FELIX SCHUSTER
Pohanské obětiště na Šumavě
Proputoval jsem Šumavu všemi směry větrné růžice: šel jsem ve stopách Zlaté stezky, křížem krážem jsem bloudil přítmím lesů na Boubíně (Kubani), chvěl jsem se žalostně chladem na hřebeni Třístoličníku, pozdravil jsem Stifterův památník nad Plešným jezerem a nenechal si ujít ani jiná nádherná místa hraničního pohoří.
Proud cizích příchozích, kteří chtějí poznat Šumavu podle rad nejrůznějších baedekrů - počínaje Dr. Willkommem a konče mnoha jinými - má za východisko svých cest většinou Železnou Rudu (Eisenstein), pokračuje výstupy na rozličné vrcholy (Javor, Roklan, Ostrý), neopomene navštívit horská jezera (Čertovo jezero, Černé jezero a ostatní), zamíří k pramenům Vltavy, za hraničními hrady a do dalších kouzelných šumavských míst. Všude se zlepšila síť komunikací a zařízení, stouply ceny, je vidět pěknou řádku nových vilových kolonií, spatřit lze i mohutná díla k využití šumavské vodní energie. Okrašlovací a turistické spolky se spolu předstihují v ušlechtilých aktivitách.
Jednoho nedávného léta jsem využil k tomu, abych se držel trochu severněji hlavního turistického proudu. Slyšel jsem už tolik o kdysi krásném a mnoha pověstmi opředeném hradu Přimda (Pfraumberg) v okrese Tachov (Tachau), že jsem neodolal a zvolil odbočku právě tam. Musím přiznat, že je na Šumavě málo míst, které by nabízely tak nádherný a obsáhlý rozhled do všech stran jako tato hradní výšina. Daleko do Bavor dosahá zrak, do Čech až k Plzni, Klatovům, Stříbru, Tachovu, Horšovskému Týnu.
Pověst o královské dceři, která sem na Přimdu prchla s rytířem svého srdce a - to když ji její královský otec chtěl zase přinutit k návratu domů - vrhla se z vysoké hradní zdi k nohám královým, jakož i nespočet divokých půtek, které se kolem kdysi udály, dnes ve své zprávě pominu. Dá se o tom ostatně mnohé dočíst v knize České hrady a zámky ("Böhmens Burgen und Schlösser").
Chtěl jsem ještě téhož dne pokračovat v putování směrem k hranicím. Nejprve jsem sešel do roztomilého městečka Přimdy, zhlédl staropanskou usedlost Kolowratů (statek Velké Dvorce poblíž označuje tu autor starším zřejmě původním názvem Manerhöfen - německy je však v místopisech označován zpravidla Großmaierhöfen! - pozn. překl.) a vyrazil pak na Svatou Kateřinu (Sankt Katharina). Svatá Kateřina je oním místem, které je ve Schillerově Valdštejnské trilogii zmiňováno jako Katharinenstift a je sem nesen ku hrobu polní maršál Piccolomini.
Celá epocha třicetileté války mi táhla před očima za mého pochodu tou nádhernou lesní končinou. Tady na pomezí české a bavorské země se mne musela zvlášť dotknout její neblahá osudovost. Byl to přece nedaleký Cheb (Eger), kde došla Valdštejnova tragedie svého konce a všechna mistrovská historická líčení starého Gindelyho mi opět vytanula ve vzpomínce.
Nedaleko Rozvadova (Roßhaupt) těsně při hranici jsem uprostřed lesa mohl svou představu oživit u pozůstatků starého rozlehlého pozemního opevnění, zvaného retranchement.
I války proti Fridrichu Velikému a proti Bavorům tady v hraničním území zanechaly své stopy.
Už na mapě jsou patrná místa někdejších úporných střetů v pomístních jménech jako "krvavé pole" (Blutacker), "švédský kříž" (Schwedenkreuz), "šance" (Schanzl) atd. V lidovém podání dosud žije mnoho podobných označení.
Samo německé místní jméno Roßhaupt ("koňská hlava") a další pomístní jména jako "Heidengrab" (mohyla), "Heidenstein" (obětní kámen) zase poukazují na to, že tu v šerém dávnověku existovala pohanská obětiště.
Jen málo lidí už si vzpomene, že před více než sto lety - roku 1809 - vytrhla silná vojenská kolona od Boru (Haid) u Tachova přes Rozvadov do bavorského Waidhausu a dál na Řezno (Regensburg), aby se tam mohla podílet na mohutných, nešťastně ovšem skončivších bojích proti velikému Korsičanovi. Nedlouho nato (v květnu 1809 - pozn. překl.) se však podařilo arcivévodovi Karlovi, jehož armáda pochodovala přes bavorský Cham a České Budějovice (Budweis), dovést u vsi Aspern srážku s Napoleonem přece jen k vítězství (stalo se tak ovšem za 38% ztrát na padlých a raněných a po následné porážce u Wagramu severovýchodně od Vídně se Karel vzdal velení a uchýlil se do soukromí - pozn. překl.).
Bylo pozdě odpoledne, když jsem došel k lesu u Svaté Kateřiny zvanému tu Peterpil. Měl jsem odtud překrásný rozhled po celé okolní rovině, z níž vyvstával jen lesnatý kužel vrchu zvaného Farská stráň (Pfarrpil, Pfarrwald). Ten les se musel zvedat už odedávna zvedat nad vodními hladinami celé té roviny kolem. Večerní červánky dodávaly barvitému obrazu zvláštní podmalbu. Stál jsem jako očarován a pátral jsem v paměti, co mi to všechno pan farář vypravoval o pohanských hrobech v jakémsi "farském lese". Mohlo být sotva krásnější místo pro uctívání dávných bohů. Bezděky jsem své fantazii volný průchod: lesní ostrov obklopený širou a poklidnou jezerní hladinou. Na temeni vrchu plápolá zdaleka viditelná mohutná obětní vatra, na primitivních člunech pádlují k posvátnému háji ozbrojené postavy Hunů a nad vodami zní mocný, rozléhající se chór. Jedinečný motiv pro wagnerovskou inscenaci.
Následujícího dne jsem se zabral do dějin Farské stráně a skutečně jsem zjistil, že tam byla stará pohanská svatyně. I obrovská žulová deska s kouřovým otvorem - podobná převelikému mlýnskému kameni - tam byla.
Když u Svaté Kateřiny Kolowratové budovali či rozšiřovali pak v místě zvaném kdysi Edelstal železárnu s vysokou pecí, dali do ní dopravit a vestavět i onen velký "mlýnský" kámen. Surovost, nedostatek úcty k historickému dědictví, řekli bychom dnes. Ono duchovní "Dej mu Bůh slávu věčnou" se ovšem zde rovnalo souhlasu se zásahem, poněvadž by bylo přece neskonale strašnější, kdyby čarodějný kámen zůstal na svém místě. Od přenesení obětního kamene ustoupil i strach před tajemným lesem, močál vyschl a z jezera zůstaly toliko skrovné zbytky. Zkratka cesty do Rozvadova, vedoucí dříve slatí, mohla být nyní používána bez nebezpečí, dokonce i v noci. Tak lehké to však s přepravou zlého kamene být přece jen nemělo. Vůz se přelomil vedví, dva volové a jeden pacholek měli zahynout a bylo třeba dlouhé doby a mnoha přímluv, aby ke konečnému převozu vůbec nakonec došlo. A sedláci si vedli svou: "To nebude dělat dobře, to nepřinese štěstí hraběcí huti." A tak se i stalo. Brzy, velice brzy nastal panskému podnikání konec. Předpovědi měly pravdu. To je ten příběh jednoho pohanského obětiště v západních Čechách. Mohutný kámen dosud značí to místo.
Budweiser Zeitung, 1920, č. 100, s. 1-2
Kdyby nic jiného, ten text jako by stvrzoval, kolik tajemství Šumava, chápaná tu na naše poměry šířeji včetně Českého lesa, ještě před námi skrývá. Na příběhu obětního místa se dokumentuje navíc jakési podivné prokletí těch míst, kde dnes parkoviště vozů TIR při bývalé Svaté Kateřině a Frauenthalu (Hochofen) vystřídalo železárnu, produkující kdysi i litinové kříže, jak je známe z tolika rozpadlých šumavských hřbitovů. Věčné pohanské obětování všeho lidského díla nelítostným božstvům zmaru, věčné mlčení kamene, který sotva odpoví. A přece budeme hledat a nalézat stopy těch, kdo tu přešli pod naší společnou oblohou. Felix Schuster, autor tohoto článku z budějovických novin z počátků první republiky, se narodil jako syn poštmistra v šumavském Rejštejně 7. října 1897. Zdědil po otci, jehož rod pocházel z Horské Kvildy (Außergefild), výtvarné nadání, které však mohl uplatnit právě až poté, kdy skončila první světová válka, v níž sloužil snad i pro svůj původ ze Šumavy u tyrolských císařských myslivců na dolomitské frontě. Vrátil se s několika vyznamenáními a začal studovat na pražské filosofické fakultě zvláště dějiny umění, což mu spolu se zároveň navštěvovanou uměleckoprůmyslovou školu mělo umožnit, aby se stal učitelem kreslení. U prof. Augusta Brömse se věnoval poté praxi grafického umění. Začátkem třicátých let založil Felix Schuster v Českém Krumlově, kde od roku 1926 žil se svou ženou Emmi roz. Langovou (seznámil se s ní za pražských studií), tzv. Krummauer Künstlergilde i za účasti manželčiny (a mj. také Antona Peschky, švagra dnes tak slavného Egona Schieleho), uměleckou skupinu pořádající každoroční přehlídku vlastní tvorby. Po odsunu se stal ve Starnbergu znovu učitelem na gymnáziu a působil dlouhá léta jako kulturní referent obnoveného, kdysi budějovického spolku Deutscher Böhmerwaldbund - Landesverband Bayern. Zemřel ve svém druhém domově 15. října 1982, pouhá dvě léta před skonem paní Emmi. Jsou pochováni v Augsburgu.
- - - - -
* Rejštejn / Horská Kvilda / Český Krumlov / Přimda / Svatá Kateřina, Rozvadov / Rozvadov / † Starnberg (BY) / † † Augsburg (BY)
