ROBERT SCHOLZ
Mistra Vyšebrodského Klanění svatých Tří králů*
Jedno z vrcholných děl české malířské školy
Legenda o třech mudrcích z Východu, kteří putovali, jak nás o tom zpravuje evangelista Matouš, za nebeskou hvězdou až k betlémské stáji, aby vzdali úctu Božskému Dítěti, byla za všech dob oblíbeným námětem výtvarného umění. Každá epocha usilovala o to, vyčerpat niterný obsah tohoto tématu slohem své formové řeči.
Jedním z umělecky nejvzácnějších zpodobení legendy o Třech králích je to, jež nám zanechal "Mistr Vyšebrodského cyklu". Vyšebrodský mistr je první historicky doložitelnou osobností období gotické deskové malby označovaného jako "česká škola" (v originále "als 'Böhmische Schule'" - pozn. překl.) a představujícího v letech 1350-1450 opravdu jedinečný výkvět středoevropského umění. Malířství je vedle architektury a plastiky nejhodnotnějším produktem oné skvělé epochy, ve které za vlády obou panovníků lucemburského domu, tj. Karla IV. (1346-1378) a Václava IV. (1378-1419) dosáhla česká královská koruna nejen rozhodujícího vlivu v římskoněmecké císařské říši, nýbrž kdy z Prahy jako sídelního města císařova vyzařoval do celé střední Evropy vrcholný rozkvět kultury a umění. Česká malířská škola je ve svém dějinném vývoji a samotném svém charakteru od základu odlišná od umění všech ostatních národních a kmenových oblastí tehdejší střední Evropy. Je také, co se týče počtu a hustoty místního výskytu dochovaných svých děl s ohledem ovšem i na jejich dalekosáhlý umělecký vliv nadřazena všem jiným územím, a to i západní Evropy včetně. Česká malířská škola 14. století a prvé půle století 15. byla, jak musí přiznat i jazykově české (v originále "tschechische" - pozn. překl.) umělecké bádání, nesena většinou německými mistry. Záznamy z registru pražského malířského cechu, prvního malířského společenstva na severu Evropy vůbec, založeného kolem roku 1320, dokazují převahu umělců německého původu (nejstarší statuta Staroměstského malířského cechu se dochovala z roku 1348, univerzitní profesor Matthias Pangerl pak, samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, vydal ve Vídni roku 1878 knihu Das Buch der Malerzeche in Prag /1348-1465/, ještě téhož roku v Praze ovšem s úplným svým textem kriticky komentovanou Adolfem Paterou a Ferdinandem Tadrou ve spise pozměněného názvu Das Buch der Prager Malerzeche ovšem s českým už podtitulem Kniha bratrstva malířského v Praze a docházejícím k opačnému závěru, totiž že citovaný středověký pramen naopak dokazuje převahu českou /od roku 1348 do roku 1420 zapsáno prý 60 českých a 30 jen německých mistrů/ viz i text Zikmunda Wintera na webových stránkách Čítanka.cz - pozn. překl.).
Zvláštní charakter výtvarných prací "české školy" spočívá v tom, že tu umělecké vlivy Jihu a Západu byly domácími silami nejen v bohaté míře přijímány, nýbrž jimi i zpracovány a znovuutvářeny ve sloh veskrze samorostlý. Tato slohová epocha dokazuje jedinečnou asimilační schopnost německého umění. Centrem české školy byla pražská rezidence a věda o umění nedokázala dlouhou dobu nalézt uspokojivé vysvětlení pro skutečnost, že právě v jižních Čechách se nachází tak značný počet děl této školy, mezi nimi i proslulé oltářní fragmenty obou velkých mistrů této epochy, totiž mistra Třeboňského a Vyšebrodského (v originále "des Meisters von Wittingau und Hohenfurth" - pozn. překl.). Novější bádání dodalo dokonalou odpověď v tom smyslu, že pod pevnou vládou pánů z Rožmberka byla jediná záruka toho, aby umělecké poklady zůstaly uchráněny před nájezdy a pleněním husitského zbrojného lidu. To však v nijakém případě nevylučuje, že vedle Prahy existovala také nějaká vlastní malířská škola jihočeská s dílnou mistra Vyšebrodského jako svým centrem.
Mistr Vyšebrodský stojí na uměleckém rozhraní a uvádí svým kolem roku 1345 vzniklým cyklem (Antonín Friedl jej v titulu své knihy z roku 1934 /1937 vyšla německá verze/ nazval Pasionálem mistrů Vyšebrodských - pozn. překl.) dobu rozkvětu gotické deskové malby v Čechách, které bylo jako vybranému (v originále "hochgezüchtete" - pozn. překl.) odvětví dvorského a klášterního umění dopřáno trvání pouhých sta let, aby spolu s ním došla zániku ve zmatcích pohusitské doby. Obraz tříkrálovské legendy patří k této řadě devíti maleb, které se od nepaměti nacházejí v majetku cisterciáckého kláštera vyšebrodského, založeného už v roce 1230 (správně má být 1259! - pozn. překl.) a které zajistily jménu idylického městečka na horním toku řeky Vltavy (Moldau) uměleckohistorickou proslulost na celém světě. Těch devatero obrazů, přenesených později do sbírek Národní galerie v Praze, mělo podle všeho zdobit hlavní křídlový oltář vyšebrodského klášterního chrámu, jiní badatelé se však domnívají, že byl cyklus umístěn snad v refektoriu nebo v křížové chodbě kláštera. Záhada souvztažnosti a geneze obrazů tohoto slavného cyklu nemůže být nejspíše objasněna už nikdy.
Krása obrazu Klanění svatých Tří králů spočívá v půvabu novosti právě probuzeného slohu, slohu osobitého ražení, kterým se Vyšebrodský mistr pokouší vyvázat z pout přísné lineární abstrakce, dosavadní středověké malbě tak vlastní. Autor obrazu usiluje podat dané téma očím zbožného diváka s větší, dosud nezvyklou plasticitou. Tato snaha o jemné propracování plastických forem a o dosažení prostorové hloubky je v umění své doby čímsi novým a stojí na počátku vývoje deskové malby, vycházejícího odtud z Čech a zasahujícího svým vlivem, patrným např. v uměleckém projevu mistra Bertrama z Hamburku, až daleko na německý sever. Sama scéna Klanění svatých Tří králů se sice ještě odehrává na zlatém pozadí nadsmyslného světa představ, umělec však, podnícen zřejmě italskými vzory, o plastické propracování tvarů a odpovídající harmonii barev. Kompozice je ještě chrakterizována monumentální prostotou, ale v liniích spojujících jednotlivé figury projevuje se už nový prvek vnitřní hybnosti, s níž je obraz budován. Zatímco dosavadní středověké umění vytvářelo jen duchovní symboly hieraticky přísných forem, zde je dáno poprvé zaznít niterné hloubce osobního vjemu, která se pokouší přenést náboženský obsah do oblasti lidského citu. Sloh podání je bytostně lyrický a má ještě málo z epické šíře, s níž se snažily téma uchopit pozdější epochy. V umění této raně gotické malířské školy na půdě Čech se mísí jedinečným způsobem prvky vznešenosti a milostného ženského půvabu. Maria s dítětem, trůnící pod baldachýnovitou architekturou, má už sama onu líbezně dětskou hlavu gotických krásných Madon, a také pohyb děcka je už zbaven přísnosti byzantinského kánonu. Ovšem i v postavách Tří králů je tiše naznačeno úsilí o citový výraz. Vznik tohoto obrazu spadá do období, v němž se hlásí o slovo hluboká náboženská mystika, kdy mocně ožívá mariánský kult a kdy se člověk pokouší prostřednictvím hlubokého osobního citu o spojení s nadpozemským světem. V díle Vyšebrodského mistra nalezla tato mystická touha a německá niternost náboženského prožitku v čerstvě rozpuklém divu raně gotické formové řeči svůj nejkrásnější výtvarný výraz.
Sudetendeutsche Zeitung, 1954, č. 1, s. 6
Hned na počátku třeba asi uvést, že za výtvarného odborníka tu ústřední orgán Sudetoněmeckého krajanského sdružení přizval na své kulturní stránky ne tak dávno ještě vedoucího redaktora pro umělecké otázky (říkalo se mu "Kunstschriftleiter") neblaze proslulého deníku NSDAP "Völkische Beobachter", kam prý byl mimochodem nejčastěji přispívajícím literárním autorem vůbec Šumavan Hans Watzlik. I Robert Scholz se narodil v "zemích Koruny české", totiž v moravské Olomouci (Olmütz) dne 9. února roku roku 1902. Studoval na Kunsthochschule v Berlíně a na Pruské akademii umění (Preußische Akademie der Künste) byl "mistrovským žákem" ("Meisterschüler") Arthura von Kampfa. V Berlíně se usadil v polovině dvacátých let minulého století i jako malíř. Od roku 1927 se stal výtvarným kritikem listu Deutsche Tageszeitung a Steglitzer Anzeiger, už od roku 1933 pak působil ve zmíněném hlavním tiskovém orgánu národně socialistické strany. Nedosti na tom. V ní poznal také Alfreda Rosenberga a od roku 1940 se výrazně podílel na akcích jeho organizace ERR (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg), věnující se loupeži tzv. "kořistního" umění zejména na půdě Francie a ze židovských majetků (bylo to doslova součástí "holocaustu"). Řídil jako šéfredaktor (Hauptschriftleiter) a člen strany i výrazně nacistické umělecké výtvarné "revue" Die völkische Kunst a Die Kunst im Dritten Reich. Na konci války byl zodpovědný za úkryt uměleckých pokladů, nashromážděných prostřednictvím zmíněné ERR, na zámku Neuschwanstein, spojeném se jménem uměnímilovného bavorského krále Ludvíka II. Ještě roku 1977 vydal Scholz jako odborník opravdu "na slovo vzatý" souborné dílo Architektur und bildende Kunst 1933-1945. Skutečnost, že se jeho zájem obrátil po válce i k vánočnímu tématu v díle Vyšebrodského mistra (na téma Vánoce ve výtvarném umění napsal bez uvedení jména i článek do svátečního čísla Sudetendeutsche Zeitung v roce 1954, kde ovšem mylně popisuje mylně uvedený obraz Narození Páně, vydávaný jím také za obraz Vyšebrodského mistra) svědčí přinejmenším o tom, jaké místo zaujímal právě šumavský Vyšší Brod v "hledáčku" nacistických "ochránců uměleckých hodnot" a jak podrobně znali (či také neznali) historické souvislosti předmětů svého zájmu. Vím, běhá mráz po zádech, ale víme alespoň, jaké bylo dvacáté století a tolikerým způsobem osudové německé Vánoce v něm. Robert Scholz zemřel 15. ledna 1981 v bavorském Fürstenfeldbrucku brzy po jedněch takových svátcích, kdy je nám dána všem vzácná příležitost niterně zpytovat osobní svědomí tváří v tvář nově narozenému Dítěti z Judeje.
- - - - -
* Olomouc / Vyšší Brod / † † † Fürstenfeldbruck (BY)
