RICHARD SIEGEMUND
Černá Maria, cikánka krumlovská
Podle skutečné události
V skalnatém údolu při šumavském jihu leží na ostrově, který tu vytvořil prudký ohyb řeky Vltavy, podobný smyčce zadrhlé náhonem Parkánského mlýna, německé město Krumlov. Bylo to časného jara roku 1898, kdy jsem za jedné z cest na mou milovanou Šumavu poprvé poznal ten malebný shluk domů i s jeho starobylým a vznosným knížecím hradem. Sešel jsem z vysoko položeného nádraží dolů do městského středu, zamluvil jsem na hlavním rynku nocleh v hostinci U Zlatého anděla, dopřál si po dlouhé cestě vlakem vydatnou večeři a vydal jsem se už za soumraku bez plánu a cíle úzkými a klikatými krumlovskými uličkami, přívětivě zvoucími k toulkám nazdařbůh. Činí mi vždycky obzvláštní potěšení sledovat ve večerních hodinách právě takový maloměstský ruch a shon. Jen v malých městech a na venkově může člověk skutečně vychutnat všechen sváteční poklid večerní nálady, když vidíš spokojeného souseda, jak stojí před domovními vraty a dýmá ze své dlouhé fajky, když uslyšíš plavovlasé dívky zpívat všechny ty staré písně o vzdáleném milém či o zlatavé luně a třpytících se hvězdách.
Právě jsem se na své pochůzce ocitl u starého a ctihodného arciděkanského kostela, když se z postranní uličky ozval ženský výkřik, který mě svou pronikavostí nemilosrdně vyrval ze snivého večerního rozpoložení. Kolem mě se skokem mihlo pár blonďatých kluků, kteří zmizeli v temných dveřích rozložité školní budovy tyčící se hned naproti kostelu. Současně jsem zaznamenal hrubá slova, která je zřejmě přiměla k útěku a která pronesl strážník, vedoucí před sebou špinavou stařenu. Už na prvý pohled bylo zřejmo, že jde o cikánku. Úpěnlivými prosbami loudila na policistovi, že pokud ji pustí, zaručuje se už jaktěživa do města nevstoupit.
"Jen se podívejte na tu toulavou žebrotu," pronesl ochránce pořádku k několika zvědavcům, vyhlížejícím z oken pivnice blízko kostela, "včera v poledne mi pláchla u Budějovické brány. Krade, ženská, jak straka a měla by si to aspoň pár dnů odpykat!"
S velikým odporem a za hlasitého křiku následovala cikánka strážníka, který ji neurvale vláčel za rámě. Houf zvědavých děcek je se smíchem a křikem doprovázel. Já však pokračoval ve své večerní procházce a zasnil jsem se ještě hodinku v zámecké zahradě, založené po starofrancouzském vkusu, načež jsem se obrátil nazpátek do svého hostince a uložil jsem se ku spánku dosti časně. Měl jsem totiž druhého dne zrána v úmyslu navštívit ten nádherný starý zámek a pak se vydat na několik dní putování po horách.
Když jsem nazítří stoupal s čerstvou myslí k starobylému zámku, bezděky jsem se rozpomněl na cikánku, která teď truchlí v radničním vězení po ztracené volnosti a přepadlo mne soucitné pohnutí s tulačkou bez domova. Zlaté jarní slunko zářilo však tak nádherně nad malebným městečkem a modré hory mně kynuly zdáli v ústrety tak mile v jeho svitu, že už se mi nechtělo obírat se dál tou ošklivou černou ženskou.
"Pozdrav vás Bůh, vy milé hory, s vašimi temnými a hlubokými lesy! Ještě dnes se k vám vydám, abych dal své duši zimou zvadlé pookřát vaší krásou svěží jak jitřní rosa!"
A putoval jsem pak opravdu přes obec Hořice s jejím už světově proslulým divadlem pašijových her do Horní Plané, kde jsem navečer stanul před nízkým stavením, v němž Adalbert Stifter, ten Bohem nadaný pěvec Šumavy, kdysi poprvé spatřil světlo světa. Ve dnech následujících jsem šel dál až k Třístoličníku a odtud ke kouzelnému, zasmušile krásnému Plešnému jezeru, nad jehož skalními břehy se tyčí Stifterův památník, půvabně dojemná upomínka na největšího syna tohoto nádherného, německy mluvícího horského kraje. Slova vytesaná do žulového kvádru obelisku, zasáhnou duši poutníkovu nezvyklou silou: "Tu na tom palouku, u této vody bije srdce lesa!" Ano, kdo ani tady vprostřed vznešeného klidu a majestátní samoty hvozdu panensky neporušeného neuslyší jeho tep, ten ať zůstane domovem v dýmu velkoměsta. Se steskem v srdci jsem se rozloučil s lesem, skálou a jezerem a ještě navečer čtvrtého dne své cesty jsem se šumavskou dráhou vrátil z Želnavy do Krumlova, odkud jsem zamýšlel už téže noci zamířit domů do vlasti.
Až k poslední zastávce před Krumlovem jsem seděl v kupé sám a vysílal ještě mnohý toužný pohled k horám, které jsem nechával za sebou. Tu náhle mne vytrhl z přemítání zvuk povědomého mi nějak mužského hlasu. Průvodčí otevřel dveře a dovnitř kupé vstoupil se zdvořilým pozdravem mladý muž světlého plnovousu. Nějakou chvíli jsme na sebe zkoumavě hleděli a pak jsme vykřikli takřka naráz: "Jsi to ty nebo ne?"
Ano, byl to on, přesně takový, jak jsem ho poznal před pěti lety v naší studentské krčmě v univerzitním městě Lipsku; můj věrný přítel ze studií a buršáckého bratrstva (v originále Studienfreund und Couleurbruder - pozn. překl.) Franz Hofstetter, jehož kdysi vyloučili pro příliš aktivní projevy jeho ryze německého smýšlení z vídeňské univerzity a který pak dokončil svá studia v Lipsku a v Mnichově.
S nelíčeně silnou radostí z opětného setkání po letech, kdy jsme se neviděli, tiskli jsme si ruce a sotva jsme nacházeli slova, abychom dali výraz svému obapolnému překvapení. Dověděl jsem se teprve teď, že Franz se usadil před rokem jako lékař tady v Krumlově a je půl roku ženat s dcerou známého poslance za německy mluvící obyvatele v Čechách. To už vlak zastavil na krumlovském nádraží, ale když jsem dal najevo, že mám v úmyslu jet dál do Budějovic, postavil Franz můj batoh ke dveřím a řekl: "To pusť v každém případě z hlavy. Samozřejmě jsi alespoň do zítřka mým hostem a tak marš a hybaj, starý brachu, pěkně vystupovat!"
Tak jsem stanul znova jako pár dnů předtím na téměř liduprázdném nástupišti krumlovského nádraží, tentokrát ovšem nikoli už jako osamělý cizinec, nýbrž po boku starého věrného přítele. Sešli jsme spolu do města a brzy jsme zastavili před pěkným domem, na jehož dveřním štítku mi nápis "MUDr. Fr. Hofstetter" dával najevo, že jsme u cíle.
"Vítám Tě pod naším krovem!" zvolal Franz a podával mi pravici na prahu svého útulného domova. Brzy jsem poznal paní Hildu, půvabnou choť mého přítele, která se až s mateřskou péčí pravé hospodyňky vynasnažila přichystat nám znamenitou večeři. Její srdečná pohostinnost a ohnivé Vöslauerské z Franzova sklepa brzy rozvázaly pouta zdráhavého ostychu, do něhož tak snadno upadá starý mládenec ve šťastné domácnosti mladých novomanželů. Hýřili jsme vzpomínkami na zlatá léta studentské svobody a zvonivě jasný smích paní Hildy harmonicky souzníval s cinkotem pohárů, které jsme nesčíslněkrát vyprázdnili na její zdraví. Postupně přešla zábava od radostných půvabů časů minulých k vážným otázkám přítomné doby. Franz mi vyprávěl o ostrých národnostních bojích, které se odehrávaly v jeho rodné zemi, obzvláště pak v oblasti jazykové hranice. I kdysi tak německy jadrné město jako Krumlov bylo teď silně prostoupeno slovanským živlem, který početně rok od roku dále narůstal a představoval už nikoli zanedbatelný podíl obyvatelstva. Kolega mého přítele tu v městečku byl rovněž Čech, jako ostatně mnozí c.k. úředníci a početní knížecí úředníci schwarzenberští, kteří ač rodem Němci raději zapírali svůj původ, jen aby je neminuly slunečné paprsky milosti a přízně vysoce urozeného knížecího pána ze Schwarzenberka.
Já jsem vyprávěl příteli o národních shromážděních Němců v Chebu a v Aši, jichž jsem byl svědkem, jakož i o vřelé účasti, provázející zejména v Bavorsku a v Sasku sebezáchovný zápas německých bratří tady ve Východní marce (rozuměj v Rakousku - pozn. překl.)
Dávno minula půlnoc, když mne přítel odvedl do útulného pokoje pro hosty, kde jsem záhy usnul hlubokým, osvěžujícím spánkem.
Příštího rána jsem se probudil velice časně. Zdálo se, že v přítelově domě dosud všechno spí. Poté, co jsem se oblékl, otevřel jsem proto okno, mířící z mého pokoje na náměstí, abych hlavu trochu ještě umdlelou večerním popíjením vykoupal v čerstvém ranním povětří. Dole se při kamenném okraji kašny scházely služky z okolních domů, aby nabraly vodu na ranní kávu. Nerozuměl jsem želbohu ani slova z jejich živé rozpravy, poněvadž v Krumlově podobně jako v mnoha městech na jazykové hranici je služebnictvo takřka bez výjimky české.
A přece - tu jsem zaslechl právě v ústech rakouských tak půvabně znějící zvuk drahé mateřštiny! Dvě kuchařinky, už čistotou svého oblečení se lišící od českých děvčat, se teď objevily u kašny, kde se právě uvolnilo místo. Jako náhodou dolehla právě jejich slova až k mému uchu.
"...cikáni vědí často víc než našinec a už se mnohokrát vyplnilo to, co stará cikánka prorokovala."
Do té chvíle jsem vnímal jen zvuk slov, nikoli jejich obsah. Nyní jsem však zpozorněl a naslouchal odpovědi plavovlásky plnící právě svůj džbán čistou vodou z kašny.
"Ba, a opravdu také teď umřela, jak si to sama před třemi dny předpověděla. Jakoby jen usnula, ležela ve své cele na otepi slámy a dneska dopoledne ji mají prohlédnout, jestli snad nevzala jed."
Rád bych zachytil více z rozmluvy obou dívek, poněvadž zřejmě hovořily o oné staré tulačce, jejíhož zatčení jsem byl nedávno svědkem. Jenže dívky zabočily do nejbližší uličky a zmizely z dosahu mého zraku i sluchu.
Tak skončila ta nešťastnice svůj potulný život v těsné žalářní cele, aniž by měla kdy ještě okusit sladké svobody. Proč ale by se měla otrávit? Těch několik dnů vězení, které jí asi byly přiřčeny, přece jí nemohly být ničím natolik novým, aby kvůli tomu měla dobrovolně odejít ze světa. Jak často jen musela přece mít co činit s policií! A že by se otrávila pouze proto, aby došlo na proroctví, o kterém hovořila děvčata ráno u kašny, toho bych se ani u nějaké cikánky nenadál.
Při ranní kávě jsem ve společnosti přítele i jeho choti zavedl řeč na svůj zážitek u arciděkanského kostela a na onu cikánku, o které si pak u kašny vyprávěly ty dvě dívky.
"Cože, i ty už slyšels o té tajuplné věštbě?" ptal se mě Franz překvapen a s úsměvem dodal: "Dneska vypršelo třídenní vězení černé Marie a ta teď může jít zase po svém. Nejspíš bude svým pošetilým hádáním z ruky dál balamutit ženské ze vsi!"
"To už nikdy víc neudělá," opáčil jsem, "poněvadž, jak jsem se právě dnes ráno dověděl, ve vězení včera večer zemřela. Teď mi ale pověz, jakou to má souvislost s jejím proroctvím, o kterém vlastně nic přesnějšího nevím!"
"Ach, celá ta věc je velice prostá," odvětil Franz. "Cikánka Maria se toulá už léta po zdejších šumavských končinách. Hádat budoucnost, krást a žebrat, to jsou věci, ve kterých se vyzná nejlíp. Snad každého jara se ukáže tady ve městě a důvěřivé duše o ní tvrdí, že má skutečné věštecké nadání a mnohým lidem že už jejich budoucnost opravdu připověděla. Před několika málo dny ji pro potulku odvedli do zdejšího městského vězení. Její zadržení jsi nakonec viděl. Následujícího dne po ránu naléhavě žádala, aby ji předvedli ke starostovi, že mu má něco důležitého prý sdělit. V kanceláři představeného města pak prosila až do nebes o své propuštění, že už ji tak jako tak zbývají údajně toliko tři dny života. Přísný pan starosta samosebou měl to proroctví za nejapný podvod a dal Marii odvést zpátky do řádné vazby. Včera dopoledne jí okresní soud přiřkl tři dny pro potulku, přičemž jí vyšetřovací vazba měla být do trestu započtena. Takže dnes ráno by ji skutečně propustili, kdyby se, jaks mi právě sdělil, nebyla sama rozžehnala s pozemským životem. Po krátkém soudním jednání žádala černá Marie starostu opětně o vyslyšení. V jeho kanceláři poté slavnostně prohlásila, že před svou blížící se smrtí přeje si ještě zveřejnit to, co ví o nejbližší budoucnosti. Tento rok bude všeobecně vzato šťastný s hojnou úrodou v zahradách i na polích, ale už ve druhé jeho půli bude spáchán hrozivý zločin, který naplní všechny mysli úděsem a nevýslovným žalem. Rok příští, který je poslední v tomto století, bude pro rakouské země rokem divokých a krvavých zápasů, z nichž po trpkých a úporných střetech si nakonec odnesou šlechetní Němci vítězství nad slovanským živlem. Nové století má sice započít světovou válkou, jakou lidstvo dosud nepoznalo, po jejím skončení vyplní se ale slova chvalozpěvu nebeských zástupů : 'Pokoj na zemi.' Starosta připojil cikánčinu závěť k protokolu a ona sama byla odvedena nazpět do cely. Nechápu, jak je možné, že si už dnes ráno povídaly služebné u kašny o tom, co nám včera v poledne sdělil starosta při přátelském doušku v tom nejužším kruhu a pod slibem přísné mlčelivosti."
Přítel ukončil právě své vyprávění, pro mě alespoň neobyčejně zajímavé, když se zvenka při dveřích do předsíně ozval zvonek a poslíček od starosty předal dopis pánův, ve kterém tento prosí Franze, aby během dopoledne prohlédl mrtvolu cikánky Marie a zjistil, zda skonala přirozenou smrtí, či zda snad spáchala sebevraždu.
Po Franzových ordinačních hodinách, během nichž jsem si ještě jednou vyšel nahoru k zámku, abych horám v dáli poslal svůj poslední pozdrav, odebrali jsme se spolu do Mariiny cely, která se nyní proměnila v umrlčí komůrku nebožčinu. Během prohlídky mi úředník, který nás sem doprovázel, vyprávěl znovu o podivuhodné věštbě Mariině stejně tak, jak jsem o ní už předtím slyšel z přítelových úst.
Lékařské ohledání mrtvoly neosvědčilo nijakou známku otravy jedem, takže nebylo pochyby o tom, že Maria, přinejmenším pokud její vlastní osoby se týká, mluvila pravdu a předpovídala správně.
Večer jsem se co nejsrdečněji rozloučil s Franzem i jeho milou chotí a vracel jsem se ještě té noci domů nazpět. Když se přede mnou z ranní mlhy vynořily věže starého německého města Chebu, mimoděk jsem znovu vzpomněl cikánčina proroctví o konečném vítězství německé věci ve Východní marce a o míru, který má poté následovat. - Doma ve vlasti jsem brzy zanechal zasmušilých vzpomínek ze šumavské cesty a jenom když nějaký dopis či novinová zpráva z bratrské země na jihu roznítily v mé duši spravedlivý hněv vůči potlačovatelům a utiskovatelům němectví ve Východní marce, musil jsem, ačkoli vůbec nejsem pověrčivý, pomyslet opět na všechno, co jsem tam zažil. S podivnou jasností vrátila se mi pak Mariina věštba na mysl právě před několika měsíci, když se německými kraji rozlétlo hrůzyplné poselství o tom, že byla zavražděna nebohá císařovna Alžběta (rozuměj choť rakousko-uherského mocnáře Františka Josefa I. Elisabeth, zvaná i "Sissi"). Kéž by ta čistá, vznešeně trpělivá duše mateřské německé kněžny objala v neštěstí celý její německý národ, kéž by ho vedla bojem k vítězství, aby se poté, co odezní hrůzy, jež se staly, naplnila i poslední část Mariina proroctví.
Der Böhmerwald, 1899, č. 4, s. 153-158
Když Johann Peter začal roku 1899 v Prachaticích (Prachatitz) vydávat měsíčník Der Böhmerwald, objevila se hned v prvých dvou jeho číslech jako zřejmá literární "lahůdka" na pokračování povídka Dr. Richarda Siegemunda z Drážďan (Dresden) pod titulem Die Waldfee (Lesní víla). V rubrice Waldpost na konci čísla, jejímž prostřednictvím Peter korespondoval na dálku s autory svého časopisu (!), opakovaně vyzval "Dr. R. S., Dresden" jak k opětovné návštěvě Šumavy a Prachatic, tak i k další spolupráci autorské. Kromě čtvrtého, dubnového čísla (Ostermond/April!), kde se hned za záhlavím skvěla v čele všech ostatních textů Siegemundova báseň Gruß an die Wäldler a uvnitř čísla i povídka, kterou tu překládáme, neobjevilo se však Siegemundovo jméno nadále v Der Böhmerwald už nikdy, alespoň co já vím. Stejně tak je mi známo, že významný německý internetový portál Gutenberg, uvádějící nejcharakterističtější autory a díla německé literatury v celé její historii a Siegemund tu světe div se nechybí, má právě u povídky Die Zigeunerin von Krummau, kterou si tam můžete přečíst v originále (stejně tak ji německy i česky najdete v knižní i internetové podobě sborníku Šumavské povídky - knihu vydalo se školsky návodnými překlady Gymnázium v Českém Krumlově roku 1998 a česká podoba Siegemundovy povídky tu figuruje pod titulem Cikánka z Krumlova), také naléhavou žádost uživatelům webových stránek na celém světě o jakoukoli informaci, týkající se právě Richarda Siegemunda. Jeho životopis a dokumentace o něm jako by zašly spolu se všemi bláhovými proroctvími (i samo označení "cikánka" patří dnes už spíše k romantické výbavě starších literárních textů) někde ve válečném popeli (tu už druhou světovou válku mimochodem vyvolalo i "konečné" vítězství "německé věci" ve Východní marce, jak bylo Rakousko opravdu přezváno po nacistickém "anšlusu") tak nelítostně rozbombardovaných domovských Drážďan, toho nádherného města nad Labem (mimochodem jen: řekou živenou už z Čech i šumavskou vltavskou vodou), města, jež bylo kdysi rovných 60 let poté, co vyšla Siegemundova próza, také mým prvým setkáním s tragedií poválečného Německa vůbec. Sám Richard Siegemund se podle renomovaného slovníku německých spisovatelů Deutsches Literatur-Lexikon narodil v Niederhermsdorfu u Drážďan dne 21. srpna roku 1862. Působil mj. v Žitavě (Zittau), Pirně, Lipsku (Leipzig) a posléze jako ředitel měšťanské školy v Drážďanech, kde také 28. února roku 1908 zemřel. Jeho povídka o cikánce z Krumlova vyšla tedy znovu vlastně k 90. jubileu spisovatelova skonu.
- - - - -
* Niederhermsdorf, Freital (SA) / Český Krumlov / † † † Drážďany (SA)
