STEPHAN SCHMID

Z dopisu Leo Leirichovi s datem 9. května 1963

Zejména o vánočních svátcích jsem v myšlenkách ve dne v noci tam doma na milované Šumavě se zázrakem nově narozeného Božského Dítěte (v originále "mit dem Christkindlzauber" - pozn. překl.), s nádherným výhledem z Bučiny (Buchwald) na ledovcové vrcholy (v originále "in die vereisten Zinken und Zacken" - pozn. překl.) mohutných alpských hřebenů, s měsíčním jasem nocí nad širými pláněmi vysokého sněhu, zářícím miliardami démantových krystalů, s výpravami na lyžích a hladovým křikem kvíčal pronásledovaných čihaři, se sněhovými bouřemi, často tak silnými, že se člověk musil otočit, aby vůbec popadl v jejich náporu dech. Jak jen krásný byl i ten drsný čas šumavské zimy! Po Vánocích přišel Nový rok a odpolední obcházení chalup s novoročním vinšováním, které vyneslo koledníkům přinejmenším pár drobných (v originále "auch ein paar Heller" - pozn. překl.). Také čas Velikonoc, Letnic a vesnického posvícení vyvolává vzpomínky na domov. Velikonoce s "pekáním" a vyhazováním vajec (v originále "mit dem Eierbecken und Einwerfen", česky se zvyku vyhazování vajec vysoko do vzduchu na louce /rozbila se často až po několikerém hodu/ říkalo i "popovejšání" - pozn. překl.), chozením kluků s řehtačkami a přenocováním v nějakém jiném stavení, jednou za mých dětských let nepohrdli ani noclehem u nás ve škole (autor tam jako ratolest učitelova, říkali mu ostatně "Lehrer-Stefan", bydlil - pozn. překl.). Vrcholem velikonočních svátků bylo ovšem Vzkříšení, k němuž s hudbou vyrukovaly všechny spolky a zejména střílení z hmoždířů na mne jako na dítě dělalo tenkrát hluboký dojem. Také svatodušní svátky se zpíváním "písně vodních ptáků" (v originále "mit dem Wasservogel-Singen", i s textem písně viz Wikipedia - pozn. překl.) ve mé paměti utkvěly provždy. Jak krásný to byl čas, když byla všechna luka posečena a dobytek se směl na nich začít pást.
To jsme pak rozhrabávali ohníček, plivli na hladkou plochu nějakého kamene, položili na ni řeřavý dřevěný uhlík a udeřili pak kolmo shora širokým listem motyky. Byl to výbuch jako když se vystřelí z pušky. A co ty v ohni pečené brambory! Měli jsme pusu celou černou, ale tu chuť cítím dodnes.
Když se pak na podzim svážel sušený len, drtil se (česky řečeno i "lámal, mědlil či třel" - pozn. překl.) v pazderně mezi hasičskou zbrojnicí a stavením zvaným Ernesn-Haus, což byla pro mládež další vítaná zábava.
Putovali jsme tam a žebrali o lněné vlákno, pletli z něj biče a práskali, až se od bavorské strany vracela ozvěna. Nezapomenutelné je pro mne chození na borůvky a hledání hub! Všechny ty city vtělil nesmrtelný sklář Hartauer (Andreas Hartauer má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) do své skladby "Tief drin im Böhmerwald". Znáš píseň Aloise Hilgarta (i on je samostatně zastoupen na těchto webových stranách - pozn. překl.) ze statku Hausbauernhof (v originále mylně "vom Hansbauernhof" - pozn. překl.) na Pancíři (Panzer) u Železné Rudy (Eisenstein)? "Als von Daheim ich zog hinaus" (tj. "Když z domova jsem odcházel" - pozn. překl.) se jmenuje. Jestli ne, můžu Ti text i nápěv poslat. Ostatně také Tvoje sestřenka Jordan-Marie, vdova po Zanellovi, od poslední války nezvěstném, napsala za srdce beroucí báseň, kterou mi poslala a která zní takto:

Heimweh

Ein schöner Tag im Herbst.
Bunt färbt sich schon der Wald.
Ein Bächlein träumend rauscht,
es weht der Wind schon kalt.

Wie traurig wird mein Blick,
wenn in die Fern' ich seh'.
Heimat, zu dir möcht ich zurück,
die Sehnsucht bringt mir Weh!

Ich möcht so gerne wiedersehen
euch Heimatfluren, Täler und Höhn,
dich schönen, grünen Böhmerwald,
wo der Vöglein Lied so traut erschallt.

Lieb Buchwald, dich grüßt dein Kind,
das zu dir keinen Weg mehr find'.
Tag und Nacht sind meine Gedanken bei dir.
Das Herz vor Sehnsucht zerspringet mir.

(tj. Stesk po domově)

Krásný podzimní den.
Barvami hýří les.
Potok šumí zasněn,
chladně to vane dnes.

Pro slzy nevidět,
když v dálku pohledím.
Domů bych ráda zpět
s touhou a steskem svým.

Snad shledáme se spolu zas,
má Šumavo! Krásu všech krás
svých luk, dolin a hor mi zjev,
zeleň, v ní blízký ptačí zpěv.

Ty, Bučino má líbezná,
tvé dítě se tu k tobě zná.
Cesta je zavřena, já však nocí i dnem
u tebe v duchu dlím a v srdci rozťatém. -- pozn. překl.)

Bohužel je tomu tak, že potomci německých Šumavanů už Šumavu vlastně neznají a touha po ní žije toliko v generaci, která byla odtud vysídlena: až ona se pak rozloučí se světem, sen o domově a touha po něm bude nesena ke hrobu s ní.
Kolik jen šumavských písní se obrací k Bohu v naší rodné řeči s prosbou, aby nám ji uchoval německou (v originále "uns den Böhmerwald deutsch zu erhalten" - pozn. překl.)! Proč nebyla ta prosba vyslyšena?

H. Fastner, Erinnerungen an Buchwald (1986), s. 290-292

Otázka té poslední věty má jistě u Boha svou odpověď. Člověk, který ji vznesl, byl místem svého původu nebi věru ze Šumavy snad nejblíže. Narodil se v nejvýše položené šumavské vsi řídícímu tamní obecné školy Engelbertu Schmidovi dne 9. června roku 1883. V době, kdy psal svůj dopis příteli, měl tedy právě za měsíc dovršit osmdesátku. Jeho otec se jí stačil dožít ještě v synově rodné Bučině, kde zasloužilému učiteli v roce 1928 odhalili dokonce pamětní desku. Stálo na ní psáno, že tu působil v letech 1873-1917 "k požehnání a blahu mládeže i obce". Leo Leirich, jemuž je synův dopis adresován, při té příležitosti zarecitoval báseň Mein Heimatdorf (Má domovská ves), která je v knize Herberta Fastnera (z ní je textová ukázka přejata) v celé úplnosti citována. Pan řídící ovšem spatřil světlo světa v sousední Kvildě (Außergefild) 7. listopadu 1852 a u syna Petera (říkali mu v rodině po italsku Pero snad proto, že otcova žena Domenika, roz. Zanella, byla rodem z jižních Tyrol) také v Kvildě skonal 11. května 1934. Mladší syn Stephan (Schmidovi měli vedle dvou synů i dvě dcery, Marii a Aloisii) se stal učitelem stejně jako děd i praděd (ti působili v Kvildě po celkem 107 let jako kantoři a varhaníci!), otec i bratr. I obě jeho dcery Friedl a Erika se staly učitelkami. Stephan Schmid působil na šumavských školách v Horské Kvildě (Innergefild), Dlouhé Vsi (Langendorf), Zejvízu (Seewiesen, dnešní Javorná) a Kašperských Horách (Bergreichenstein), než přišlo vyhnání z domova a hledání nové existence v poválečném Německu. Zemřel 6. června 1967 v Berkheimu, dnes (od roku 1974) nejjižnější městské části města Esslingern am Neckar. Jak to však řekl bývalý německý spolkový prezident Karl Carstens (1914-1992): "Vzpomínka na domov a věrnost jeho památce jsou výrazem bytostného rysu lidské duše, který je v ní pevně ukotven a za všech dob byl považován za ctnost."

- - - - -
* Bučina / Horská Kvilda / Dlouhá Ves / Javorná, Čachrov / Kašperské Hory / † † † Berkheim, Esslingen (BW)