi údolími řeky Řezné (Regen) a řeky Ilzu, na jihu je pak ohraničen Dunajem, byl nazván Bavorským lesem (v originále "der bayerische Wald genannt" - pozn. překl.).
Centrální pohoří čili hraniční hřeben člení se na vícero úseků, z nichž ten prvý nejsevernější, dosahující od Furth im Wald k Železné Rudě (Eisenstein), nese název Královský hvozd (v originále "Künisches Gebirge" - pozn. překl.) a jeho předními vrcholy jsou dvojhlavý Ostrý (v originále "der doppelköpfige Ossa" - pozn. překl.), Jezerní hora (v originále "die Seewand" - pozn. překl.) a Svaroh (v originále "das Zwergeck" /1343 m/ - pozn. překl.).
Na západ od lesnatého vrchu u obce Rittsteig (v originále "vom Rittsteiger Waldberg" - míněn je nejspíš Vorderer Berg /775 m/ či Hoher Riegel /808 m/ - pozn. překl.) se táhne příčný horský hřeben, spojující Královský hvozd a Vysoký Bogen (v originále Hohenbogen - pozn. překl.), tři míle dlouhý, na obou stranách příkře spadající a vysoce malebnými skalisky posetý val, který ohraničuje náhorní plošinu jižně od Furth im Wald a ještě více nežli severní výběžky Královského hvozdu přispívá k tomu, že široké náhorní rovině při Furthu (v originále "Gebirgsplateau von Furth" - pozn. překl.) je tu propůjčena podoba jakési brány, v níž stojí Vysoký Bogen právě naproti kopě Čerchova (v originále "die Cerkowgruppe" -někteří němečtí autoři užívají pro Čerchov německého jména Schwarzkoppe - pozn. překl.). Západní vrchol Vysokého Bogenu, 978 m vysoký Burgstall, je jedním z nejnavštěvovanějších výhledů Bavorského lesa (v originále "eine der besuchtesten Hochwarten des bayerischen Waldes" - pozn. překl.). Je odtud vidět až k Bílé hoře u Prahy, z níž je možno dobrým dalekohledem spatřit i Hradčany. - Druhý příčný hřeben tvoří s prvně jmenovaným Lambachthal, otevírající se do Lamského kouta (v originále "Lambachthal, welches in dem Lamer Winkel öffnet" - pozn. překl.), jak je nazývána ona část údolí Bílé Řezné (v originále "wie jener Theil des weißen Regenthales genannt wird" - pozn. překl.). Od bavorského svahu Královského hvozdu, a sice v okolí Svarohu, táhne se konečně pásmo jižním směrem k horskému masívu Javoru (v originále "erstreckt sich endlich ein Zug südwärts zum Gebirgstock des Arber" - pozn. překl.), čímž je vytvořeno spojení Šumavy a Bavorského lesa (v originále "die Verbindung zwischen dem böhmischen und bayerischen Walde hergestellt wird" - pozn. překl.). Masív Javoru (v originále "Arbergebirge" - pozn. překl.), nejvyšší a nejvelkolepější partie celého bavorsko-českého lesního pohoří, zvedá se mezi údolími řek Bílé a Velké Řezné, které se spojují v blízkosti západně odtud ležícího Kötztingu. Nejvyšší vrchol Velkého Javoru dosahuje 1458 metrů. Má podobu impozantní komolé pyramidy, nesoucí na svém rozlehlém temeni několik skalních skupin. Mezi vodními toky, které z javorského masívu vytékají, je nejvýznamnější zmíněná už Bílá Řezná. Jejím hlavním prameništěm je Malé Javorské jezero na severozápadním úpatí Malého Javoru. Bílá Řezná se u Kötztingu spojuje s Černou Řeznou, prodloužením Velké Řezné, která má v Seebachu, odtékajícím z Velkého Javorského jezera, svůj nejsilnější přítok. Velké Javorské jezero v idylické lesní samotě, se svou temnou vodní hladinou rozlohy 17, 37 jiter, oplývá nepopsatelnou nádherou. Jeho odtok v malebných kaskádách hučí nádhernou lesní strží a vpadá někde uprostřed mezi Železnou Rudou a Zwieselem do Velké Řezné. Velká Řezná dostává po svém spojení s Malou Řeznou ve Zwieselu jméno Černá Řezná.
Na "české" straně Ostrého se nacházejí mnohé soutěsky s průlomy divokých bystřin a hrůzostrašné rokle. To tady byly odlévány čarovné kule (v originále "Freikugeln" - pozn. překl.), které daly popud k soudnímu procesu v Domažlicích (Taus), podle něhož vzniklo libreto k Weberovu skvělému opernímu dílu "Der Freischütz" (tj. "Čarostřelec" - pozn. překl.). Akta toho procesu jsou v Domažlicích dodnes uchována. Z obou vrcholů Jezerní hory větví se dva výběžky (v originále "entspringen zwei Zweige" - pozn. překl.). Na tom k východu vybíhajícím nacházejí se dvě hluboké kotliny, k nimž spadá vrchol Jezerní hory v příkrém skalním srázu. V jižní kotlině leží Čertovo jezero (v originále "der 'Teufelssee'" - pozn. překl.), v severozápadní Černé jezero (v originále "der 'schwarze See'" - pozn. překl.), každé s vlastní jezerní stěnou. Obě jezera Královského hvozdu patří k nejromantičtějším místům celé Šumavy. Zároveň je Černé jezero polohou nejvyšším, největším a také nejhlubším ze všech jezer celého pohoří. Jeho temná vodní hladina má plochu 33 jiter, jeho největší hloubka dosahuje 288 stop.
Druhým úsekem hraničního hřebene je Prášilské pohoří (v originále "das Stubenbacher Gebirge", mimochodem užívané i v monografii Der Böhmerwald /1861/ Wenziga a Krejčího, viz tam s. 183 hned nad Heroldovou ilustrací "prášilské cesty"! - pozn. překl.) s vysokými náhorními plošinami kolem Modravy (Mader) a Kunžvartu (Kuschwarda). Nejvýznamnějšími vrcholy horského pásma jsou Polom (Fallbaum), Plesná (Lakaberg), Ždánidla (Steindlberg), Lindberg (?) a Poledník (Mittagsberg), vesměs v Čechách se společným jménem Prášilské pohoří. Průměrná výška hřebene tu činí 1100 metrů. Mezi Plesnou a Ždánidly zeje na svahu do Čech hluboká, strmými, hustě zalesněnými úbočími věnčená a k severu otevřená kotlina, která v odlehlé samotě chová jezero zvané Laka (Lackasee) o hladině rozlohy 7 jiter, zatímco severně od Poledníku v prohlubni západního svahu Jezerního hřbeti (Seeruckenberg) uložilo se svou temnou vodou Prášilské jezero (Stubenbacher See), které se velikostí téměř rovná Čertovu jezeru. Bavorský svah Prášilského pohoří je širší a delší než český. Ten spočívá na plošině v průměru 940 metrů nadmořské výšky, zatímco bavorský svah zasahuje až k široké, hluboce zahroužené pánvi kolem Zwieselu. Proto je také příčný pás českého svahu kratší a údolí mělčí než na bavorské straně, kde svah tvoří hluboce zařízlé lesní rokle, oddělené širokými, protáhlými, na svém čele i úbočích příkře sráznými sedly. Tato příčná horská sedla bavorské strany se tu a tam zvedají k výrazným horským vrcholům, které někde i převyšují hlavní horský hřeben, jako to činí Rindel a Schleichenberg, zejména pak turisty hojně navštěvovaný Falkenstein (v originále Große Falkenstein /1315 m/ - pozn. překl.) při osadě Zwiesler Waldhaus (v originále jen "Waldhaus" - pozn. překl.). Celé pohoří sestává téměř výhradně z ruly.
Na druhé straně hory Poledník nachází se rozlehlá náhorní plošina s Modravou a Březníkem (Pürstling). Rozvodí této horské pláně se táhne spolu se zemskou hranicí podél jihozápadního okraje nehostinné, v průměrné nadmořské výšce 1106 metrů ležící končiny, která obklopuje věru nejtužší odlehlost Šumavy vůbec. Na tomto okraji zvedají se jednotlivé izolované vrcholy, mezi nimi ty nejvyšší celého hraničního hřebene, ba celého šumavského pohoří, zejména 1450 metrů vysoký Roklan (v originále "der Rachel /1450 m hoch/" - pozn. překl.) a 1372 metrů vysoký Luzný (v originále "der Lusen /1372 m/" - pozn. překl.), posledně jmenovaný na nejjižnějším okraji plošiny při Březníku (v originále "an dem südlichsten Rande des Pürstlinger Plateaus" - pozn. překl.).
Mezi oběma uprostřed Blatný vrch (v originále "der Plattenhausenberg" - pozn. překl.), severně od Luzného Velká Mokrůvka (v originále "Marberg", jinak častěji Moorberg - pozn. překl.). Roklan je ve směru hraničního hřebene se prostírající rulový skalní hřbet, který na temeni vybíhá v rozeklanou skalní stěnu. Luzný naproti tomu sestává cele a jen z obrovitých, přes sebe navzájem navršených a v sebe odvážně zakleslých rulových balvanů. Oba vrcholy mají holé temeno, zatímco zbylé z tu jmenovaných jsou zalesněny. Oproti plošině březnické a té při Modravě, kde není téměř stopy po lidské bytosti, tvoří bavorský svah se svými malebnými horskými pásy, romantickými lesními údolími a usměvavými výhledy do daleka blahodárně působící protiklad.
Tady také leží ukryta perla Šumavy, Roklanské jezero (Rachelsee), nejromantičtější a nejkrásnější ze všech šumavských jezer (kus od vyhlídky při dřevěné kapli nad ním stojí dodnes "Waldschmidtova" chata - pozn. překl.). Zejména od toho svého konce, kde pyramida Roklanu vysoko trůní nad příkrým, malebně zalesněným skalním srázem, jezerní stěnou spadající k severnímu břehu, nabízí jezero, položené 1054 metrů nad mořem, hluboké 25 metrů a obklopeno hvozdem kol dokola, svou temnou nehybnou vodní hladinou 26 jiter plochy pohled skutečně velkolepý. Obraz pralesa je utvářen četnými do jezera padlými, zčásti plovoucími, zčásti ještě při břehu uvízlými mrtvolami lesních kmenů.
Z vodních toků hraničního hřebene mezi Železnou Rudou a Kunžvartem (dnes Strážný - pozn. překl.) jsou to obě hlavní vodní tepny, které vysílá Prášilské pohoří k Dunaji, Velká Řezná (Große Regen) a Ilz. Zatímco Řezná má vodu jasně zbarvenou, je sice ta v Ilzu stejně průzračná, ale barvy temnohnědé, ba před konečným ústím do Dunaje téměř černé barvy. Touž barvu má i voda řeky Vltavy (Moldau), Otavy (v originále "Wotowa"! - pozn. překl.) a mnoha šumavských potoků, které pramení stejně jako Vltava a pramenné potoky Ilzu v horských slatích (v originále "in Hochmooren /Filzen/" - pozn. překl.). Pochází od jemně rozptýlených částeček humusu, které ovšem nedokážou nijak narušit průzračnost vody, neboť hluboce černé vody Ilzu v blízkosti Pasova (Passau) či Vltavy v blízkosti Vyššího Brodu (Hohenfurth) se jeví ještě zplna průzračné. Nádherný pohled poskytují tyto hnědé slatinné vody, když se pěnivě řítí přes skalní balvany a jak na ně dopadá sluneční svit, věřil bys, že vidíš tekuté zlato.
Třetí úsek hraničního hřebene začíná přechodem u Kunžvartu (v originále "mit dem Passe von Kuschwarda" - pozn. překl.) a sahá až k Dolní Vltavici (Unter-Wuldau). Obvykle bývá označován jako Třístoličnické či Plekenštejnské pohoří (v originále "Dreisessel - oder Plöckensteingebirge" - pozn. překl.) Nejvyšším vrcholem této mnoha údolími zbrázděné a téměř zcela souvislým hvozdem pokryté hornatiny je v údolí Vltavy naproti železniční stanici Šenava (Schönau, dnes Pěkná - pozn. překl.) se tyčící hora Hvozd (v originále "Hochwaldberg" - pozn. překl.), zatímco nejvyššími body hlavního hřebene Třístoličník (v originále "der Dreisesselstein /1311 m/ - pozn. překl.), Hohenstein /1330 m/, 1362 metrů vysoký bavorský Plöckenstein (na dnešních českých mapách Trojmezná hora - pozn. překl.), 1378 metrů vysoký český Plechý (v originále "der böhmische Plöckenstein" - pozn. překl.) a Hochficht (v originále "Hochfichtl", na dnešních českých mapách Smrčina - pozn. překl.). Celé toto horské pásmo sestává ze žuly a je všude poseto žulovými balvany. Z obřích žulových balvanů přes sebe věžovitě navršených sestává i hlavní vrchol pohoří (rozuměj Třístoličník - pozn. překl.). Jen Hohenstein, největší skalní masív celého hřebene, tvoří už z velké dáli patrnou pyramidu (je z ní nádherný výhled do Čech - pozn. překl.).
V blízkosti "bavorského Plechého" nachází se tzv. Trojmezí (v originále "Dreiecksmark" - pozn. překl.), trojboký žulový sloup, jímž je označeno místo, kde se setkávají hranice Bavor, Čech a Horních Rakous. Jezerní stěna (v originále "Seewand" - pozn. překl.) je k severovýchodu obrácený, 1321 metrů vysoký skalnatý sráz, který tvoří pozadí hluboké, jen na severovýchod otevřené kotliny. V jejím klíně prostírá ve "Hvozdu" ("Hochwald") Adalberta Stiftera tak nesrovnatelně krásně vylíčené Plešné jezero (v originále "Plöckensteinersee" - pozn. překl.) v nadmořské výšce 1090 metrů svou protáhlou, 22, 5 jiter rozlehlou a téměř nehybnou, temnohnědou vodní hladinu. Hloubka jezera činí 32 metrů. Jeho odtok tvoří Jezerní potok (Seebach), který se vlévá do Vltavy, do které ústí u želnavských Nových Chalup (v originále "bei den Salnauer Jägerhäusern", dnes na mapách součást Nové Pece - pozn. překl.).
Čtvrtý úsek hraničního hřebene tvoří Svatotomášské pohoří (v originále "St. Thomasgebirge" - pozn. překl.), počínající přechodem u Zvonkové (v originále "am Passe von Glöckelberg" - pozn. překl.) a končící na přechodu při Kapličkách (v originále "am Passe von Capellen" - pozn. překl.). Na nejvyšším vrcholu Svatotomášského pohoří leží Stifterovým "Hvozdem" proslavená zřícenina Vítkova Hrádku (Wittinghausen) a v její blízkosti osada Svatý Tomáš (Sankt Thoma).
Bavorský les v užším slova smyslu začíná při vtoku Teplé Bystřice (v originále "beim Einfluss der warmen Bastritz" - pozn. překl.) z Čech do Bavor v blízkosti Furth im Wald. Odtud se táhne hranice vlastního Bavorského lesa podél toku Kouby (v originále "Chambbach" - pozn. překl.) a od Chamu pak podél toku Řezné až k jejímu ústí do Dunaje při městě Řezno (Regensburg). Dunaj tvoří pak jižní hranici Bavorského lesa až k rakouské hranici u Jochensteinu (jméno skály tyčící se z Dunaje - pozn. překl.) pod městem Obernzell (ještě v Bavorsku, hranice s Rakouskem jde středem řeky - pozn. překl.), odkud východní hranice míří podél rakouského Mühlviertelu až k Trojmezí při Plechém a na severozápad dál podél hlavního hřebene pohoří či jinak řečeno hraničního hřebene až ke vstupu Teplé Bystřice z Čech při Furth im Wald. Celé to v Bavorsku ležící hraniční pohoří se svými výběžky je všeobecně zváno Šumavou (Böhmerwald). Plošná výměra celého Bavorského lesa obnáší 92 čtverečních mil. Podél Dunaje se táhne horské pásmo, označované jako Dunajské vrchy (Donaugebirge) či Přední Bavorský les (v originále "Vordere bayerische Wald" - pozn. překl.). Dělí se na Stauferwald a Passauerwald. K tomu prvému patří Falkensteinské pohoří (Falkensteingebirge), Frauenwald, Stauferforst, Brennberg atd., k Pasovskému lesu náleží pak pohoří Rusel (Ruselgebirge), dále pohoří Oedwiesergebirge, Haussteinergebirge, Lallingergebirge a Sonnenwaldgebirge a mnohé význačné jednotlivé horské vrcholy jako Hirschenstein (1116 m), Predigtstuhl (1184 m), Käsplatte, Dreitannenriegel, Hausstein, Lallingerberg, Büchelstein. Dále k němu patří pohoří Ilzgebirge, dosahující k Erlau a ve své většinou nízké vrchovině zahrnující Engelburg, Fürstenstein, Saldenburg jako nejvýznamnější výškové body, dále pásmo Wegscheidergebirge, jakož Neuburger Wald, jakkoli ležící na jih od Dunaje, přece všemi přírodními poměry co nejúže související s Bavorským lesem.
Tím náleží i nádherně položený Pasov, stará "východní brána" Německa, castra Romana (více užíván singulár castrum, viz Wikipedia - pozn. překl.), k území bavorsko-českého lesního pohoří. Mezi oběma hlavními hřbety, Dunajskými vrchy a hraničním pohořím rozkládá se převážně kopcovitý kraj, který po křemenném skalního útvaru řečeném "Pfahl" (dalo by se mu říci krátce i "křemenný val" - pozn. překl.), který jím napodél prochází, dostal jméno Pfahlgebirge. Táhne se mezi "předním" a hraničním pohořím počínaje u Wetterfeld v blízkosti Chamu přes Viechtach, Weißenstein a Regen až k úpatí Třístoličníku. - -
Co se týče podnebí bavorsko-českého lesního pohoří, je sama jeho zeměpisná poloha v srdci Evropy předpokladem rozhodně kontinentálního klimatu, pokud pak jde o předhůří, vykazují vysoké horské polohy a velké náhorní roviny podstatné klimatické rozdíly. Tak jsou severní svahy obrácené k Čechám nadmíru chladné, stinné a bažinaté. Téměř trvalá zima zahaluje ty odlehlé končiny (v originále "diese Wildnisse" - pozn. překl.). V oněch oblastech je pouhého čtvrt roku léto a tři čtvrtě roku zima, za níž leckde leží do výše několik sáhů, ba i do výše domu sníh, nezbytný ovšem místním (v originále "den Waldlern" - pozn. překl.) ke svážení dřeva z hor. Různým krajinám lesního pohoří je právě podle jejich polohy vlastní "jiné" nebe. Při Dunaji je klima mírné, v údolí Řezné umírněné, v příhraniční oblasti drsné. Stejně tak se chová podnebí českého podhůří při hraničním hřebeni.
Zvířena tohoto pohoří se ve všeobecnosti nijak podstatně neliší od zvířeny jiných lesních oblastí. Čtyřnohé šelmy jsou tu nyní vyhubeny. Poslední rys byl složen v polesí Wolfstein (v originále "im Forstamte Wolfstein" - pozn. překl.) roku 1823. Medvědi nebyli až do roku 1816 nijakou zvláštností. V roce 1833 byl složen poslední rovněž v polesí Wolfstein, v Čechách poslední tamní 1856 v revíru Želnava (Salnauer Revier).
Vodstvo je téměř bez výjimky velice bohaté na pstruhy.
Nejkrásnější lesní porosty" Bavorska nacházejí se nyní na úpatí Javoru při Regenhütte, na úpatí Roklanu při Unterfrauenau, na úpatí Falkensteinu při Zwiesler Waldhausu a zejména v Ertlhütten mezi osadou Zwiesler Waldhaus a železniční stanicí Železná Ruda - Bayerisch Eisenstein. Z Luzného, Roklanu, Javoru, Třístoličníku a jiných horských vrcholů spatřuje zrak nezměrné masy hvozdu, který pokrývá široké, povlovné hřebeny, vrcholy a svahy, zelená, lukami a slatěmi naplněná dna úžlabin a údolí a čnějí nad pasekami a vymýcenými místy, jež jsou poseta roztroušenými dvorci a vesnicemi.
Staré porosty hvozdu mají stále ještě ráz podobný pralesu, neboť bez výjimky vzrostly na půdě původního pralesa. Takřka úzkostný pocit, pocit malosti a bezmoci zasáhne každého, kdo spatří ten hvozd poprvé. Dominující dřeviny, smrky a jedle o výšce 150 - 170 stop (47 až 54 metrů), ve stromovém kmeni 3 - 4 stopy (0,9 - 1,3 metru) silné, jsou podobny sloupoví vysoko nasazených korun, v lese po celých úsecích tvořeném jen takovými obry. Mezi nimi, velikány, jejichž stáří obnáší 200-300 let, stojí mladší stromy, i ony vždy mohutných rozměrů, jen na světlinách a prolukách, vzniklých pádem silných kmenů či vichřicemi a polomy, potkáte se se s mlázím, bujně vyrážejícím jedlovím a smrčím, tvořícím neprostupnou houšť. Když takový hvozd sestává jen ze smrků a jedlí, činí nepopiratelně (v originále "unläugbar" - pozn. překl.) temný dojem, když ale je tmavá zeleň oněch jehličnanů přerušena světlým loubím buků (v originále "von dem hellen Laub der Rothbuchen" - pozn. překl.), nabývá les vzezření přívětivě jasného a často i docela parkového. Pralesní porosty existovaly v Čechách až do poslední doby na tisících ještě jiter, následkem bouří z let 1868 a 1870 je jich však ve srovnání s dřívějškem už jen málo. Zcela panenský prales trvá na Boubíně (v originále "am Kubani" - pozn. překl.), kde má být podle ustanovení knížete Schwarzenberga zachován nedotčený "pro věčné časy"; také na Falkensteinu při Zwiesler Waldhausu si zaslouží být připomenut jako takový. -
Prvými v dějinách doloženými obyvateli Hercynského lesa byli keltští Bójové (v originále "die keltischen Boyer" - pozn. překl.), kteří dali původní jméno Čechám i Bavorsku (tj. latinské "Bohemia" a "Bavaria", resp. německé "Böhmen" a "Bayern" - pozn. překl.). Ti byli za časů císaře Augusta vytlačeni germánským kmenem Markomanů, tj. "hraničářů" (v originále "von dem germanischen Stamme der Markomannen /Grenzmänner/" - pozn. překl.), kteří obývali nejen dnešní Čechy, nýbrž i dolní Bavorský les až k Dunaji. Ve čtvrtém století po Kristu se jejich jméno vytrácí a zdá se, že to z nich vzešel národ Bavorů (v originále "es scheint, dass aus ihnen das Volk der Bayer hervorgegangen ist" - pozn. překl.).
Římané drželi po staletí pravý břeh Dunaje naproti Bavorskému lesu, sám proud Dunaje však zůstal vždy hraničním pomezím římské říše. Hunský král Attila strhl na svém tažení Čechami a Durynskem jádro praobyvatel s sebou a ve vylidněné zemi se usídlili Slované, v Čechách pak právě zejména Češi. Češi a Bavoři si navzájem přičítali všechny myslitelné škody a tak se postupně mezi sousedy vytvořila přímo národní nenávist. Až do 16. století lze sledovat stopy těchto hraničních svárů a bavorský dějepisec Aventinus (je i samostatně pod jménem Johannes Turmair /1477-1534/ zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vypráví, že na Javoru spolu strážci hranic rok co rok bojovali a ti poražení byli házeni shora do Javorského jezera. Ne vždy však byly vzájemné vztahy obou sousedů nepřátelské, ba naopak se mezi nimi už dávno vyvinul čilý obchodní styk. Nejvýznamnější obchodní stezkou byla tak řečená "Zlatá stezka", vedoucí z Pasova přes Waldkirchen na zemskou hranici a odtud přes České Žleby (Böhmisch-Röhren) a Volary (Wallern) do Prachatic (Prachatitz); jak už jména mnohých osad při její trase napovídají, byla hlavním po ní přepravovaným artiklem sůl. Bohatý výnos, který místům na Zlaté stezce plynul ze samotné její existence, dal jí i jméno. - Všerubský průsmyk (v originále "der Pass von Neumarkt" - pozn. překl.) je ovšem vyšlapaná válečná stezka, která až do francouzských válek našeho století (rozuměj napoleonských válek století devatenáctého - pozn. překl.) tvořila vždy hlavní vstupní bránu nepřátelských zbrojných sil.
Ve 13. století se o Bavorský a Hornofalcký les dělily mocné šlechtické dynastie s arcibiskupstvím řezenským a pasovským (v originále "und die Hochstifte Regensburg und Passau" - pozn. překl.). Nejmocnějším rodem v Bavorsku byla hrabata z Bogenu. Ovládali téměř celý Bavorský les od Deggendorfu po Furth im Wald, v Čechách panství Sušice (Schüttenhofen) a Vimperk (Winterberg), v Rakousku hrabství Wildberg a význačné statky ve Štýrsku a v Korutanech. Skutečné "říšské svobody" (v originále "eine wirkliche Reischsfreiheit", tj. přímá poddanost panovníkovi - pozn. překl.) domohla se však jen biskupství Řezno a Pasov. Krytí hranic zůstalo ponecháno jednotlivým místním společenstvím, ať už Furthským (v originále "so den Furthern" - pozn. překl.), Chodům či svobodným sedlákům (rozuměj zřejmě Královákům - pozn. překl.), kteří byli vojensky organizováni a vybaveni zvláštními výsadami. K hraniční ostraze Furth im Wald např., která musela být zajištěna denně, náleželi měšťané furthští, obyvatelé Eschlkamu a Neukirchenu a na úpatí Vysokého Bogenu žijící "seligmacherští sedláci"(v originále "Seligmacher Bauern" - pozn. překl.), nazývaní tak proto, poněvadž byli poddanými kláštera Seligenthal u Landshutu. Této hraniční stráži, která v 16. století čítala 500 mužů pěšího lidu a 50 jezdců, velel jako "Grenzhauptmann" furthský správce (v originále "Pfleger von Furth" - pozn. překl.). Prapor furthských obránců hranic (v originále "die Further Grenzfahne" - pozn. překl.) se nachází ve sbírkách bavorského vojenského muzea v Mnichově (v originále "im bayerischen Armeemuseum zu München" - pozn. překl.). V Čechách naproti tomu to byli obyvatelé okolí Domažlic, kteří byli jako strážci hranic zbaveni povinnosti cla a mýtného (v originále "zoll- und mauthfrei waren" - pozn. překl.). Byli zváni Chody, německy "Fussgänger" (tj. doslova "pěší chodci"- pozn. překl.). Tito Chodové, obývající úpatí Čerchova až k Domažlicům, nebyli nikdy nijakými Čechy, nýbrž jsou původem Poláci (v originále "waren keine Czechen, sondern polnischen Stammes" - pozn. překl.) a údajně je přivedl do Čech ze svého vítězného polského tažení roku 1039 kníže Břetislav I., aby jim svěřil ochranu západního pomezí země na přirozené vstupní bráně do ní právě tady při Domažlicích. Poněvadž měli neustále činit pochůzky po hranici, dostali jméno Chodové. Do roku 1325 měli svého purkrabího, který sídlil na Chodském hradě (Chodenburg) a byli jeho prostřednictvím tehdy podřízeni přímo králi (v originále "wurden sie un dieser Zeit reichsfrei" - pozn. překl.). Později byli ovšem Němci a českými osídlenci vytlačeni natolik, že dnes tento národní kmen obývá toliko asi 14 vsí v blízkosti Domažlic, té kdysi mocně opevněné bašty Čech (jak to stojí dodnes psáno na domažlické městské bráně - Domažlice: pevná vlasti hráz, čím jste kdysi byly, buďte zas! - pozn. překl.). Dnešní Chodové jsou sice počeštěni, odlišují se však stále ještě osobitým stavebním slohem svých selských stavení, zvláštním krojem a mravy, zejména pak svým nářečím, které v sobě obsahuje pozůstatky polštiny a staročeštiny, od Čechů, bydlících v okolí.
K privilegovaným hraničářům náleželi také králováčtí čili královští svobodní sedláci (v originále "künischen oder königlichen Freibauern" - pozn. překl.). Neplatili nijaké daně a volili si sami své vůdce, kteří se museli slavnostně zavázat, že budou hájit jejich stará práva. Směli vařit pivo, pálit kořalku, volně lovit a rybařit. Obývali Královský hvozd, les i pohoří tak zvané a významný díl velkých "plání" centrální Šumavy (v originále "bewohnten den künischen oder königlichen Wald oder das künische Gebirge und einen beträchtlichen Theil des großen Centralplateaus des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Toto území bylo rozděleno na devět králováckých rychet a sahalo od Svaté Kateřiny (Sankt Katharina) až po Stachy (Stachau). Králováčtí svobodní sedláci jsou Němci, jejich usedlosti jsou germánským způsobem založené selské dvorce: řeč, zvyky a mravy mají praněmecký ráz. Těší se ještě i dnes velké zámožnosti a tvoří skutečnou selskou aristokracii (v originále "bilden einen förmlichen Bauernadel" - pozn. překl.), která vždy pevně lpěla na starodávných tradicích a nebyla nakloněna nijakým novotám. Jejich statky jsou po staletí v držení jednoho a téhož rodu a každý svobodnický dvorec představuje jakési malé panské sídlo (v originále "bildet gewissermassen ein kleines Rittergut" - pozn. překl.). Svobodní sedláci si dají říkat "Herr" (tj. "pane" - pozn. překl.) a nárokují si predikát "vysokoblahorodí" (v originále "Hochwohlgeboren" - pozn. překl.), který jim dříve příslušel přímo podle zákona.
Navzdory ochraně hranic deptala dost často kopyta nepřátelských ořů z Čech naši bavorskou domovinu (v originále "zerstampften oft genug die feindlichen Rosse der Böhmen unserer bayerischen Heimat" - pozn. překl.) a nepřátelské hordy pokryly končiny Bavorského lesa mordy a požáry. Především to byli husité, kdo všude roznášeli jen hrůzu a zpustošení. Kostely, kláštery a hrady byly v Bavorsku stejně jako v Čechách jejich rukou bez rozdílu ničeny a v nich ovšem vzal za své bezpočet uměleckých pokladů. V Bavorsku tak byl zpustošen kraj od hranic až k obvodovým hradbám města Cham (1429). V Chamu sáhlo všechno ku zbrani a také venkovský lid, který hledal v hradbách města útočiště, se připojil k zástupu měšťanů. Tak šli spolu vetřelci vstříc. Na bitevní pláni mezi Satzdorfem a Chamerdorfem na řece Koubě byli husité na hlavu poraženi a ti, kdo uvedli v hrůzu celé Německo, teď prchali před pouhým houfcem ve zbrani necvičených řemeslníků a sedláků, bránících svou víru a svobodu. Teprve však když je roku 1433 hrdinný falckrabě Johann se statečnými hornofalckými obyvateli Bavorského lesa zdrtil u Hiltersriedu nedaleko Waldmünchen, ponechali husité (bylo už pouhý rok před osudnou bitvou u Lipan, kde se bili mezi sebou sami navzájem - pozn. překl.) Bavorský les a Horní Falc konečně na pokoji. Děs z husitů byl v celém Německu tak velký, že se denně po zvonění na Zdrávas Maria dávalo ještě menším zvonem znamení k dalším modlitbám za to, aby byla země ušetřena husitských zvěrstev. Ten obyčej se udržel dlouho potom a ještě dnes se leckde v Bavorském lese a na Šumavě zvoní "husitským zvonkem" (v originále "das 'Hussitenglöcklein" - pozn. překl.). V roce 1618 začala třicetiletá válka a postihla Bavorsko i Čechy stejnou pohromou. To, že příhraniční oblasti urpěly škody největší, je samozřejmé. V Čechách byly dobyty a vypleněny Budějovice (Budweis), Prachatice, Volary, Vimperk, Kašperské Hory (Bergreichenstein), Sušice, Domažlice a řada jiných měst a hradů. Bavorským lesem protáhli Švédové třikrát loupíce, pálíce a vraždíce; nijaké významnější místo v Bavorském lese a na Šumavě nezůstalo ušetřeno. Zvířecká hrubost soldatesky byla bohatě vynalézavá co do způsobování nejhorších muk, z nichž tak zvaný "Schwedentrunk" (tj. "švédský truňk", prý močůvka, litá násilně do hrdel obětí, přivázaných ke kůlům - pozn. překl.) byl z těch nejobávanějších. Strašlivé byly stopy, které zanechala třicetiletá válka v hraničním pohoří. Země se proměnila v pustinu, pole zůstávala neobdělána, lidská obydlí ležela v troskách, obyvatelstvo rdousil meč a s ním i mor, lesy se hemžily divokou zvěří a na cestách panovala chátra bez pána.
Tak jako připamatovával někdejší husitské řádění v Bavorském lese hlahol "husitského zvonku", je v jedné lidové písni uchována vzpomínka na hanebnosti "švédské války" (v originále "die Gräuel des Schwedenkrieges" - pozn. překl.). Je pozoruhodné, že se ten stále ještě oblíbený nápěv notuje zrovna jako dětská ukolébavka a zní takto:

Der Schwed' ist kommen,
Hat alles mitg'nommen,
Hat d' Fenster eing'schlag'n
Hat 's Blei rausgrab'n
Hat Kugeln draus gossen
Und d' Bauern erschossen.

(tj. Švéd se vokázal,
všecičko sobě vzal,
vokna srazil důle,
z nich volověný kule
potom jen proto lil,
by sedláka střelil. - pozn. překl.)

Po hrůzách války třicetileté následovaly strasti války o španělské (1705) a o rakouské dědictví (1742), ve které to byli Trenckovi panduři, kdo natropili veliké hanebnosti a doničili i to, co po předchozích vojnách ještě zbylo.
Kromě početných dřevorubeckých vsí vzniklo po třicetileté válce v Bavorském lese i na Šumavě množství sklářských hutí, které sem přivedly cizí obyvatelstvo. V Bavorském lese byla stará lidská sídla znovuzbudována, zkrášlena a zvětšena, hrady ovšem zůstaly v troskách. Zato dřevorubecké a sklářské osady přibyly. Starší jsou místa, která za svůj zrod děkují dolování a rýžování zlata. Horníci, foukači skla, dřevorubci a zemědělští dělníci připutovávali z Čech a z Rakouska a tak se vysvětluje i skutečnost, že dnešní němečtí obyvatelé Bavorského lesa mají s těmi ze severozápadní půle Šumavy (a ovšem Českého lesa v české terminologii - pozn. překl.) společné nářečí, zvyky a mravy, ba dokonce i kroj, zatímco ti jižněji na Šumavě bydlící spojuje totéž spíše s Rakušany. Vždy se však najde významný rozdíl nejen mezi šumavskými Němci a německými obyvateli sousedících příhraničních oblastí Horních Rakous a Bavor, nýbrž i mezi Němci z vlastního pohoří a oněmi z jednotlivých šumavských krajin přilehlých. Zvláštní pozornosti si v tomto ohledu zasluhují ještě obyvatelé Volar, řečení i "Wallinger", a také ti z bavorské končiny zvané "Neue Welt" (tj. "nový svět" - pozn. překl.). Volarští, tj. ti, co obývají samo město na Zlaté stezce a jeho nejbližší okolí, jsou pravděpodobně zbytkem německých praobyvatel české země, kteří se před pronikajícími Čechy uchýlili do šumavské divočiny. Řečí a mravy se Volarští podstatně odlišují od ostatního německého obyvatelstva Šumavy, jak se odjakživa příkře uzavírali sousedním osadám, nestrpěli mezi sebou nijakého cizince a uzavírali sňatky jen mezi sebou navzájem. - Až do konce 17. století byl kraj kolem Třístoličníku naprostou divočinou, kam jen vzácně vstoupil dřevorubec, lovec či přes hranici se kradoucí pašíř. Teprve v roce 1698 se tu počalo s klučením lesa a s obděláváním půdy. Favorizováni knížecími biskupy z Pasova, usazovali se tu ve stále větším množství noví osídlenci a krajina dostala jméno "Nový svět" (v originále "die neue Welt" - pozn. překl.).
Dnes je Šumava s výjimkou českého předhůří osídlena veskrze Němci. Chceme-li Šumavana nějak charakterizovat, hovoříme zároveň o znacích národního kmene, k němuž náleží, a tím je bezpochyby ten bavorsko-markomanský, což se nedvojznačně vyjevuje řečí, mravy a zvyky. Veškeré to (rozuměj šumavské - pozn. překl.) pohoří v sobě chová silné lidské plemeno, vysoce a štíhle rostlé. Pocházeli odtud vždycky ti největší vojenští branci. Obyvatele Bavorského lesa (v originále "die bayerische Waldler", zahrnováni sem však jsou očitě i němečtí Šumavané - pozn. překl.) vychovalo drsné klima, skrovná půda a tvrdá ruka historie k otužilosti a ke schopnosti odříkání, ke spořivosti a píli, k důvěře v Boha a náboženské vroucnosti, k odvaze, lásce k otčině a k věrné příchylnosti svým knížatům (v originále "an seine Fürsten", nelze říci panovníkům, tady byl na hraničním pomezí při všem rakousko-bavorském "spojenectví" mezi Šumavany z té či oné strany značný rozpor - pozn. překl.). Zdejší člověk se zdá na slovo skoupý, nepřístupný a uzavřený jako "jeho" lesy, kdo mu však nahlédne hlouběji do srdce, vycítí, jak horce tepe pro všechno krásné a dobré, pro lásku a přátelství, pro sebeobětavou oddanost v mnohostranných jejích projevech. Ve své lesní doméně (v originále "in seiner Waldburg" - pozn. překl.) má pro přátele a známé vždy otevřený dům a otevřené srdce. Kdo najde přes jeho práh správnou cestu, uchová si tu nejkrásnější vzpomínku na zdejší pohostinnost. Národní kroj (v originále "die Nationaltracht" - pozn. překl.) mizí bohužel také stále více na celém území Šumavy. Jen Chodové si jej uchovali.
Jedním z nejkrásnějších rysů charakteru Šumavana (v originále "im Charakter des Waldlers" - pozn. překl.) je jeho láska k domovu, kterou má společnou s obyvatelem velehor (v originále "mit dem Hochgebirgler" - pozn. překl.). Místa, kde se narodil, zelená údolí domova a temné lesy kolem nich jsou jeho vzpomínce čímsi věčně posvátným. I kdyby našel všechno své štěstí v cizině, jeho srdce touží vždy znovu nazpět k drahé lesní domovině. Nářečí, které slyšíme v Horních i Dolních Bavořích od předalpských výšin až k Dunaji a dál v Bavorském lese a na Šumavě, spojuje v sobě především všechny charakteristické zvláštnosti hornoněmeckého čili bavorského hlavního dialektu, který zasahuje od toku řeky Lech a také Rezat (soutokem Francké a Švábské Rezat vzniká Rednitz - pozn. překl.) a Regnitz (ta vzniká zase soutokem Pegnitz a Rednitz - pozn. překl.) až do Uher, pak i do Horní Falce, jižních Bavor a alpských zemí, přirozeně s velkou mnohotvárností podřízených nářečních jevů. Ony zvláštnosti jsou v nářečí obyvatel Horní Falce a také Bavorského lesa a Šumavy vyhraněny stejně ostře a určitě, jak rozhodně se projevuje i bavorský charakter a charakter Němců z Čech. Hornofalcké nářečí, které jeví velkou příbuznost se starogótštinou a vyslovený sklon k diftongizaci (tj. ke změně dlouhých samohlásek na dvojhlásky - pozn. překl.), přesahuje daleko své krajové hranice až k Viechtachu v Bavorském lese a k Norimberku (Nürnberg), to město zahrnujíc, zcela mluvící "hornofalcky". "Waldlerský" dialekt je sice trochu drsný, ale přece vyvážený (v originále "abgerundet" - pozn. překl.) a dobrosrdečného zvuku. Mnohé zvláštnosti jsou nápadné dokonce i uchu jazykově příbuzného člověka z rovin při Dunaji (v originále "für das Ohr des sprachverwandten Flachländers an der Donau" - pozn. překl.). Mnohé zvukové jevy "waldlerského" dialektu se, podobně jako je tomu u dialektů jiných, nedají zcela graficky reprodukovat obvyklými písmeny. Lidová řeč uchovává, nakolik je to po celém tisíciletí vůbec možné, ještě nyní prastaré idiomy (tj. obraty, výrazy, sám jazyk - pozn. překl.) a nabízí jazykovědci skutečně zajímavé pole zkoumání.
Hlavními prameny výdělku obyvatelstva, usedlého v Bavorském lese, jsou polní hospodářství a chov dobytka, jakož využití zdejšího bohatství dřeva. Kácení stromů a odvoz kmenů z lesa k vodě vnáší čilý život do polesí jinak tak tichých. Zpracování dřeva se neomezuje jen na výrobu prken, kůlů, střešních šindelů a sirkařského dřevěného drátu (v originále "Zündholzdraht" - pozn. překl.): nejznamenitějším a nejušlechtilejším produktem těchto hraničních lesů je vzácné rezonanční dřevo. V horním Bavorském lese se nacházejí továrny na rezonanční dřevo ve Frauenau, jejichž majitelem je Michael von Poschinger, v "dolním lese" se témuž oboru věnuje Plöchinger ve Finsterau.
Starší než průmysl dřeva je v Bavorském lese a na Šumavě výroba skla (v originále "Glasfabrikation" - pozn. překl.), kvetoucí už ve středověku. V celé Evropě neexistuje nijaké druhé lesní pohoří, které by se mohlo jako právě toto vykázat tolika sklářskými hutěmi, mezi nimi některé jednotlivé s tak velkolepými styky a vztahy a se zařízením tak dokonalým, že mohou být co do své techniky a co do umělecké úrovně jimi dodávaného dutého i tabulového skla považovány za přední sklárny světa, tak zejména Steigerwaldova Regenhütte na úpatí Javoru, Elisenthal (dnes Alžbětín, kde byl v místech někdejších skláren po válce sběrný tábor pro odsunované Němce - pozn. překl.), Ferdinandsthal (česky Ferdinandovo Údolí, zaniklá osada blízko zaniklého zámku Debrník, ležící podobně jako Alžbětín na samé česko-bavorské hranici - pozn. překl.) a Nová Hůrka (v originále chybně "Neu-Hurgenthal", správně má být Neu-Hurkenthal, až do posledních let komunistické totality lokalita vojenského újezdu, vybavená rozsáhlými garážemi, dnes už zbořenými - pozn. překl.), dodávající skvělé zrcadlové sklo a náležející majiteli panu Wenzelu Schrenkovi, synu Franze Schrenka, kterého známe z povídky "Glasmacherleut" od Maximiliana Schmidta (tady autor textu píše sám o sobě! - pozn. překl.) a který se z chudého odnašeče skla, jak se ve sklářské huti říká učňům, svou pílí, obratností a štěstím vypracoval až na jednoho z předních sklářských knížat (v originále "zu einem der ersten Glasfürsten" - pozn. překl.). Jako další velké a věhlasné sklářské hutě lze jmenovat: Josefodol na úpatí Smrčiny (v originále "Josefsthal am Fusse des Hochfichtl" - pozn. překl.), v Bavorsku Arberhütte, Ludwigsthal, Theresienthal, Oberzwieselau, Buchenau, Lohbergerhütte a Lambacherhütte, Charlottenthal-Furth aj. Kromě toho se nachází na obou stranách hranice mnoho brusíren a leštíren skla (v originále "viele Glasschleifereien und Polirwerke" - pozn. překl.).
Dalším proslulým industriálním odvětvím těchto končin je tkalcovství lnu, které je zejména v okrese Wegscheid ve velkém rozmachu a dodává své výrobky pod značkou Passauer Leinen do celého světa. V Obernzell, zvaném i "Haffnerzell" (tj. "hrnčířská tvrz" či "hrnčířská citadela (pevnost)" - pozn. překl.), se zhotovují známé nepřekonatelné tavicí kotle (v originále "die bekannten unübertrefflichen Schmelztiegel" - pozn. překl.), které putují v obchodních zásilkách až na Sibiř a do amerických zlatých dolů. Jsou dělány z grafitu, který se těží tu v místě a také při Griesbachu. U Griesbachu se dobývá i kaolin (v originále "Porzellanerde" - pozn. překl.), nejlepší v Německu a možná i v celé Evropě. Velkolepým způsobem se zvláště při Dunajských vrších (Donaugebirge) provozuje i těžba žuly (v originále "die Granitstein-Industrie" - pozn. překl.). Berlín, Mnichov, Vídeň mají městskou dlažbu z kamenů Bavorského lesa a jako materiál veškerého uměleckého stavitelství se ten nádherný materiál zasílá daleko za hranice Německa. Nepřehlédnutelný je obchod peřím, který je na Šumavě ve velkém rozkvětu. Ještě starší než výroba skla by mělo být zdejší dolování. Bavorský les má dnes jediné důlní zařízení, totiž to v Silberbergu při Bodenmais (té obce v starších českých průvodcích zvané i Boží Mysl - pozn. překl.), z něhož se však získává jen sirný kyz. V Horní Falci a v Čechách existují i mnohé železárny. - Uhelné sloje chybí v celém bavorsko-českém pohoří zcela, o to větší však, ba nevyčerpatelné je bohatství rašeliny, která je ovšem dobývána a využívána jen na nemnoha místech, jako např. u Zvonkové a u Černé v Pošumaví. Stále jistě může bavorsko-české lesní pohoří, vůbec dosud příliš málo vědecky probádané, skrývat ve svém klínu poklady minerálů vysoké ceny. Jednoho pokladu tu ale lze dojít a dobýt každému, kdo pronikne do stinného přítmí jeho lesů, kde se tak lehce zapomíná na bouře hýbající dneškem a na zápasy přítomnosti, jejichž jekot a dunění sem sotva dolehne, a tímto pokladem je stále znovu sám sebe nalézající, sám sobě snad dlouho odepřený požitek míru .

Der Bayerwald, 1903, č. 2-10

P.S. Výrazně "bavorský" pohled na krajinu, odkud opravdu možná kdysi první Bavoři přišli. I z obráceného konce však: co mohla být Šumava, kdyby se v ní zachovalo na české straně v letech míru alespoň tolik sklářské výroby jako je jí ve svobodném státě Bavorsko až dodnes! Stále jde o opravdový mír, všech se všemi, nemožný dnes jako dřív.

Flog ein Täubchen Flog ein Täubchen ob dem Hofe Herrenlos daher, Und es weinte, und es klagte, Dass ich dich verlör! Ruhig, wein nicht, Aennchen mein, Finde bald mich wieder ein, Ja, will's Gott, freu'n wir uns wieder Im Beisammensein.	Vyletěla holubička Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zaželila, že nebudeš můj! Mlč, Hančičko, mlč, neplač, já k vám přijdu brzy zas, bude-li v tom vůle Boží, sejdeme se zas.
Hančička, das Chodenmädchen, s.142-143

Jde samozřejmě v tomto případě o německý překlad chodské lidové písně z Domažlicka, jak ji v původním českém znění uvádí i významná monografie Der Böhmerwald (1860) autorů Wenziga a Krejčího. I oni totiž, stejně jako Maximilián Schmidt zv. Waldschmidt, který ji použil v ději svého románu "z českobavorského lesního pohoří", chápali tu Šumavu šířeji, především však jako sousedské pomezí, kde se opravdu scházejí lidé s lidmi, poněvadž je v tom Boží vůle. Vydáme-li se ze Všerub přes hraniční přechod do nedalekého Eschlkamu (česky se mu už odedávna říkalo Osí), najdeme tam dokonce v jedné místnosti budovy malého útulného pohostinství Zur Post malé muzeum zmíněného spisovatele, který se v této obci 25. února 1832 jako syn celního úředníka narodil. Kvůli otcovu zaměstnání rodina často měnila pobyt, a tak i mladý Maximilán po klášterním gymnáziu v Metten studoval v Pasově, Hofu a posléze v Mnichově, kde vstoupil do armády a kde se i oženil. Rok před svatbou vstoupil do literatury veršovanou instrukcí pro obsluhu zadovky Podewils, tehdy nově zavedené zbraně bavorské armády, jejímž byl inspekčním důstojníkem. Pro vojáky napsal i malou kuchařku a z polních tažení vzešlo i několik básní. Dedikací své básnické práce Das Fräulein von Lichtenegg bavorskému panovníkovi Maximiliánu II. si získal přízeň wittelsbašského dvora a byl roku 1884 jmenován "hofratem" a čtrnáct let nato mu byl princem regentem Luitpoldem dokonce propůjčen čestný dědičný predikát ke jménu ve tvaru "řečený Waldschmidt", jako by tím byla jen stvrzena obecná vůle všech. Byl natolik oblíbeným autorem, že na nočním stolku Ludvíka Bavorského před jeho utonutím ve Starnberském jezeře prý ležela rozečtená Waldschmidtova romantická novela Leonhardsritt. Z krajiny básníkova dětství, tedy z česko-bavorského pomezí, pochází právě vedle této novely většina jeho děl. Některá byla přeložena i do češtiny, jako Pámbíčkův plášť (Der Herrgottsmantel), vyšlý česky v překladu Jana Ostena už roku 1897 tiskem místodržitelské tiskárny v edici Pražských novin, nebo už zmíněná Hančička, chodské děvče (Hančička, das Chodenmädchen), totiž román, z něhož pochází naše básnická ukázka. Tato Waldschmidtova románová práce byla dokonce roku 1903 i zdramatizována a dočkala se v originále 17 vydání. Časopis Světozor přivítal už její německé uvedení jako něco nevídaného v dosavadních vztazích české a německé literatury patrnou sympatií autorovou k českému živlu a všímá si i toho, že české písně spisovatel cituje místy i v originále. Vedle vlastního psaní ostatně byl i propagátorem národopisu, zvláště lidového kroje, získal si jméno i podporou cestovního ruchu. Vedle básní, povídek a novel napsal i 40 dramat, většinou dobově oblíbených kusů lidového repertoáru ochotnických scén. Roku 1906 byl spolu s Paulem Heysem dokonce jedním ze dvou německých kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu (Heyse ji 1910 také skutečně získal) a v roce 1912 se stal čestným členem Deutsche Schriftstellerverband, jemuž léta předsedal. Dva roky předtím, než sedm let nato 8. prosince 1919 v Mnichově zemřel, oslepl. Na vrcholu Riedelstein-Kaiterberg mu byl už za života vztyčen památník a mnoho ulic, parků i náměstí v Bavorsku nese jeho jméno. Po smrti vznikly podle jeho předloh i 4 jejich filmové verze. Na Roklanu je po něm pojmenována chata, ale o Šumavu má zásluhu daleko pronikavější než stačí ocenit jakékoli uznání. To on totiž použil jako motto své knihy Am goldener Steig Hartauerův text "šumavské hymny" Tief drin im Böhmerwald a postaral se tak o rozhodující průlom v obecném rozšíření této písně. Byl nakonec sám přece původně básníkem!

- - - - -
* Eschlkam (BY) / † Mnichov (BY)