FLORIAN SEIDL
Východní stráž
Balada
A les se rozléhal mezi zemí řečenou Böheim a Bavorami, zeměmi, které dělil. Ležel tu jako Volandova stěna (v originále "wie eine Valandsmauer", přičemž výraz "Valand" či "Voland" /"Woland"/ je ve staré němčině synonymem ďábla /viz i poslava Wolandova v Bulgakovově románu "Mistr a Markétka"/, dalo by se tedy říci i "čertova stěna" - pozn. překl.), jako přikrčené zvíře, které své tupé pracky natahuje do rovin.
Češi se lesa stranili (v originále "die Tschechen mieden den Wald" - pozn. překl.), my Bavoři jsme se do něj ale drali, drali jsme se do údolí, stále výš až k hřebenům pohoří, tady jeden a tam zas nějaký, co zmizel a nikdo už o něm nikdy neslyšel; jiný si držel svou chýši, byl rybářem a lovcem, bytoval tam roven divoké zvěři, ležel ve střehu na číhané a naslouchal bouři, praskotu lesa, lišáku a vlku, obcházejícím svá bydliště. Jiní přišli a klučili. Ohněm si vyžehli pole, ubohá políčka své nezbytné potřeby. Stále hlouběji se zařezávala sekera do lesa, pila se zakusovala do popínavé stěny, oni prchali a mřeli. A přicházeli jiní, nikoli snad podle plánu, vysíláni knížaty, nýbrž hnáni vlastní svou touhou, chopili se nářadí těch zašlých a tak stále poznovu. A ten, kdo stanul na výšině, spatřil někde doleji sloup dýmu a snad kus dál i druhý. Teď sem přicházeli lidé a už neustoupili.
Když se psal rok tohoto letopočtu jeden tisíc pětačtyřicet, vstoupili prví soumaři na stezku, kterou prorazil Vintíř se svými knechty (v originále "Gunther mit seinen Knechten" - pozn. překl.) a byla později nazývána zlatou, a když se psal tohoto letopočtu rok dvanáct set osmnácte, nebyl les dosud zdolán a o tom je už psáno. Přicházeli lidé od Nabburgu, také od Řezna, od Niederalteichu a od Pasova (v originále "von Regensburg auch, von Niederalteich und Passau" - pozn. překl.), v jižním lese pak od Lince (v originále "von Linz" - pozn. překl.). A tam mniši zbudovali klášter, Schlägl se jmenoval (1941 byl za druhé světové války obsazen nacisty a mniši vyhnáni - pozn. překl.), poněvadž byl proražen palicemi do podloží (v originále "hineingeschlagen in die Urnis", česká obdoba místního jména, tj. "Drkolná" či "Drkolín" se odvolává na staročeský výraz "drkolna" pro palici - pozn. překl.). Nyní v roce 1218 (toho roku fundátor Kalhoch změnil fundaci z původně cisterciácké na premonstrátskou, přeložil klášter na vhodnější místo a 8. června 1218 povolal řeholníky z kláštera v Milevsku /Mühlhausen/, o čemž autor tohoto textu cudně pomlčuje - pozn. překl.), když druhý Fridrich (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), ten Saracén, vnuk Rudovousův (v originále "des Rotbart Enkel" - pozn. překl.), přišel do Německa svrhnout mocného císaře; když třetí Inocenc (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) znovuvyzbrojil církev a připravil ji ke střetu; když onen Fridrich kvůli své domácí moci daroval Pomořansko a Meklenbursko a celé pobřeží Severního moře (v originále "Pommern und Mecklenburg und ganze Küste des Westmeeres - pozn. překl.) věnoval Dánům - neboť čím mu bylo Německo (v originále "was galt ihm Deutschland?" - pozn. překl.)? Sedm korun třímal v rukou a jen jedna z nich znamenala Německo - ; když na Dunaji (v originále "an der Donau" - pozn. překl.) dal jeden pěvec podobu sáze o Nibelunzích; když pan Walter (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) zpíval šumivě a hněvivě o shonu světa, o nevěrnosti a papežské hře, aniž by tušil, že jeho písně mají přetrvat říši druhého Fridricha, i tu třetího, ba i zápasy papežů a císařů; v onom roce, když celý svět zněl ozvěnou války, střetů a bitev; když tam na druhé straně v Čechách (v originále "in Böheim" - pozn. překl.) první Otakar naslouchal, jak by z toho shonu mohl vyzískat pro sebe výhodu; tu seděli mniši ve Schläglu v lese, neslyšeli mnoho z rámusu světa, bojovali s lesem, který se jim dennodenně dral do dveří, měli starost, aby udrželi spojení s klášterem v Linci (v originále "mit dem Stammkloster in Linz" - pozn. překl.), měli tu starost už celé léto, hleděli na horu Třístoličník (v originále "blickten auf die drei Sesseln" - pozn. překl.), o které šly hrůzostrašné pověsti, a také na vedlejší Plechý (v originále "und auf den Plöckenstein" pozn. překl.) a mohli sotva sejít z cesty, aby v divočině nezbloudili. Pak nadešla tahle zima. Sněžilo nejprve po kolena, pak po prsa. Teď tak, že se do sněhu zapadlo úplně, že jedle byly v závějích způli a i z kláštera nevyčnívalo už ze sněhu mnoho. Jako tato zima nenadešla dosud žádná a mniši seděli kolem ohně, který sotva hřál, a mysleli stísněně na chatrné zásoby. Ještě každou zimu dostali z Lince jídlo, aby hubený čas přestáli. Jak tomu však bude letos? Nebudou teď úplně odříznuti? Kdo je může zachránit? Opat mlčel.
Čekali a zásoby docházely konce, stále méně dostával z nich každý přiděleno. Neztratí síly a neovládne je skleslá malátnost? Stáli za dveřmi jako na stráži, kopí v rukou, střídali se, ale co tady bylo ke střežení? Kdo by měl zabušit na dveře? Což tu nebylo lze naslouchat jen vytí vlků a křupání mrazu? A pak vynesli jednoho, který umrzl, a také hlad už začal lámat jejich odpor. A někdo druhý už také ulehl. A zase jiného ubil ten mráz. Byli tu staří, co stáli svého času s Rudovousem před Milánem (v originále "vor Mailand" - pozn. překl.) a vedli pluh přes dobyté město nebo bojovali pod Jindřichem Lvem (v originále "unter Heinrich dem Löwen", viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) a nyní padali zde; byli tu muži, kteří sloužili při dvorech a lovili kance a jeleny; a byli tu jinoši. Ten nejmladší se jmenoval Ubald. A když jeden po druhém padal, když byli všichni skleslí a bázliví, tu se napřímil, stanul v síni proti opatovi, ostatní isedli kolem něho, stal se jejich mluvčím; neboť neležel snad před ním život, život se všemi svými možnostmi, jež mu dávaly smysl? Nehladověl po tom, nemusel si přát, aby se zachoval ještě po mnohé dny? Zajíkal se tím, vyrazil dopředu, byl jako pramen, který přetéká: "Sinnlos!" (tj. "Nesmysl!" - pozn. překl.) křičel Ubald. "Sieht nicht der Hunger aus unseren Augen? Macht er uns nicht wehrlos, dass uns der Frost sonder Mühe schlägt? Warum wachen wir hier? Warum harren wir aus? Warum gehen wir nicht fort? Noch ist der Zeit, noch haben wir die nötige Kraft! Wir wollen wiederkehren im Frühjahr! Jeden nehmen wir mit. Wenn wir aus dem Gebirge kommen, wird der Schnee nimmer so hoch liegen. Wir werden Hütten finden, in denen übernachten können, wir kommen alle nach Linz!" (tj. "Nevyhlíží hlad z našich očí? Nečiní nás bezbrannými mráz namísto únavy? Proč tu bdíme? Nač tu čekáme? Proč neodejdeme pryč? Ještě je čas, ještě máme potřebnou sílu. Chceme se vrátit na jaře! Vezmeme každého s sebou. Když sejdeme z pohoří, nebude sníh ležet tak vysoko. Najdeme stavení, kde budeme moci přenocovat, dojdeme všichni do Lince!" - pozn. překl.)
To byla vzpoura.
Nestála však smrt u dveří? Nesahala už po nich všech? Nestrhávala se tu pouta, nestál tu člověk proti člověku, vůle jedněch proti vůli ostatních? Ty nebo já? Kdo má pravdu? Ty jsi stár, já ještě mlád! Máš všechno za sebou, já dosud nikoli! Nikoli? Nemám snad žít, abych mohl něco dokázat? Proč mám být nesmyslně obětován? Opat se jmenoval Konrad. Seděl pohromadě s ostatními, zcela se skrčil a scvrkl nouzí těchto týdnů. "Warum?" (tj. "Proč?" - pozn. překl.) odvětil mladým. "Drüben lauert der Tscheche, ein mächtiger König herrscht dort." (tj. "Tam kus naproti číhá Čech, panuje tam mocný král." - pozn. překl.)
"Und wird er kommen? Jetzt in der Kälte?" (tj. "A má snad přijít? Teď v té zimě?" - pozn. překl.) ptal se Ubald. "Der Tscheche hat bisher den Wald nicht erobert, er wird er auch jetzt nicht versuchen. Doch käme er selbst mit dem Frühjahr. Wir würden vor ihm zurück sein." (tj. "Čech ten les zatím nedobyl a nepokusí se o to ani teď. Přijít by mohl na jaře. Budeme tu zpátky před ním." - pozn. překl.)
"Wir könnten es" (tj. "To bychom mohli" - pozn. překl.), odpověděl Konrad.
"Warum ziehen wir dann nicht? Keiner erlebt hier nicht den Frühling! Kaiser und König streiten! Helfen sie uns?" (tj. "Proč tedy nedtáhneme? Nikdo tu nedožije jara! Císař s králem vedou spor! Pomůže nám někdo?" - pozn. překl.)
"Nein." (tj. "Nikoli." - pozn. překl.)
"Hilft uns der Herzog?" (tj. "Pomůže nám vévoda?" - pozn. překl.)
"Nein", odpověděl Konrad.
"Und Deutschland? Kümmert sich Deutschland um uns hier?" (tj. "A Německo? Stará se Německo o nás tady?" - pozn. překl.)
Opat nedal nijakou odpověď. Nebyl však nikdo v síni, kdo by si nemyslel, že nestará.
"Und trotzdem"? (tj. "A přesto?" - pozn. překl.) křičel Ubald.
"Trotzdem" (tj. "Přesto" - pozn. překl.), opáčil Konrad a dodal: "Es ist Zeit, abzulösen. Geh du, Ubald" (tj. "Je čas se rozloučit. Jdi, Ubalde." - pozn. překl.)
Tu jinoch vyšel ven, stanul s kopím, zavinul se do pláště, neustával však sám pro sebe ve sporu a ptal se dál: "Warum nur, warum?" (tj. "Proč jen, proč?" - pozn. překl.) a nenacházel odpověď, dál opakoval své "Sinnlos!" a ve vůli odejít i proti všemu příkazu si hořce mumlal: "Deutschland! Warum läßt du uns verkommen? Warum sind wir nicht so viele, dass wir den Wald bezwingen, dass wir roden und säen können und ein festes Bollwerk sind gegen den Feind?" (tj. "Německo! Proč nás necháš zajít? Proč nás není tolik, abychom dobyli ten les, abychom mohli klučit a sít, abychom byli pevností vůči nepříteli?" - pozn. překl.) re,
Když se zase vrátil do síně, všichni mlčeli a Ubald už znovu nezačal.
Pak ulehl opat Konrad, aby už nikdy nevstal, stačil však ulpět očima na Ubaldovi a vzdechnout: "Du." (tj. "Ty." - pozn. překl.)
"Er ist verhungert" (tj. "Je vyhladovělý" - pozn. překl.), řekl jeden z bratří, "denn wer er uns gab, nahm er selbst nicht." (tj. "poněvadž když nám dával jídlo, sám si nevzal." - pozn. překl.)
Teď byl Ubald pánem z vůle mrtvého. Odejdou nyní? Obstoupili opata se skloněnými hlavami a uložili ho do ticha. Pak čekali, jak Ubald rozhodne. Bude se ještě ptát: Proč?
Dá příkaz k odchodu?
Jeden mnich řekl: "Es ist Hornung geworden, die Luft weht lau. Draußen schmilzt jetzt der Schnee." (tj. "Je tu únor, vzduch je vlahý. Venku taje sníh." - pozn. překl.) Neznamenalo to: Teď je příležitost! Nech nás odejít!
Ubald mlčel.
Uplynul den a po něm další. Navečer toho druhého napadl zase sníh. Teď je s nimi asi opravdu konec. Seděli v síni a Ubald rozdělil poslední zbylý chleba. Dnes je to on, kdo si sám žádný nevzal. Teď je vůdcem on a nadchází čas pokory. Rozhlédl se po zástupu kolem. Bylo snědeno. Jeden knecht se optal: "Warum, Ubald?" (tj. "Proč, Ubalde?" - pozn. překl.)
Ten neodpovídal.
Knecht pokračoval: "Vielleicht gelingt es uns noch? Der Tscheche kommt nicht. Doch wenn er käme, könnten wir uns sein nicht erwehren. Wir sind zurück, ehe er kommt." (tj. "Snad se nám to ještě podaří. Čech nepřichází. Kdyby přece přišel, nemohli bychom se mu opřít. Jsme zpátky, než přijde." - pozn. překl.)
Ubald se zeptal: "Warum züchtigst du mich?" (tj. "Proč mě zahanbuješ?" - pozn. překl.)
Knecht opáčil: "Es sind deine Wort, Herr. Wer kümmert sich um uns? Niemand." (tj. "Jsou to tvá slova, pane. Kdo se o nás stará? Nikdo." - pozn. překl.)"
"Niemand", hlesl Ubald.
"Und trotzdem?"
"Trotzdem:"
Hřál ještě oheň vůbec? Přikrčili se a shlukli do houfu a Ubald začal mluvit.
"Warum?" zeptal se znovu. "Jetzt kann ich bestimmen. Warum gehe ich nicht? Ist es, weil ich zu müde bin? Aber ich bin doch noch jung! Freunde, Brüder! Warum ziehen wir nicht?" (tj. "Teď mohu říci, proč neodcházím. Je to proto, že jsem příliš unaven? Ale já jsem přece ještě mlád! Přátelé, bratři! Proč neodcházíme?" - pozn. překl.)
"Weil wir auf Wache stehen" (tj. "Poněvadž stojíme na stráži" - pozn. překl.), odpověděl knecht, který měl řeč předtím. "Einmal stand ich vor dem Zelt des Kaisers. Damals wehte ein Banner." (tj. "Jednou jsem stál před císařovým stanem. Tenkrát vlál praporec se znakem." - pozn. překl.)
"Und heute?" (tj. "A dnes?" - pozn. překl.) šeptl jeden z bratří. "weht keine Fahne?" (tj. "nevlaje žádná vlajka?" - pozn. překl.) Oheň hasl. Mají ho ještě rozdmýchat? Dřepěli pospolu, zavinuti v pokrývkách. K čemu by to bylo? Udělalo se temno v síni. Ubald řekl: "Man wird uns finden. Bald aber wird niemand mehr von uns sprechen, denn man wird nicht verstehen, weshalb wir nicht gingen." (tj. "Najdou nás tu. Brzy ale nikdo o nás mluvit nebude, poněvadž neporozumí, proč jsme neodešli." - pozn. překl.)
"Und du" (tj. "A ty" - pozn. překl.), zeptal se knecht, "verstehst du es nun?" (tj. "už tomu teď rozumíš?" - pozn. překl.)
"Es ist… " (tj. "Je to… " - pozn. překl.) řekl Ubald, přemýšlel s námahou, nadechl se znovu a dokončil: "Es ist darum, dass wir nicht gewichen sind." (tj. "Je to proto, že jsme neustoupili." - pozn. překl.) A po nějaké chvíli zašeptal ještě: "Konrad!" a "Deutsch sein!" (tj. "Konrade!" a "Být Němcem a zůstat na svém!" - pozn. překl.) a pomyslel, jak slavnostně to v rodné řeči zní, pokud to dává smysl. Císař a papež a král jsou ve sporu. My však - stojíme na stráži!
To však už neřekl. -
"Verhungert auf Ostwacht, zwölfhunderachtzehn" (tj. "Zemřeli hlady na východní stráži, dvanáct set osmnáct" - pozn. překl.), hlásá kronika.
Völkischer Beobachter, 7. 2. 1943, s. 4
Na téže stránce figuruje báseň "Stalingrad" a na další text nazvaný "Zu allem bereit!", tj. "Připraveni ke všemu". Opravdu? Vidím, jak to číslo Hitler drží v rukou a zbystří, je-li řeč o "Gau Oberdonau", oné "domovině Vůdcově" ("die Heimat des Führers"). Ta balada, v níž je obávaným nepřítelem dávný český král (Přemysl Otakar I. měl přitom německou matku a a to on začal zvát do českých zemí německé kolonisty), vlastně opravdu odpovídala duchu dějinné chvíle. Autor jistě věděl, že nacisté už dva roky předtím (1941) zabrali schläglský klášter a řeholníky vyhnali. Linec jako kýžený cíl odchodu, k němuž nedošlo a Německo se "nepostaralo", se tu sice míjí s historickou realitou, ale je to přece Hitlerovo milované město, a patří přece podle nacizmu k Německu, které se se svými knechty věru "postaralo". Zničilo alespoň pro tu chvíli v "roce nula" samo sebe. Výsledky známe po válce i "u nás". Proč nám to tak připomíná "anšlus" a Mnichov 1938? Proč nám to tak připomíná Ukrajinu dnes? Proč nelitujeme těch, kdo prohráli ve jménu "národních zájmů"? Poněvadž právě tady na Šumavě vidíme, co dovede válka s hranicemi a s lidmi a s lesem při nich. Florian Seidl se svým příklonem k nacizmu nijak netajil. Narodil se v bavorském Řezně (Regensburg) dne 30. dubna roku 1893. Vzděláním učitel obecné školy se do služeb národního socialismu přihlásil už předtím, než se NSDAP chopilo moci. Psal básně, romány, povídky, rozhlasové hry a divadelní kusy pro ochotnické soubory. Už tady se ovšem setkáváme s naprosto nepřijatelnými postoji, které vyústily v hrůzné zločiny hitlerismu. V románu "Das harte Ja" (tj. Drsné ano") jde o pozitivní přístup k eutanázii. Seidl se stal jedním z nejvýznamnějších autorů nakladatelství "Franz-Eher-Verlag", ústřední vydavatelské instituce NSDAP. Strana ji získala už v roce 1920. "Nejslavnějším" jejím produktem se stal Hitlerův "Mein Kampf". Národoveckým falšováním dějin a prosazováním "rasové hygieny" se "Říšská literární komora" ("Die Reichsschrifttumskammer" (RSK) byla jednou ze sedmi "komor" tzv. "Říšské kulturní komory" /"Reichskulturkammer"/, založené v roce 1922 Josephem Goebbelsem) "zasloužila" o degradaci skvělých tradic klasické německé literatury. Tak hojně za nacizmu vydávaný Florian Seidl (roku 1944 se jeho povídkový soubor "Das verfluchte Gold" dočkal rekordního nákladu 231 tisíc výtisků!) se po roce 1945 musel spokojit jen sporým počtem vydaných titulů a poté, co 6. prosince 1972 v bavorském městě Rosenheim zemřel, bylo jeho jméno v názvu jedné z řezenských ulic dokonce roku 1999 nahrazeno označením ulice po dadaistickém básníku Johannu Höslovi. Zastupitelé CDU tomu v městské radě dlouho bránili a Seidl, který i po válce působil jako učitel, byl rodným městem vyznamenán v roce 1953 medailí zvanou "Albertus-Magnus-Medaillie" a rok nato městem Ambergem tzv. "Nordgau-Kulturpreis". Být Němcem má začasté věru přídech němě baladický jako ta šumavská východní stráž...
- - - - -
* Řezno (BY) / Schlägl (A) / hora Třístoličník / hora Plechý / † † † Rosenheim (BY)
