RAIMUND SCHUSTER

Z Raimundsreutu do Kvildy

Z míst spojených s tradicí podmalby na skle bych se chtěl dotknout dvou, tj. Raimundsreutu v Bavorském lese a Kvildy (Außergefild) na druhé straně šumavského pohoří. Pokusím se přitom zachytit přechod od raimundsreutského typu podmalby k typu připisovanému Michaelu Verderberovi a zvanému také "Verderberbild". V souvislosti s tím vyvstávají dvě otázky. Za prvé:
Jaká role skutečně připadá Michaelu Verderberovi, prvnímu ze tří Verderberů věnujících se podmalbě, v její tradici na šumavské Kvildě?
a za druhé:
Existuje obrazový materiál, který by mohl být připisován právě Michaelu Verderberovi?
K tomu je přirozeně žádoucí, abychom si vyvolali v paměti něco z historie zmíněných dvou obcí, které jsou jinak těm, kdo se hlouběji zabývají právě lidovým uměním podmalby, jistě dobře známy.
Raimundsreut jím proslul zhruba mezi roky 1730 a 1870-1880. V Kvildě víme o působení těch, kdo je sem přenesli z Raimundsreutu, někdy v letech 1788-1820 a potom už ve spojitosti se jmény Johanna a Franze Verderbera asi kolem v rozmezí let 1818 a 1881.
Tak zeje ovšem v historii kvildské podmalby na skle mezera téměř dvou desetiletí a je namístě se ptát, zda tu opravdu i tenkrát existovala a kdo ji v tom případě provozoval.
V Raimundsreutu vznikly pod vlivem blízkého poutního místa Kreuzberg někdy kolem roku 1730 prvé obrázky vytvořené technikou podmalby. Z rodin, které se jí v těch raných dobách věnovaly, jsou známi Neumayerovi, pocházející z Neukirchen bei Heiligen Blut, místa, které má v tradici podmalby rovněž svůj zvuk, dále Hilgartovi, původem podle všeho ze Železné Rudy (Markt Eisenstein), konečně Peterhanslovi z místního okolí. Objevují se ale i jiná jména jako Pomeisl, Haas či Janke, ten poslední (činný předtím jako podomní obchodník, říkalo se jim tenkrát "Kraxenträger", to že chodili s proutěnou krosnou na zádech), pocházel prý z Kraňska (dnešní Slovinsko - pozn. překl.). Až posavad se zdálo sotva možné práce jednotlivých malířů či malířských rodin nějak přesněji rozlišit, zvláště v časech vysoké frekvence výroby, v poslední době vyvstávají však přece jen jisté možnosti obezřetně je uspořádat.
Hospodářské poměry raimundsreutských malířů se vyznačovaly v prvých letech značnou nejistotou, poněvadž něco tak dosud nového a silného ve výrazu jako jejich výrobky nacházelo jen nesnadno odbyt. Nacházely své zákazníky teprve pozvolna. Odbytové problémy měl ostatně díky své odlehlosti od hlavních dopravních tepen i zdejší sklářský průmysl.
Brzy měly však Raimundsreutským nastat nové těžkosti.
V roce 1779 připadl totiž dosud bavorský Innviertel (tj. kraj při řece Inn - pozn. překl.) k Rakousku, čímž se odbyt tam ještě ztížil a cly navíc i prodražil. K tomu budiž poznamenáno, že právě Innviertel byl dobrým odbytištěm, jak o tom dodnes svědčí rané výtvory podmalby na skle z Raimundsreutu v muzeích v Riedu (Ried im Innviertel), Braunau (Braunau am Inn) a v Linci (Linz).
Další zhoršení situace přinesl v roce 1785 celní dekret pražského gubernia, podle něhož podléhal dovoz obrázků, považovaných podle něho za normální olejomalby, celnímu tarifu.
To byl rozhodný a konečný podnět k tomu, aby ti raimundsreutští malíři učinili pokus usadit se na druhé straně hranic v Kvildě a malovat přímo tam.
Byli nejprve tři: Johann Kaspar Hilgert (ten byl vlastně z Kreuzbergu) a dva jeho synovci Bernhard Peterhansl a Johann Peterhansl, oba přímo z Raimundsreutu.
Z dokladů lze vyčíst, že počátek jejich činnosti v Kvildě spadá do doby kolem roku 1788. Poněvadž obchodní obrat těch tří malířů byl ze strany úřadů odhadnut pro deset let na výši zhruba 10 000 zlatých, vyplatilo se jim už s ohledem na daně trvalé kvildské bydlení. Přitom se jim dostalo ujištění, že výrobci obrázků s podmalbou mohou být i cizinci, kteří se dosud v Čechách zdržovali jen proto, že tu nacházeli lepší odbyt pro své produkty, prospěch však plynul z větší části za hranice.
Prácheňský krajský úřad v podstatě vycházel z tohoto stavu věcí, zdůraznil však rovněž, že tato výroba je žádaná a potřebná, jakkoli místními usedlíky dosud neprovozovaná. Malíři by měli být proto pozváni s dotazem, zda se chtějí v Kvildě usadit natrvalo; v opačném případě by jim mělo být provozování řemesla zapovězeno.
Podpory se malířům dostalo ovšem ze strany majitelů skláren, kteří usilovali o co možno největší odbyt tabulového skla (a také mnohdy jinak těžko prodejného "Ausschußglas", tj. jeho odřezu).
Dokument prácheňského krajského úřadu ze dne 26. října 1798 obsahuje vedle toho i jiné pozoruhodné podrobnosti, které nám dovolují nahlédnou do životních poměrů tehdejší doby.
Tak uvedl malíř Kaspar Hilgert do protokolu následující: Jsem narozen v Kreuzbergu v pasovském poručenském soudním obvodu (v originále "Pfleggericht" - pozn. překl.) a mám čtyři hodiny do Kvildy, jsem teď pobytem u svého zetě, poněvadž mi žena umřela a tak žiju jen s jednou dcerou, která je ještě svobodná. Pro mě je přestěhování věc obtížná, poněvadž je mi šedesát let a beztoho už dlouho žít nebudu. Už v sedmileté vojně jsem sloužil císaři po pět let jako voják a prosím proto, aby byl vzat milostivý ohled a dovolena mi proto ta práce bez přesídlení.
Bernhard Peterhansl se vyjádřil takto: Jsem toho času usedlý v pasovském Raimundsreutu a mám mýtní dohled na cestách vedoucích do Bavor. Pole nemám u svého domku žádná, jen malou máselnu (v originále "Butterei" - pozn. překl.), jsem ženatý a mám dvě dcery a jednoho syna. Přesídlit je pro mě zvlášť velká nesnáz.
Za svého onemocnělého bratra, který byl omluven, prohlásil Bernhard Peterhansl: Můj bratr Johann Peterhansl je v Raimundsreutu ženat a má jedno dítě, svůj příbytek a jednu louku má tam na 15 let pronajaty, pročež se nemůže k přesídlení ihned rozhodnout.
Už rok nato však prohlásili se malíři za připraveny trvale se v Kvildě usadit, ba Bernhard Peterhansl dal zároveň na vědomí, že v tom směru učinil už i rozhodný krok, zakoupiv u krejčího Johanna Schustera v Kvildě čp. 37 obytnou místnost a komoru ad dies vitae et uxoris (pro život a ženu svou) za 25 zlatých.
Proč přece ani potom k přesídlení nedošlo, nelze zatím s určitostí sdělit, poněvadž příslušný svazek akt je sice datován až do roku 1805, obsahuje však záznamy jen do roku 1800 a ani v bavorských archívech nijaké podklady dosud nalezeny nebyly.
Johann Kaspar Hilgert zesnul roku 1804 v Kreuzbergu, Bernhard Peterhansl 1808 v Raimundsreutu a Johann Paul Peterhansl 1814 rovněž v Raimundsreutu.
A nyní k malířské rodině Verderberů v Kvildě. Na rozdíl od početných pokolení malířů v Raimundsreutu je kvildská podmalba na skle bytostně a téměř výhradně spojena jen s rodinou Verderberovou, a sice konkrétně se jmény Michael Verderber (*1766, †1843), Johann Verderber (*1793, †1871), Franz Verderber (*1837, † ?)
Po roce 1866 se stopa ztrácí.
Co nám k tomu mohou povědět kvildské matriky?
K rodině Verderberově mohu odkázat na práce Bedřicha Štiesse o podmalbě na skle v Čechách a na kapitolu o Lvildě ve známé knize Heinricha Buchnera.
Prvý záznam v matrikách pochází z roku 1792, tedy už z doby, kdy byl raimundsreutský malíř v Kvildě činný.
Dne 5. listopadu 1792 (není třeba snad ani připomínat, že při citaci dokumentů jde všude o překlady z němčiny - pozn. překl.) byli oddáni:
ženich Michael Verderber, římskokat., svobodný, 26 roků starý,
nevěsta Dorothea Schusterová, římskokat., svobodná, 26 let stará z Kvildy čp. 1,
svědkové Adam Schuster, rolník - Franz Schuster, mlynář.
Dne 27. dubna 1793 se mladému páru narodil syn Johann.
Dne 2. února 1818 byli oddáni:
Johannes, manž. syn Michaela Verderbera, malíře obrázků (v originále "Bildmahler" - pozn. překl.) a
Dorothea, roz. Schusterová, oba Kvilda čp. 9 a
Johanna, manž. dcera Josefa Schustera a Theresie, roz. Klostermannové, Kvilda čp. 9.
V jedné smlouvě ze dne 18. ledna 1818 přebírají mladí manželé kvildské stavení čp. 9. Zde se tedy nacházela i prvá malířská dílna rodiny Verderberovy, sám Michael Verderber je v dokumentu označován "Bildermahler".
A nyní následuje 12 záznamů z rejstříku křtů (v originále "Taufregister" - pozn. překl.) k dětem Johanna Verderbera, jimiž farář, který je pořizoval, prokázal velkou službu badatelům v oblasti podmalby na skle, poněvadž vedle jména pokřtěného novorozeněte přičinil i jméno otce, tj. Johanna Verderbera a při něm ještě označení "syn Michaela Verderbera.
Např. 16. února 1823
dítě Johannes, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, rodem z Kraňska, mistra mlynářského
7. října 1824
dítě Josef, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, malíře z Kraňska
9. února 1826
dítě Josefa, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, malíře z Kraňska
20. listopadu 1827
dítě Rosa, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, malíře a domkáře v Kvildě čp. 9
11. května (v originále "May" - pozn. překl.) 1829
dítě Franz Xaver, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, malíře a domkáře v Kvildě čp. 9
25. prosince 1830
dítě Johannes Evang., otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, hospodářského dozorce (v originále "Wirtschaftstreiber" - pozn. překl.) ve Lčovicích (Eltschowitz)
25. prosince 1832
dítě Franz, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, malíře a domkáře v Kvildě čp. 9
14. dubna 1834
dítě Rosa, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, výminkáře (v originále "Ausnehmer" - pozn. překl.) v Kvildě čp. 9
9. ledna 1836
dítě Johanna, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, výminkáře v Kvildě čp. 9
17. prosince 1837
dítě Johanna, otec Johann Verderber, manž. syn Michaela Verderbera, výminkáře v Kvildě čp. 9
27. října 1839
dítě Johanna, otec Johann Verderber, malíř (v originále "Mahler" - pozn. překl.) manž. syn Michaela Verderbera, výminkáře v Kvildě čp. 9
22. května (v originále "May" - pozn. překl.) 1843
dítě Johann, otec Johann Verderber, malíř v Kvildě čp. 9, panství Zdíkov (v originále "Großdikau" (!) - pozn. překl.) manž. syn Michaela Verderbera, výminkáře
Michael Verderber zemřel 21. prosince 1843 jako výminkář a vdovec v Kvildě čp. 9.
Tři děti zůstaly naživu.
Souhrnně vyplývá z kvildských matrik, že Michael Verderber byl až do roku 1829 činný jako "malíř obrázků", jak je označen už 1818 u příležitosti svatby syna, s nímž déle než jedno desetiletí společně podmalbu na skle provozoval.
Dále lze z toho vyvodit, že zájem úřadů i sklářských hutí na podmalbě, zřejmý z jednání s raimundsreutskými malíři, patrně vedl k jejímu oživení v Kvildě už počátkem 19. století a časová mezera jejího přerušení netrvala tedy příliš dlouho. Ve prospěch této skutečnosti hovoří i mnoho z Raimundsreutu převzatých motivů a stylových rysů. Zdá se dosti pravděpodobné, že Michael Verderber byl tím, kdo převedl raimundsreutský typ podmalby k typu označovanému běžně "Verderberbild".
To, že podmalba na skle poskytovala i kvildským malířům dobré možnosti výdělku, potvrzuje i skutečnost, že Johann Verderber už v roce 1823 získal v dražbě chalupu (i v originále "Chaluppe"! - pozn. překl.) v Kvildě čp. 22 za 660 zlatých, přičemž se mezi věřiteli nacházel i jeho otec. Není zdá se vyloučeno, že stavení čp. 22 sloužilo Verderberům jako dílna.
V roce 1842 koupil pak Johann Verderber od Johanna Zoglauera velkou selskou usedlost v Kvildě čp. 14 za 1.550 zlatých. Tuto kupní cenu splatil už do roku 1844. Do té doby bylo čp. 14 čistě zemědělskou usedlostí. Hostinec tu byl zřízen teprve zásluhou Johanna Verderbera.
Johann Verderber žil v dobrém sousedství s podkovářským mistrem Johannem Zoglauerem ve stavení čp. 13, bratrem Johanna Zoglauera. Kovář byl také snad jediným kmotrem všech dětí Johanna Verderbera.
Ten posléze skonal 2. srpna 1870 jako zámožný muž. Hostinec a dílnu předal svému synu Franzovi, narozenému 21. července 1823. Dne 10. října 1857 oženil se Franz Verderber s Theresií Schusterovou z Kvildy a po její časné smrti pak dne 12. listopadu 1863 Josefu Böhmovou, dceru starosty a mlynáře z jihočeských Mirotic. Velké neštěstí postihlo rodinu Verderberovu, když v roce 1881 usedlost čp. 14 s dílnou a hostincem padla zcela za oběť ničivému požáru. Obnova domu pohltila nejen veškeré jmění Franze Verderbera, nýbrž i síly, které mu zbyly. V roce 1886 došlo k dražbě. Novým majitelem se stal proti nejvyšší nabídce 5.170 zlatých Gabriel Schuster, zeť Johanna Praschla, svého času kreslíře u Verderberů a také jednoho z "malířů obrázků" na skle.
Franz Verderber zmizel beze stopy. Snad by mohla vést do Mirotic, domova jeho druhé ženy.

Hinterglassymposion 1990 und 1991, s. 25-31

Půvab tohoto textu spočívá nejen v tom, jak odhaluje postup pátrání po kořenech kvildské tradice podmalby na skle, nýbrž i ve skutečnosti, že jeho autor je takříkajíc živou součástí tématu, o němž psal. Když v pondělí 29. listopadu 1999 MUDr. Raimund Schuster v bavorském Zwieselu zemřel, odešel v něm jeden z velkých milovníků Šumavy, kam už v dětství právě do Kvildy jezdíval na prázdniny za svými příbuznými (v čp. 14 tam byl ještě v roce 1945 tradiční hostinec U Gabriela, jehož majitelem byl Gabriel Schuster, potomek téhož Gustava Schustera, který kdysi nabyl té usedlosti po Verderberech, další kvildský hostinec Strobl - dnes Šumava Inn - vlastnil Johann Schuster a U pošty pak Prokop Schuster; už v Berní rule však z let 1654-1655 po válce třicetileté jsou mezi obyvateli osady, zvané tam česky Kwilda pod Cžernými Horami, uvedeni Šusterové hned dva, totiž Jakl a Steffl! - a když pak roku 1975 a 1982 vyšla v Aalenu rodácká monografie Gefild unter den schwarzen Bergen s podtitulem Schicksal einer Böhmerwaldgemeinde, znělo jméno jejího autora opět Gustav Schuster - to byl zase syn někdejšího kvildského poštmistra a z téhož rodu byl i Felix Schuster, zastoupený rovněž v našem souboru). Raimund Schuster, vnuk hostinského Gabriela Schustera a jeho ženy Marie, rozené Praschlové, dcery v textu též zmíněného Johanna Praschla, syn Johanna Schustera, se narodil dne 12. března roku 1914 v Přebuzi (Frühbuß) v někdejším okrese Falknov (Falkenau, dnes Sokolov) nad Ohří. Prožil tam šťastné dětství, po reálce v Kraslicích (Graslitz) vystudoval medicinu na pražské Univerzitě Karlově, kde 29. prosince 1939, tedy už za války, také promoval. Už rok nato musel narukovat, byl jako adjutant divizního lékaře raněn při leteckém náletu, po uzdravení působil jako lékař v Perninku (Bärringen) u Karlových Varů a novou existenci v oboru založil už v Bavorském lese, kde se pak ve Zwieselu stal pojmem nejen mezi vlastními pacienty, nýbrž i v odborných kruzích právě jako renomovaný znalec umění tak povýtce šumavského jako je podmalba na skle. Věnoval se jí v několika cenných publikacích, provázených neméně významným obrazovým doprovodem. Za své zásluhy byl vyznamenán Waldschmidtovou cenou a Spolkovým křížem za zásluhy. Účastnil se aktivně činnosti bavorského Waldvereinu, jehož se stal čestným předsedou, jakož i Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Na závěr textu své knihy Hinterglasbilder aus Außergefild im Böhmerwald (1980) citoval však motto románu Da begann der Wald zu brausen (Zahučely lesy) od Seppa Skalitzkého na stejné téma jako tato práce, které prozrazuje vlastní motivaci snažení obou autorů: Hoch über allem Wissen steht das Herz (Vysoko nade vším věděním stojí lidské srdce).

- - - - -
* Přebuz / Kvilda / † † † Zwiesel (BY)