GERTRUD SCHUBERT-UBLOVÁ
Útěk z Ronšperka, vlastně z Poběžovic
Ve sklepě na uhlí v budově soudu
Přišla jsem na svět dne 16. března roku 1931 v Ronšperku na Šumavě (v originále "in Ronsperg im Böhmerwald", dnes Poběžovice - pozn. překl.) blízko hranice s Bavorskem při Furth im Wald. Od roku 1932 jsme bydleli v nově postaveném domě na Lagerhausstraße (dnes Nádražní ulice - pozn. překl.) čp. 350, v tzv. Nové čtvrti (v originále "im sogenannten Neuen Viertel" - pozn. překl.) trochu na okraji malého města s kolem tří tisíci obyvateli. Prožila jsem krásné dětství, bez sourozenců sice, ale s několika přítelkyněmi i kamarády z naší ulice. Chodila jsem do mateřské školky, v šesti letech jsem začala navštěvovat obecnou školu a pak i školu měšťanskou. Po dvou letech v ní jsem přešla do tzv. Oberschule (tak byla přejmenována měšťanská škola v nacistickém Německu, k němuž byl i Ronšperk s okolím po mnichovské "dohodě" roku 1938 připojen - pozn. překl.) v Horšovském Týně (v originále "in Bischofteinitz" - pozn. překl.). Ten je od Ronšperka vzdálen jen dvanáct kilometrů a můj otec se tam narodil.
Za války jsem s jinými žáky z Ronšperka jezdila denně do školy vlakem. Byla to poměrně zdlouhavá cesta, poněvadž vlaky jezdily tehdy ještě dost pomalu a stavěly hlavně na každém malém nádraží. V březnu roku 1945 už byla cesta vlakem spojena se značným nebezpečím, poněvadž vlak mohl být stále častěji cílem hloubkových náletů. Naši rodiče nám už jezdit vlakem nedovolili. A tak jsme putovali těch dvanáct kilometrů tam a zpátky na kole. Dlouho však ani to netrvalo. Než aby nás i tak před leteckým útokem zachránil jen skok do příkopu u cesty, zůstali jsme propříště raději doma.
Dne 8. května 1945 byl s válkou konec. Ronšperk obsadili Američané. Válečné časy jsme jinak přestáli docela dobře, měli jsme pořád dost co jíst a tatínek byl k vojenské službě nasazen jen nakrátko. Jako zubař byl prohlášen za nepostradatelného a měl se starat o chrup civilních obyvatel. Jinými slovy: vedlo se nám slušně a já byla opečovávaným jedináčkem. To se mělo ovšem brzy změnit.
Američané se jako okupanti pomalu stáhli (v originále "zogen sich als Besatzer langsam zurück" - pozn. překl.). Teď na naše sudetoněmecké území vstoupili Češi, loupili a plenili (v originále "in unser sudetendeutsches Gebiet", raubten und plünderten" - pozn. překl.). V květnu nebo v červnu byl můj otec v poledne za maminkou v kuchyni, když k nám dorazil český četník. Vzal mého otce údajně kvůli nějaké výpovědi s sebou k soudu, odkud teď řídil běh věcí český "místní národní výbor" (v originále "lokale tschechische Nationalausschuß Národní výbor" - pozn. překl.). Maminku to velice rozrušilo, netušila nic dobrého.
Poslala mě do nádražní restaurace, kterou měl pronajatu tatínkův bratr. Měla jsem tam zjistit, zda odvedli i mého strýce. Ještě tam byl a já se obrátila k návratu. Na cestě domů mi ale šel naproti můj kamarád z naší ulice a podával mi klíč od našeho domu. Maminku si prý odvedli taky.
Odemkla jsem prázdný dům, kde mě uvítal jen náš pes Peggy. Vzala jsem ho do náruče a posadila se s ním na schody před našimi vstupními dveřmi. Tam jsem chtěla počkat na návrat obou rodičů. Čekala jsem a čekala a čekala. K večeru, když se nikdo neobjevil, rozhodla jsem se jít za babičkou a všechno jí povědět.
Babička žila na druhém konci města. Cestou k ní jsem se dozvěděla, že byli zatčeni i jiní lidé z Ronšperka a že prý mají být zavřeni v budově soudu, kde teď sídlí onen český národní výbor. Noc jsem strávila u babičky a nazítří jsme spolu šly do rodičovského domu. Brzy se objevil český komisař Josef Springer a vysvětlil mi, že teď dům patříjemu a mám se každé ráno hlásit k provedení úklidu. Z mých věcí si kromě oblečení mohu ještě něco odnést. Ani našeho psa jsem si už nesměla ponechat. Ten se dostal do bývalých kasáren, kde za války fungovala RAD (rozuměj "Reichsarbeitdienst", tj. "Říšská pracovní služba" - pozn. překl.). Když jsem později šla kolem, slyšela jsem jeho žalostné vytí. Patřil Němcům a tak ho Češi nenáviděli s nimi. Jednoho dne jsem už nijaký zvuk, který by ho připomínal, už nezaslechla.
Mezitím Češi zavřeli mnoho německých majitelů domů a hnali je odtud z města na nucené polní práce (v originále "zum Arbeiten auf die Felder" - pozn. překl.). Už zrána bylo vidět najíždění nákladních aut a nástup zatčených k odjezdu. Večer se pak hladoví a utrmácení k smrti vraceli do vazby ve sklepě na uhlí soudní budovy.
Nemohu nebo ani nechci si vybavit ve vzpomínce, zda jsem mezi těmi lidmi na korbách náklaďáků zahlédla i svoje rodiče. Komisař mne měl, odsouzenou k úklidu, pevně pod kontrolou (v originále "fest im Griff" - pozn. překl.). Stále znovu jsem byla trápena otázkou, kde otec ukryl zlato, které jako zubní lékař musel mít k dispozici. Znala jsem ten úkryt, nikdy bych ho však neprozradila. Tak mi ubíhaly v práci dny s opětovnými ujištěními, že v našem domě a v naší zahradě už není nic mého, včetně třeba zralých třešní.
Léto bylo pomalu u konce. Počasí bylo nádherné a moje rakouská přítelkyně se chtěla jít se mnou koupat. I můj koupací úbor se však stal českým majetkem. Neměla jsem do vody tak říkajíc co na sebe. Kamarádka se domnívala, že musíme od komisaře ty dívčí plavky získat.
Vydaly jsme se tedy do mého rodičovského domu, ale "pán" nebyl doma. Klíč už jsem neměla. Jako z udělání právě do naší obývací místnosti v přízemí, kde byl uložen i můj koupací úbor, bylo okno otevřeno. Jak jsme tenkrát byly lehkomyslné, vlezly jsme samozřejmě dovnitř a plavky jsme si odnesly. Jeden český soused, který si rovněž přivlastnil německý dům, nás musel vidět.
Když jsem se následujícího dne ráno dostavila k úklidu, rozkřičel se na mě komisař s tím, kde že je ten český dopis, který prý ležel v obytné světnici na psacím stole. Vysvětlovala jsem mu, že jsme si přišly jen pro plavky. Jinak nás nic nezajímalo, natož nějaký český dopis, kterému bychom pro svou neznalost jazyka tak jako tak nerozuměly. Komisař byl vzteky bez sebe a dal mě jedním českým vojákem odvést a zavřít.
I pro mě měl být teď sklep s uhlím v suterénu soudní budovy dost dobrým místem pobytu. Dostala jsem se tak zcela nečekaně k mé mamince s dvaceti jiným ženám do té podzemní hladomorny (v originále "in das Verließ" - pozn. překl.).
Popliváni a zpouráženi
Padly jsme si s maminkou v tom sklepě na uhlí do náruče a setrvaly v usedavém pláči. Po celých týdnech odloučení jsme se poprvé viděly znovu. Na jedné straně jsme byly opět spolu, na druhé straně nás tížila obava, co s námi bude dál. Vazební prostor mužů byl umístěn naproti. Když mě sem přivedli, díval se otec zrovna kukátkem ve dveřích, Viděl mě, neměl ale tušení, co se přihodilo.
Sklepní prostora byla velice těsná pro takové množství žen. A já k nim ve svých 14 letech ještě přibyla. Měly jsme alespoň slámu na udusané zemi. Druhého dne jsem byla stráží v horním patře uvedena do místnosti komisaře, kde jsem byla znovu dotazována po onom českém dopise a pak vrácena nazpátek do sklepa. Přes den pracovali ženy i muži ze soudní vazby na polích, mne zavedla stráž k čištění studen a už jsem zapomněla k čemu ještě.
Večer jsme všichni uléhali unaveni na slámu. Otevřeno bylo jedno malé okno nahoru. Jím několikrát spadl navečer malý balíček. Zpočátku nás to značně vyděsilo. Ti odvážnější zásilku otevřeli a pokud v ní bylo něco k jídlu, potlačilo to na chvíli strach, následovaný ovšem podezřením, že by to mohlo být otrávené. Zoufalství neustávalo, zbýval všeobecný hlad a vzpomínky na jídlo, jehož označení začínala znít jako slova nějaké cizí řeči.
Jedna někdejší sousedka sebrala odvahu a zkoušela kus jídla polknout, než bychom ho směly jíst my ostatní. Ty balíčky začaly přicházet shora teprve poté, co sem přivedli mne. Byly snad určeny mé osobě? Přihlásila jsem se dobrovolně ke službě do kuchyně, abych tak přišla alespoň k nějaké stravě.
Strávila jsem v té vazbě týden a každý den to byla jedna a táž hra: výslech a pak zpátky do sklepa. Měla jsem čisté svědomí. A pak konečně propuštění. Mělo být ovšem napříště ještě hůř.
Ženy a muže jednoho dne naložili na nákladní auta a odvezli z Ronšperka (vlastně už z Poběžovic - pozn. překl.) někam pryč. Kam, to nikdo nevěděl. Pro nás, kdo jsme zůstali, vymyslel komisař něco zvláštního. Většinou děti zatčených, ale i jiní Němci dostali rozkazem, že se mají v určený čas dostavit na nádraží s jídlem na pár dnů a s teplým oblečením - v létě!
Strach, že budeme transportováni na Sibiř, nás neopouštěl.
Moje kamarádka, která jako Rakušanka byla stále ještě "v Německu" u nás, se tomu pokoušela u Američanů zabránit. Američané tu pořád ještě byli, dávali ale Čechům volnou ruku (v originále "ließen aber die Tschechen schalten und walten" - pozn. překl.). Kamarádka tušila nebezpečí. Pod dohledem komisaře Springera jsme už byli všichni shromážděni na nádraží. Vlak měl naštěstí zpoždění, takže byl čas na vyjednávání. Komisař nakonec podlehl. Babička, u které jsem celý čas bydlela, byla šťastná, když jsem se zase objevila u ní doma. Radost ovšem měla trvat jen pár dnů.
Dostali jsme od komisaře nový rozkaz dostavit se na nádraží, tentokrát bez teplého oblečení. Nijaká šance ujít cestě do neznáma už ale nekynula. Nejisté bylo i setrvání zatčených našich rodičů. Byly sice nějaké dohady, něco přesnějšího však nevěděl nikdo nic. Nejčastěji byly zmiňovány Domažlice s blízkým zajateckým lágrem Chrastavice (v originále "Taus mit dem Gefangenenlager Chrastawitz" - pozn. překl.).
Náš odvoz z Ronšperka (tedy už z Poběžovic - pozn. překl.) proběhl podle předem připraveného programu. Na nějakém místě, nevím už ani kde, vlak zastavil, my vystoupili a pod dohledem stráží, pochodovali kamsi dál. Prošli jsme několik českých vsí, kde se dalo odhadnout, že už na nás tamní lidé čekají. Bylo nám určeno pěkných pár kamenů cestou, horší však byly plivance, které jsme museli snášet. Bylo to něco hnusného, ale my se nemohli ani nesměli bránit. Urážkám jsme nerouměli, takže tolik nebolely a my po několika vesnicích dorazili do Puclic (v originále "in Putzlitz/Puclice", tři a půl kilometru severovýchodně od Domažlic, v roce 1892 zde byla v převážně české vsi vysvěcena soukromá německá škola, zřízená z bývalé židovské synagogy - pozn. překl.), které nám byly určeny jako místo nucené práce.
Také tady jsme byli očekáváni. Na návsi jsme byli postaveni do kruhu a jednáno s námi jako s dobytkem. Každý sedlák si mohl vyhlédnout svou oběť. Já jsem skončila u jednoho většího statku se sedlákem, selkou, synem a děvečkou. Sedlák mluvil trochu německy. Pobyt mi byl vykázán v komoře u české děvečky vedle chlévů.
Už dříve jsem chtěla vzpomenout své přítelkyně Herty, se kterou jsme se znaly od dětských let. Naši rodiče byli úzce spřáteleni. Také ona tu byla ve svých 17 letech a stále usilovala o to mít dohled nad svou o 3 roky mladší přítelkyní. I její rodiče byli internováni jako ti moji. Jí si rovněž vybral jeden ze sedláků.
Tak jsme pracovali všichni od rána do večera jen za jídlo, o penězích ani slova, v zemědělství pod nátlakem těch, kdo nad námi získali moc. Nevěděli jsme, kde jsou naši rodiče a oni nevěděli nic o nás. Jednoho dne bylo řečeno, že děti, jejichž rodiče jsou ve vazbě, je smějí navštívit. Pochybovali jsme o tom, že by to mohla být pravda. Bylo to pro nás po dosavadních zkušenostech něco nepochopitelného. Když jsme ale pak do lágru v Chrastavicích mohli skutečně odjet - jak, to už si nepamatuji - byli jsme jednoduše plní štěstí.
První azyl po útěku
To všechno bylo možné jen díky tomu, že moje maminka zřejmě pracovala u jednoho důstojníka k jeho plné spokojenosti a on jí řekl, že může mít jedno přání. Maminka odpověděla za všechny ostatní zadržené matky: "Wir wollen unsere Kinder sehen." (tj. "Chceme vidět svoje děti." - pozn. překl.) S tím ten Čech asi nepočítal. Snad očekával, že si maminka bude přát něco k jídlu. Své slovo však dodržel a tak došlo k setkání s našimi maminkami.
Viděli jsme poprvé ty baráky, kde byly ve vazbě pobytem. A mohli jsme naše matky - oddělené od nás ostnatým drátem - po delší době spatřit. Radost a zároveň veliká bolest byly patrné na obou stranách. Mohli jsme si navzájem vyměnit jen pár slov, ale já ta maminčina mám v uších dodnes: "Sieh zu, dass du nach Linz flüchten kannst, wo die Tante dich aufnehmen Word - wenn sie noch lebt." (tj. "Vyzkoumej, jestli dokážeš uprchnou do Lince, kde se tě může ujmout teta - pokud ještě žije." - pozn. překl.). Dále mi řekla v slzách: "Wir kommen nicht mehr lebend raus." (tj. "My se odtud živí nedostaneme." - pozn. překl.) Čas vyhrazený návštěvě byl u konce. Maminky byly odvedeny zpátky do baráků a my se museli vrátit k práci u sedláků.
Zda jsme se tam a zpátky dostali nákladními auty, si už vybavit nedokážu. Proč vlastně? Takové otázky mě napadají častěji. Chtěla jsem to všechno zahnat a vytěsnit? Nebyla jsem tehdy vůbec schopna myslet? Nevím to.
Pro moji přítelkyni Hertu bylo ovšem jasné, že našemu "zajetí" musíme co nejrychleji uniknout a dostat se do Rakouska k našim tetám. Zosnovala plán, založený na tom, že vystraší sedláka stížností na zoufalý průjem s podezřením na úplavici (zejména v souvislosti s návštěvou lágru by nešlo o nic nepravděpodobného - pozn. překl.). Stalo se podle očekávání, sedlák se jí hned zbavil a ona namluvila tomu mému, že mě nejspíš stačila nakazit. Nebyla bych mu v tom případě jako pracovní síla k ničemu a tak i on mě nechal jít. Zřejmě v jeho případě platilo i slovo selčino. Neměla mě ráda a vztekala se nad tím, jak se mi o žních rozpadají snopy a nedokážu s nich postavit mandele. Nadávala mi příšerně a lámanou němčinou mi sdělila: "Solchen Leuten müßte man in die Hände scheißen" (tj. "Takovým lidem by se mělo nasrat na ruce." - pozn. překl.) Tak skončil náš pobyt v Puclicích.
Ocitla jsem se zase u mé babičky. Herta asi se mnou, to už nevím. Pamatuju si ale, že byla velice aktivní a zjistila od jednoho známého, který provázel vlaky s transporty u nás žijících Rakušanů, termíny odjezdů. Měly jsme štěstí a získaly jsme papíry, označující nás za Rakušanky. Mohly jsme skutečně odjet s jedním z transportů.
V dobytčácích jsme seděli těsně natlačeni mezi bednami na podlaze vagonů. Cesta směrem k hranici se nám zdála nekonečná. Za krkem nám seděl strach, že nás odhalí česká kontrola. Až k rakouské hranici nás provázela ostraha, ale pocit, že jsme unikly Čechům živy a aspoň tělesně bez úhony, se dá sotva s něčím srovnat. Byly jsme na svobodě!
Náš další osud byl ovšem nejistý. Po pár dnech jsme dorazily vlakem na jedno vedlejší nádraží v Linci, blízko oceláren VOEST. Do Ebelsbergu, kde žila moje teta, to bylo několik málo kilometrů. Radost byla obrovská, když nás uviděla, ale to zklamání, že přicházím bez rodičů! Teta neměla tušení, co se děje v Čechách (v originále "in der Tschechei" - pozn. překl.), natož něco o internačních lágrech po válce. Trvalo několik dnů, než mě propustili z transportu. Teta za námi chodila každý den s jídlem. Herta jela s transportem dál do Vídně, poněvadž ta její teta žila tam. Loučení nebylo pro nás nijak lehké.
Já byla u tety, strýce a jejich šestiletého Franziho srdečně přijata. Mí rodiče nevěděli, zda se mi podařil útěk do Rakouska a nalezení tety. Vždyť ani nevěděli, zda je teta ještě naživu. Stejně strašlivá byla ovšem moje nevědomost ohledně jejich osudu. Žijí vůbec? Co je s nimi? Jak přestáli všechna ta pokoření a útrapy?
Ze mne se alespoň zase stal svobodný člověk a nepotřebovala jsem nosit žádnou žlutou pásku na rukávě, aby se poznalo, že jsem Němec. Už jsem nemusela mít bez ustání strach o samotný život.
Ani Rakousko nás uprchlíky ovšem nepřijalo s otevřenou náručí. Byli jsme tu cizinci, lidé bez státu a bez domova. Nemohla jsem tu ani chodit do školy. Naposledy jsem seděla ve třídě někdy v dubnu roku 1945 a teď byl už říjen a v Ebelsbergu to nešlo. Až zásluhou tetiných známostí mi průkaz o tom, že jsem Rakušankou umožnil nástup do reálného gymnázia Milosrdných sester svatého Kříže (v originále "Kreuzschwestern" - pozn. překl.) v Linci. Přijaly mne s láskou, zřejmě informovány tetou o mém osudu.
Měla bych ještě tolik otázek...
V domě Denkmayerových, jak znělo příjmení tetiny rodiny v Ebelsbergu, jsem prožila krásný čas. Poněvadž jsem neměla pořádně co na sebe, teta se postarala o nápravu. Ve svém obchodě vedla totiž i textilní zboží. Anni, moje nová přítelkyně, vyučená švadlena, se mnou často sedávala a něco jsme si takříkajíc spíchly na oblečení (v originále "und nähten uns etwas" - pozn. překl.) a když to bylo možné, bylo stejné pro obě. Velice žádané byly tenkrát dirndly (dívčí a ženské odění v lidovém venkovském stylu skoro na způsob jednoduchého kroje /v německy mluvících zemích existují často i prodejny podobného zboží/ - pozn. překl.). Z kárované deky jsem si pořídila zimní plášť, poněvadž mezitím nastala zima a Vánoce byly za dveřmi.
Teta podnikla všechno, aby mi v těch těžkých časech ulevila. Když ale nadešel Štědrý večsr a všichni se těšili z dárků pod stromkem, vytratila jsem se na dvůr a usedavě jsem se rozbrečela. Teta se mě vydala hledat, a když mě našla, plakaly jsme spolu. To byly nejsmutnější Vánoce mého života.
V transportu, kterým jsem za tetou dorazila sem do Ebelsbergu, byl i sourozenecký pár z našeho Ronšperka, Karl a Mizzi Kohoutovi. Neměli tady v Rakousku žádné příbuzné. Ztratili domov, poněvadž je Češi odtrhli od rodičů a vzali jim statek. Na ebelsberském zámku náhodou zrovna hledali pomocníky v kuchyni a k práci v hospodářském dvoře. Teta měla dobré vztahy s baronem (od roku 1825 patřil zámek rodině von Kast - pozn. překl.) a zprostředkovala oběma přijetí, práci a pobyt. Byli tetě velice vděční.
Byli jsme tu tak z Ronšperka v Ebelsbergu dohromady už tři. Karl a Mizzi byli pilní a dostalo se jim dobrého zacházení. Setkávala jsem se s nimi častokrát v zámku, poněvadž tam bydlela švagrová mí tety se dvěma svými chlapci, Herim a Franzim, obou tak nějak v mém věku. Vídávali jsme se už dřív mnohokrát o prázdninách doma v Ronšperku.
Tak ubíhaly měsíce. Bylo jaro, nadešlo léto. Nejistota o osudu rodičů a babičky, která zůstala (rozuměj v Poběžovicách - pozn. překl.) sama, neustupovala a neslábla. Babiččinu matku, které muselo být kolem devadesáti let, poslali Češi spolu s několika jinými lidmi do starobince. Brzy po nich nebylo ani slechu.
Nadešel červenec roku 1946. Přišla mi pohlednice z Wertheim am Main v Bádensku. Bylo to pro mě dost velké překvapení. O Wertheimu jsem slýchala jen ve škole při hodinách zeměpisu, ale kdo by mi odtud mohl psát?
Pohlednice nesla rukopis mého otce a byla to první známka života mých rodičů po 13 měsících jejich vazby. Tetinu adresu znali a dovedla jsem si představit, jak velkou chovali naději, že jsem u ní. Nejraději bych se hned do Wertheimu rozjela, nedovedla jsem si ale představit, za jakých omezení tam žijí.
Rodiče se dostali do Německa i s babičkou a s dalšími vyhnanci transportem, který s někdejšími německými obyvateli Ronšperka (nyní Poběžovic - pozn. překl.) cestou přes Domažlice (v originále "über Taus" - pozn. překl.) naložil do vlaku i zadržované z internačního lágru v Chrastavicích (v originále "aus dem Internierungslager Chrastawitz" - pozn. překl.). Původně se měli ti lidé dostat někam do okolí Ulmu v bavorském Švábsku (v originále "in die Ulmer Gegend in Bayerisch-Schwaben" - pozn. překl.), byli ale pak dopraveni do Gerlachsheimu a rozděleni do blízkých obcí s osad (tedy i do Wertheimu na řece Mohan /Main/ - pozn. překl.).
Můj otec se o Wertheim zajímal a mnoho Ronšperských se k němu připojilo. Prvním místem jejich tamního pobytu byl Reinhardshof (i dnes je v té rezidenci umístěno pečovatelské zařízení Německého Červeného kříže - pozn. překl.). Časy to zprvu musely být těžké. Prostory byly přeplněny lidmi, jídla bylo málo, vařilo se na otevřeném prostranství. Vyhnanci se však stali svobodnými občany, kteří ušli české šikaně (v originále "von den Schikanen der Tschechen" - pozn. překl.).
Postupně se nově příchozím dostávalo ve Wertheimu ubytování u zdejších rodin. Moji rodiče s babičkou tak získali místnost o rozměru kolem 18 metrů čtverečních u rodiny Eitelovy. Byli dobře přijati a rodina Eitelova byla ráda, že se babička ujala péče o jejich dvě malá děcka. Měla hodně času, aby si s nimi mohla nejen hrát, ale i vyprávět jim leccos poutavého. Že to uměla opravdu dobře, vím z vlastní zkušenosti, když jsem jí sama mohla naslouchat ještě jako malé děvče.
Mně nadešly druhé Vánoce, které jsem trávila beze svých rodičů, po nich jsem však už chtěla za nimi. V lednu 1947 vyjel opět jeden transport, který mne z Lince-Ebelsbergu dopravil do Německa. Zima byla velice krutá, malá násypná kamínka v dobytčím vagoně nedokázala mrazu nijak zvlášť vzdorovat. V Linci jsme byli sice zásobeni potravinami a teta také lecčíms přispěla, ale chleba a vuřty se vším ostatním zmrzly doslova na kost.
Vlak mířil na Frankfurt nad Mohanem a přes něj. Já ve svých 16 letech jsem byla nasazena se svým průkazem coby zdravotní sestra. Proč a nač? Tety, která všechno organizovala, jsem se na to vlastně nikdy nezeptala. Dnes už mi odpovědět nemůže.
Poněvadž transport měl nejprve dorazit do sběrného uprchlického lágru k odvšivení, vystoupila jsem z vlaku a ocitla se na prázdném nádraží samotinká uprostřed hromady svých zavazadel, mezi nimiž nechyběla v pouzdře ani tahací harmonika. Herta ji z Vídně do Lince (v originále "von Wien nach Linz" - pozn. překl.) přivezla proto, aby si s ní její bratr Edi mohl ve Wertheimu něco přivydělat jako člen hudební kapely.
Jeden muž mě uviděl stát bez pomoci a optal se na cíl mé cesty. Wertheim znal a nabídl se, že mě může dopravit za mými rodiči. Byla jsem mu za jeho ochotu docela vděčná už proto, že bych se do přeplněných vlaků s množstvím zavazadel asi vůbec nedostala. Kam bych se s nimi poděla, kdyby nebyl v našem oddělení vlaku služební prostor, zvaný "Bremshaus" (budka vpředu nebo na konci vagonu - pozn. překl.), to nevím.
V každém případě jsme po půlnoci dorazili do stanice Lohr am Main, odkud měl přípojný vlak do Wertheimu odjíždět teprve později. Bylo mrazivo i v prázdném vagoně na prázdném nástupišti. Poté, co se objevil nějaký nádražní zřízenec, dověděli jsme se, že vlak pojede dál až časně ráno, což nás docela potěšilo. Obložili jsme se mými zavazadly a nevytopený vagon jsme ani nevnímali.
Až teď mi došlo, že nabídka neznámého muže nebyla asi zcela nezávazná. Tichý vzdech po mamince uvedl jako zázrakem vlak náhle do pohybu. Spěšně se povedlo vyházet věci z vagonu, vyskočit za nimi a ohlédnout se ještě za odjíždějícím vlakem. Stáli jsme znovu v mrazu na prázdném peróně a čekali na přípoj do Wertheimu. Od průvodčího jsme se dověděli, že jsme se ocitli v Kreuzwertheimu, poněvadž železniční most do Wertheimu je vyhozen do povětří. Díky mrazivému počasí byl však Mohan pokryt docela silnou vrstvou ledu, po které se do Wertheimu dalo dojít pěšky. A tak se i stalo. Dokonce i s našimi zavazadly nás led unesl.
Ve Wertheimu jsme se ptali po Hämmelsgasse, kde měli být moji rodiče ubytováni. Bylo půl páté hodiny brzy ráno, když jsem zazvonila u domovních dveří. Otevřela mi majitelka domu paní Eitelová, vylekaně na mě pohlédla a vedla mě do místnosti rodičů. Byla tam jen babička a nevydala ze sebe ani slova, jak jsem tam proti ní stála s cizím mužem. Rodiče vstávali velice časně, aby vyměnili sesbírané bukvice za olej ve mlýně v Reicholzheimu (od roku 1975 je Reicholzheim částí města Wertheim - pozn. překl.). Jejich překvapení a radost byly obrovské, přes všechnu nouzi jsme byli zase spolu. Cizinec dostal za svou pomoc zaplaceno i na zpáteční cestu. Nikdy víc jsem o něm neskyšela.
Herta přijela z Vídně do Wertheimu za vými rodiči až později. I oni tu našli nový domov.
Vyprávění mých rodičů o tom, co zažili ve vazbě, bylo velice sporé, zejména když zjistili, jak mě každé jejich slovo bolí. Dala jsem se vždycky hned do pláče. Jen můj otec chtěl, aby strašlivé násilí, které tam bylo na mužích pácháno, nebylo snad zapomenuto. Šlo mu o to, abych je vyprávěla dalším lidem. Díky Bohu všechny ty věci přežil.
Kromě hladu bylo pro něj nejhorším zážitkem to, že museli v zimě stát ve vyrovnaných řadách nazí. Pak přišli "Pferdeschlächter" (tj. koňští řezníci - pozn. překl.), jak jim vězňové říkali, odpočítávali muže v řadách a každného čtvrtého nebo pátého, to podle nálady, vytáhli "na plac" a před ostatními zmasakrovali. K řezným ranám používali bajonetů a křičící a krvácející oběti jejich řádění museli stojící nazí spoluvězni nakládat na korby přistavených automobilů. Otec říkal, že ten křik má v uších pořád.
Dalo by se o zážitcích z lágru vyprávět ještě mnohé: o hladu, bití a znásilňování. Já bych ale raději skončila. Snad moje děti nebo vnuci jednou budou mít příležitost číst tyto stránky a řeknou jako říkám já dnes:
"Ich hätte noch so viele Fragen." (tj. "Měla bych ještě tolik otázek... - pozn. překl.)
Sudetendeutsche Zeitung, 2023, č. 6, s. 11
Sudetendeutsche Zeitung, 2023, č. 7, s. 15
Sudetendeutsche Zeitung, 2023, č. 8, s. 15
Sudetendeutsche Zeitung, 2023, č. 9, s. 15
Datum narození uvádí autorka hned na počátku předchozího textu. V matrikách lze dohledat nejen záznam o svatbě jejích rodičů, ale i křestní záznamy obou. Kaplan Wenzel Synek pokřtil 2. července roku 1903 v Horšovském Týně chlapce Karla Ubla, jehož otec, zdejší listonoš Josef Ubl, bytem Horšovský Týn čp. 27, byl manželským synem chalupníka z Pocinovic (německy Potzowitz, dnes část obce Semněvice) čp. 35 Michaela Ubla a jeho ženy Kathariny, roz. Stahlové z Pocinovic čp. 35. Hochova matka Elisabeth byla dcerou hajného (v matrice "Holzheger") v Pocinovicích čp. 2 Wenzela Höpfla a Kathariny, roz. Reiterové ze Semněvic (Semlowitz) čp. 19. Karl Ubl se 21. ledna roku 1929 v Ronšperku jako tehdejší zubní technik (Zahntechniker) v Moravské Třebové (Mährisch Trübau), Brunnerstraße čp. 60, oženil (oddávajícícm knězem byl na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupený Dominik Šanda) s Margarete Schwarz-Walchovou, narozenou v Ronšperku čp. 161 (dům takto značený je v Poběžovicích až dosud k nalezení) jako dcera dělníka v Ronšperku čp. 159 Karla Schwarze a Margarete, roz. Hilpertové z Ronšperka čp. 170. Nevěstin otec, povoláním cihlář (Ziegelstreicher), byl synem cihláře v Ronšperku čp. 220 (i ten dům lze na leteckém snímku Poběžovic dosud najít) Franze Schwarze a Anny, roz. Fischerové z Ronšperka čp. 156, matka Margaretha (tak psáno to křestní jméno v záznamu o svatbě nevěstiných rodičů) Hipertová byla dcerou měšťana v Ronšperku čp. 170 Wenzela Hilperta a Anny Marie Kohoutové z Ronšperka čp. 185. Že by se to všechno seběhlo jen kvůli zubařskému zlatu? Gertrud Schubert-Ublová zemřela ve Wertheimu 29. listopadu 2023.
- - - - -
* Poběžovice / Horšovský Týn / † † † Wertheim (BW)
