JOSEF SCHNEIDER

První železnice na evropském kontinentě

V zasedacím sále c.k. privilegované První rakouské železniční společnosti ve Vídni panovalo velké vzrušení. Nálada se blížila bodu varu a docházelo k těm nejostřejším názorovým střetům. Předsedající ohlásil právě přestávku, aby pánové měli dostatek času ke vzájemné privátní výměně názorů. V malých skupinkách stáli teď pospolu, při otevřených oknech, pod zářícími křišťálovými lustry či u zeleného stolu. Hlasy se proplétaly, sotva bylo roumět jedinému slovu. Jakoby někdo píchl do vosího hnízda...
"Všechno teď závisí na tom, zda dokážeme získat další kapitál. Pane řediteli, zrovna v této chvíli by byl pravý čas k emisi levných akcií, jak to navrhl pan Gerstner."
"Cesta by to jistě byla. Dnes je na to ovšem už pozdě." Bankovní ředitel doprovodil svá slova výmluvným pokrčením ramen.
"Muselo by se to udělat tenkrát před dvěma lety, když pan profesor vystavil v Prátru model své zamýšlené dráhy a Vídeňští občané byli ve svém nadšení nad technickou novinkou ochotni pro ni ze svých peněz i něco obětovat," mínil velkoobchodník, který získal většinu drahých akcií. "Mezitím ale.."
"Bezpochyby by to vyžadovalo velké oběti," vmísil se prokurista bankovního domu, "a tu by musil vstoupit do hry stát. Nedoporučil snad pražský nejvyšší purkrabí stavbu dráhy na státní útraty? Tehdy byla ovšem proti dvorní komora, poněvadž dvorní rada Schemerl měl jako podnikatel ve výstavbě silnic jen soucitný úsměv pro to, mluvil-li kdo o budoucnosti kolejových drah. Teď je odhadovaná suma stavebních nákladů daleko překročena - a to je dokončení dráhy zatím v nedohlednu!"
"Kdyby jen pan stavbyvedoucí nemyslel tak vysoko! Jemu už ale koně nestačí. Říkám vám, ta železnice skončí katastrofou!" Nezdvořilá poznámka vyšla z úst Schemerlova podřízeného - stavitelem byl pak míněn profesor Franz Anton rytíř z Gerstnerů, jenž v klidné a věcné debatě vysvětloval skupince vedle stojících jeden z mnoha problémů, jak se objevily teprve během realizace jeho projektu. Zaslechl ta ostrá slova a měl je také zajisté zaslechnout.
"Omluvili byste mě na okamžik, prosím?" obrátil se ke svým partnerům. "Musím něco vyjasnit tady sousedům." Klidným krokem přistoupil pan stavbyvedoucí, jak se nechal bez ohledu na všechny své tituly oslovovat svými inženýry stejně jako čtyřmi tisíci dělníky, ke vzrušené skupince. Ostatní pánové se přidružili. Všichni teď hleděli spolu na ani ne pětatřicetiletého profesora, osvědčujícího klidnou věcnost i ve chvíli, kdy bylo ve hře celé jeho dosavadní životní snažení.
"Dovolíte mi, pánové, abych ještě jednou objasnil a shrnul to, co už jsem jinde i tu tolikrát dovozoval? Narážíte na údajné překročení stavebních nákladů. Připouštím, že není zanedbatelné. Pomyslete však, že jsem se ujal s provedením otcových plánů a záměrů i úkolu, před nímž dosud naprosto nikdo nestál. Stavitelé silnic mají své mnohaleté zkušenosti a mohou na jejich základě také činit návrhy podložené už konkrétními výsledky. Já jsem se naopak pustil do něčeho úplně nového. Praxe je neúprosnou učitelkou a nezřídka koriguje i ty naše nejpečlivěji promyšlené plány a odhady. Moji nástupci to budou mít snadnější, budou moci stavět na tom, co nám dala znát. To všechno, co máme v plánu, je totiž něčím natolik obrovským, natolik značícím počátek nové epochy v dopravě vůbec, že prostě v té už jednou načaté práci nedokážeme vyloučit překročení nákladů, nemající nic společného s nějakou lehkovážností. Smím snad od vás očekávat v tom smyslu vůči své osobě důvěru, že při stavbě zachovávám v rámci nezbytnosti maximální možnou úspornost."
"Není ale na té vaší dráze nějak příliš mnoho oklik a objezdů? Ta celá trasa by se přece dala projektovat mnohem kratší!" To se ozval zase jeden z pánů, zastupujících stranu stavitele silnic.
"Je mi líto, ale musím vám odporovat." Gerstner do odpovědi vložil veškerou přesvědčivost svých argumentů. "Silnice může jít do kopce a s kopce. Kolejová dráha má své vlastní zákonitosti a nesmí opustit jednou už dosaženou nadmořskou výšku, dokud nedojde svého nejvyššího bodu - a ten leží při obci Kerschbaum (v rakouském Mühlviertelu - pozn. překl.). Podobně jako tedy úsek od Budějovic až k vrcholu celé trasy nesmí doznat nijakého klesání, úsek od jejího vrcholného bodu poté až dolů k Dunaji nedoznává zase nijakého stoupání."
"Nechtěl bych této zásadě upřít jisté oprávnění," prohodil v odpověď bankovní ředitel. "Avšak co ten zděný fundus náspu! Prodražuje celou stavbu ještě více než okliky a objezdy. Sám kámen, jeho přísun, zedníci a podavači, to všechno spolyká obrovskou sumu peněz."
"Sumu, pane řediteli, která se těm, kdo ji vydali, bohatě vrátí! Doprava po kolejích se rychle rozroste. Neosvědčil se snad už dohotovený úsek dráhy mezi Budějovicemi a Leopoldschlagem? I povozníci teď víc vydělávají. A jednoho dne pojede po mé trati z Čech do Horních Rakous první lokomotiva!"
"Ale váš ctěný pan otec navrhoval přece koněspřežnou železnici!" namítl ředitel.
"To je pravda," připustil Gerstner, "to bylo přece roku 1813, kdy Hydrotechnická společnost pomýšlela ještě na zbudování kanálu mezi Vltavou a Dunajem. Co to by teprve stálo asi peněz! Podcenili tenkrát mohutné hřbety Šumavy - nu a copak udělali pánové místo toho? Osm let nechali návrhy mého otce ležet mezi jinými papíry, než se plánu chopil znovu pan prezident rytíř von Stahl. Čas se ovšem mezitím nezastavil a také můj otec má i ve svých sedmdesáti letech stále dost mladého ducha na to, aby nepřestal věřit na technický pokrok. Souhlasí se mnou. Jako byla už v roce 1813 překonána myšlenka kanálu, tak je dnes už překonána koněspřežka. V Anglii se už dlouho jezdí na parní pohon. Byl jsem dvakrát za panem Stephensonem. On i jeho syn obdivují náš projekt, který má vést ne jako anglické dráhy po rovině, nýbrž přes Šumavu. Snad na to mohli stačit zprvu koně, aby zajistili přepravu nákladu a lidí: jednoho dne je také u nás nahradí lokomotiva."
"Berete skutečně ohled na cestující, pane profesore?" - "Lokomotivy to nikdy nedokážou!" - "A co bude s domácím chovem koní?" - "Ano, co bude s naším proslulým pincgavským plemenem, až ho zatlačí ty parní kotle?" - "Nejsou snad už teď sedláci dost rozezleni, jak jim dráha bere pole i cesty?" - "A ty stále rostoucí náklady!" Argumenty jen svištěly vzduchem a potíraly se navzájem. Pánové, kteří se cítili spíše jako jacísi tajní zasvěcenci, rudli prudce ve tvářích.
S klidnou rozvahou oponoval Gerstner většině: "Pokrok už nese v sobě schopnost smést staleté pohodlné návyky stejně jako zaběhlé předsudky. Lokomotiva bude podléhat neustálému zdokonalování, bude stále silnější, stále rychlejší. Nemůžeme otčině sloužit lépe, než dokážeme-li rozpoznat to, co je nové, a poté dokázat i využít všech jeho předností k obecnému prospěchu. Nepovažujte to za nějaké vyvyšování, ale já považuji stavbu železné dráhy za vlastenecký čin. Jsem hluboce přesvědčen, že vaše oběti, o něž vás prosím z důvodů jistě nikoli osobních, prospějí hospodářskému povznesení Rakouska."
V té chvíli předsedající svolal přítomné znamením zvonku k pokračování porad. S těžkým srdcem kráčel profesor Gerstner na své místo. Cítil nedůvěru ostatních a vnímal ji přímo jako tělesnou bolest. Věděl teď, že jeho práce, jíž se chopil s takovým zanícením, jíž obětoval i profesuru na vídeňské polytechnice, aby se velkému záměru mohl věnovat plnou silou, se nesetkává s kladným přijetím. V debatách, které následovaly, bylo slyšet znovu a znovu to samé: "Šetřit - stavět laciněji - nákladný experiment - rychleji dokončit!"
Šetřit a zase šetřit! To stálé pomyšlení plodilo pochybnosti a zoufalství. Kam se poděl švih, kterého bylo právě teď tolik třeba dokončení velikého záměru? Kde byla žádoucí jasnozřivost, odvážně předbíhající svůj čas? Kde byla ochota k obětem, jak ji prokázal snad jediný kníže Schwarzenberg, když dal k dispozici vedle svých pozemků dokonce i stavební materiál? Nic tu nebylo než malomyslnost a úzkoprsá omezenost podnikatelů, kteří stavěli vlastní prospěch nad obecné zájmy.
Když Gerstner došel domů, jeho paní hned zpozorovala, že se nic dobrého nepřihodilo. Její jemnocit vytušil, čeho se už dávno obávala - proto se nepotřebovala muže ani ptát. Tak ubitého nespatřila ho nikdy dosud, a to se v posledních dvou letech stávalo leccos, co by jejímu Franzi mohlo vzít veškeru odvahu k dalším zápasům.
"Ať to dostaví někdo jiný," vyšlo z něho konečně málem s jakýmsi ulehčením. "Navrhnu sám svou rezignaci a odchod, než mi bude naznačeno, abych šel. Schönerer bude stavět laciněji. Dokáže to! Byl z mých inženýrů nejzdatnější." Gerstnerova tvář se pomalu rozjasňovala. Rozhodněji a jistěji už dodal pak: "I já budu stavět dál - v zahraničí, ve Státech, ano, právě tam, kde není toho hokynářského ducha, proti kterému tady nic nezmůžu. Musí se ukázat, že jsem měl pravdu, že moje myšlenka byla správná."

P.S. Schneiderův text z knihy Große Sudetendeutsche (1957) doprovází ještě také jím psaný životopisný medailon obou Gerstnerů, který tu uvádíme v úplném znění právě pro významnou souvislost zmíněných osobností nikoli snad jen se šumavským tématem, nýbrž i se zřejmě věčně živou problematikou odchodu německy hovořících významných nejen technických talentů z rodných Čech:

Gerstner otec a syn patří mezi významné průkopníky technického pokroku. Franz Josef Gerstner (1765-1832) se narodil v Chomutově (Komotau) jako syn starousedlého místního mistra řemenářského. V Praze studoval matematiku a astronomii, na živobytí si přivydělával jako varhaník a soukromý učitel. Když se stal od roku 1789 profesorem matematiky na pražské Karlově univerzitě, byl nejen všestranně vědecky i společensky činný, ale učinil i řadu technických objevů, zejména co se týče techniky tavby železa ve vysokých pecích. V roce 1806 založil v Praze Polytechnický institut, první vysokou technickou školu na německé půdě vůbec. Zabýval se tím úmyslem už pět let předtím a byl také prvním ředitelem tohoto ústavu, vzniklého téměř výhradně jeho osobní zásluhou. Roku 1807 byl pověřen, aby prozkoumal možnost spojení Vltavy a Dunaje plavebním kanálem. Gerstner předložil místo toho roku 1807 projekt koněspřežné železnice z Budějovic do Lince, který podle něho lépe vyhovoval hospodářským cílům a byl nadto levnější. Šlo o první železnici na evropském kontinentě a roku 1810 zajistil její návrh Gerstnerovi povýšení do dědičného rytířského stavu z rukou císaře Františka I. Habsburského.
Samotné uskutečnění na svou dobu tak odvážného záměru připadlo později Gerstnerovu synovi. Franz Anton rytíř z Gerstnerů se narodil 11. května 1793 v Praze, studoval tam na už zmíněném Polytechnickém institutu a stal se už roku 1817 profesorem praktické geometrie na nové polytechnice ve Vídni. Od roku 1821 zabývaly se rakouské úřady znovu plány koněspřežné železnice a tři roky nato získal Gerstner syn císařské privilegium k jejímu vybudování. Navrhl posléze, podporován svým stařičkým už otcem, mechanizaci železnice zavedením parních lokomotiv, při čemž pomýšlel nikoli jen na dopravu nákladů, nýbrž i na osobní přepravu cestujících. Dvakráte pobýval v Anglii, kde studoval tamní zkušenosti se železniční výstavbou. Finanční nesnáze vedly k tomu, že své plány nemohl uskutečnit, jeho žák Matthias Schönerer pak to byl, kdo dovedl záměr koněspřežné dráhy, sledující v podstatě někdejší průběh solné stezky přes Šumavu, ke konečné realizaci. Celá asi 200 kilometrů dlouhá trasa byla předána k užívání dne 1. srpna 1832. Gerstner byl tehdy povolán ruským carem, aby zbudoval mezi Sankt Petěrburgem a Carským Selem první parní železnici na Rusi. Od roku 1838 pak působil Gerstner v Severní Americe, kde se věnoval opět problematice výstavby železničních tratí a plavebních kanálů. Časná smrt neúnavného muže vyrvala ho nedokončenému dílu 12. dubna 1840 v americké Filadelfii.

Aber das Herz hängt daran

Alles sank mir dahin,
Haus und Garten und Baum,
blieb mir nicht mehr zurück
als ein Erinnern, ein Traum.
Und ich sage mir oft,
mich vor Schwermut zu wahren:
Trügerisch waltet der Tag,
lass Vergängliches fahren!
Leichter gesagt, denn getan:
Hängt das Herz doch daran!

Wälderweit das Gebirg,
schirmte vor Ungemach,
barg bescheidene Welt.
Liedreich rauschte der Bach,
wuchsen mir Baum und Strauch,
die gepflanzt meine Hand.
Alles dahin wie ein Hauch.
Baute ich denn auf Sand? ...
Bleibendes keiner gewann.
Aber das Herz hängt daran.

Unterm eigenen Dach
wusste ich Buch und Bild,
fand im Scheine der Lampe
Sorgen und Sehnsucht gestillt.
Allem was mein, war eigen
Farbe und Ebenmaß,
wie ich selbst erwählt.
Tisch und Teller und Glas
Lass vergänglichen Wahn?
Aber das Herz hängt daran.

All das Neigen und Blühn,
Frühlingswiese am Hang,
Falterflug, Bienengesumm,
Häherschrei, Vogelsang -
Ach und das Glück der Stunden,
das ich mit Freuden genoss,
wenn das Dunkel des Abends
über die Berge floss. -
Gern vergäß' ich den Wahn!
Aber das Herz hängt daran.

Srdce to nese dál

Všechno mi zašlo už,
dům, sad, mých čtvero stěn,
nezůstalo nic víc
než vzpomínka a sen.
A často řeknu si,
abych se stesku zprostil:
Je klamný času běh,
dej vale minulosti!
Snad bych si to tak přál,
srdce to nese dál!

A temný horský hvozd,
jímž jsem se toulat směl,
byl snad všechen můj svět.
Potok v něm zašuměl:
pro mne ten cudný les
měl píseň den co den.
Co z toho zbylo dnes?
Prach mezi prsty jen.
Lidský hlas nezůstal:
srdce to nese dál.

Pod střechou domova,
pod lampou v kruhu knih
čerpal jsem posilu,
touhu jsem tišil z nich.
Mívaly každá svou
barvu a vůni snad
a mohl jsem si tak
své lásky vybírat.
Mine někdy ten žal?
Srdce to nese dál.

Všechen ten květ a jas,
jaro, v něm luční svah,
bzukot včel, ptačí zpěv,
sojčí křik, zlatý prach,
ten na motýlích křídlech --
co setřásl ho čas,
když večer nadchází,
z hor když noc sešla zas. --
Rád bych snů zanechal:
srdce to nese dál.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, s. 476

Rodem Slezan z Javorníku, kde se narodil 12. května 1911, nemá Josef Schneider zdánlivě zhola nic společného se šumavskými končinami, jakkoli příběh koněspřežné dráhy bez nich není rozhodně myslitelný a nakonec i následující verše byly alespoň otištěny v časopise šumavských krajanů, třiadvacet let po smrti jejich autora. Ten navštěvoval kdysi gymnázium ve Vidnavě (Weidenau) a Bruntále (Freudenthal), z rodných Jeseníků (Němci jim spíše než Hohes Gesenke, Vysoký Jeseník, říkali Altvatergebirge, tj. Pradědské pohoří) pak odešel na univerzitní studia germanistiky a historie do Prahy, kde roku 1937 promoval na doktora filosofie. To už měl za sebou svou básnickou prvotinu Ewiger Arbeitstag (1935), po níž později následovaly sbírky Unergründliches Herz (1940) a Das bekränzte Jahr (1944). Patnáct let po té posledně jmenované vyšel poslední Schneiderův svazek veršů Du lebst in mir (1960), odkud ostatně pochází i naše ukázka jeho poezie. Rok nato bezpochyby i za ni získal autor každoročně udělovanou kulturní cenu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Připomeňme, že už ve válečném roce 1942 se stal nositelem v Praze tehdy udělované Ceny Adalberta Stiftera. V letech 1945 a 1946 byl v české vazbě a z ní vypovězen do východoněmeckého Stralsundu, ocitl se zřejmě vlastním přičiněním už roku 1948 v americké zóně v Bavorsku, kde pak působil ve vyšších školských službách ve Freisingu na sever od Mnichova. V jedné z mnichovských nemocnic i naposledy vydechl 11. prosince 1969.

- - - - -
* Javorník / České Budějovice / † Mnichov (BY)