ELFRIEDE SCHÜSSELOVÁ
|
Erinnerungen an mei Kindheit am Hoil Anfanga duats beim Engelbertn-Luisi hint, vo den bin i a Kind! Unsa Heisl woa mitt'n im Wies'ngrund, Kinda gnua, ulle grod gwochs'n und pumperlg'sund. Da Voda hot im Wold goawat und d' Muada woa am Fejd, i ho baf de kloan Gschwister afgschaut, de ham öfter bejt. I hob müass'n Dräapfl oschäl'n und de sauer Suppn kocha, gwuzlte Nul, an Foaferlsterz oder an Pfnuter mocha, an Franz'n, an Kukuruz oder more Zelten, für s'Kaiwl s' Tranka a'richt'n und auswasch'n Zeilgelt'n. D' Stub'm auskihr'n und mit da Golamass s' Kinderwaglradl schmier'n, d' Henna fuadan und a Wosser einatrog'n und na ullahand, i kann gornet uis sog'n. Endli is d' Muada hoamkämma zum Stoll vorricht'n do hob i mi schä longsom zum Haus aussig'schlich'n. Da Franz und da Ernst, des sand meine zwoa Brüada, da Heisl-Josef und s' Krückl-Marerl mit 'n roud'n Füada, de woand scho längst am Sprung und scho is lousganga mit 'n Stamperlschlog'n. G'rennt sama bis uns da Moschei zuagschaut hot, schnell im Schaffl d' Füaß g'wasch'n und: "Guate Nocht!" In da Früah hot d' Sunn scho zum Fenster einag'schei't, "Kinda afstäh! Zum Schulgäh is Zeit!" G'schmalz'ne Dräapfl und an Malzkaffee hat' s zum Frühstück geb'n und a Stück'l Brout für d' Paus'n in da Schul' drin. Zu dritt hama fuat vo unser'n Haus, bis zum Tonerl do homa g'schrian: "Kämmt's raus! Owa s' Soferl und da Franzl ham gsogt: "Losst 's eich Zeit, unsa Scheckei hot g'kälbat und da Biastwacka is no net so weit!" Vo duat hama zu fünft weitagonga, vo um owa han d' Frankn-Kinder und da Wagner-Herbert kämma, von Wüstl homa d' Erna mitg'numma, d' Franzl-Marie, an Koarl, d' Pucha- und d' Hanness'n-Kinder. Dö Letzte woa d' Helen vom Filzmo draußt und oft sama in Galopp in 's Gföjg einig'saust. Schul woa domols sechs Tog in da Wocha und afpasst homa wie d' Haftlmocha. Niamols wa vo uns oas sitz'n blieb'm, in Böhmerwald hot 's kui dumme Kinder geb'n! In Winter woar 's besonders schlimm, ohne Schi war'n mia im Schnee stecka blieb'n. An ganz'n Tog hot 's so vej g'schnim, in den Wetta woa monchmol da Kuckaza drin. Ob kloa, ob grouß, ob alt, ob jung, dö Brett'l woar'n unsa Heiligtum. Wenn 's g'wachlt hot am Hoil und g'schneibt, dös hot uns Kinder b'sonders g'freit. Vorm Hegerhaus hand d' Schneeberg g'leg'n, ma hot grod na d' Dochschneit gseng'n. Für uns woa dös a woahre Pracht, mir hama göjsit, g'juchazt und g'locht. G'foah'n sama bis sechs, sieb'n, acht oder neune, vom Dochfirscht bis zu da Sandgrabn eine. A Schlift wa für uns nix gwen, mia wollt'n uns ja selber beweg'n, bei dera Kält'n und der stork'n Frost, do war'n uns ja d'Schanierl ei'grost. A Eisenbahn homa a net kennt, drum homa fünf, sechs Schlitt'n zammghängt, am Rodler vorn is da Lockführer g'sess'n und hot a'gfangt zum blärrn: "Ullas eisteig'n! Dös is da letzte Zug nach Wean!" Man muass af da Welt net überall hi, da Mensch Brecht nur a Fantasie. Iatz follt ma grod na da Antiglberg, s' Buchabachl und da TonerlStampf ei, d' Thurnerhütt'n da Wiadra und d' Schachtelei. Da Rachl grüaßt zum Fenster eina, vor ehm liegt Rehberg und d' Holzhauerheisa, da Mittagsberg zuigt se hübsch in d' Läng, vom Arber kann ma grod na an Gipfl sehg'n. Und am Knopp'nberg bon Küah hüat'n sehgt ma Burg vom Kaiser Karl den Vierten, an Zosum. s' Himmlreich, an Höllhof, s' Reimheisl und Zigeinerei liegt ullas hübsch nachat bon Berg hibei. Ja unsa Hoamat'l is a schöna Fleck, wer duat g'wohnt hot, kennt koa Traurigkeit net. G'sunga is woar'n und aa Wallfahrt'n gonga und wenn Kircha aus woa, ham d' Leit kot an ens grouß'n Plangan af a Peischl, an Idasch, Kräwürschtln und Und Kinder wollt'n an Rossreiter, a Lebzelt'n-Dogga und a Papierschlanga dazua, und a Stoaschleider hat kriagt da kloa Bua. Nochmittog wenn die Ältern und s' Gfratzert af 's Hoamgeh ham delt, hat s' junge G'flügl zum Wirtshaus hi drängt. Wei d' Musi, dö hot ma scho g'hört her vo weit, gspö¨lt homant Douschn, d' Noutschlocht und Hohnerbeig! Und hätt'n d' Musikant'n a'stückln soll'n, hamd müass'n de junga Buam an Doppelliter zohln. Sinnier'n tua i öfter, des is wia a Tram, i moan, i sitz neb'n Haus intern Bam, d' Sunn geht bold inter und da Schott'n wiad scho long. Vod a Franzl-Woid uma hör i Kuaglock'n leit'n und da Wind tuat über d' Hoeahaim gleit'n. Am grouß'n Tännlin in Ascherwald ent hot da Glaser-Heger mit'n Zoa a Bild'l af'ghängt. Vom Hl. Hubertus, der geht am Sunnta af Pirsch voller Freid, do seh'gt a an Hirsch, der zwisch'n an Gwei hot a Kreiz. Bon Küa hüat'n bin i oft davor g'sess'n und hät dabei af s' Hoamtreib'n vogess'n. I kannt no sov ej dazöhln, liabe Leit, doch ullas is längst Vogangenheit! Mei Kindheit woa herrlich im Böhmerwald drin, wia wa ebba do erscht d' Jugendzeit gwen? Votrieb'n sama woar'n vo unsern schön Land, grod, dass ma heit no d' Erinnerung hab'n. Owa tief in mein Herz drin, hob i an brennad'n Fleck, Hoamat, liabs Muattal du, i vogiss di net! |
Vzpomínky na dětství na Zhůří Začít musím u Luisi Engelberta, jsem totiž jeho vlastní dcerka! Náš dům uprostřed luk stával, dětí v něm byl velký nával. Otec v lese pracoval, matka na poli, já hlídala mladší, občas plakaly. Uvařit brambory, pak oloupat, dlouhé nudle, šterc a kyselku vařívat. Trhanec, lívance, placky upéct, jak ráda bych zalezla na pec! Napojit telátko, umýt dížku, nikdo mi neřekl -- sedni si chvilku! Kolomazí kolečka natřít, lidé zlatí, nevím ani, čím mám začít. Když přišla matka, stáj poklidila, já v tichosti se pak vytratila. Franz a Ernst, moji bratři -- a sousedovic děti byly taky tři. Ty už dávno venku skotačily, my je však brzy dohonily. Hráli jsme si ostošest, za svitu měsíce jsme se vraceli, umýt nohy ve škopku, večeřet a hajdy do postelí! Ráno, když sluníčko už nakukovalo do oken, matka volala: "Děti, do školy, rychle z postele ven!" Šťouchané brambory a káva bývalo k snídani, na svačinu kus chleba a jablko k žvýkání. Když jsme vyšli, byl bílý den, u Tonerlů jsme volali: "Děti ven!" Žofka s Franckem odpovídali, abychom tak nechvátali. Odtud už jsme šli v pěti, shora přibyly Francojc děti, u hájenky jsme přibrali našeho kamaráda Karla, Mary a Emu, a to začala ta pravá švanda. Helena bydlela vedle slatí, my běželi, sotva nám dech stačil. Vyučování bývalo šest dnů v týdnu, v neděli bylo trochu klidu. Žádné z nás dětí nepropadlo, neučit se, to nás ani nenapadlo. V zimě bez prkýnek jsme jít nemohli, to bychom ve sněhu zapadli. Celý den hustě sněžilo, že na krok vidět nebylo. Staří i mladí, velcí, malí, lyže jsme prostě zbožňovali. Když na Zhůří nasněžilo, bývalo dětem obzvlášť milo. Před hájenkou sněhu kupy a my do něj hupky, hupky! Pro nás to byla legrace, dováděli jsme, juchali a smáli se, jezdili na saních do sedmi i déle, přímo ze střechy k pískovně. Nějaký vlek pro nás neměl smysl, vždyť i pohyb tříbil naši mysl, když nás mráz do tváří štípal, rychleji pak každý kmital. Neznali jsme železnici, to nám nevadilo přeci, svázalo se pět, šest sáněk, "mašinfíra vpředu nased, začal houkat, že vlak už jede, že je to poslední spoj do Vídně! Člověk nemusí projítsvět celý, stačí mít bujnou fantazii. Nám stačil pohled na Antigl a Turnerku, běhávali jsme často dolů, na Vydru. Roklan nám mával do oken, stačilo kouknout z chalupy ven, když byl v létě hezký den, Poledník a Javor nám připadal jak sen. Na Huťské hoře při pasení našich kraviček viděli jsme na hrad Karla IV. a mnoho vesniček. Ždánov, Nebe, Peklo, Ramajzl a mnoho dalších, Kaiserhof a Kašperské Hory jako na dlani. Jó, náš domov byl hezký plácek, občas zazpíval i ptáček. kdo tu bydlel, smutek neznal. hezčí místo by marně hledal! Zpívalo se a veselilo, na Kvildskou pouť se chodilo, po mši si každý zábavu našel, an Solot. na párek a pajšl do hospody zašel. Děti si užily na kolotoči, až se jim protáčely oči, dostaly perníkového husara,. radovaly se a zpívaly tralala. Odpoledne, kdy rodiče mysleli na návrat, to se chasa šla radovat, muzika byla slyšet už zdaleka, harmonika, housle a trumpeta, když mládenec si sólo dal hrávat, tuplák piva za to musel dávat! Tak vzpomínám, jsem jako ve snu, bojím se, že tady usnu, slunce zapadá, prodlužují se stíny a já tady sedím a sním s nimi. Od Franclovy louky slyším kravské zvonky znít. Škoda... musím se zvednout a zase k autu jít. Na velkou jedli v Popelném lese pověsil hajný obrázek. svatého Huberta, který uviděl bílého jelena s křížkem mezi parožím. Při pasení jsem pod tou jedlí často sedávala, zapomínala jsem občas na návrat, zpívala jsem si a vila věnečky, lidičky zlatý, mohla bych vám toho povídat! Moje dětství bylo nádherné tam na Šumavě, s mládím se to srovnat nedá. Museli jsme odejít z tohoto nádherného kraje, na který mi zbyly jenom vzpomínky! Hluboko vsrdci mám jeden koutek, často do něj nahlídnu, domove, matičko má milá, na Tebe nikdy nezapomenu! |
|
Slovníček některých ve volném překladu opomenutých obratů: "Tief im Böhmerwald": Innergefild (Innergefilder Gemeindechronik), s. 126-128 |
|
Ten český překlad veršované vzpomínky není můj, byť bych naň měl i sto chutí. Pochází z knihy "Tam na Šumavě" s podtitulem "Kronika šumavské obce Horská Kvilda", kde roku 2014 vyšla s laskavým svolením paní Marie Malé, zastoupené jinak i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a tady dokazující i svou zdatnost v přetlumočení někdejšího místního dialektu (s lecčíms bych si opravdu asi nevěděl rady, takže jsem doplnil jen jedno vynechané čtyřverší). Hnedka na začátku jsem však musil přidat ono "Luisi" u "Engelberta", tedy usedlostního jména po stavení čp. 12 na někdejším Zhůří (Haidl, místním nářečím Hoil), které coby "Luisi-Engelbert" (česky bychom řekli Lojza Engelbertových) patřilo jako přízvisko "po chalupě" otci autorky německého originálu předchozích nářečních veršů Elfriede Schüsselové, dívčím příjmením Hofmannové. Byl jím lesní dělník Alois (Luisi) Hofmann, narozený na Horské Kvildě (Innergefild) čp. 15 dne 8. června roku 1894 tamnímu podruhovi Engelbertu Hofmannovi (synu podruha Stefana Hofmanna tamtéž a Anny, roz. Lukschové z Horské Kvildy čp. 8) a jeho ženě Katharině, dceři Johanna Saiko, koláře na Kvildě (Außergefild) čp. 45 a Marie, roz. Kreiplové z Knížecích Plání (Fürstenhut) čp. 9. Víme z hornokvildské kroniky, že byl za války vedoucím místní skupiny (Ortsgruppenleiter) NSDAP a zemřel brzy po válce 18. března roku 1947. Ze záznamu kvildské křestní matriky lze vyčíst, že se 22. srpna 1925 v kostele sv. Štěpána oženil s Albine Klimmovou, o níž zase seznam obyvatel Horské Kvildy prozrazuje, že se narodila 25. října roku 1900 v místní části Nový Dům (Neuhaus) a zemřela v Německu 18. října 1968, tj. přežila manžela o víc než 21let. Elfriede, narozená 6. ledna roku 1931, byla jednou z osmi ratolestí té rodiny vedle sester Anny, provd. Wastlové (*1924), Helgy, provd. Spanglerové (*1939), Pauly, provd. Wackerové (*1942) a Irmy (*1944) a bratrů Aloise (1926-1978), Franze (*1933) a Ernsta (*1935). Je příznačné, že při takové celkem postačující informovanosti je jedním z mála dokladů o úmrtí Elfriede, provd. Schüsselové, je seznam zemřelých obce Berg bei Neumarkt in der Oberpfalz v květnu roku 2010, kde figuruje mezi jinými i to její jméno, a pak i záznam na americkém genealogickém webu My Heritage. Jakkoli není všem dnům ani na Zhůří konec, kupodivu jsem takovou informaci nenalezl v krajanských časopisech.
- - - - -
* Zhůří / † † † Berg bei Neumarkt in der Oberpfalz (BY)
