ANTON SCHREIEGG
|
Heimat der Vertriebenen Es heißt nicht Abschied, wenn wir einmal gehen und wissen -- Wiederkehr wird nicht sein; denn tief im Inneren, wo sich Wünsche drehen, fällt immerfort ein leises Klingen ein. Wenn wir uns wenden auf des Lebens Wegen nach Nord und Süd und immer neue Ferne, dann wird im Herzen doch das Lied nicht enden und werden leuchten hoch die gleichen Sterne. |
Domov vyhnanců To není rozchod, když odejdeš jednou a víš: nesmím se nikdy navrátit; hluboko totiž v nitru, tam kde krouží touha, tichounký zvonek má bez ustání znít. Ať život kamkoli, k severu či k jihu do dálek míří na křižovatkách cest, v srdci ta píseň nikdy nepřebolí ve třpytu jedněch stále stejných hvězd. |
|
Thesenanschläge (1988), s. 53 |
|
|
Flossenbürg (Burgruine und Gedächtnisstätte) Anders baut sich die Welt hier. Licht fließt kühl aus dem Himmel. Sperrige Wege verweisen durch düstere Waldgehänge zum aufgerissenen Berg. Finster, ein drohender Finger der Wolken und Winde zerteilt, ragt der geborstene Zwingturm aus dem Gemäuer der Burg. Über granitenen Massen, wieder getürmt aus Granit, wuchten gebrochene Wälle Zinnen, vom Sturmwind zerhackt. In Höfen, grau und verödet, züngelt der Schierlinge Gift. Tief im bröckelnden Innern, stumm und dem Tagwerk verfehdet, nistet noch immer die Eule. Kunde trägt sie zur Nacht ins Land von der endlosen Klage, die an den Felsen zerbricht. Ach, zu dem Blut und den Flüchen vieler, die hier schon verdarben, zum Salz versickerter Tränen, wirft für die ferneren Zeiten der Urstein seine Gewichte wenn das verfehmte Gemäuer längst im Abgrund zerschellte wie alles, was fügte der Mensch. |
Flossenbürg (Hradní zřícenina a památník obětem nacizmu) Jinak je tu seskupen svět. Chladně plyne z nebe proud paprsků. Zježené cesty míří temnými lesními svahy k rozdrásanému vrchu. Jako zasmušilý, hrozící prst, dělící mračna a větry, tyčí se puklá hradní věž z rozpadajícího se zdiva kolem. Nad masou žulové skály z téže žuly se těžce vrší a obrůstají valy i cimbuří ošlehané tolika bouřemi. V nádvořích, šedivě zpustlých, bují jedovatý bolehlav. Hluboko v sesutých stěnách němá a dne se štítící hnízdí stále ještě sova. Do noci nese zvěst v zem nářků bez konce, rozbíjejících se tady o skály. Ke krvi a kletbám tolika těch, kdo tu zahynuli, k soli slzí stále ještě prosakujících přihazuje pro příští časy ten kámen i své závaží, než se zdi, prokletím stižené, roztříští na samém dně propasti jak všechno, co pospojil člověk. |
|
Thesenanschläge (1988), s. 53 P.S. Thesenanschläge je název antologie "politických" veršů, který sestavil těsně před následujícím "rokem obratu" i v Čechách Franz Peter Künzel, sám v roce 1925 narozený v Hradci Králové (Königgrätz) a jako význačný překladatel z češtiny sdílející plně středoevropskou zkušenost tentokrát německy píšících autorů svého výboru, původem jako oni z "českých zemí" či jejich blízkého okolí. Připomeňme jen, že blízko hradu Flossenbürg blízko české hranice s Bavorskem byl za vlády národního socialismu v Německu zřízen významný koncentrační tábor, jímž prošlo na 180 000 lidí, z nich téměř 4 000 občanů bývalého Československa. Z významných politických osobností tu byli vězněni třeba rakouský kancléř Schuschnigg, koncem války sesazený šéf nacistického Abwehru admirál Canaris a velitelé tzv. Slovenského národního povstání generálové Viest a Golian. |
|
|
Böhmerwald In unseren Wäldern dunkelt das Schweigen. Über die Berge weht rauher Wind. Leben und Sterben - Fallen und Steigen - Alles zutal mit den Wassern verrinnt. An rasigen Wegen stehen zuweilen Einsame Zeichen und Kreuze aus Stein. Weilet, ihr Wanderer, hemmt eure Eilen, Wisset, da bleichet der Väter Gebein! Über die Berge rissen sie Fährten, Trugen die Libe ins andere Land, Mehrten die Sippe, pflügten und wehrten, Schlugen die Wölfe mit sicherer Hand. Liefen im Rang mit den Besten die Wette, Hoben sie Schätze aus waldgrünen Schacht. Tälerwärts blühten dann Burgen und Städte, Bruderzwist brachte zum Sinken die Macht. Kommt nicht mit Worten, die nichts bewegen; Reiht euch ins werksame Schweigen mit ein. Aus den Sprüchen der Väter quillt Segen. Mutterlied zaubert den Sonnenschein. Tausend Jahr steht, was wir geschaffen. Immer fanden sich Hüter der Art. Treue und Wahrheit sind sichere Waffen! Anders blieb uns kein Erbe bewahrt. |
Šumava V těch lesích tam doma tiše se stmívá, Přes hory drsný vítr jde. Život a smrt - pád i víra živá do údolí plynou po vodě. Na zarostlých cestách porůznu stojí. znamení stará, to z kamene kříž. Ty, kdo jdeš kolem, ztiš se v nepokoji, nad kostmi mrtvých když krok zastavíš. Přes hory stezky je přivedly kdysi, s láskou a vírou klučili tu zem. Množil se kmen, z něhož vzešel i ty jsi, práce a boj nesly rod za rodem. I s nejlepšími se měřit pak směly, Poklady vzaly lesům na horách, údolí pod hrady vzkvetla v obcích skvělých, rozbroje pak je smetly zas v prach. Tady nepomohou slova, prázdná lkání, mlčením končí děj i začíná. Z moudrosti otců prýští požehnání, jak slunce hřeje píseň matčina. Co zaseli oni, tisíc let tu trvá. dobrý mrav dosud v tváři kraje tkví. Ze zbraní pravda buď vždycky ta prvá a věrnost v nás, to drahé dědictví. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief,1994, č. 2, s. 54 |
|
|
Kirschenzweig Ein Kirschenzweig am schwanken Ast, Er winkt und wiegt im Winde. Hei, wie es ringsum wogt und prasst Im Sonnenschein, im hellen Blau, Dass auch nicht einer überschau Des Frühlings Angebinde! Was wollt der wintermüde Mann mit dem gefrorenen Herzen? Beim ersten Amselschlag zerrann Der dumpfe Trübsinn in der Brust. Den Kirschenzweig pflückt er mit Lust. Heim trägt er tausend Kerzen. |
Třešňová snítka Třešňová snítka houpá se ve větru, květy září. Jaru přibývá na kráse, ve slunci zlátne každý kout, modř nebe nelze dohlédnout - má tolik jasu v tváři! Starý muž zimou unaven cítí své srdce zchladlé. Až kosí zpěv ho zláká ven, stesk zajde. Stačí do vázy dát snítku třešně: odrazí třpyt všech jar na zrcadle. |
|
Passauer Neue Presse 29.4.2000 příloha Unterhaltung |
|
|
Abwägung Wenn die Schatten fallen, steigt der Abgesang. Vor den Zeichen allen wird uns heimlich bang. Fassen und gewinnen - lockt die süße Frucht. Rasch wird es zerrinnen. Dauer schafft nur Zucht. Hinter Licht - die Schatten, beide scheinbar dicht. Was wir greifbar hatten, wiegt am Ende nicht. |
Váhavost Když padají stíny, zpěv zní naposled. Stesk ne bez příčiny ze znamení let. Chopit se a získat láká sladký plod. Rozplyne se zblízka, co chceš o překot. Stíny už jsou dlouhé, houstnou víc a víc. Prázdno v dlaních pouhé - váhavé jak nic. |
Anton Schreiegg, naposledy před odchodem na odpočinek ministerský pověřenec pro dolnobavorské reálky, spisovatel, žijící v Seestetten u Pasova, tj. v někdejším bydlišti Hanse Carossy blízko Vilshofenu v Dolním Bavorsku, adresa: Sattlerweg 10, D-94474 Sandbach, je autorem významné básně Šumava a také knihy Die Sternsinger aus dem Böhmerwald, stifterovského příběhu tří chlapců ze Šumavy, kteří osiří a aby unikli dětskému domovu, rozhodnou se postarat se o sebe sami. Táhnou jako koledníci krajem, zastihne je sněhová bouře a mráz, až zabloudí v lese a usnou ve sněhu... Jako by ho ta teskná nota čehosi nedosažitelného v životě s námi spojovala v nezvyklém porozumění váhavě vážné šumavské poctivosti. Sám Schreiegg se narodil 14. srpna 1913 ve Waldsassenu při samé české hranici jižně proti Chebu. Navštěvoval v Ambergu gymnázium a učitelský ústav, působil pak ve školní službě na mnoha místech, ale už tehdy se věnoval kulturní práci v jím iniciovaném sdružení Oberpfalzer Volksliedkreis, autorsky působil jako plodný spolupracovník domácích i zahraničních periodik. Jeho cílem bylo vždy porozumění národů i lidí a jako přesvědčený humanista se musel s nastupujícím nacizmem dříve či později nutně dostat do konfliktu. Tak roku 1939 po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vystoupil z nacistické strany a v soudním procesu za války, kdy se odvážil nazvat Vůdce "fantastou", mu šlo rovnou o život. Z ruské fronty a sovětského zajetí se vrátil až v létě roku 1948. Působil opět ve školství, 18 let jako ministerský pověřenec. Po svém penzionování se usadil blízko Pasova a z jeho domu v Seestetten vycházejí četné literární a duchovní iniciativy. Roku 1990 byl Anton Schreiegg poctěn medailí Adalberta Stiftera, o sedm let později Kulturní cenou zemského okresu Pasov. Na snímku z Passauer Neue Presse, kde je v jubilejním článku k pětaosmdesátinám označen už v titulku jako "básník a světoobčan", ho vidíme roku 1996 ve skupině spisovatelů po boku s dnes jedním z nejvýznamnějších básníků německého jazyka vůbec Reinerem Kunzem, který se usadil také jako on nedaleko Pasova v Erlau - jako by oba symbolizovali spojení dvou básnických generací právě tak citově blízko Stifterova Českobavorského lesa. Anton Schreiegg zemřel, alespoň to tak stojí psáno v medailonu na Wikipedii, přebírajícím mimochodem citace pramenů i z Kohoutího kříže, v září roku 2003, přesněji, jak jsem vyčetl roku 2011 z webových stran sdružení Oberpfälzer Kulturbund e.V., 2. září toho letopočtu v dolnobavorském Sandbachu, dnes místní části města Vilshofen an der Donau.
- - - - -
* Waldsassen (BY) / † † † Sandbach (BY)
