GUSTAV SCHUSTER
Vánoční mír*
(1974)
Dnes si nevěřící znovu hlasitě dobírají mírové poselství, které církev každoročně zvěstovává právě o dnech Vánoc. Dvě tisíciletí mělo křesťanstvo na uskutečnění oněch slov: "... a na zemi pokoj lidem dobré vůle!" Místo míru na Zemi setkáváme se však v dějinách církve až příliš často s rozbroji, pronásledováním kacířů i s válečnými taženími "ve jménu kříže". Kdo ovšem předhazuje církvi podobné výtky, měl by pomyslet na to, že přes všechny násilné činy jí připisované byli strůjci válek, krvavých revolucí a pronásledování lidí téměř bez výjimky mocní tohoto světa a nikoli církevní otcové. Nemělo by se zapomínat ani na to, že právě mezi oněmi, kdo dnes provozují tu nejhlasitější mírovou propagandu, ve skutečnosti jde jen o upevnění mocenských pozic, jichž nabyli cestou násilí a bezpráví. Uplynulé roky o tom přinesly řadu svědectví více než dostatečných. Mír se nestal jistějším, jistojistě však vzrostla míra strachu. Volání starozákonního proroka Jeremiáše je dnes aktuálnější než kdykoli předtím: "Pokoj, pokoj! Ale žádný pokoj není." (Jer. 6/14) Ti, kdo vznášejí žaloby vůči křesťanství, jsou však v neprávu především proto, že jeho vánoční poselství nemá na mysli mír mezi národy a lidmi navzájem, nýbrž onen mír, který chce uzavřít Bůh ve své lásce a milosrdenství s námi hříšnými lidmi. Jistě: ten, kdo s Bohem takový mír skutečně uzavřel, bude pracovat i pro mír mezi lidmi - už ze síly té pravdy a lásky, kterou od Boha přijal.
Zda však onen mír, který andělé o Vánocích rok co rok zvěstují jako velký nebeský dar určený naší spáse, pronikne opravdu k srdci člověka, to už závisí na nás lidech samých. I všemohoucí Bůh stojí s poselstvím svého pokoje a míru bezmocen před lidmi, jejichž srdce jsou naplněna pýchou, rozkoší z moci a touhou po pomstě a není v nich tak nijakého místa pro Boží lásku. Naopak ale platí také, že každý, kdo se dá vést ve svém myšlení a konání lhostejností, nenávistí a nepřátelstvím vůči svým spolubližním (v originále je daleko výstižnější německý výraz "Mitmenschen" - pozn. překl.), žije i v nepřátelství s Bohem, ať už se nazývá křesťanem a kdovíjak horlivě chodí do kostela či nikoli. Proto říká svatý Augustin plným právem: "Láska sama odlišuje děti Boží od dětí ďáblových." Neprospěje proto nikomu pouhá skutečnost, že jeho otec nebo jeho matka byli zbožnými křesťany, kteří ve své víře žili i se svými bližními v pravém míru. Bůh nabízí totiž svůj mír každému z nás jednotlivě. Jak se každý z nás jednotlivě musí rozhodnout vůči Boží výzvě, tak je každý z vlastního svého rozhodnutí i oporou či rušitelem míru ve světě. Proto mír dneška nezávisí na síle víry včerejších křesťanů, jakkoli jejich zbožnost dokázala šířit pokoj přinejmenším v dosahu jejich přítomnosti, nýbrž jen na osobních postojích a rozhodnutích všech lidí, kteří vždy znovu v konfrontaci s poselstvím Vánoc dávají na ně odpověď svým nynějším životem. Co se však událo a děje Božskému Dítěti a jeho zvěstování míru? Mnozí ho nejen vůbec neuslyšeli ve své farizejské bohorovnosti a nepřístupnosti, nýbrž pomáhali přibít Syna Božího na kříž, namísto aby se snad obrátili k víře. Tak tomu ale bude až do dne Posledního soudu, že skuteční přívrženci Ježíšovi, skuteční jeho učedníci a šiřitelé míru, stanou se obětí držitelů moci. Proto budou i vždy znovu války, poněvadž bohatým i chudým je prosazení jejich vlastní vůle, rozmnožení jejich vlastního bohatství a moci či prostá touha po pomstě něčím víc než mír, který jim Bůh nabízí.
Opravdoví poslové míru nejsou proto ti, kdo o něm nejhlasitěji mluví, ale ti, kteří jsou obětí násilí a bezpráví a kteří vydávají dodnes svědectví o tom, že víra v odpouštějící lásku Boží, kterou nám betlémské Dítě přináší, je silnější nad utrpení i smrt. Dokáže překonat dokonce i nenávist, která je tak často plodem utrpěné křivdy a zároveň kořenem nového sváru.
Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1974, č. 12, s. 45-46
To je text jednoho z pravidelných sloupků, které určoval šumavským mladým z řad vyhnanců Gustav Schuster, šéfredaktor přílohy Wanderstecken (Poutnická hůl) krajanského měsíčníku Hoam!, věnované právě jim a jejich zájmům. Vedl ji po celá dlouhá léta a dával ji zčásti i výtvarnou podobu. Byl totiž nejen učitelem, nýbrž i nadaným malířem, kreslířem i řezbářem, především však byl rodem Šumavan. Dne 19. září roku 1917 spatřil světlo světa v Kvildě (Außergefild) čp. 29 jako syn poštovního úředníka Adolfa Schustera a jeho ženy Marie, roz. Friedsamové. Po časné smrti matky 1924 a otce 1925 se stal v osmi letech věku úplným sirotkem. Na druhý svátek vánoční roku 1939 se oženil s Marií Fuchsovou rovněž z Kvildy čp. 46. Z toho manželství se narodili oba jejich synové Manfred (nar. 1942) i Egbert (1944). Po vychození obecné školy 1923-1928 v Kašperských Horách (Bergreichenstein) a humanistického gymnázia v Českém Krumlově (1928-1936), kde maturoval, studoval na filosofické fakultě německé Karlovy univerzity v Praze germanistiku, slavistiku, národopis a po čtyři semestry i historii. Tam v červenci 1939 absolvoval i prvou státní zkoušku. Učil ve Vraném a Zbraslavi (německy se jí říkalo Königsaal) a pokračoval ve studiu, než musel 1942 narukovat. Po skončení války pracoval krátce v rodné Kvildě jako tlumočník při české správě Strunzovy pily na rezonanční dřevo. Od května do září 1946 byl vězněn ve Vimperku (Winterberg), pak už následoval odsun a nový začátek v bádensko-württemberském Aalenu. Jeho učitelská činnost tam se neomezovala věru jen na školní lavice. Byl mnohostranně spolkově činný, téměř každoročně uváděl šumavskou vánoční hru, jako hluboce věřící křesťan byl nejen členem kulturního výboru místní frakce CDU, ale i aalenské církevní rady Sankt Maria. Roku 1980 mu prezident Carstens propůjčil v uznání dlouholeté veřejné činnosti Spolkový záslužný kříž se stuhou. Na srdci mu ležela přece jen nejblíž paměť rodných míst. Ve své knize Gefild unter den schwarzen Bergen jim postavil trvalý památník, skonal však daleko od nich v už zmíněném Aalenu a byl tam i pochován dne 28. července 1995.
- - - - -
* Kvilda / † † † Aalen (BW)
