PANKRAZ SCHUK
Stifterův lásky sen
Po celý rok ležel horský vrchol Třístoličníku pohroužen v mlčení a tři mohutné žulové skalní útvary, strmící z něho vzhůru, hleděly jako zkamenělý sen do nezměrné sklíčenosti, která, kam jen oko dosáhlo, ležela na celé okolní krajině jako obrovitá pěst.
Byl však jeden den, který dokázal překonat to snové zakletí a zaplašit klid, do něhož nehybně strnulo: byl to svátek svatého Jakuba.
Toho dne proudilo na zelené výšiny Třístoličníku ze všech městeček a vsí, ze všech i nejnepatrnějších osad a samot, jak po staletí rostly v zakletí a míru té hory, všecičko, co jen mělo dvě nohy a dobré plíce. A nejen to: těm, kdo se tu sešli, nedokázala ještě jejich současnost přece jen úplně vytřást z těla a ze srdce veškeru radost z pozemského bytí, aniž setřít všechen úsměv ze rtů. Mohutné horské temeno vidělo od časného rána, dříve než slunce skropilo deštěm zlatých paprsků to černavé lesní moře, až do pozdních hodin, kdy na ně luna rozlila modrý jas letní noci, na sta a sta dětí lidského rodu, jak berou ztečí potěšení života a s jásotem se tísní na jejích kamenných prsou. Nad třemi skalními sloupy a dál nad labyrintem lesů šuměla tu symfonie životní radosti, prochvívající všemi žilami a strhující k veselému užívání všechny, kdo se tu ocitli pospolu.
Také onoho roku, v němž náš příběh začíná, nemohl se obejít svatojakubský svátek bez obvyklé lidové slavnosti na temeni Třístoličníku.
Už týden před ní se ujaly přičinlivé paže nezbytných příprav a když nadešel den slavnosti, proplétalo se vycházející slunko rovnou celým městečkem prkenných bud, které tu kol dokola vyrostly.
Šenky a boudy, oděné čerstvou voňavou chvojí, vinuly se ke stěnám žulových skalních bloků. Taneční parkety a tribuny pro hudebníky, střelnice a kolotoče se odrážely od temně zelené kulisy, kterou tu les vztyčil na travnatém palouku horského temene. Pestrobarevné praporce se třepotaly v jitřním jasu a vlajkosláva se zdravila s ocelově modrým jasem požehnaného letního dne, který plnou náručí rozhazoval z nadbytku svých krás nad tímto koutem Šumavy, ještě včera ponořeným v nehnuté mlčení.
Čím víc ubíhal čas, tím horlivěji se činily ruce, jimž připadla starost o hrdla a žaludky, o srdce a smysly všech těch, které sem slavný den přilákal.
Nejprve to byli jen ti, kdo nemohli ani tušit slasti a požitky, co je dnes čekají. Když se ale slunce obrátilo k poledni, bylo už jich hodně, kdo tábořili při okrajích vrcholové plošiny, tlačili se při výčepech a drali o místo u stánků a bud, veselá nálada už je chopila do své náruče a měla je takříkajíc v kole; sváteční pohoda všem přivála do zraků kus pozemského štěstí a na rty úsměv.
A když odpoledne žhoucím krokem přešlo po palouku a zlomilo všechno to, co ještě snad stálo na překážku družnosti mezi dřevaři a smolaři, uhlíři a skláři, byl už mnohý soudek vyprázdněn někde v pijáckém závětří a starý Tock ze Zvonkové (Glöckelberg), kterému to u Slavkova (Austerlitz) ustřelilo nohu a který se jiné dny zabýval chytáním sýkorek či rozbíjením silničního štěrku na drobno, sečítal teď zisk, který mu až do té chvíle vynesly tři bílé myšky vytahováním planet.
Pod tiše ševelícím stinným listovím jedné břízy se rozložili s mladistvou bezstarostností tři studenti, jimž byl ten les rodnou končinou. Teprve před několika dny se vrátili sem v objetí šumících smrků, aby pustili na čas z hlavy své Pandekty (výtahy ze spisů starořímských právníků - pozn. překl.) a šartéky (knižní škvár a haraburdí - pozn. překl.), ze kterých celičký rok měli sát svou moudrost: jeden z nich byl "kandidatus juris" (kandidát práva), zbylí dva budoucí mistři umění lékařského.
Nezavedla je sem dnes nijaká náhoda. Navštívit svatojakubskou slavnost tady na temeni Třístoličníku bylo na prvním místě z předsevzetí, které se rozhodli uskutečnit o letošních prázdninách, když jednoho bezútěšného zimního večera seděli spolu ve studentském pokojíku na vídeňské Rabengasse a naslouchali nápěvům, co v nich naplno rozezvučely stesk po domově.
Slunečná pohoda prozařovala nyní ty tři mladé obličeje, sotva ochmýřené prvními výhonky mužného vousu, když jejich pohled sledoval všechen ten bujně kypící radostný ruch, třepotající se jako prapor ve větru do všech koutů okolního prostranství. A nebyli by jedno tělo a krev se všemi kolem sebe, kdyby dokázali stát déle stranou a nebýt přitom, jak spustil kolovrátek nějakou vídeňskou sladkobolnou melodii a blonďatý Schiffler z Křišťanova (Christianberg) se hnal ke kolotoči, co se zrovna začal roztáčet, a Mugerauer z Frymburka (Friedberg) rázoval svýma čapíma nohama k tanečnímu parketu a cestou popadl do páru nějaké dívčí stvoření přímo kypící lesním půvabem.
Ten třetí však, "kandidatus juris" Albert Stifter, který svou první ukolébavku slyšel tam dole v městečku Horní Planá (Oberplan), napřímil své tělo rozložité hrudi a ramen, vrhl pohled plný niterného štěstí ke kamenným divům tyčícím se kolem, aby se hned nato vyškrábal zadýchán až nahoru k vrcholu skalního sloupu.
Stát tam nahoře na malé plošince a nořit se pohledem do vždy téže, jemu však vždy nově se otevírající krásy, zrozené pradávnými živly v tomto zemském koutu jakoby snad od samotného vzniku našeho světa, to bylo ustavičnou žízní jeho duše, tužbou všech jeho tužeb, když ho město na Dunaji svíralo ve svém zajetí. Přišel tam přede dvěma roky, aby v dusných učebnách naslouchal slovům vysoce učených pánů. Stát tam nahoře a pást se pohledem na té nevýslovné nádheře, která mu tady od jihu i severu, zrána i navečer přicházela v ústrety, přisát se k ní jako na ústa té nejkrásnější a nejnevinnější z žen, to se mu v hodinách osamění vprostřed kamenného moře vídeňské metropole jevilo jako nejštědřejší z božích darů.
A teď tu nahoře opravdu stál na jednom z těch tří stolců, na nichž, jak praví pověst, trůnili ona tři knížata, jejichž země se tu spolu sousedsky dotýkaly a oni, každý na svém území, vedli navzájem přátelské hovory.
Se zářícíma očima, zatímco křečovitě svíral jednou z rozechvělých paží zakrslý smrkový kmen a druhou jako v tichém niterném obřadu sňal z hlavy klobouk a tiskl jej k hrudi, upíral pohled do dáli. Až k obzoru se tam řadily vrchol za vrcholem, výšina za výšinou a stěna za stěnou, protkány zlatem slunce a nasvíceny oblačnou modří, ozařovány třpytem tisícibarevného spektra pod zvonem nebes nad sebou, stínícím je jemně jako klobouk nějakou dívčí tvář zázračné krásy.
Všechna lidská malost byla náhle tatam, všechna nesmělost vyhasla, cítil se jen nadpozemsky Bohu blízko v opojení krásou, zajedno s obrazem, který se mu naskýtal.
Z hrudi se mu vydral krátký povzdech a ze rtů splynula slova:
"Domove, kdo by svedl všecky ty tisíce tvých zázraků vyčarovat štětcem a přenést na plátno! Jak šťasten by musel být! A jak šťasten by musel být ten, komu by byla dána duchovní síla odít je slovy a zprostředkovat tisícům jiných lidí, aby i oni měli podíl na přebohatém požehnání, jež dobrotivá ruka Stvořitelova tak štědře prostřela v tomto zemském koutě!"
Ba, jak šťasten by musel být takový člověk! Věděl, cítil to sám na sobě.
P.S. Ten "Liebestraum", tj. vskutku "lásky sen" z titulu opravdu, ale opravdu nelže. Adalbert Stifter miloval v krajině svého dětství a mládí i konkrétní mladou ženskou bytost, dceru zámožného kupce z Frymburka (Friedberg) Fanny Greiplovou. Nevíme vlastně, jak v dospělosti vyhlížela, přesto se právě v díle šumavského klasika stala nesmrtelnou stejně jako krajina, které se tu v ukázce z prvých stran novely Adalbert Stifters Liebestraum (1922) vyznává mladý Albert (jen zkrácená forma křestního jména) z horoucího citu. Příběh knihy se ovšem v dalším ději dotýká především skutečného jeho milostného vztahu, první lásky nikdy nezapomenutelné a pro život v jistém smyslu určující.
Pankraz Schuk (používal i pseudonymu Maximilian Stürmer) se narodil 13. května 1877 v moravském Prostějově (Proßnitz), od pěti let žil však už ve Vídni, v jejímž čtvrtém okrsku absolvoval pak i gymnázium a roku 1895 vstoupil do c.k. poštovních služeb. Jako rakouský poštovní úředník (léta byl dokonce ředitelem poštovního úřadu) napsal pak řadu životopisných a historických románů a novel, většinou záměrně v lidovém tónu. Jejich hrdinové měli být co nejblíž srdci čtenářovu, ať šlo o císaře Josefa, herce Raimunda, skladatele Strausse či korunního prince Rudolfa. Skutečnost, že se nemohl vyhnout ani Stifterovi, Šumavě a Třístoličníku v ní, svědčí jen o významu těch jmen a témat pro rakouskou literaturu vůbec. Schuk psal i básně a divadelní hry, v knize Christliche Dichter Oesterreichs dokonce i spisovatelské portréty. Svými fejetony se ocital často i na stránkách Budweiser Zeitung a jakkoli první vydání novely o Stifterově první lásce vyšlo roku 1922 v německém Heilbronnu, existuje i její "verze" českobudějovická, kterou bibliografie kupodivu nezaznamenávají. Není datována nejspíš proto, že šlo o novinovou přílohu, má však navíc ještě jednu zvláštnost. Zatímco totiž druhé knižní vydání z roku 1937 (nákladem Sudetendeutsche Verlag Franz Kraus v Liberci /Reichenberg/, zbývá ještě dodat, že hned brzy po válce /1947/ vyšla novela znovu ve vídeňském nakladatelství Swoboda!) končí slovy: "...er hing wie an etwas Heiligem an dieser ersten Liebe (lpěl jako na čemsi posvátném na té své první lásce)", pokračuje "budějovický" text dále odstavcem o zprávě, že Fanny zemřela, kteroužto novinu Stifter sděluje sám své ženě Amalii Mohauptové, kterou už "chce milovat jako jedinou a dvojnásob mu milou." - "Er zog sie an sich und küßte sie auf die Stirne. Stifters Liebestraum war zu Ende geträumt...(Přitáhl ji k sobě a políbil ji na čelo. Stifterův lásky sen byl dosněn do konce...)". Ta poslední věta svědčí o tom, že původně jí byl dovozen sám titul knihy.
- - - - -
* Prostějov / hora Třístoličník / † Maria Enzersdorf (A)
