STEFAN SCHUSTER (ps. MARBOD LYR)
|
Deutsches Erb' Winter is, auf Berg'n und Tol liegt tief der Schnee, Es blüaht koa Bleamerl mehr, koa Vogerl singt, Traurig is d' Natuar, es wird am bong, so weh' Und eisigkolter Neb'l oll's durchdringt. Wia mit an groß'n Leich'ntuach, so ängstli' weiß, Liegt oll's verdeckt im gonz'n Böhmerwold, Longweili' fad siagt ma' fost nix wia Schnee und Eis, Empfindli' g'spürt döi Kältn Jung und Olt. Jo, dos is d' Hoamat, mia san's von Kindheit g'wohnt, Fühl'n uns recht glückli do zu jeder Zeit, Uns mocht koa Winter, wenn no' so oarg, nöit bong Und hob'n geg'n wärm're Geg'nd'n goa(r) koan Neid, Obwohl d' Natur jetzt schloft bei uns im Wold und Feld, Mon fühlt's do' hoamli' zittern, hoamli' beb'n, Döi ewige Auferstehung durch döi gonze Welt, Dos ewig neu entstehend' junge Leb'n. Es hob'n döi liabe Hoamat längst vor taus'nd Joahr Uns're oltdeutschen Ahnln mit eigner Kroft. Wia der Böhmerwald nix ols a Wildnis woar, Mit Recht viel Müah und Fleiß scho' urboar g'mocht. Rauher Wold woar domols, a dos Volk woar derb, Wos do bei uns voar olter Zeit hot g'lebt. Drum is der Böhmerwold jetzt unser heilig's Erb', So wia der deutsche Geist, der vorwärts strebt. Es rauscht und saust im Wold mitunter wia im Zorn, Ols hauset d'rin a Volk von derber Kroft, Ols wärn's d' olt'n Ahnln, döi wos vor taus'nd Joahrn Für uns döi traute Hoamat do hob'n g'schofft. Es is, ols wärn's in Sorg'n um unser Böhmerwold, Weil uns're deutsche Hoamat oarg bedrängt Und der gierige Feind, dem 's jetzt bei uns so g'follt, Mit seinen longen Fingern do(r)noch g'längt. Döi Zeit is ernst und d' Hoamat, unser Böhmerwold Soll heilig bleib'n für uns, weil's uns vererbt, 's kleanste Platzl, wos in Feindeshände follt, Verliert don d' Hoamat; es hot für uns viel Wert. Woch auf, du deutscher Michl! Schütz dei Hob und Guat, Wehr di' um deiner Kinder Hoam und Herd, A jedes Tier sorgt do' a für sei' eig'nes Bluat, D'rum sorg a du für's deine wia söichs g'hört! |
Dědictví domova Je zima, na horách a dolech leží sníh, nic nekvete a ptáček nezazpívá, smutno je vůkol steskem časů zimavých, ledová mlha ze všech koutů zívá. Jak obrovitý rubáš, bělostný až strach, leží tu, kryje celý rodný les, nevidět nic než led a sníh v těch končinách, zebe ten chlad od země do nebes. Je to však domov, jak od dětství ho znám, co štěstí daroval mi už po všecken čas! I sebetužší zima darem byla nám a nezáviděl horkým krajům nikdo z nás. I když teď spí u nás zas pole pod sněhem, je cítit zemi žít a tajemně se chvět, to věčné vzkříšení dojde jistě až sem, až opět zjara zmrtvýchvstane svět. Před tisíciletím ten domov z vlastních sil stvořili předci. Jejich těžká strast a vůle došla sem, kde pustý prales byl, aby ornice čistá zavoněla z brázd. Drsná je dál ta zem, jak drsný byl ten lid, který ji vdechl život odtud napořád. ten svatý odkaz je nám uchránit a v jeho duchu i dál vpřed se brát. Hučí a šumí les jakoby rozhněván, jako by čišel z něj i jeho lidí vzdor, jak by duch předků v něm dál měl svatostan, co domov spředli z nehostinných hor. Jako by starost měli o tu lesní zem, kterou nám kdosi jednou vzít by měl, to že se mu tu líbí kolkolem, sahá sem chtivou rukou nepřítel. Doba je vážná, každý nechať ví, jak posvátný je dar, co v nouzi zůstal nám, že rodný les, to drahé dědictví, nesmíme ztratit, byť chtěl ďábel sám. Probuď se, spící Michle! Chraň, co dosud máš, svým dětem předej to, bdi bez prodlev, vždyť tu i němá tvář snad držela by stráž. To, co ti patří, střez jak vlastní krev! |
|
P.S. Tato báseň tvoří závěr svazku s povídkou Der Befreier, vyšlou pod pseudonymem Marbod Lyr v českobudějovickém nakladatelství Moldavia s datem v úvodu: prosinec 1919. |
|
|
Am Schreinerfelsen Drob'a am Schreinerfelsen, da is gar so schön, wer nia dromat war, der soll nur afigehn. Ma siagt da in d' Welt so rundherum recht weit, denkt an Sorg und Kummer nit vor lauter Freud. Ma siagt bloam'ne Wiesen, dunklgreani Wälder, hohe Bergesriesn, schöne Aun und Felder, und viel Dörfer siagt ma, dass ma z' schaun nur hot, und am Fuaß vom Schreiner liegt schö d'Wullrastodt. Rundherum beim Felsn klingts wia Orglton, 's is der Fruajahrswind, der blost dö Pfeifn on; dö san so großmächtig, ma möchts glaubn fost kam, dass dö Pfeifn san do nur im Wald dö Bam. Jedn zwingts zur Andacht, der am Felsn steht, dankt dem liabn Herrgott mit ein'm still Gebet; wia a Kirchndach deckts blaue Himmelszelt zua den großn Templ auf der schönen Welt. Und es klingt so heilig durch die ganzn Wälder, d' Morgnsunn kimmt eilig über d' Wiesn und Felder; sogar d' Vögerln singn olli freudnvoll mit zur Gottverehrung über Berg und Tol! |
Na bobíckejch skalách Na bobíckejch skalách, ba pěkně je tam, kdo ještě tam nebyl, měl by zkusit to sám. Koldokola vidět je daleko svět, na starost a hoře se dá zapomnět. Je vidět kvíst luka i černat se les, pole pod horou, co ční do nebes, a tolik vesnic co vodtad je znát, i Volary město u jejích pat. Kolem těch skal hřmí jak vod varhan, jarní vítr hude do všech světa stran; mocně to zní v celým lese tom, co píšťala zpívá v něm každičkej strom. Chce se ti modlit, když můžeš tam stát, za všecko Pánu tu poděkovat; pod modrym nebem slyš jednohlas chval, na kostel jak by svět vymaloval. Nejvíc to lesy tu přesvatě zní, zrána když slunko zas vychází a ptačího zpěvu je plničkej vzduch - nad horou i dolem buď pochválen Bůh! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1989, s. 350 |
|
Autorem té písně, která pro obyvatele města pod horou zvanou německy Schreiner a česky Bobík hodně znamenala, byl volarský knihvazač Stefan Schuster. Vidíme ho na snímku o jeho osmdesátinách jako starého muže s mohutným bělostným knírem a živým výrazem ve tváři. Přesto to bylo snad na den dva měsíce před jeho smrtí doslova vprostřed druhé světové války 20. září 1942 ve Volarech, patřících tehdy k Velkoněmecké říši. Narodil se 19. července 1862 na Kvildě. Po vychození základní školy v rodné obci navštěvoval měšťanku v Kašperských Horách a chtěl se stát učitelem. Těžká vada sluchu po nevyléčeném ušním zánětu se mu v tom stala nepřekonatelnou překážkou. V letech 1879-1882 se vyučil u vimperského Johanna Steinbrenera knihvazačství. Působil na různých místech v Rakousku, pak v Teplicích a v Olomouci, než ho opět sluchová vada donutila vrátit se na Šumavu, kde založil roku 1899 ve Volarech vlastní knihařskou živnost. Nikdy ho neopouštěl vrozený humor a společenské sklony, které se projevovaly mnoha veřejnými aktivitami, mimo jiné i činnou účastí na práci mužského pěveckého sdružení. Jeho text písně o Bobíku, té "domácí hoře" všech z Volar a širokého okolí, vrcholu, který byl jakousi symbolickou protiváhou "češtějšího" Boubína, zhudebnil Wilhelm Achatz zvaný Wlchei a dílo přineslo oběma širokou publicitu a trvalý ohlas.
- - - - -
* Kvilda / Kašperské Hory / Vimperk / hora Bobík / † Volary
