JOSEF SCHÖN
Dějiny Židů v Tachově a v jeho okolí
Tachov lze bezpečně přičíst k nejstarším židovským sídlům Čech (v originále "Tachau /č. Tachov/ kann getrost zu den ältesten Judenansiedlungen Böhmens gezählt werden" - pozn. překl.). Podle zaručených zpráv se tu směli Židé usazovat už v 11. století, poněvadž z toho, že autor hebrejské písně "Avinu malkeinu"
(její text zní: Avinu malkeinu sh'ma kolenu
Avinu malkeinu chatanu l'faneycha
Avinu malkeinu alkenu chamol aleynu
V'al olaleynu v'tapenu
Avinu malkeinu
Kaleh dever v'cherev v'raav mealeynu
Avinu malkeinu kalehchol tsar
Umastin mealeynu
Avinu malkeinu
Avinu malkeinu
Kotvenu b'sefer chayim tovim
Avinu malkeinu chadesh aleynu
Chadesh a leynu shanah tovah
Sh'ma kolenu
Sh'ma kolenu
Sh'ma kolenu
Avinu malkeinu
Avinu malkeinu
Chadesh a leynu
Shanah tovah
Avinu malkeinu
Sh'ma kolenu
Sh'ma kolenu
Sh'ma kolenu
Sh'ma kolenu
Otče náš, náš králi
Slyš naši modlitbu
Zhřešili jsme před tebou
Měj slitování nad námi a nad našimi dětmi
Pomoz nám ukončit hlad, války a hladomor
Nechať všechna nenávist a útlak zmizí ze Země
Napiš pro nás požehnání do knihy života
Nechať nový rok je pro nás dobrým rokem
viz Hebrewsongs.com - pozn. překl.) rabín Moses ben Chisdaj (v originále "Moses ben Chisdaj aus Tachau"; dnes ovšem víme, že měl sídlo ve Francii a jen jeho "přídomek" znějící "Taku" /celým jménem bývá označován i "Moshe Taku"/ by mohl poukazovat na Dachau v Bavorsku či Tachov v Čechách - pozn. překl.) žil ve 13. století (přibližně v letech 1170-1230 - pozn. překl.), lze vyvozovat nutnost už nejméně sto let předtím tu v Tachově panujícího čilého života obce.
Kde se v Tachově před 15. stoletím bydlilo, nedá se už dnes nijak zjistit, poněvadž husitské zmatky všechny stopy minulosti vymazaly. Jediné místo, které by ukazovalo na zdejší židovské osídlení před rokem 1400, byl starý židovský hřbitov, který už dávno ustoupil dnešní zástavbě (v originále "der heute auch schon verbaut ist" - pozn. překl.). Stojí tam dnes domy čp. 472-474 /1/. Dá se z toho usoudit, že obývána Židy byla dnešní dolní městská část, poněvadž nejstarší částí města je dnešní "Gänsbühl" (tj. "Husí vršek" či "Husí plácek" viz web Zaniklé obce, lokalita srovnána se zemí bagry v roce 1958 - pozn. překl.) s nejstarším hřbitovem a kostelem ve městě a Židům byl v blízkosti jejich domů vně městského opevnění na jižní jeho straně vykázáno zřejmě i místo k pohřbívání. V každém případě tu více z vnitřních pohnutek nežli z nějakého vnějšího nátlaku obývali uzavřenou čtvrť. Toto staré pohřebiště existovalo v každém případě už před 15. stoletím, poněvadž nynější hřbitov byl užíván už počátkem 16, století /2/.
Husitskými zmatky vyvolaná likvidace všeho obchodního života v Tachově donutila v každém případě Židy tento jejich domov opustit, poněvadž jim zkáza území vzala veškerou možnost další existence. S postupným návratem uspořádaných poměrů v druhé půli 15. století nacházíme v Tachově znovu i je.
První spolehlivé zprávy o tom podává starý městský a hradní urbář (v originále "Stadt- und Schlossurbar" - pozn. překl.), který ovšem počíná teprve rokem 1550.
V tomto urbáři je v roce 1552 ve městě napočteno pět židovských rodin, které odvádějí židovskou daň (také "daň na ochranu", "židovský regál", v originále "Judenzins" - pozn. překl.).
Jsou to: "Mathias Jud, Maier Kohn, Leb Jud, Schewl und Hans Priester."
Poslední jmenovaný byl v každém případě rabínem, poněvadž kohen (Maier Kohn) je uveden už předtím.
Z okolnosti, že si Židé už v oné době mohli držet nějakého rabína, je nutno v každém případě předpokládat větší počet židovských rodin, než urbář vypočítává. Možná nebyla židovská daň odváděna všemi židovskými rodinami. Konečně lze předpokládat, že celý počet Židů odvádějících židovskou ochrannou daň (v originále "Judenschutzzins" - pozn. překl.) není zachycen proto, aby se výnos panství stlačil směrem dolů, když budou pro účel ocenění výnosu panství uváděny jen tyto rodiny (daň si na základě královských privilegií mohlo město tak jako tak nechávat pro sebe - pozn. překl.) /3/.
Ve srovnání s jinými židovskými sídly měli Židé v Tachově ustláno na růžích (v originále "auf Rosen gebettet" - pozn. překl.). Tachov je jedním z mála německých měst, kde mohli Židé odedávna bez úhony pokojně žít. K pronásledováním, vraždám, pleněním a vyháněním v Tachově nedocházelo.
Židé nezůstávali ovšem ani tady ušetřeni šikan a omezení, které s sebou tehdejší doba přinášela, museli odvádět už zmíněnou daň na svou ochranu, museli vykonávat svou robotní povinnost a bydlit stěsnáni v židovské uličce (v originále "und eingepfercht in der Judengasse wohnen" - pozn. překl.). Často představovali jablko sváru mezi vrchností, městem a dvorskou komorou, poněvadž si každý člen této trojice reklamoval pro sebe právo na ochrannou daň a ten, který jí nedosáhl, požadoval vypovězení Židů, kteří jsou údajně obci a jejím obyvatelům jen na škodu. A přece si každý z té trojice přál, aby Židé zůstali, poněvadž byli dobrým objektem vykořisťování.
V roce 1555 si nárokovalo židovskou daň město a s ním i panství, načež jim byl doručen reskript dvorské komory, že ta daň zůstává vyhrazena jeho Veličenstvu /4/.
Následkem reskriptu byla jedno podání za druhým, že Židé jsou občanstvu ke škodě, že by měli být vypovězeni a než došlo k jednomyslnému rozhodnutí, nebylo to zástavnímu držiteli teprve nijak vhod (v originále "war es dem Pfandbesitzer erst nicht recht" - pozn. překl.).
Roku 1560 konečně vydala dvorská komora rozhodnutí, podle něhož židovská daň náleží vrchnosti. Od té doby žádosti o vypovězení Židů ustaly. Při této příležitosti se dovídáme, že ochrannou daň (v originále "Schutzgeld" - pozn. překl.) platilo 15 židovských rodin.
Zmíněná daň musela být odváděna dvakrát ročně, "zu Georgi", tj. 24. dubna (na sv. Jiří - pozn. překl.), a "zu Galli", tj. 16. října (na sv. Havla - pozn. překl.), vždy po 5 kopách grošů od každé rodiny. Kromě toho se muselo u hradu sklízet seno a na záhumencích oves.
Jako místo židovského osídlení v té době přichází v úvahu jen dnešní Tempelgasse (tam bydlil i autor tohoto textu, nyní nese ulice jméno Karla Havlíčka Borovského, autora proslulého výroku: "Kdo chce býti Čechem, musí přestat býti Židem" - pozn. překl.). Od 15. století bylo v povaze doby přiřknout Židům k pobytu to nejhorší teritorium, a tím bylo v Tachově oné doby místo dnešní Tempelgasse. Je ovšem centrálně položena a úzká ulička ji spojuje s hlavním náměstím (v originále "mit dem Ringplatze" - pozn. překl.) /5/.
Městský a hradní urbář vypovídá v roce 1554 jen o 4 židovských domech, ale už 1580 o 6 domech. 1608 jich bylo ještě víc, tedy 8. Jsou to domy čp. 511 až 518 (domy s čp. 513 a 518 v ulici Karla Havlíčka Borovského dosud stojí - pozn. překl.)/6/.
Počátek 17. století znamená pro město Tachov a ve spojení s ním i pro Židy novou éru. V roce 1596 se městu podařilo převést na sebe zástavní majetek pantví. U příležitosti převzetí zástavního panství městem se v urbáři k roku 1605 uvádí následující (v Schönově originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Item toho času nachází se ve městě 15 tu usedlých Židů, jimž bylo 6 jejich domů dáno po libosti ke koupi a z nichž je každý povinován odvádět na sv. Jiří a na sv. Havla 5 kop (grošů) úřadu a hradu, dohromady 150 kop. Kromě toho mají Židé sklízet při hradě seno do kůlen a sbírat oves po záhumencích."
Právní poměry Židů byly městem uspořádány zvláštní instrukcí z 19. června 1605 (v Schönově originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Dva v každém roce zvolené kostelníky (v originále "Kirchenväter", hebrejský výraz pro kostelníka zní "šames" - pozn. překl.) bude vydržovat obec, aby služby Boží večer a ráno byly pilně navštěvovány a modlitba zbožně konána.
Na každého, kdo by během modlitby nebo za předčítání Tóry pobožnost rušil smíchem nebo tlacháním, bude kostelníkem uvalen trest. Ani rošekolové (rozuměj hlavy židovské komunity - pozn. překl.) nemohou ten trest zadržet. Musejí být naopak kostelníkům nápomocni. Tomu, kdo by se zdráhal složit milodar (v originále "Spendengeld" - pozn. překl.), může být upřeno sezení v templu (v originále "Tempelsitz in der Synagoge" - pozn. překl.). Pokud se někdo po dobu tří dnů prokáže neposlušným, bude rabínem uvržen do klatby. Jestliže se postižený po třech dnech nedokáže z klatby uvolnit, bude až do plného vyplacení z trestu a složení milodaru držen v arestu. Židovská obec stojí pod vedením 2 rošekolů, kteří jsou každoročně voleni a musejí stvrdit přísahou, že budou s obcí nakládat čestně a věrně, obhajovat zájmy vrchnosti, nestranně a svědomitě urovnávat obchodní a sporné záležitosti a v případě potřeby je i rozhodovat. Jejich soudcovský úřad se však omezuje pouze na bagately v hodnotě od 5 zlatých. Při výdajích smějí disponovat jen jedním dukátem, větší výdaje musí být předem rozhodnuty obcí, které přísluší i trestní pravomoc.
Všechna odvolání směřují k zemskému rabínovi, a je třeba k tomu složit 1 zlatý 10 krejcarů.
Shromáždění obce se koná tak často, jak to nezbytnost vyžaduje.
Ten, kdo nechce dojít židovského práva před rozkolem, může být postižen klatbou a arestem. Každý měsíc se dva rošekolové střídají v úřadě. Koncem měsíce má dotyčný složit obci účet z příjmů a výdajů.
Všechny záležitosti, příjmy a výdaje mají být zaneseny do knihy obce, která je s instrukcí opatrována ve skříni. Jeden z rošekolů má tu skříň na starosti, druhý má od ní klíč. Při otevření skříně musejí být přítomni oba rošekolové nebo jeden jiný nestranný muž (v originále "oder ein anderer unparteiischer Mann" - pozn. překl.).
Žádnému Židu není dovoleno usadit zde více než 2 děti mimo svolení obce a nesní dům přenechat nikdy nějakému cizinci, nýbrž jen někomu z obce.
Školmistr pobírá za počáteční výuku až k Bibli za 1 hodinu 22 a půl krejcaru a 3 a půl dne se stravou. Chybějící obnos bude vzata z uložené jistiny (v originále "der fehlende Betrag wurde der Anlage entnommen" - pozn. překl.)."
Tato instrukce (na webových stránkách Holocaust.cz je tato instrukce označována jako "statut vydaný městskou radou" - pozn. překl.) prozrazuje okamžitě židovského autora, ačkoli byla vydána městem. Dosvědčuje však i tolerantní vstřícnost městského úřadu.
Za den založení židovské obce v Tachově (v originále "Gründungstag der K. G. Tachau" - pozn. překl.) můžeme tak považovat 19. červen roku 1605, kdy byla úředně uznána. Skutečnost, že už dávno předtím panoval v Tachově čilý židovský život (v originále "ein rühriges Gemeindeleben in T." - pozn. překl.), musíme přijmout jako samozřejmost. Lze to snadno vyvodit z instrukce a ze samotného faktu, že tu v oné době žilo už více než 15 židovských rodin.
I synagoga je v instrukci považována za hotovou skutečnost a je to v každém případě táž budova, která dne 28. dubna 1911 padla za oběť ničivému požáru.
V roce 1615 bylo židovské obci (v originále "J. G." - pozn. překl.) místo, které už dříve používala nedaleko kostelíka "v nivě" (v originále "unweit des Kirchleins in der Au", jinde je místo situováno 450 m JVV od hlavního náměstí, u rozcestí silnic do Velkého Rapotína a do Trnové, tj. v Chodské ulici napravo před křižovatkou s ulicí Plzeňskou - pozn. překl.), přičeno jako pohřebiště, které je užíváno dodnes (psáno před rokem 1934: na starém židovském hřbitově v Tachově se pohřbívalo až do roku 1933, kdy byl asi 1 km jižněji zřízen hřbitov nový - pozn. překl.).
Radost města ze zástavního majetku panství netrvala ovšem dlouho.
Tachovští měšťané, kteří odedávna sympatizovali s reformací, připojili se k Mansfeldovi a podporovali ho krví i jměním (v originále "unterstützten ihn mit Gut und Blut" - pozn. překl.). Po bitvě na Bílé Hoře nahlédli teprve svůj omyl, ale bylo už pozdě. Byli proto krutě ztrestáni.
Vedle všech práv jim byl bez jakékoli náhrady zástavní majetek panství odňat a vyšli ze všeho jen s tísnivou nouzí nevolnictví. Zástavní panství bylo propůjčeno polnímu obristovi Hußmannovi (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), čímž Židé přirozeně upadli v závislost na něm, který je vzal pod přísahu. Formule přísahy nám zůstala zachována dodnes a zní takto (v Schönově originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Přísahám Adonaiovi, Stvořiteli Nebe a Země, že pokud falešně přísahám, přejde mnou a stráví mne oheň, který se snesl na Sodomu a Gomoru a postihnou mne všechna prokletí, která stojí psána v tóře a že mne také pravý Bůh, který stvořil listoví a traviny a všechno, už mi nikdy víc nepřijde ani ku pomoci, ani ku prospěchu v mých nesnázích a záležitostech"/7/.
Jinak zůstala situace Židů za Hußmanna táž. Během času ovšem tlak, Hußmannem vykonávaný, vyvolával nespokojenost, která našla výraz ve stížnostech vůči Židům. Řezníci a koželuzi se cítili Židy poškozeni. Řezníkům vyšel Hußmann vstříc nařízením, že Židé smějí kupovat jen řeznickými mistry vykrmený dobytek a porážet jej až podle jejich uráčení. Koželuhům pak privilegiem, že žádný nesmí pro Židy zpracovávat kůže a kožišiny; ve vsích nesměl nikdo Židům prodávat kůže, kožišiny ani usně. Překročení tohoto příkazu znamenalo následné propadnutí dotyčného artiklu /8/.
V roce 1663 doznala židovská instrukce z roku 1605 doplnění, podle něhož byli 2 vkladatelé a jeden náhradník vzati pod přísahu, že jimi bude podle nejlepšího vědomí a svědomí oceněn jeden každý člen obce za účelem spravedlivého rozdělení společných obecních břemen. Průměrná kvóta obnášela od 100 zlatých 10 krejcarů podle poměru spotřeby o 1 krejcar více či méně.
Když tachovské panství přebíral hrabě Johann Anton Losi von Losimtal (příjmení v originále psáno i u dalších příslušníků rodu psáno takto, jinak o tomto z nich viz Wikipedia - pozn. překl.), bylo ve městě napočítáno 8 domů s 21 židovskými rodinami /9/.
Dne 17. října roku 1719 byla hrabětem Losym obnovena židovská instrukce z 3. ledna 1663, přičemž bylo slavnostně slíbeno přísné její dodržování pod hrozbou trestu 10 dukátů. Při této příležitosti byl také nově upravena role učitele, který měl nyní vyučovat i tosafot a halachu (blíže obojí viz Wikipedia - pozn. překl.). Děti, kterým bylo toto vyučování dopřáno, musely zaplatit čtvrtinu odměny, čtvrtina byla rovnoměrně rozdělena na každé z nich jednotlivě a polovina byla vzata z uložené jistiny.
Židovská ochranná daň byla pro celou obec stanovena paušální částkou 100 zlatých ročně. Ten, kdo chtěl požívat úřední ochrany, musel dvakrát v roce zaplatit obci po 5 zlatých; eventuálně chybějící obnos byl vzat z uložené jistiny. Všechny jiné výdaje byly ze dvou třetin hrazeny z uložené jistiny, zbytek byl rovnou měrou rozdělen na každého jednotlivě.
Největším protivníkem města a Židů byly mnohé a velmi zkázonosné požáry. Kromě požárů předcházejících staletí následovaly v roce 1719 a pak 1748 požáry stejně ničivé, které vždy postihly i židovské domy. Posledně zmíněnému padlo dokonce za oběť pět lidských životů, mezi nimi jedna Židovka /10/.
Požár v roce 1748 měl však přece jen i kladný následek v tom, že majitel panství habě Adolf Fillipp Losi von Losimtal (takto psán v Schönově originále - pozn. překl.) vydal dne 20. ledna 1749 požární řád (v originále "Feuerlöschordnung" - pozn. překl.), přičemž si Židé museli na vlastní náklady pořídit následující hasicí zařízení: 4 velké vodní kádě s kovovými obručemi, 4 hasičské háky, 12 věder na vodu a 4 žebříky. Kromě toho musel každý Žid, když se oženil, opatřit vždy jedno nové kožené vědro na hašení. To byla polovina toho, co mělo poskytnout celé město.
Někdy v té době přibyly k 8 židovským domům ještě 4 další, a to čp. 519 až 522 (domy s čp. 520 a 522 dosud stojí - pozn. překl.), protilehlé těm až dosud stojícím.
Dne 8. dubna 1771 byla u příležitosti konskripce domů založena zvláštní pozemková kniha pro ty židovské, které dostaly číselné označení římskými číslicemi I až XII. Každý z těchto domů byl rozdělen na 4 stejné díly a každému z těchto dílů byl věnován zvláštní list v pozemkové knize. Každý díl je přesně popsán jako 1., resp. 2., 3. nebo 4. díl s přesnými údaji o poloze a velikosti, o uživatelských právech kuchyně, půdy, sklepa a suky (v originále "Sukkoh", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Ta byla často pod střechou jako druh mansardovité přístavby, se střešními prvky, dajícími se odkrýt (mají být skrze ně třeba vidět hvězdy či může jimi procházet déšť, není to stálé obydlí či dům - pozn. překl.).
Obytná domovní část sestávala většinou z jedné obytné místnosti a jedné komory, jen vzácně více. Kuchyně byla většinou společná, stejně tak půda, sklep, chodby a schodiště.
To bylo celé alfa i omega (v originále "das ganze um und auf" - pozn. překl.) nějaké rodiny a každý otec jako její hlava se snažil to i uchovat pro své děti. Tak se stávalo, že často i 3 generace spolu žily v těchto omezených prostorách.
Podle záznamů v pozemkových knihách byly mnohé domy zatíženy hypotékami, týkalo se to dokonce i sedadel v templu. Numerus clausus u obytných domů vyháněl jejich ceny strmě do výše, takže nebyly v nijakém poměru ke své skutečné ceně /11/.
Přes všechna tato omezení a skutečně skromné poměty tachovských Židů bylo pěstováno studium Tóry, vedle rabína - který byl zpravidla kapacitou - působili tu ještě četní rabbonim (tj. mistři - pozn. překl.) a z tachovské školy vzešel značný počet učenců Tóry.
Z dosud rozluštěných náhrobních kamenů lze vyvodit, že rabín Jehuda Löb Raschwitz až do své smrti 23. prosince 1784 (v originále i "10. Tebet 5545" - pozn. překl.) tu působil jako roš bejt (tj. doslova "hlava soudu" - pozn. překl.) v Tachově a v Plzni (v originále "wehagalil Pilsen" - pozn. překl.). Ve stejné době tu působili rabín Natan Schak, zesnulý 20. července 1785 (v originále i "13. Ab 5545" - pozn. překl.) a rabín Nachum Sofer, zesnulý 10. května 1815 (v originále i "30. Nissan 5575" - pozn. překl.) /12/.
Následovníkem rabína Raschwitze také jako krajského rabína plzeňského (v originále "als Krb. von Pilsen" - pozn. překl.) byl Schemuel Hakohen, zesnulý 20. srpna 1811 (v originále i "30. Ab 5571" - pozn. překl.).
Omezení pobytu se uvolnila teprve koncem 18. století, zejména následkem tolerančních zákonů Josefa II..
Židé začali vystupovat jako nájemci rozličných obchodních a průmyslových podniků, jako výroben a prodejen pálenky, výroben drasla (v originále "Branntweinhäuser, Flußhäuser" - pozn. překl.), sklářských hutí apod..
V roce 1774 si pronajali Anschl Heller a jeho syn Mendl výrobny drasla v lokalitě "am Holing" (snad dnes zcela zaniklý Hollinghof /neměl české jméno/ u obce Brand /také Tachauer Brand, dnešní Milíře - pozn. překl.) /13/.
Roku 1798 si pronajal Eljakim Bloch sklářské hutě v Schönwaldu (dnes Lesná - pozn. překl.) a jeho synové v roce 1822 sklářské hutě v Goldbachu (dnes zaniklý Zlatý potok - pozn. překl.) a Altfürsthütten (dnes Stará Knížecí Huť - pozn. překl.).
V roce 1780 byli Seligmann Adler jako punčochář a Abraham Steiner jako řezník přijati do příslušných cechů /14/.
Pokud způsobil toto všechno konec pobytového omezení, učinila o to více skutečnost, že Židé mohli od konce 18. století nakupovat pozemky a nemovitosti vně ghetta. Židovští kupci ponechávali často prodávajícího v pozemkových knihách jako vlastníka a zatížili reality pohledávkami nebo dlouholetými nájemními smlouvami ve svůj vlastní prospěch tak, aby si zajistili svá vlastní majetková práva a obešli tak rozhodnutí zemského sněmu z roku 1650 /15/.
Roku 1791 koupil Wolf Stern domy čp. 125 a 126 (domy s těmi čísly dosud stojí, byť i v jiné podobě - pozn. překl.) /16/.
Dne 23. května 1806 vypukl v noci požár, který jako prvý zpozoroval Žid Joisl Dorn, jemuž se podařilo měšťanstvo zalarmovat natolik, že bylo možno požár uhasit, než nabyl na rozsahu, čímž bylo město ušetřeno velkého neštěstí /17/.
Dne 3. února 1818 kolem půl třetí ráno vypukl požár v domě Davida Wolfa Sterna, který pohltil 12 židovských domů, templ a celý rejstřík narozených. Oheň zuřil až do 8 hodin ráno a nepodařilo se zachránit téměř nic. Ve městě ten požár nevyvolal nijaký soucit, takže kronika poznamenává:
"Es ist gewiss, dass der heilige Florian seinen Verspruch für das liebe Tachau bei Gott gemacht hat:" (tj. "Je zřejmo, že sv. Florián učinil za milý Tachov u Boha přímluvu." - pozn. překl.)
Židovské domy, jež padly tomuto požáru za oběť, byly domy čp. I až VIII (511 až 518), synagoga a čp. 125, 126, 127 a 128 /18/.
Domy čp. 125 až 128 nebyly nijaké původně židovské domy, poněvadž však z těch židovských shořely toliko domy I až VIII, dá se předpokládat, že kronikář považoval ty prvně zmíněné rovněž za židovské asi i proto, že byly skutečně v majetku Židů a ti byli občas uvedeni jako majitelé i v pozemkových knihách. Výnosem zemského gubernia z 2. března roku 1820 č. 46.299 byly dotyčné kupní smlouvy anulovány a tyto objekty připadly znovu původním majitelům. Právní následky tohoto guberniálního výnosu byly ovšem v pozemkových knihách patrné jen zdánlivě, ve vlastním slova smyslu faktickými majiteli zůstali Židé. Přepis v pozemkové knize proběhl v letech 1850-1860 hladce bez újmy pro majitele /19/.
Požár v roce 1818 způsobil v Judengasse úplný převrat. Templ doznal prodloužení na straně k jihu a navazoval na městskou hradbu. V té byly směrem k západu proražena dvě okna, jedno dole a druhé nahoře. Přesto nebylo ani po této přestavbě patrno od jihu vlastnictví budovy, poněvadž proražená okna se podobala těm obvyklým domovním.
Ostatní domy nabyly masivnějšího vzhledu, přirozeně podle pojetí oné doby, které se projevovalo v až příliš silném venkovním zdivu, zatímco chodby, půdy a schodiště zůstávaly dřevěné.
Obzvláštní změny doznal dům čp. 125. Ten sestával před požárem toliko z jedné věže městských hradeb a připadalo k němu i volné místo před ní. Šlo o poměrně významný pozemkový komplex /19/.
V roce 1824 došlo k potvrzení staré židovské instrukce.
Roku 1836 přináší tachovská kronika výčet židovských duší a domů. Podle něho nacházelo se tehdy v 15 židovských domech 266 židovských duší.
Dne 23. prosince 1784 zemřel rabín Jehuda Löb Raschwitz v Tachově, zároveň krajský rabín plzeňský a klatovský (v originále "Krb. von Pilsen und Klattau" - pozn. překl.).
Za jeho působení musela existovat v Tachově nějaká význačná talmudistická škola, poněvadž v té době tu žil větší počet významných rabínů. Rabín Nathan Schak, rabín Nachum Sofer atd. to byli vedle mnoha jiných nám známých rabínů pocházejících z tachovských rodin, kteří museli nabýt vzdělání v onom čase /20/.
Nástupcem rabína Raschwitze v tachovském, jakož i krajském rabinátu byl Schemuel Hakohen.
Za něho, zdá se, ta škola svého významu pozbyla. Příčiny mohou být rozličného druhu, velice pravděpodobně mezi nimi figuruje i ta, že rabín Schemuel Hakohen nedorostl požadavkům svého úřadu, což lze vyvodit z různých okolností.
S rabínem Nachumem Soferem odešel poslední z rabínů z doby rabína Raschwitze. Tomu Sofer projevil v jednom rukopisu /21/ vřelá slova uznání a ocenění, zatímco rabína Schemuela Hakohena naprosto ignoroval, ačkoli ho o tři roky přežil.
Je snad možné, že rabín Sofer sám aspiroval na rabínské místo a poněvadž byl opomenut, choval vůči rabínu Schemuelovi skrytou zášť, která mu předepisovala tuto neúctu. Nedostatečnost rabína Schemuela pro tento úřad se dá vyvodit i z toho, že svého nástupce Markuse Egerera (blíže viz o něm v 1. díle knihy "Die Rabbiner der Emanzipationszeit in den deutschen, böhmischen und großpolnischen Länder" z roku 2010, kde se uvádí, že původní jeho jméno znělo Markus Fischer, narodil se jako syn Samuela Fischera a Evy, roz. Dürflesové, 20. června 1805 se v Tachově oženil s Konstanzií Blachowitzovou, roku 1818 "Rabbinatssubstitut", tj. zástupce okresního rabína v Tachově - pozn. překl.) vždy označoval titulem "zew. subst. Krb." Toto náhradnictví mohl Egerer zastávat jen za života rabína Schemuela.
Nemalý vliv na úpadek školy měly v každém případě také nově nadešlé poměry. Inteligentnější židovské kruhy se obracely stále více k průmyslovému podnikání /22/, čímž docházelo k opomíjení studia Tóry a ztrátu zájmu o ně.
Nástupcem rabína Schemuela Hakohena v rabínském úřadě, ovšem jen v roli místního rabína, byl Markus Egerer až do své smrti, nastalé 31. října 1836.
Po tříleté vakanci (tj. uprázdnění místa - pozn. překl.) byl jako rabín a kazatel povolán do Tachova Salomon Lengsfelder a působil tu až do 29. října 1852 (žil v letech 1810-1894, narodil se v Praze a zemřel v Rychnově nad Kněžnou, viz o něm v 1. díle knihy "Die Rabbiner der Emanzipationszeit in den deutschen, böhmischen und großpolnischen Länder" z roku 2010 - pozn. překl.).
Lengsfelder sice uzavřenou talmudistickou školu znovu k životu nepovolal, jeho činnost však zanechala přes krátké rabínovo a kazatelovo působení v úřadě znatelnou stopu ve zdejší obci.
Dal tu vzniknout F.V. (zřejmě zkratka pro "Freiwilliger Verein" - pozn. překl.) "Bikkur Cholim" (tj. hebrejsky "navštěvování nemocných" - pozn. překl.). Spolek, jehož činnost byla založena na ryzí lásce k bližnímu a podává krásné svědectví o nezištném úsilí a působení tohoto muže /23/.
Z matrik lze seznat, že se mu podařilo legitimovat mnoho nezákonných manželství.
Přesto se zdá, že ho působení v Tachově jaksi neuspokojovalo, poněvadž po 13 letech následoval povolání do Varaždína (v severním Chorvatsku - pozn. překl.) /24/. K tomuto kroku ho v každém případě přiměla i ta okolnost, že se nepodařilo všechny náboženské obce (v originále "K. G." - pozn. překl.) v tachovském okrese sjednotit v jediném rabinátu. Kromě těch v Langendörflas (dnešní Dlouhý Újezd - pozn. překl.) a v Schönwaldu (dnešní Lesná - pozn. překl.) se k tachovské náboženské obci žádná jiná nepřipojila.
Po tříleté vakanci byl 7. srpna 1855 dekretem jmenován místním rabínem v Tachově Isak Schidlof.
Přes četná jednání a intervence úřadů nedodaly okolní náboženské obce nijaký příspěvek k zachování tachovského rabinátu. K zachování instituce krajského rabinátu byl příspěvek od náboženské obce každým rokem vybírán úředně.
Dne 10. července 1858 byla zřízena hebrejsko-německá škola; svolení k jejímu vzniku bylo však uděleno jen za podmínky, že se příslušnící náboženské obce za sebe a své potomky zavážou odvádět školné učitelům církevní (děkanské) školy. Ačkoli tak nyní náboženská obec stejně jako každý její jednotlivý člen přinášela ty největší oběti k udržení školy, nebylo možno dosáhnout pro ni práva veřejnosti. Hebrejsko-německá škola byla a zůstala závislou na církevní škole. K dosažení samostatnosti a práva veřejnosti nepomohl ani v roce 1860 vypracovaný vlastní školní regulativ (tj. směrnice - pozn. překl.) /25/.
Do roku 1860 byla obec víceméně co do počtu svých členů uzavřená a jen příležitostně vzrostla nějakým přiženěním zvenčí /26/. V tomto roce sestávala obec z 56 rodin o celkem 325 duších.
V letech 1860-1870 nastal příliv židovského obyvatelstva z okolních osad. Zejména rodiny Kohnerových ze Schossenreithu (dnes Částkov - pozn. překl.) to byly, které se tu v tom desetiletí usídlily a po nich následovala v desetiletí následujícím ze Schossenreithu rodina Neubauerova.
První náležitý statut náboženské obce pochází ze dne 20. června roku 1867 a byl schválen výnosem pražského místodržitelství z 20. února 1868, č. 5935. V téže době dostala také jiná kulturní sdružení ve smyslu § 9 zákona z 5. listopadu 1867 svůj statut.
Rabínem Lengsfelderem v život vyvolaný spolek "Bikkur Cholim" přeměnil Schidlof na spolek s názvem "Talmud Tora". Právě úřadující rabín měl v případě nějakého úmrtí číst po dobu měsíce smutku denně a o výročních dnech úryvek z Mišny (Mišna je první částí Talmudu a znamená "opakování" - pozn. překl.) /27/.
Silná přistěhovalecká vlna z okolních obcí způsobila převahu těchto elementů, vedoucí k rozličným nepříjemným komplikacím. Část starousedlíků se domnívala, že má právo přisvojit si jistá privilegia. což ostatní nedokázali nahlédnout, o to méně, že byli všeobecně lépe situováni. Docházelo k procesům nejrůznějšího druhu, které způsobily závislost na správních a soudních úřadech a pronikly až k vyšším instancím. Dokonce i staropočestný templ musel posloužit za předmět sporu, což bylo pro náboženskou obec zvlášť povážlivé, poněvadž skutečně neodpovídal soudobým požadavkům ani v bezpečnostním, ani v sanitárním ohledu.
Templ neměl nijaký vlastní přístup. Na jižní straně byl spojen s městskou hradbou, na severní straně uzavřen domem čp. 517 a na západní straně domy čp. 516 a 518. Přístup vedl průjezdem domu čp. 617 a částečný majitel ze zlomyslnosti zatarasil tento přístup palivovým dřívím, což vedlo k nekonečnému řetězu procesů (v originále "zu einem Rattenschwanz von Prozessen" - pozn. překl.) /28/.
V srpnu roku 1895 slavila náboženská obec vzácný svátek 40. služebního jubilea svého rabína Isaka Schidlofa, který v ní působil až do své smrti v 81 letech dne 12. listopadu roku 1898 /29/.
V roce 1896 se náboženská obec konstituovala ve smyslu zákona z 21. března 1890, viz R. G. Bl. (tj. "říšský zákoník" /Reichsgesetzblatt/ - pozn. překl.) č. 57 tak, že při té příležitosti byly obce Tissa (dnes Tisová - pozn. překl.) s templem a Langendörflas (dnes Dlouhý Újezd - pozn. překl.) s templem a hřbitovem přičleněny k náboženské obci Tachov. Prvním starostou židovské náboženské obce podle nového statutu byl (v originále "der erste K.V. nach dem neuen Statut war" - pozn. překl.) Josef Adler (žil v letech 1850-1919, blíže o něm viz webové stránky Geni.com - pozn. překl.).
V únoru roku 1899 nastoupil do úřadu židovského duchovního v Tachově rabín Dr. Moses Wohl (byl prý přítelem katolického děkana Kohla, s nímž se často scházeli k debatám - pozn. překl.).
V roce 1900 čítala náboženská obec 59 rodin o 310 duších.
Dne 28. dubna 1911 vypukl požár, který zničil všechny židovské domy i s templem. Tyto židovské domy byly už z větší části obývány Nežidy (v originále "von Nichtjuden" - pozn. překl.), setrvávaly však v majetku Židů /30/.
Z tohoto požáru se už Judengasse nikdy nezotavila.
Se sobě vlastní činorodou silou a energií podnikl tehdejší starosta náboženské obce Sigmund Strauss veškerá opatření, mající vnést do chaosu řád. Byl pronajat a zařízen jeden hostinský sál, kde se mohly konat bohoslužby, zahájena byla ve velkém měřítku pomocná akce, k níž se dali k dispozici všichni příslušníci náboženské obce, a díky těmto opatřením mohl být už 2. prosince téhož roku 1911 položen základní kámen nové synagogy (v originále "der Grundstein für den neuen Tempel" - pozn. překl.).
Do základního kamene byla zapuštěna věnovací listina v hebrejské řeči, psaná na pergamenu /31/.
Detailně vypracované plány poskytl bezplatně k dispozici prof.Dr. Ing. Alfred Grotte (1872-1943, pražský rodák /i autor novogotické přestavby Maiselovy synagogy v Praze/, žil před transportem v tehdy německé Vratislavi /Breslau/ a pak v Pardubicích, zahynul v terezínském ghettu, blíže o něm viz jeho úmrtní list na webové stránky Holocaust.cz - pozn. překl.), architekt v Poznani (v originále "in Posen" - pozn. překl.).
Dne 2. září 1912 mohla být už nová synagoga vysvěcena a o následujících svátcích byly v ní konány slavnostní bohoslužby /32/.
Světová válka postavila i náboženskou obec v Tachově před velké úkoly.
Muselo být postaráno o tři tisíce uprchlíků, zbavených všech prostředků a cestou vyčerpaných na smrt.
Pod vedením starosty náboženské obce, jímž byl tehdy Dr. Lurje (Wilhelm Lurje žil v letech 1867-1942, zahynul v nacistickém koncentračním táboře Treblinka - pozn. překl.), byla vytvořena uprchlická komise, která vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby alespoň poněkud zmírnila tíseň a nouzi těch lidí.
Z malé, sotva 300 duší čítající náboženské obce si světová válka rovněž vyžádala mnoho obětí:
Schmid Wilhelm, nar. 8. března 1881, jako poručík (v originále "als Leutnant" - pozn. překl.) padl u města Valjevo v Srbsku 25. listopadu 1914.
Langschur Hugo, nar. 25. června 1883, zemř. na úplavici v Užhorodu (v originále "in Ungvar" - pozn. překl.) dne 25. září 1914.
Steiner Emil, nar. 19. června 1888, padl u města Tolmino v Itálii (dnes slovinské město Tolmin - pozn. překl.) dne 17. března 1915.
Löwy Max, nar. 10. dubna 1890, padl u vsi Jezierna v Haliči (dnes Ozerna na Ukrajině - pozn. překl.) dne 14. října 1915.
Wessl Ernst, nar. 7. února 1897, padl jako poručík (v originále "als Leutnant" - pozn. překl.) u Konjuki v Haliči (v originále "bei Konjuki", nyní Ukrajina? nebo Polsko? - pozn. překl.) dne 1. července 1917.
Neubauer Alfred, nar. 14. dubna 1887 zemř. na úplavici v Kolozsváru (dnes rumunská Kluž - pozn. překl.) dne 13. února roku 1917.
Kohner Hans, nar. 3. července 1897, padl jako poručík v Mokre (takto psáno v originále - pozn. překl.) Santa Caterina (Itálie) dne 21. srpna 1917.
Fleischer Ernst, nar. 10. května 1894, praporčík (v originále "Fähnrich" - pozn. překl.), zemř. ve Vídni dne 18. května roku 1917.
Kohn Emil, nar. 26. října 1896, padl v Itálii dne 17. prosince 1917.
Neubauer Franz, nar. 21. června 1897, zemř. na chřipku dne 7. října roku 1917.
Fischl Eduard, nar. 1. srpna 1898, padl jako poručík při kanále Fosseta na řece Piavě (Itálie) dne 18. června 1918.
Steiner David, nar. 1878, zemř. na úplavici v Kraňsku (v originále "in Krain" - pozn. překl.) dne 4. července 1918.
Salz Heinrich, nar. 26. července 1895, nezvěstný poté, co upadl do italského zajetí.
Schmid Theodor, nar. 18. března 1893, nezvěstný poté, co upadl do ruského zajetí.
V roce 1922 byla na památku těchto obětí světové války umístěna na venkovní zdi synagogy pamětní deska.
Roku 1920 byla provedena změna ve statutu náboženské obce ve smyslu demokratické volební reformy země a ještě téhož roku se uskutečnila nová volba celého představenstva na základě nového volebního řádu.
V roce 1921 čítala náboženská obec 82 příslušníků platících daň s 90 rodinami o 260 duších.
Dne 31. května 1921 zesnul po 22 letech působení v obci rabín Dr. Moses Wohl.
Nově zvolený rabín Dr. Samuel David Margules (narodil se roku 1884 ve Lvově /dnes ukrajinský Lviv/ Mendelu Margulesovi a jeho ženě Pesie, roz. Miesesové, smicha, tj. rabínské oprávnění, mu bylo uděleno ve Vídni, byl později rabínem v rakouském Salzburgu, unikl holocaustu, anglická Cambridge ho naturalizovala v roce 1948 /existuje o tom životopisná kniha "He came to Cambridge" z roku 1982 od jeho dcery Josefy Niny Liebermannové/, zemřel tam v roce 1951 - pozn. překl.) nastoupil do úřadu v Tachově dne 22. ledna 1922, který poté, co byl povolán do Salzburgu, opustil 31. prosince roku 1929.
31. prosince 1927 náhle skonal v 71 letech věku pan Josef Klein, který 30 let zastával úřad správce templu v Tachově (v originále "das Amt eines T.V. in T.", přičemž "T.V." značí "Tempelvorsteher" - pozn. překl.).
V roce 1930 čítala obec 80 plátců daně s 95 rodinami o 270 duších.
Ačkoli byla náboženská obec velice malá, přinášela velké oběti, které vyžadovalo udržení celého jejího aparátu (rabína, kantora a kustoda /v originále "Rb., Kt. und Kustos" - pozn. překl.), musela nést starost o čtyři hřbitovy, k nimž přibyl nyní nový hřbitov jako pátý v řadě, poněvadž ten staropočestný je už přeplněn /33/; přitom byly ještě hojně podporovány všechny dobročinné instituce v zemi.
Přes nepatrný počet účastníků se denně ráno i večer koná pravidelná bohoslužba.
Náboženská obec má nadační jmění (v originále "ein Stiftungsvermögen" - pozn. překl.) 40 tisíc Kč, většinou zádušní a chudinské nadace (v originále "Jahrzeits- und Armenstiftungen" - pozn. překl.), mezi tím i jedna sňatková, resp. studijní nadace, pocházející ovšem od náboženské obce v Novém Sedlišti (v originále "von der Neu-Zedlischer K. G." - pozn. překl.).
Okrsek náboženské obce zahrnuje území soudního okresu Tachov a ze soudního okresu Přimda (v originále "Pfraumberg" - pozn. překl.) osady Hošťka, Svatá Kateřina, Malé a Velké Dvorce, Mlýnec pod Přimdou, Nová Ves pod Přimdou, Přimda, Rozvadov a Bohuslav (v originále "Hesselsdorf, Katharina, Klein- und Großmeierhöfen, Milles, Neudorf, Pfraumberg, Rosshaupt und Wusleben" - pozn. překl.).
Historie tachovské náboženské obce by nebyla úplná, kdybychom neuvedli osoby, které vynikly nad každodennost a vypracovaly se díky svému osobnímu intelektu.
Na průmyslovém rozvoji města si získali Židé význačný podíl.
Vlastními zakladateli dřevozpracujícího průmyslu v Tachově jsou Moritz Kohner (žil v letech 1837-1900 - pozn. překl.) a Leopold Schornstein. Ignatz Blaustern (žil v letech 1820-1872 - pozn. překl.) už v šedesátých letech potahoval sklo rtutí a vyráběl tak zrcadla. Vlastním zakladatelem tachovského perleťářského průmyslu (v originále "Perlmutterindustrie" - pozn. překl.) se stal Heinrich Adler (žil v letech 1852-1925 - pozn. překl.).
Dne 15. října 1922 tu zemřel vrchní okresní lékař Dr. Emanuel Sperber. To hlavně jemu je co děkovat, že byl v Tachově zbudován vodovod, dokončení jeho výstavby se však nedožil.
Z Tachova pocházejí.: Simon Heller. (žil v letech 1843-1922, i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ředitel slepeckého ústavu na Hohe Warte ve Vídni, který si jako učitel nevidomých dobyl světového věhlasu.
Dr. Max Schornstein. (žil v letech 1870-1949, zemřel v Tel Avivu, blíže viz Österreichisches Biographisches Lexikon - pozn. překl.), emeritní vrchní rabín v dánské Kodani.
Rabíni, kteří zde působili, byli už uvedeni shora v historické části.
Jako starostové náboženské obce působili od počátku platnosti nového statutu na základě zákona z 21. března 1890:
Josef Adler v letech 1896-1898,
Nathan Steiner v letech 1898-1902,
Elias Neubauer v letech 1902-1903,
Heinrich Adler v letech 1903-1904,
Adolf Neubauer v letech 1904-1905,
Josef Adler v letech 1905-1906,
Sigmund Strauss v letech 1906-1912,
Heinrich Steiner v letech 1912-1913,
Max Kohner v letech 1913-1914,
Dr. Wilhelm Lurje v letech 1914-1922,
Sigmund Pollak v letech 1922-1929 (podle Geni.com zahynul 1942 jako oběť holocaustu, nar. 13. září 1873 v Hartmanicích, majitel skláren ve dnes zaniklém Zahájí /Waldheim/ a v rovněž zaniklém Josefově Údolí /firma Pollak & Naschauer/, v Tachově koupil dům čp. 780 - pozn. překl.),
Ernst Adler v letech 1929-1930.
Současné představenstvo obce tvoří pánové Max Kohner (starosta), Dr. Willy Strass (zapisovatel), Sigmund Salz (pokladník), Josef Österreicher, Alfred Steiner, Paul Kohner a Max Reich.
Starosty pohřebního bratrstva Chevra kadiša (v originále "Ch. K." - pozn. překl.) byli tito pánové:
Jonas Reich v letech 1890-1900,
Moritz Fischl v letech 1900-1912,
od roku 1912 je pak starostou Isidor Wolfner.
Prezidentkami ženského sdružení (v originále "F. V." - pozn. překl.) byly dámy:
Adelheid Schornsteinová (roz. Wesslová, zemřela v roce 1909 - pozn. překl.), Marie Adlerová (roz. Monathová, pocházela ze slovenské obce Kuchyňa /okr. Malacky/, kde se nar. 18. dubna roku 1865, 11. března 1894 se provdala za Heinricha Adlera, který zemř. v roce 1925, datum jejího úmrtí neznámé - pozn. překl.) a toho času paní Sophie Glauberová (roz. Langschurová, žila v letech 1871-1942, zahynula v nacistickém koncentračním táboře Treblinka - pozn. překl.).
Dr. Joachim Astel (nar. 1. listopadu 1901 v Přemyšlu /dnes ukrajinský Peremišl/, zahynul se ženou a dvěma dětmi v nacistickém koncentračním táboře Osvětim roku 1942 - pozn. překl.) zastával úřad rabína od 1. října 1931 až do 1. července 1933, kdy byl povolán do Kroměříže (tam byl posledním rabínem ve městě vůbec - pozn. překl.).
Josef Schön, autor tohoto textu a knihy "Die Geschichte der Juden in Tachau", stal se ve 12 letech sirotkem bez otce i matky a prožil rmutné, neradostné dětství, načež se musel probíjet životem odkázán - z nedostatku jakékoli sirotenské péče - zcela sám na sebe. Teprve v 25 letech se mu podařilo absolvovat učitelský ústav, než pak "Lex Lienbacher" učinil konec jeho učitelské kariéře. Působil v mnoha náboženských obcích a je od 1. ledna 1903 činný jako vrchní kantor a učitel v Tachově, odkud také odmítl z náboženských důvodů nabídky větších proslulých obcí.
NOVÉ SEDLIŠTĚ
(v originále "NEU ZEDLISCH /č. NOVÉ SEDLIŠTĚ/" - pozn. překl.), malá ves se 135 domy a 650 obyvateli, při silnici na Labuť a Přimdu (v originále "Labant-Pfraumberg" - pozn. překl.), vzdálená od Tachova 7 km, byla ještě před nedlouhou dobou sídlem nejvýznamnější náboženské obce v rovinaté části tachovského okresu. Není z toho hnízda vidět už ani dost málo a sotva se zdá být možným, že v této vsi žilo přes 40 rodin o 300 duších. Nic už nepřipomíná kdysi tak významnou židovskou obec, jen několik domů, které se svým městským stavebním typem drasticky odrážejí od obklopujících je selských chýší (v originále "von den sie umgebenden Keuschen" - pozn. překl.).
19 židovských domů, dvou- a čtyřdílných, bylo tu osazeno Židy, kromě toho bydlily ještě v domech čp. 9, 10, 30, 57 a 73 (i z těch stojí už jen ten posledně zmíněný - pozn. překl.) rovněž židovské rodiny. Z toho můžeme seznat velikost a význam té náboženské obce. Byla bohatá na příslušníky a musela mít i poměrně mnoho těch zámožných. Vedli řádný život a museli být i zdatnými obchodníky, kteří byli toho názoru, že následkem svých obchodních zájmů nemohou sami vést obecní záležitosti a nechali je proto na starost zastáncům náboženských úřadů (v originále "ließen diese darum von ihren Kultusbeamten besorgen" - pozn. překl.), vůbec ne k finanční škodě a k újmě řádu obce. Vyššího vzletu se jim přesto, zdá se, nedostávalo a asi nijak nebažili po tom, aby právě jejich obec slula místem, kde je studium Tóry obzvláště pěstováno.
Kdy se Židé v Novém Sedlišti usadili a kdy se sdružili v náboženskou obec, nelze zjistit. Jednotlivé židovské rodiny bydlily v Novém Sedlišti už počátkem 17. století. Dobře zachovalý židovský ochranný list z roku 1690 nás zpravuje, že říšský rytíř Johann Wolfgang von Schirnding (v originále "von Schierding", česky se rod uvádí jako Širntyngárové ze Širntyngu - pozn. překl.), pán na Novém Sedlišti, prodal Židu Itzigovi pro něj a jeho děti pozemek ke zbudování domu. Na ochranné dani měl každoročně "zu Georgi und Galli" odvádět po 5 kopách grošů vrchnosti (stará pozemková kniha Nového Sedliště).
Jedna kniha vázaná v telecí kůži a pocházející z roku 1751-5512 se deklaruje jako Pinkasův protokol (v originále "als Pinkas-Protokoll" - pozn. překl.). a obsahuje zároveň Takanot ha-kehila (blíže viz Wikipedia, v Schönově originále "Tekkanot-Gemeindestatuten" - pozn. překl.) z té doby. Tato statuta jsou opsána z nějaké jiné knihy a odvolávají se na usnesení z roku 5508-1748, z čehož lze usuzovat, že naše kniha je jen pokračováním dříve používaných knih jiných /34/.
V ní samé se nachází seznam členů obce s nadpisem: "Dies sind die Namen der Kinder Israels, die kamen, mit ihrer eigenen Handschrift und ihren Namen, ihre Zugehörigkeit zur Gemeinde zu bestätigen." (tj. "Toto jsou jména dětí Izraele, které přišly stvrdit svým vlastním rukopisem a svými jmény příslušnost k obci." - pozn. překl.) Je to 54 jmen v dobové podobě zápisu (v originále "Namen in der Benennung jener Zeit"- pozn. překl.), jako Josef ben Zwi atd., toliko jediné jméno nápadně vystupuje do popředí, a to: "Samuel Eisig Bloch Mitachau (tj. "aus Tachau, z Tachova" - pozn. překl.) /35/.
Templ měl podle jednoho jiného seznamu v této knize 40 "mužských" a 40 "ženských" míst k sezení (v originále "Männer- und "Frauensitze" - pozn. překl.).
Tento seznam byl i jakýmsi druhem pozemkové knihy. Byl založen podle jiné informace v knize ke zjištění majetkových práv v roce 5529-1769 zdejším rabínem Jakobem. Je velmi přesně popsána poloha každého místa k sezení a kromě toho je každé i označeno číslem. Každý majitel sedadla musel prokázat svá vlastnická pozemková práva a jen na základě nesporného jejich důkazu mohl být dotyčný vtělen (v originále "einverleibt" - pozn. překl.) do rubriky příslušného místa k sezení.
Z jedné jiné knihy z roku 5548-1788 se dovídáme o tomto templu i bližší údaje. Tato kniha má následující úvod v hebrejské řeči (v Schönově originále ovšem v překladu do němčiny - pozn. překl.):
"Vizte to nové skrze obnovení věci jako znamení a dobrou památku, aby vaše děti po vás neřekly: 'Co je to za modlitebnu? Postavte krásný dům Boží!'
Předtím byly stěny našeho domu z dřevěných prken, místo malé a těsné, stěny slabé a chatrné, vstup vedl domem Israela Löba syna Ben Zwi st., neboť tento dům stál celou šíří před templem. Semkli jsme se a posilovali se navzájem s pomocí Boží. Přišlo množství našich rozptýlených a vystavěli jsme dnes krásný a prostorný dům. Byli jsme nuceni za těžké peníze (v Schönově překladu do němčiny 'für schweres Geld' - pozn. překl.) koupit pozemek, abychom získali místo velké do všech stran. Budeme ještě potřebovat obecní dům se školou, nyní se sice obec příliš vyčerpala, bereme však na sebe povinnost takový dům postavit, když nám Bůh pomůže.
Dům Boží byl dostavěn koncem měsíce elul (připadá na srpen-září - pozn. překl.) roku 5548.1788.
Tato nová kniha je založena proto, aby v ní byli zaneseni a pochvalně vytčeni všichni, kdo přispěli k tomu, aby mohl být zbudován tento prostorný dům, a tím se stala památkou budoucím pokolením. Kéž je nám přičteno za zásluhu, že je naše nádherná svatyně zbudována hned za našich dnů. Amen!"
Lze si zde ušetřit nějaké další vysvětlení k tomuto úvodu, umožňujícímu učinit si o starém templu snadno obrázek.
Nový templ byla budova architektonicky masivní s masivními klenbami arkád, která už vnějším vzhledem dávala znát svůj účel. Za templem se prostírala rozlehlá zahrada, v níž se nacházel obytný domek s mnoha místnostmi, který měl být obecním domem a školou, jak se o nich zmiňuje právě citovaný úvod.
V této knize se setkáváme s podrobným výčtem nákladů na stavbu templu, z něhož se dovídáme, že Bele, vdova Monoahova, odkoupila nějaký dům za 250 zlatých, dále od Motze Schneidera, Fintera Hannese a Moscheho po kusu jejich zahrady. Celý stavební pozemek stál 317 zlatých. Stavební materiály jsou uvedeny a vyúčtovány jednotlivě podle své ceny. Stavební náklady celkem obnášely 3299 zlatých 4 krejcary. Na závěr vyúčtování je poznamenáno, že Samuel Bloch dal archu úmluvy (v originále "die Bundeslade" - pozn. překl.) zhotovit na vlastní náklad, s výjimkou pozlacení kapitálek /36/.
Tato archa úmluvy vedle mříže umělé kovářské práce nalezla užití při stavbě nové synagogy v Tachově (v originále "beim Baue des neuen Tempels in T." - pozn. překl.).
Při vyúčtováních nacházíme uveden i jeden příspěvek v částce 14 zlatých za železnou mříž, která byla umístěna na straně archy úmluvy a před lustrem a byla v každém případě tou mříží umělé kovářské práce, užitou v tachovské synagoze /37/.
Stavba templu byla započata v měsíci sivan (tj. květen-červen - pozn. překl.) roku 5547-1787 a už svátek Nového roku (tzv. Roš ha-šana, 1. a 2. den měsíce mišri, tj. září-říjen - pozn. překl.) se tu konala bohoslužba. Vyúčtování stavby templu jsou uzavřena datem 18. ijar (tj. duben-květen - pozn. překl.) roku 5553-1793. Každému jednotlivě je věnováno vyúčtování, každý jednotlivě měl své folio s "má dáti - dal" a zůstalo-li něco k dobru jednomu, byl obnos hned rozdělen mezi všechny ostatní a kvóta musela být dotyčnému také hned vyplacena, stejně tak i obráceně; eventuálně bylo aktivum vykompenzováno saldem téže výše. V den s datem 2. sivan 5555 byla tato akce ukončena a stanovena vlastnická práva míst k sezení.
Tyto akce byly provedeny rabínem Kalmanem Mibudinem ("Mibudin" zřejmě značí "aus Budin", tj. z Budína, rozuměj z dnešní Budapešti - pozn. překl.) ve spojení s kantorem (v originále "mit dem Kt.", hebrejsky byl kantor nazýván "chasan", německy "Vorbeter" - pozn. překl.) a tajemníkem Josefem Kohnem; každý záznam je vyhotoven jimi oběma /38/.
Vyúčtování z roku 1793 dají usuzovat na 54 příslušníků obce. Změna a nové uspořádání míst k sezení v templu roku 1860 způsobily újmu na jejich přehlednosti, takže přesné určení jejich počtu není dobře možné.
Zdá se, že bylo k dispozici 60 míst k sezení pro muže a 44 pro ženy.
Z vyúčtování lze přesně určit příjmy a výdaje jednoho každého roku, jakož i příspěvky jednotlivců, a to přes komplikované zúčtovací metodu, která každý jednotlivý příspěvek přičítá každému jednotlivému členu obce.
V roce 1814 bylo povoláno v život pohřební bratrstvo Chevra kadiša, jejíž pinax ( v původním významu "tabulka, obraz, tabulový obraz", odtud "pinakotéka", tj. obrazárna, židovská zkomolenina slova zní "pinkas" - pozn. překl.) s původním statutem se dochoval. Tento statut byl v roce 1855 přeložen přepracovaný do němčiny a dne 24. března 1855 byl úředně schválen.
Přijetí nových členů mohla být realizována toliko valnou hromadou. Přijímací poplatek činil alspoň dvakrát osmnáct grošů.
Vyúčtování bylo velmi přesně vedeno a jeho závěry jsou snadno přehledné. Už v roce 1823 bylo započato ze jmění bratrstva s nákupem cenných papírů.
Roku 1854 čítalo bratrstvo 71 členů, ze zakládajících členů žilo v zdobě ještě 13 z nich.
Stejně jako z knih náboženské obce stal se i z knih Chevra kadiša patrný úpadek obce. Od šedesátých let devatenáctého století byly účetní uzávěrky nepravidelné a rokem 1891 přestaly úplně. Účetní uzávěrka z tohoto roku vykazuje stav jmění ve výši 1677 zlatých 8 a půl krejcaru. Následuje ještě výkaz jmění z roku 1899.
V roce 1912 bylo bratrstvo zrušeno a připojeno k pohřebnímu bratrstvu Chevra kadiša v Tachově, které zároveň převzalo do správy hřbitovy v Novém Sedlišti a v Pořejově (Purschau); jmění bratrstva bylo použito k opravě hřbitovní zdi v Novém Sedlišti. Tato hřbitovní zeď byla podle nápisu vyrytého do dveřní zárubně zřízena v roce 1771 za starosty obce Blocha.
Roku 1914 byla náboženská obec v Novém Sedlišti zrušena a přičleněna náboženské obci v Tachově, poněvadž v celém okrsku náboženské obce se nacházelo pouze 7 židovských rodin a už po léta nebyl ustanoven nijaký náboženský funkcionář obce.
Templ trpěl nedostatkem jakéhokoli dozoru, takže se na něm podepsal jak zub času, tak eventuální zlovůle a poněvadž obojí hrozilo i nadále, byla jeho budova po zvážení bezvýhlednosti toho, že by mohla být ještě kdy uzpůsobena k bohoslužebným účelům, rozhodnutím tachovské náboženské obce ze zasedání dne 7. července 1918 prodána za cenu 6800.- Kč Josefu a Anně Wurdakovým ke zbourání. Vnitřní zařízení templu bylo už v roce 1911 převzato náboženskou obcí v Tachově a zčásti použito v její nové synagoze.
V Novém Sedlišti samém bydlí v současnosti jedna jediná židovská rodina. Z nadačního jmění zbyla nadace Efraima Schulhofa v částce 12 tisíc Kč, z níž je každým čtvrtým rokem střídavě tu k etablování se studentům, resp. řemeslníkům, tu dívce ke svatební výbavě propůjčována částka 2 tisíce Kč. Tuto nadaci převzala tachovská náboženská obec do správy.
POŘEJOV
(v originále "PURSCHAU /č. POŘEJOV/" - pozn. překl.), kde se počátkem minulého (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.) století usídlila rodina Freislebenových, než byla poté, co se do ní přiženil muž příjmením Schwager, založena rodina další.
Roku 1841 se tu usadil nějaký z obce Schönbrunn (dnes Studánka - pozn. překl.) pocházející Rothschild, v roce 1850 jistý Löwy a v téže době opět přiženěním do rodiny Freislebenových novomanžel příjmením Popper, takže počátkem šedesátých let devatenáctého století žilo v Pořejově 14 židovských rodin o 95 duších, které se seskupily v jednu náboženskou obec.
Roku 1835 jim byl vykázán za pohřebiště neúrodný bažinatý pozemek v lokalitě zvané "Ried Steigacker" o rozloze 881 m2 (kupodivu se hřbitov se 67 náhrobky zachoval dodnes; pohřbívalo se tu nejen z Pořejova, ale i z Lesné, Bažantova /dnes zcela zaniklá osada německy zvaná Wosant/ a Částkova - pozn. překl.). Při založení hřbitova dostal pozemek č. 1211.
V roce 1850 byl pronajat dům čp. 95 za účelem zřízení školy a modlitebny, o deset let později byl pak celý získán koupí.
V letech 1860-1870 se z Pořejova začaly vystěhovávat židovské rodiny do té míry, že v době, kdy vstupoval v platnost zákon z roku 1890, tu zůstaly toliko čtyři z nich, které se na základě zmíněného zákona připojily k náboženské obci v Novém Sedlišti a teprve po jejím zrušení byly začleněny k té v Tachově. Dne 8. května 1919 byla modlitebna za obnos 700 Kč prodána Juliu Löwymu. Jeho rodina je už jedinou židovskou rodinou v Pořejově (viz snímek obchodu s koloniálním zbožím na webu Zaniklé obce /má jméno Julius Löwy nad průčelím / - pozn. překl.).
DLOUHÝ ÚJEZD
(v originále "LANGENDÖRFLAS /č. DLOUHÝ ÚJEZD/" - pozn. překl.), ves vzdálená 2 km od Tachova, se 120 domy a 650 obyvateli, položená při silnici do Pořejova a Rozvadova (v originále "nach Purschau und Rosshaupt" - pozn. překl.). V této vsi bydleli údajně už v roce 1750 jednotliví Židé, roku 1810 se tu už nacházelo 15 židovských rodin o 95 duších, matriky tu začínají být vedeny rokem 1794.
V roce 1830 zde bylo napočítáno 20 židovských rodin o 116 duších, 1870 18 rodin o 100 duších.
Pocházejí odtud rodiny s příjmeními Auer, Neubauer, Haustein, Schwagerl, Schönauer, Grünhut, Klein, Wolrab, Weidenfeld a Klauber, resp. Glauber. Roku 1839 byly matriky ukončeny, převzal je tachovský rabín Lengsfelder a od té doby jsou vedeny jednotně s tachovskou židovskou matrikou, zatímco obec si uchovala svou samostatnost.
Dne 29. června 1895 byl templ v Dlouhém Újezdě prodán Georgu Tschanerlovi za 240 zlatých, kterážto částka byla převzata pohřebním bratrstvem Chevra kadiša v Tachově.
Zdejší hřbitov byl, zdá se, založen někdy kolem roku 1780. Byla to neplodná halda štěrku na návrší zvaném tu "Ried Hohenackerflur", pozemek č. 915 o rozloze 1554 m2, obsazený zatím hroby sotva způli. Byl zčásti užíván i Židy z Tisové, Studánky a Lesné (v originále "von den Tissaer, Schönbrunner und Schönwalder Juden", dodnes se zachovalo se asi 250 náhrobků, blíže o něm viz Wikipedia, kde se píše i o pohřbech Židů z Částkova a zaniklého Pavlova Studence - pozn. překl.).
V roce 1910 opustila Dlouhý Újezd poslední židovská rodina a od té doby se tu nijaký Žid neusadil.
SCHÖNBRUNN
(dnes Studánka - pozn. překl.). obec vzdálená 2 km od Tachova. má 130 domů a 900 obyvatel a leží při silnici na Schönwald (dnes Lesná - pozn. překl.) a Floss v Bavorsku.
Ke zdejšímu usidlování Židů musilo podle všeho dojít někdy začátkem 19. století (v originále "allem Anscheine nach zu Beginn des vorigen Jhts." - pozn. překl.). Matrika vykazuje první záznam v roce 1808. Roku 1825 čítala ves 14 židovských rodin o 75 duších, roku 1845 11 rodin o 53 duších, roku 1885 3 rodiny o 18 duších. Poslední židovská rodina se vystěhovala v roce 1896. Zdejší Židé, jejichž zdrojem výdělku byl podomní obchod, se poté, co se jim tento zdroj přestal vyplácet, nemohli v této vsi pro její blízkost městu nadále udržet a už v osmdesátých letech odtud začali odcházet.
Ze Schönbrunnu pocházejí rodiny s příjmeními Hornstein, Rothschild, Vogel a Auerbach. Rothschildovi se brzy usadili v Tachově, Vogelovi odešli do Ameriky.
Obec neměla žádné jmění, templ se nacházel v jednom nájemním domě, jako hřbitov sloužil ten v Dlouhém Újezdě, matrika byla roku 1839 převzata rabínem Lengsfelderem a byla od té doby vedena jednotně s tou tachovskou.
TISOVÁ
(v originále "TISSA /č. TISOVÁ/" - pozn. překl.) leží při říšské silnici do Boru u Tachova (v originále "nach Haid" - pozn. překl.), má 77 domů se 400 obyvateli, velkým hospodářským dvorem, který byl kdysi majetkem Windischgraetzovým a byl v dřívějších letech velice často pronajímán Židům. Tento hospodářský dvůr v každém případě už přede dvěma či třemi staletími podporoval usidlování jednotlivých Židů (viz k tomu "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/, s. 85). Židé zde bydlící se připojovali k náboženské obci v Novém Sedlišti. Teprve v devatenáctém století se sdružili v samostatnou náboženskou obec, za což lze děkovat spíše vlivu židovských nájemců dvora, a tak obec přežila jen krátké časové období od roku 1850 do roku 1897. K této obci se připojili i Židé, bydlící v okolních osadách Lhotka, Jadruž a Kumpolec (v originále "Vogelsang, Godrisch und Kumplitz" - pozn. překl.). V samotné Tisové žily rodiny s příjmeními Fischl, Gerber a Kraus. Jeden z Krausů byl delší dobu nájemcem hospodářského dvora.
Matrika zahrnuje období od roku 1868 do roku 1897.
Roku 1870 byl zakoupen dům čp. 56 a adaptován na modlitebnu. Tuto budovu zničil dne 6. března 1891 požár, byla pak postavena znovu a už venkovním vzhledem měla svědčit o svém účelu, tj. měla vypadat jako synagoga. Sousedila s ní škola a příbytek učitelův. V roce 1897 byl templ převzat náboženskou obcí. U příležitosti jedné inventury byla budova templu prodána panu Gustavu Krausovi a prodej byl schválen zasedáním ze dne 10. července 1910.
Gustav Kraus prodal ten dům v roce 1913 Johannu Blobnerovi.
V současnosti nežije v Tisové ani jeden jediný Žid.
ČÁSTKOV
(v originále "SCHOSSENREITH /č. ČÁSTKOV/" - pozn. překl.) je vesnice se 61 domy a 300 obyvateli, vzdálená od Tachova 3 a půl kilometru a ležící při silnici na Nové Sedliště. Kdysi Windischgraetzův zámek a hospodářský dvůr jsou v současnosti ve vlastnictví Žida Eduarda Wernera (v roce 1937 byl usmýkán koněm a majetek byl jeho manželce zabaven německou osidlovací společností - pozn. překl.).
V Částkově se už v roce 1780 usadily dvě židovské rodiny příjmeními Grail a Rosenbaum, později k nim přibyli Kohnerovi. Židé z okolí, a sice ze vsí Úšava a Maršovy Chody (v originále "Uschau und Maschakoten" - pozn. překl.), se s částkovskými spojili a utvořili ještě koncem 18. století náboženskou obec se sídlem v Částkově, poněvadž se tady nacházel největší počet židovských rodin. Roku 1820 tu bydlilo 11 rodin, roku 1835 13 rodin o 89 duších, roku 1855 12 rodin o 54 duších.
V roce 1860 se začali Židé z Částkova vystěhovávat, takže roku 1875 zde zůstalo pouze 5 rodin, a sice rodiny s příjmeními Glaser, Kips, Glaser a 2 rodiny Kohnerovy.
V současnosti se v Částkově nachází jen majitel dvora Werner a jedna rodina Löbnerova. Synagoga se nacházela v domě čp. 34 (ten už v Částkově nestojí - pozn. překl.); kdy bude prodán, není zřejmé.
U Částkova je nápadná ta zvláštnost, že se bratrstvo Chevra kadiša připojilo k tomu tachovskému, zatímco se Židé bydlící v Částkově spolu s těmi z Úšavy a Maršových Chodů přidali poté, co vstoupil v platnost zákon z roku 1890, k náboženské obci v Novém Sedlišti.
SCHÖNWALD
(dnes Lesná - pozn. překl.), ves vzdálená 9 km od Tachova, ležící při okresní silnici Tachov-Zahájí-Floss v Bavorsku (v originále "an der Bezirkstraße Tachau-Waldheim-Floss in Baiern" - pozn. překl.), má 119 domů se 710 obyvateli a je sídlem panství rodu Schirndingů (jeho příslušníci tu žili až do roku 1945 - pozn. překl.).
Židovské rodiny se tu v Schönwaldu začaly usidlovat teprve počátkem devatenáctého století.
Liberální josefínské zákony to i zde v kladném smyslu ovlivnily.
Sklářské hutě v Goldbachu, v Altfürsthütten, ve Waldheimu, v Reichentalu (místa zanikla pod českými místními jmény Zlatý Potok, Stará Knížecí Huť, Zahájí a Hraničky - pozn. překl.) a jinde až dál na bavorské území byla doménou židovských nájemců, kteří byli většinou z Tachova a zůstávali věrni tachovské náboženské obci (viz pozn. /3/). Nepočítali se sice ke členům židovské náboženské obce Schönwald, zdá se však, že zde usedlé Židy činně podporovali.
Vcelku bylo Židům původně vykázáno 5 domů čp. I-V, začátkem padesátých let devatenáctého století obývali však Židé i jiné domy. Kolem té doby nacházelo se v Schönwaldu 16 rodin o 98 duších; zdrojem jejich obživy byl z větší části podomní obchod a maloobchod (jeden z nich vedl se svou ženou Wilhelminou, roz. Wollnerovou, i Moritz Maier, dědeček českého spisovatele Norberta Frýda, rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, autora knihy "Vzorek bez ceny a pan biskup aneb Začátek posledních sto let" z roku 1966, kde je Schönwaldu věnováno poměrně dost místa - pozn. překl.), byli však mezi nimi i sklenáři a koželuzi.
Hlavní kmen obce tvořily rodiny s příjmeními Auerbach, Schwarz a Schmid.
Templ se nacházel v domě čp. 77 (dům tím číslem označený dosud stojí - pozn. překl.) na jeho horním patře, v přízemí pak byla umístěna škola a byt učitelův.
Počátkem šedesátých let devatenáctého století se počala náboženská obec početně drolit. V roce 1880 bydlilo tu v Schönwaldu už pouze 5 rodin o 39 duších, kolem roku 1900 je 4 rodiny. V roce 1892 byla zdejší náboženská obec zrušena a přičleněna k té tachovské. Dne 20. dubna 1900 byl templ prodán Eliasi Schmidovi (u Frýda je psán Eliáš Schmied a po jeho smrti převzal prý roli kantora právě spisovatelův dědeček Maier - pozn. překl.) s tou podmínkou, že horní patro bude sloužit výhradně bohoslužebným účelům. Tato služebnost rokem 1927 vyhasla a dům byl prodán jinověrci.
V současnosti bydlí v Schönwaldu toliko 3 židovské rodiny.
Poznámky:
/1/ Domek na tomto místě, snad dnešní čp. 471, byl ještě koncem 16. století zván také "Häusl zum Judenfriedhof" (tj. "domek u židovského hřbitova" - pozn. překl.), V domech čp. 472 až 474 (žádný ze 3 zmíněných domů už ovšem v Tachově nestojí - pozn. překl.) byly ještě před 30 lety k vidění vestavěné náhrobní kameny se znatelnými nápisy.
/2/ Na hřbitově se také ještě nacházejí fragmenty náhrobků z oné doby.
/3/ V roce 1623 tvrdil tehdejší zástavní majitel v jednom podání, že "Judenhäuser seien nur 4 gebaut", ačkoli už v roce 1606 jich město převzalo už 6.
/4/ Zástavním majitelem panství byl v oné době Jan Popel z Lobkovic (v originále "Johann Poppel von Lobkowitz" - pozn. překl.).
/5/ V tehdejší době ovšem, kdy byla kanalizace obyvatelstvu čímsi úplně cizím, stékaly se tu všechny odpadní vody s výkaly dohromady v jednu obrovskou kaluž, která občas činila ulici neprůchodnou. Židé si sice pomáhali tím, že v městské hradbě proráželi při zemi malé otvory, jimiž mohla nahromaděná odpadní vody postupně odtékat, nahromaděné výkaly ovšem zůstávaly ležet. Teprve po požáru v roce 1818 byla městská hradba mezi domy čp. 518 a 125 (oba dva domy dosud v Tachově stojí - pozn. překl.) jeden a půl metru pod úrovní okolní půdy a metr nad ní proražena v šířce jednoho metru tak, aby tudy mohl vést kanál.
/6/ Při zadních průčelích domovních dvorů a městské hradbě byl poměrně velký prostor, který sloužil jako přístupová cesta k městským hradebním věžím. Tato cesta měla jedno vyústění na místě stájí domu čp. 104 a druhé vyústění na místě, kde dnes stojí dům čp. 125. Koncem osmnáctého století se stalo městské opevnění bezpředmětným a plochy mezi hradbami a domy resp. dvory byly přiděleny tehdejším majitelům sousedních parcel, čímž domy čp. 511 až 518 získaly dvory ta k prostorné, že mohly sahat až k hradbě samé.
/7/ Černý úřední protokol 43.
/8/ Článek 30 cechovního řádu.
/9/ To jsou domy čp. 511 až 518.
/10/ Tento požár měl pro Židy velmi zlé následky. Vypukl při nočním pečení macesů u Isaka Samuela Blocha v Judengasse. Následkem této okolnosti a také proto, že při požáru přišlo o život pět lidí, byla celá vina přičtena Blochovi a nenávist proti všem Židům se stala očividnou. Nebyla nouze o demagogy a došlo by k vraždám a plenění, kdyby Židy nevzala v ochranu zdejší garnizóna. Bloch musel ovšem prchnout a usadil se v Novém Sedlišti (viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/).
/11/ V citronově žluté pozemkové knize Fol. 12 je jedna kupní smlouva pro vícerodinný dům (v originále "Teilhaus" - pozn. překl.) II,1 mezi Jakobem Judou (Jakob ben Juda-Jakob Adler) a Anschlem Löwym, podle níž prvně jmenovaný tu část koupil za obnos 1100 zlatých. Tato kupní smlouva byla uzavřena ještě před založením pozemkové knihy.
/12/ V jednom rukopise z pozůstalosti Nachuma Sofera, který se přes všechna nebezpečí zachoval dodnes a doputoval až do rukou rabína Dr. Wohla a od něho do vlastnictví prof. S.H. Liebena (jeden ze zakladatelů Židovského muzea v Praze, jeho žena zahynula v Osvětimi, oba synové prchli do Velké Británie, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), nacházíme slova zvlášť prokazující čest čest a chválu rabínu Raschwitzovi. Rabín Nachum Sofer byl během světové války (rozuměj první světové války - pozn. překl.) sem evakuovanými uprchlíky opuncován za zázračného rabína, k jehož hrobu i dnes míří stovky poutníků (v originále "zu dessen Grabe noch heute Huberte wallfahren" - pozn. překl.). Za rabína Raschwitze musela talmudistická škola v Tachově dosáhnout svého největšího rozkvětu. Vyšli z ní vynikající učenci, zejména ovšem ti tachovští (v originále "namentlich Tachauer" - pozn. překl.). Mezi jinými rabín Elasar Bloch, který po rabínském působení v Prostiboři (v originále "in Proswerk" - pozn. překl.), trávil sklonek života v Tachově a také tu zemřel 23. ledna roku 1833 (v originále 3. Schebat 5593 - 23. Jänner 1833, viz i Geni.com - pozn. překl.), či Abraham Adler (viz Geni.com, podle této webové stránky se narodil v Tachově roku 1790 a zemřel 5. září 1869 v Myslkovicích - pozn. překl.), rabín v Biskupicích (http://www.posamentir-stein.de/abrahamadler.html uvádí ho jako učitele v Myslkovicích /viz zde i foto tachovského náhrobku/ s poznámkou "nicht Biskupitz" jako opravou Schönova omylu! - pozn. překl.), prapředek choti prof. S.H. Liebena v Praze. Za rabína Schemuela Hakohena pozbyla talmudistická škola v Tachově svého věhlasu a po jeho smrti zcela zanikla. Hakohenovým nástupcem zdá se být Markus Egerer. který se označuje jako "gewesener Sub-Kreisrabbiner".
/13/ "Flusshäuser" (česky označované i "flusárny" - pozn. překl.), obvykle zvané "Pottaschehütten" (tj. "výrobny drasla /potaše/ - pozn. překl.), byly vyhledávány jako předmět nájmu (v originále "waren gesuchte Pachtungen" - pozn. překl.), poněvadž slibovaly dobrý zisk za dobrých příležitostí k pobytu (v originále "versprachen einen guten Erwerb bei guter Wohnungsgelegenheit" - pozn. překl.). Položeny při vodních tocích a odtud zvány "Flusshäuser" (v originále "an den Flüssen gelegen", Schön se tu ovšem mýlí: "der Fluss" má i podle Jungmannova slovníku vedle významu "řeka" také významy "sůl z dřevného popela, lesní sůl, krušec, drslo, Pottasche", i česky byly podle časopisu "Naše řeč" pro draslo používány výrazy "flus" či "salajka", viz stať Libuše Olivové-Nezbedové Apelativum flusovna - pozn. překl.) nabízely nejlepší možnosti k získání dřevného popela: výroba potaše byla tím spojena s nepatrnými náklady. Od vynálezu sanytru (v originále "seit dem Anfinden der Strassfurter Kalisalze", má být ovšem "Stassfurter Kalisalze" a i česky se hovořilo o "stassfurtské soli" - pozn. překl.) ovšem tento způsob výroby zcela zanikl. Tachovskými Židy byly tyto domy obvykle nazývány "Holzhäuser".
/14/ Cechy měly jak známo svá vlastní privilegia, z čehož vyplývá, že židovští příslušnící cechů nepodléhali zásadě "uzavřeného počtu" (v originále "Numerus clausus" - pozn. překl.); nacházíme proto židovské cechovníky (v originále "jüd. Zunftgenossen" - pozn. překl.), postupující svá familiantská práva (židovský familiant byl Žid, který měl právo založit rodinu - pozn. překl.) svým mladším bratrům. Také Seligmann Adler měl své familiantské právo, kterého nabyl jako prvorozený syn, postoupil svému mladšímu bratru Emanuelovi.
/15/ Domy čp. 410 a 434 v Tachově byly zatíženy dlouholetými nájemními smlouvami ve prospěch Nathana Blausterna (Pozemková kniha města Tachova, Lit. F). V tomto břemeni je každopádně utajena skrytá kupní smlouva.
/16/ Dne 26. února 1791 prodal Josef Steinhauser, přísežný ranhojič (v originále "beschworener Wundarzt", má být ovšem "geschworener Wundarzt" - pozn. překl.) v Tachově, tachovskému chráněnému Židovi (v originále "dem Tachauer Schutzjuden" - pozn. překl.) Wolfu Sternovi dům čp. 73, nově 125/126, IX 1/4 v Judengasse (Pozemková kniha města Tachova, Lit. C, Fol. 409). Tento záznam v pozemkové knize nebyl kupodivu ze strany úřadů zpochybněn; naopak se nachází v Pozemkové knize města Tachova, Lit. F. Fol. 555, ještě záznam následující: "Der Schutzjude Wolf Stern verkauft seinem Sohn, dem Schutzjuden David Stern, am 1. März 1807 das halbe Haus sub IX 1/4 125" (tj. "Chráněný Žid Wolf Stern prodává svému synovi, chráněnému Židovi Davidu Sternovi, dne 1. března 1807 poloviční dům čp. IX 1/4 125." - pozn. překl.). Dům IX (519) se nachází naproti domu čp. 125. Na tento dům dal Wolf Stern do citronově žluté pozemkové knihy zanést i kupní smlouvu domu čp. 125 jako IX 1/4, poněvadž právě on mu připadal pro svou výhodnou polohu jako objekt k této akci nejpříhodnější.
/17/ Podle rodinné tradice dostal Josef Dorn za tento záslužný čin od vrchnosti - tehdy to už byl šlechtický rod Windischgraetzů - k užívání pro sebe a pro své potomky jedno pole. Když se o to jednou rodina zapomněla ucházet a později proto ucházela, bylo žadatelům dáno na vědomí, že to právo propadlo, poněvadž se ho nebylo domáháno v pravý čas.
/18/ Podle jedné tradice rodiny Adlerových, z níž pochází choť prof. S.H. Liebena, utrpěla jedna prapředkyně, roz. Austerholzová z hrůzy, že všechny její peníze, opatrované na půdě v hrncích plných stříbrných dvacetníků, byly zničeny požárem, takový šok, že předčasně porodila a následkem toho utrpěla smrt.
/19/ Nephtali Schweizer z Nového Sedliště přesídlil už počátkem devatenáctého století do Tachova a chtěl odtud rozvinout svou živnost, obchod s ovčí vlnou, k čemuž mu bylo ovšem zapotřebí množství rozlehlých prostor. Činil si vzhledem ke svému jmění nárok i na větší příbytek. Po různých nezdařených pokusech najít v sídelní oblasti nějaký vhodný pozemkový komplex za účelem stavby přiměřené budovy, přišel mu požár v roce 1818 velice vhod. Koupil od Davida Sterna spáleniště domu čp. 125 s pozemkovým komplexem k němu náležejícím, který byl svého času při převodu pozemkových práv bývalého opevnění tomuto domu přiřčen a zřídil tam velkou krásnou obytnou budovu s rozlehlými špýchary, stájemi a sklady. Tento dům stojí ještě dnes na původním místě a je ve vlastnictví stavebníkovy pravnučky. Schweizerovi se ovšem nepodařilo vložit svůj majetek do pozemkových knih k vlastnímu prospěchu. Guberniálním výnosem z 2. března 1820 připadl i on nazpět prapůvodnímu vlastníku Josefu Steinhäuserovi, přísežnému ranhojiči v Tachově. Všechny Schweizerovy snahy o nápravu měly jen ten výsledek, že mu bylo přiznáno zapsat sumu stavebních nákladů ve výši 8000 zlatých na ten dům jako pohledávku v jeho prospěch. Teprve jeho synovi, Dr. Josefu Vinzenzi Schweizerovi - který pro zamýšlenou kariéru vojenského lékaře přestoupil ke katolictví - mohl být poté, co získal v Tachově měšťanské právo - tento dům připsán na jeho jméno. Tomuto Dr. Schweizerovi se podařilo dosáhnout aktem císařské milosti, že na základě nejvyššího usnesení z 26. dubna 1843 bylo povoleno paní Therese Gellertové, roz. Schweizerové, sestře Dr. Josefa Vinzenze Schweizera, získat dům čp. 125 koupí a vlastnické právo na tento dům vložit ve svůj prospěch do pozemkových knih. To se i stalo 8. února 1844 (Pozemková kniha města Tachova, Lit. H, Fol. 175).
/20/ Lazar Bloch, rabín v Prostiboři (v originále "Rabbi Lazar Bloch, Rabbiner in Proswerk" - pozn. překl.), zemřel v Tachově dne 22. ledna 1833 (viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/, s. 100). Adler Abraham, učitel v Biskupicích (viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/, s. 94 a pozn. /12/ s upozorněním na chybu v údaji "in Biskupitz" - pozn. překl.) Emanuel Hirsch, kantor a řezník v Pořejově (v originále "Vorbeter und Schächter", hebrejsky "chazan" a "šochet", o Hirschovi s údaji o jeho narození v roce 1779 a skonu 15. října 1851viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/, s. 126 - pozn. překl.).
/21/ Tento rukopis, který se zachoval po rabínu Nachumovi jako jediný, byl předáván v Tachově jedním rabínem druhému, až byl zde zesnulým rabínem Dr. M. Wohlem učiněn darem panu prof.Dr. S.H. Liebenovi v Praze. Blíže o rabínu Nachumu Soferovi viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" (1927).
/22/ Už na konci osmnáctého století nacházíme příjmení Löwy, Adler, Bloch a ještě jiná mezi nájemci sklářských hutí a flusáren. Ve flusárnách, jak už jinde zmíněno, se vyráběl potaš. Ačkoli byly tyto podniky od Tachova i značně vzdáleny a často ležely v blízkosti jiných náboženských obcí, zůstávali nájemci pocházející z Tachova věrni mateřské obci (v originále "Muttergemeinde" - pozn. překl.) a platili také dále příspěvek na ně připadající, k čemuž se i písemně zavázali. Jedno takové prohlášení leží přede mnou a zní takto (v Schönově originále ovšem německy - pozn. překl.): "Tachovský familiant pan Moritz Bloch, nyní v Pamferově Huti (v originále "in Pamperhütte" - pozn. překl.), zaplatil jako člen tachovské náboženské obce starostovi Adamu Hellerovi do roku 1847 '11/C in 10/20 Stück' a se starostou Adamem Hellerem se dohodli. že dokud pan Moritz Bloch není bydlištěm v Tachově, bude od roku 1847 dále každoročně platit zdejší náboženské obci '4/C 10/20 Stück'. Tachov dne 28. července 1847. Emanuel Hirsch."
/23/ Pinax z roku 1839 se statuty Lengfelderem vypracovanými a sepsanými se zachovala až dosud a vykazuje hned při založení bratrstva stav členstva o počtu 34 osob.
/24/ Protokol o smlouvě z 1. srpna 1847 se zachoval a zní takto (v Schönově originále ovšem německy - pozn. překl.): Dne a roku níže uvedeného se mezi deset let tu fungujícím kazatelem a učitelem náboženství panem Salomonem Lengfelderem, familiantem na panství Tachov, a starostou tachovské židovské obce s určením posledně zmíněného uzavírá následující dohoda. Jelikož zdejší židovská obec cítí obecnou potřebu duchovního pastýře k podpoře náboženského života a k pokroku ducha vůbec, neméně i nezbytnost dohledu na výuku dorůstající mládeže, přijímá shora zmíněného pana Salomona Lengfeldera ode dnešního data na tři následující roky, totiž od 1. srpna 1847 až do konce roku 1850 jako místního rabína (v originále "als Local-Rabbiner" - pozn. překl.) za následujících podmínek: a) Každého šabatu a na každý svátek má pan rabín Salomon Lengfelder pronést kázání. b) Má vést matriky. c) Za dva z obce zemřelé podle jejich testamentu konat jednu modlitbu denně. I. Za to se obec zavazuje v přesvědčení jednoho za všechny a všech za jednoho poskytnout panu rabínu Salomonu Lengfelderovi roční plat "pro 160 C/ C.M.", slovy jedno sto šedesát zlatých konvenční měny, který mu vydá ve čtvrtletních splátkách pokladník při obci. II. Tak dlouho, jak bude pan Salomon Langfelder v úřadě starosty náboženské obce, bude i mít v jejím domě čp. IV (v originále in dem Gemeindehaus" - pozn. překl.) prostorný volný byt. III. Poněvadž toto přijetí bylo ode dneška ujednáno toliko na tři roky, bylo pro budoucnost stanoveno, že v případě, kdyby mělo dojít po uplynutí oněch tří roků ke zrušení této dohody, hodlá obec oznámit
výpověď o půl roku dříve, tj. 1. února 1850, a muselo by se to učinit písemně; panu rabínovi naproti tomu je povolena ta výhoda, že on může oznámit odchod už v oněch třech letech, a to jen čtvrt roku před ním. Tachov, dne 1. srpna 1847.
/25/ Onen regulativ se zachoval až dosud.
/26/ Dědičně usedlé židovské rodiny v Tachově měly tato příjmení: Adler, Steiner, Bloch, Stern, Blaustern, Engl, Heller a Nadler. Rodina Sternova se už kolem roku 1770 rozdělila na Sternovy a Blausternovy, z rodiny Nadlerovy vzešla rodina Österreicherova, z jedné rodiny Blochovy rodina Glauberova. Posledně zmíněná vymřela v mužské linii. Rodina Glauberova žijící tu dnes pochází z Dlouhého Újezda. Rodiny Blausternova a Nadlerova vymřely, rodiny Hellerova, Englova a Sternova se zcela vystěhovaly, dvě naposled zmíněné z větší části do Ameriky. Do Ameriky odešlé rodiny na svůj domov nezapomněly a jak často jen se jim nabídne ta možnost, navštěvují jej a pamatují naň při pořizování, jako teprve před nedávnem Josef Auer, nar. 2. září 1876, zemř. v St. Louis U.S.A. dne 30. října 1928, který v závěti pamatoval na svou domovskou náboženskou obec v Tachově částkou 500 dolarů.
/27/ Za čtení z Mišny dostával ve shodě se statuty rabín 2 zlaté 10 krejcarů pro smuteční měsíc a 52 krejcarů pro výroční dny. Tento statut byl na zasedání konaném 7. prosince 1898 změněn. Spolky se zavázaly platit paušální příspěvek jako přínos k rabínově platu, za což byl rabín smluvně povinován v dotyčných dnech číst úryvek z Mišny. Zajímavý je také rabínem Schidlofem vypracovaný úvod ke statutům tohoto spolku (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Stanovy ženského spolku Talmud Tora v Tachově, založeného ve svátek Pesach (v originále "am Osterfeste", což se někdy překládá jako "židovské Velikonoce" - pozn. překl.) roku 1856 jako sváteční oběť, aby Boží dobrotivost svou všemohoucí ochranou zvláště bděla nad naší přeslavnou Matkou vlasti, vznešenou císařovnou Alžbětou (v originále "damit die Allgüte mit ihrer schützenden Allmacht besonders wache über unserer glorreichen Landesmutter, der erhabenen Kaiserin Elisabeth" - pozn. překl.), poněvadž se Její Veličenstvo tehdy nacházelo v požehnaném stavu, aby se tak Ono (v originále "um damit hochdieselbe" - pozn. překl.) těšilo šťastnému vyplnění svých tužeb."
/28/ Úřady vycházely náboženské obci jak jen možno vstříc. Na bezpečnostní nedostatečnosti templu se nedalo nic měnit, bylo to prostě technicky nemožné. Znovu a znovu se prodlužovala lhůta k odstranění závad, aby byla obec uchráněna toho, že jí bude templ uzavřen; majitel vícehodinného domu Adolf Engl ovšem neustal se svými stížnostmi, až celá věc přerostla ve skandál; materiální poměry nakonec Engla donutily prodat svůj domovní podíl náboženské obci.
/29/ Tady se vyjevuje celá bída oné doby. Náboženská obec napjala všechny síly, aby jubilantovi vymohla ocenění důstojné rabínského stavu. Připouštěl se pouze záslužný kříž, jak to bylo normou pro čtyřicetileté setrvání ve službě. Takového ocenění se náboženská obec cítila povinna zříci, takže k nijakému vyznamenání vůbec nedošlo.
/30/ Majiteli židovských domů byli: čp. 511 schornsteinští dědici, čp. 512 Nathan Stern, čp. 513 Emanuel Stern, čp. 514 Lotti Hamburgerová, Babette Sternová, Therese Sternová, Sophie Löwithová, čp. 515 Heinrich Adler, čp. 516 náboženská obec, čp. 517 Anna Rothschildová a náboženská obec, čp. 518 náboženská obec, čp. 519 Löwy, čp. 520 náboženská obec, čp. 521 Platzer, dům čp. 522 nestál v dosahu požáru a zůstal ohně ušetřen, zato vyhořel dům čp. 104, který sice židovským domem nebyl, byl však majetkem jednoho Žida. V knize "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/ od Josefa Schöna (autor textu tu hovoří sám o sobě - pozn. překl.), kterou vydalo nakladatelství jménem Jüdischer Buch- und Kunstverlag v Brně, je ten starý, stejně jako ten nový templ zcela podrobně popsán.
/31/ Jako obvykle bylo přitom několik mincí zapuštěno do základního kamene. Mohla se nejspíše rozšířit fáma, že jde o větší obnos peněz, neboť následujícího dne našli dělníci na začátku svého konání zřetelné stopy pokusu vypáčit uzávěr. Cementový kryt však už zatvrdl natolik, že dokázal tomu pokusu vzdorovat.
/32/ Zastavěná plocha templu a obytného domu má výměru 831 m2, u dvora a zahrady to činí 198 m2 a jako
taková sestává z parcel někdejších domů čp. 515, 516, 517 a 518. Spáleniště domu čp. 520 bylo prodáno a na jeho místě byly postaveny stáje, čp. 519 zastavěno nebylo. Na stavební parcele domu čp. 511 vznikla budova kina (kino Hraničář bylo demolováno až v letech 1988-1989 Okresním stavebním podnikem - pozn. překl.), z čp. 514 jen prodloužení úzké uličky, která byla nejnověji přejmenována na "Judengasse", zatímco "Judengasse" nesla nyní jméno "Tempelgasse" (nyní, jak už zmíněno, ulice Karla Havlíčka Borovského - pozn. překl.), čímž ovšem přišla historická kontinuita vniveč (v originále "wodurch der letzteren der historisme Charakter verloren ging" - pozn. překl.). Blíže viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/.
/33/ Hřbitov je zcela blízko města, nedaleko městského chudobince, který byl zřízen na místě někdejšího také už zmíněného kostelíka "in der Au" (tj. "v nivě" - pozn. překl.). Hřbitovní parcela má číslo 3118, lokalitě se německy říká "Ried Fohra" (v ulici "Am Fohra" /dnes Na Výspě/ vzniklo v letech 1937-1941 jižně od řeky Mže na návrší směrem k Velkému Rapotínu /německy Groß-Gropitzreith/ první tachovské sídliště, které získalo označení "Fohra-Siedlung" - pozn. překl.) a má výměru 2536 m2. Vchod se nachází na jeho západní straně (blíže o starém hřbitově viz Wikipedia, o novém viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nový_židovský_hřbitov_v_Tachově, za zmínku stojí i webová adresa http://raw-nachum-sofer-tachov.blogspot.cz/ - pozn. překl.). Hned při vstupu padne pozornému návštěvníkovi do oka řada náhrobních kamenů, označená toliko jmény zdejších rabínů. První z nich patří rabínu Schidlofovi, druhý rabínu Schemuelu Hakohenovi, třetí rabínu Jehudovi Löbu Raschwitzovi, čtvrtý rabínu Nathanu Schakovi, pátý neznámému manželskému páru, šestý jednomu rabínovi, jehož náhrobní nápis už nelze rozluštit, sedmý rabínu Arjemu Löbu Cordoverovi, zvanému Arje Löb Tortschiner podle svého bydliště Torczyn (web Zaniklé obce uvádí jeho jméno ve znění Arje Leib Ben Abraham Cordovero zvaný Torczyner, blíže o jeho rodu viz Geni.com - pozn. překl.), autorovi knihy Pne Arje sutta (sbírka glos a homilií k Pentateuchu z roku 1720, vyšla rok předtím, než "Torczyner", uprchlý před pogromy z Torczyna /dnes ukrajinský Torčin/ dne 15. května 1721 v Tachově skonal /předtím působil i v Chebu, viz kniha "Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischen Herkunft", vydaná vídeňskou Rakouskou Národní knihovnou v roce 2002, s heslem o něm - pozn. překl.). Podle sdělení Jeho Ctihodnosti vrchního rabína Dr. Brodyho (blíže o něm viz Wikipedia, byl potomkem českého rabína Abrahama Brody /1640-1717/, narodil se v Ungváru, zemřel 7. května 1942 v Jeruzalémě - pozn. překl.) byl týž (rozuměj Torczyner - pozn. překl.) rabínem v Zamośći (viz o nacistickém plánu s celou oblastí za války Wikipedia - pozn. překl.) a žil nějaký čas v Chebu, kde se zdržoval jako učitel v domě význačného muže jménem R. Elija (podle jiného pramene v učebním zařízení zvaném podle židovského spolku "Beth Hamidrasch Tora Talmud" - pozn. překl.) a byl po přijetí téhož v Tachově návštěvou překvapen smrtí. Osmý hrob patří rabínu Nachumu Soferovi. O něm blíže viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/ a rovněž "Sagen von Rabbi Nachum Sofer in Tachau" od Josefa Schöna (text, viz celý na webové adrese Raw Nachum Sofer Tachov, vyšel roku 1933 v č. 3-4 časopisu "Zeitschrift für die Geschichte der Juden in der Tschechoslowakei", který vydával v Brně Hugo Gold (1895-1974, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Devátý hrob patří nedávno tu zemřelému rabínu Dr. Mosesi Wohlovi. V roce 1933 byl zřízen v Tachově nový hřbitov, který byl následně předán k užívání (viz o něm výše zmíněné heslo na Wikipedii - pozn. překl.).
/34/ V jednom protokolu ze zasedání s datem 1. Adar 5516 (tj. 2. února 1756 - pozn. překl.) je zaprotokolováno, že Leb Dissa celý svůj dluh s datem "Adar 5506" (tj. únor-březen 1746 - pozn. překl.) k dnešnímu dni tj. do toho s datem "Adar 5516" hotově a řádně splatil. Míněna je rozhodně ves Tisová (v originále "Dorf Tissa" - pozn. překl.), viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/.
/35/ Tento Bloch musel kvůli požáru, který vypukl v jeho domě roku 1748, zachvátil téměř celé město a jemuž padlo za oběť i pět lidských životů, z Tachova prchnout a usadit se v Novém Sedlišti, kde tím založil tamní rodinu Blochovu. Viz "Die Geschichte der Juden in Tachau" /1927/.
/36/ Podle jedné pověsti měla být tato skříň původně určena pro klášterní kostel v Kladrubech (v originále "für die Klosterkirche in Kladrau" - pozn. překl.), pro který se prokázala být příliš malá a byla z tohoto důvodu předána náboženské obci v Novém Sedlišti. Najít oporu k tomuto tvrzení nelze ovšem najít v nijaké knize a nebude to každopádně nic jiného než nějaká pohádka.
/37/ Ten obnos je ovšem velice nepatrný, musíme arci stále akceptovat skutečnost, že ve vyúčtování uvedená mříž je táž, která byla užita pro novou synagogu v Tachově, navíc pak obnos v každém případě bude odpovídat tehdejší ceně peněz. Konečně i dnes nacházíme ještě v docela malých hnízdech mezi kovářskými řemeslníky výslovné umělce, kteří si svého umění nejsou vůbec vědomi a za nepatrnou odměnu vytvářejí umělecká díla.
/38/ Tito funkcionáři vyjadřují své uspokojení a zvláštní uznání nad zaknihováním majetkových práv ve starém templu, které tak korektně provedl zesnulý More Zedek Monoah v roce 5529 (tj. 1769 - pozn. překl.) a které jim jejich úkol podstatně ulehčuje.
Židé a židovské obce v Čechách v minulosti a přítomnosti (1934), s. 631-645
Třeba asi hned poznamenat, že pod názvem "Die Geschichte der Juden in Tachau", tedy skoro týmž jako i tak dost obsáhlý text ze sborníku Hugo Golda, který mu sice dal i souhrnný český titul (ten německý zní "Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart"), některé příspěvky v něm, jako zrovna ten tachovský, jsou v něm ovšem otištěny toliko německy (proto jsem se do překladu pustil), vyšla už roku 1927, tedy o plných sedm let dříve, v témže brněnském židovském nakladatelství Jüdischer Buch- und Kunstverlag kniha, která má dokonce rodopisnou přílohu, abecedně vypočítávající tachovské židovské rodiny se životopisy ratolestí na jejich rodokmenu. To by bylo románů, sem se však rozhodně všechny nevejdou! Románový je ostatně příběh samotného autora textové ukázky. Narodil se 3. srpna roku 1860 v Uherském Brodě jako syn Abrahama Schöna a jeho ženy Pauline, roz. Ecksteinové a jak sám píše v předchozím textu, stal se ve 12 letech "vater- und mutterlose Waise", tj. oboustranným sirotkem, který se v té době "aus Mangel jeder Waisenfürsorge", tj. z nedostatku jakékoli sirotenské péče, musel protloukat životem zcela sám. Teprve ve 25 letech dokončil přesto učitelský ústav, jeho učitelské kariéře však učinil přítrž tzv. "Lex Lienbacher". Dne 24. dubna 1887 se Josef Schön oženil s Cäcilií, roz. Braunovou (nar. 9. února 1861 - zemř. 17. února 1925), dcerou Salomona Brauna a Franzisky, roz. Braunové. Měli spolu sedm dětí: syna Adolfa, nar. 1. ledna 1890 a sezdaného 2. listopadu 1924 s Else, roz. Harpmannovou z Prahy, dceru Hedwig, nar. 5. června 1891 a sezdanou 3. října 1926 s Ignatzem Popperem z Českých Budějovic, dceru Giselu, nar. 30. září 1892 a sezdanou 30. listopadu 1924 s Jakobem Quittnerem z Uherského Brodu, syna Friedricha, nar. 17. května 1894, syna Moritze, nar. 12. srpna 1897, syna Leopolda, nar. 30. května 1899, a konečně dceru Fanny, nar. 1. května roku 1901. Začínalo dvacáté století a hlava rodiny nemohla tušit, co v něm všechny čeká. Od roku 1906 začal zpracovávat dějiny Židů v Tachově, kde byl od 1. ledna 1903 vrchním kantorem a učitelem židovské náboženské obce. Připravované dílo bylo zničeno požárem z jara roku 1911, který zničil i tachovskou Judengasse v její někdejší podobě. Už 2. prosince téhož roku však mohl být položen základní kámen k nové krásné synagoze, následujícího roku předané k užívání. Patnáct let nato odevzdal Schön novou souhrnnou práci o dějinách Židů v Tachově, sedm let poté pak přispěl do Goldova sborníku textem, který tu podáváme v českém překladu. Bydlil v učitelském bytě v obecním domě tachovské "Kultusgemeinde" v ulici Tempelgasse čp. 518. V listopadu 1938 byla městská synagoga vypálena nacisty o tzv. "křišťálové noci" (obecní dům se zahradou, plotem i vstupní brankou dosud stojí, na místě vypálené svatyně roste velká hrušeň). Josef Schön uprchl z Tachova před nacisty do rodného, po roce 1939 protektorátního Uherského Brodu, odkud byl dne 27. ledna roku 1943 transportem Co pod č. 979 přepraven do Terezína, kde ho 4. října 1943 jako třiaosmdesátiletého starce čekala potupná smrt. Z jeho početné rodiny se útěkem do USA zachránil jen syn Moritz.
- - - - -
* Uherský Brod / Tachov / Nové Sedliště, Staré Sedliště / Pořejov / Dlouhý Újezd / Částkov / Lesná / † † † Terezín
