GERTRUD SIEWI-RANKELOVÁ

Příběh rodiny Rankelovy

Vystěhování z Čech
Důvody, které vedly k odchodu, resp. přesídlení z domova, byly hned několikeré. Růst obyvatelstva a prostorová nouze, malá perspektivnost různých povolání a řemeslných oborů, všeobecná nouze, opakující se neúroda a hlad, zákonodárství a jím požadovaný dlouholetý výkon vojenské služby představovaly jen některé z nich.
Roku 1770 se následkem častých dešťů nevydařily žně a nadešla drahota, která se rok nato ještě vystupňovala, takže brzy zavládl s nouzí i hlad. V roce 1772 přepadla vyhladovělé obyvatelstvo navíc i smrtelná epidemie tyfu, která tehdy pohltila tolik lidí, že se dá hovořit o rozsáhlých změnách majetkových poměrů.
Škody, vzniklé ústupem někdejšího německého osídlení na východě podunajské monarchie, se stávaly stále zřetelnější a vedly k tomu, že se Habsburkové, počínaje už Karlem VI. (†1740), rozhodli pro posílení a kultivaci pustnoucích oblastí vyslat tam na východní okraj své říše větší počet nových kolonistů.
Velká východní kolonizace, zahájená vyšší měrou za vlády Marie Terezie (†1780), pokračovala pak i za Josefa II. (†1790) a Františka II. (†1835), poskytla i Šumavanům příležitost založit daleko od domova novou životní existenci, a to mj. i v Bukovině.

Bukovina
Už v roce 1412 je v jedné listině označováno lesnaté území mezi hranicemi Uher a horním tokem řeky Seret jako Velká Bukovina, jiné na řece Prut jako Malá Bukovina. Roku 1775 bylo zeměpisné jméno Bukovina (německy i Buchenland) na politický útvar, který po rusko-turecké válce připadl z Moldavského knížectví (v originále "Fürstentum Moldau" - pozn. překl.) habsburské říši. Byla to chudá a pustá země. I samy Černovice (Czernowitz, dnes ukrajinské Černivci, rumunsky Cernauti, rusky Černovcy) byly při příchodu rakouských kolonistů jen bídnou vesnicí s 200 hliněnými chatrčemi, při nichž často chybělo i to nejnutnější zásobování vodou. Také poměry všude v kraji se daly charakterizovat jako více než primitivní. Řídce osídlené území nabízela však příchozím poměrně úrodnou půdu k obdělávání a zemědělské obživě.

Prvá přistěhovalecká vlna
Zprvu šlo vlastně téměř výlučně o soukromé iniciativy při zakládání skláren v roce 1793, kdy vznikly sklářské hutě v místě zvaném Krasna (Crasna) a také v lesích při klášteře Putna. Roku 1803 vznikla v lokalitě Mardzina (dnes Marginea) další sklárna, také tady díky osídlencům, kteří pocházeli ze Královácka ("aus dem Künischen" - pozn. překl.), tj. ze střední Šumavy (Mittlerer Böhmerwald) a dali té huti jméno Fürstenthal (dnes Voevodeasa - pozn. překl.).
Sklářské hutě v Bukovině nepřinesly nikdy očekávaný úspěch a dříve či později opět zanikly. Větší část sklářů a dřevorubců z nich zůstala však na místě a stali se z nich řemeslníci a malorolníci. Jejich potomci sídlili spolu s později sem přišlými Šumavany v nově vzniklých osadách.

Druhá přistěhovalecká vlna
Poněvadž se i nadále nedostávalo houževnatých sedláků a pilných provozovatelů řemesel, nařídil císařský "Handbillet" (vlastnoruční list) roku 1816 nový nábor. Panovníkovu výzvu k dalšímu osidlování Bukoviny následovaly zejména tři německé národnostní skupiny. Z jihozápadního Německa to byli "Švábové" (Schwaben), kteří směřovali na východ Bukoviny. Spišští Němci (Zipser) se usazovali na hornatém jihozápadě. Němci z okrajových oblastí Čech osidlovali v letech 1793-1817 nejprve jako skláři a lesní dělníci okraje Karpat a v letech 1835-1850 pak jako rolníci střední a jižní oblasti Bukoviny. Teprve ve třicátých letech 19. století lze však hovořit o opravdovém německém přílivu do těchto končin habsburské říše.
Jako domovská místa přistěhovalců ze střední Šumavy bývá jmenována např. Hůrka (Hurkenthal) včetně Nové i Staré Hůrky (Neuhurkenthal, Althurkenthal). Ve většině případů šlo o zcela chudé rodiny, bohaté zato na děti. Průměrný věk mužských novoosídlenců činil 35 až 40 let.
Poněvadž se na Šumavě opravdu vyskytovalo jméno Rankel, dá se předpokládat, že náš prapraděd Franz Rankel, narozený v roce 1791 (místo narození není bohužel známo), přistěhoval se do Bukoviny právě odtud. Byl ženat s Theresií Hasenkopfovou z Pastvin (Weide) v Čechách a zemřel 1864 v osadě Lichtenberg (dnes Dealul Ederei - pozn. překl.), ležící v dnešním Rumunsku.
Před dalekou cestou, která měla vést přes 1000 kilometrů daleko na východ od domova, prodali Šumavané všechno, co nemohli pobrat s sebou. Všechno nezbytné pak naložili na vozík, do kterého se většinou museli sami zapřáhnout. S očima uplakanýma se bez ustání ohlíželi nazpět na milovanou Šumavu, kterou opouštěli. Napříč Čechami a Moravou, od místa k místu šli, přes Budějovice, Jihlavu, Brno, Olomouc, Těšín, odkud přibyli další, osm tuhých týdnů, než jejich pouť skončila v Bukovině. Pojaly je osady Radautz (dnes Radauti), Glit, Solka (dnes Solca), Karlsberg (dnes Gura Putnei) a Fürstenthal a v nich pak čekali, než jim bude přidělena slíbená země. Obývali chýše slepené z hlíny či díry v zemi a vydělávali si na obživu nádeničením.
Čekat museli mnoho měsíců, ba roků, než se jim dostalo půdy a vyměřených pozemků. Ze slíbených 30 jiter nakonec zbylo na každého pouhých 5 (jedno rakouské jitro = 0,5755 hektaru). Navíc nešlo o ornou půdu a luka, nýbrž o podhorský prales, který musel být nejprve lopotnou prací vyžďářen a vyklučen. Tak vznikla roku 1835 prvá německá, převážně šumavská selská kolonie Bori (dnes Boureni). V témže roce byla zřízena při císařské silnici mezi Mardzinou a Glitem, v končině proslulé loupežnými přepady, druhá šumavská osada Lichtenberg. Bukovinští Němci zůstali daleko od své původní vlasti a uprostřed obyvatelstva jiné víry i jiného jazyka věrni své národní svébytnosti. Ke smíšení s domácími lidmi či s jinojazyčnými přistěhovalci docházelo nejvýš vzácně.
Přitom teprve pod vlivem německých rolníků došlo v Bukovině k řádnému polnímu hospodaření. Místo někdejší lesní divočiny časem zabrala úrodná luka, obilná a bramborová pole. Dříve se tu jen na nejlepší půdě pěstovala kukuřice, len a konopí. Dobrý německý pluh s koňskou zápřeží byl ještě dlouho v očích zdejších původních obyvatel pravým zázrakem, který Němcům ukoval sám čert (a co teprve, napadne Čecha, ruchadlo bratranců Veverkových z Rybitví, sestrojené v letech 1825-1827 a figurující za Rakouska v každé české čítance! - pozn. překl.). Nové osady se většinou podobaly lesním lánovým či mýtným vsím (Waldhufendörfer) či dvojřadovým lánovým vsím (Doppelreihensiedlungen) jako byl původně právě Lichtenberg.
Nejen však hmotná kultura se rozvíjela pod německým vlivem, nýbrž ve stejné míře, i když ne tak významné ještě, rovněž ta duchovní. Zatímco před připojením Bukoviny k Rakousku tu školství vlastně neexistovalo, bylo ustaveno s přílivem přistěhovalců přes 500 obecných (základních) škol. Roku 1909 bylo z nich 76 s němčinou jako jediným vyučovacím jazykem. Němčina byla do roku 1918 v Bukovině i jazykem úředním.
Po první světové válce došlo ovšem i tady k převratu. Rumunsko zdvojnásobilo své státní území a počet obyvatel vzrostl ze 7,5 na 16 milionů, z toho 28% tvořily národnostní menšiny. Zajištění jejich práv se ovšem menšinám nikdy nedostalo, zato docházelo k masivnímu porumunšťování, zejména pak pozemkovou reformou a vyvlastněním majetku farních osad. Jen v letech 1919-1925 klesl počet německých škol na pouhých 22. I v čistě německých obcích se teď muselo v kostelích kázat a sloužit mše toliko rumunsky.
V červnu 1940 požádal Sovětský svaz (v originále Russland - pozn. překl.) Rumunsko formou ultimáta o Besarábii (Bessarabien) a severní Bukovinu. Na radu Německa a Itálie se Rumunsko tomuto ultimátu podřídilo. Jedním z následků bylo ovšem i přesídlení Němců, kteří v těch oblastech dosud žili. Dohoda mezi Německem, Sovětským svazem a Rumunskem byla prosazena říšskoněmeckými místy (až do přepadení Sovětského svazu 22.6.1941 platil už tenkrát od srpna 1939 přátelský pakt o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem - pozn. překl.).
Dne 5. září 1940 došlo mezi Stalinem a Hitlerem (v originále "zwischen Russland und Berlin" - pozn. překl.) k tzv. "Dohodě o přesídlení německého obyvatelstva z Besarábie a severní Bukoviny do Německé říše" ("Vereinbarung über die Umsiedlung der deutschstämmigen Bevölkerung aus den Gebieten von Bessarabien und der nördlichen Bukowina in das deutsche Reich"). Tato dohoda upravovala i v jednotlivostech různé záležitosti, týkající se mj. vymezení okruhu přesidlovaných osob. Každý, kdo se mohl prokázat německými prarodiči, byl podle ní považován za Němce a tím i za přesídlence. Dne 15. září 1940 zahájila Přesidlovací komise pro severní Bukovinu se sídlem v Černovicích svou činnost, 27. září pak už vyjel prvý železniční transport s 1000 přesídlenců směrem do Německa. Poslední transport překročil v určeném termínu hranice 17. listopadu 1940.
Zavazadla jednotlivých osob určených k transportu nesměla překročit 50 kilogramů (až dojemná shoda hitlerovské mašinerie s československým odsunem Němců po válce : tam se jen ty kilogramy smrskly na pouhých 30 - pozn. překl.).
Očekávala se připravenost opustit zemi, jež se přes noc stala cizinou. Domov přestal existovat a nemohl poskytnout nijakou ochranu. Nedalo se přece vyloučit náhlé zhoršení německo-ruských vztahů do té míry, že namísto přesídlení "do Říše" dojde k vysídlení sovětskými orgány někam na Sibiř.
Rok nato (ovšem až po přepadení SSSR nacisty - pozn. překl.) pak také skutečně došlo k deportacím 400 000 povolžských Němců (Wolgadeutsche), 50 000 kavkazských Němců (Kaukasusdeutsche), 40 000 krymských Němců (Krimdeutsche) a zčásti i volyňských Němců (Wolhyniendeutsche) a Němců z Černomoří (Schwarzmeerdeutsche) na Sibiř.
Z Bukoviny bylo celkem přesídleno 95 770 Němců. I poté tam bylo napočteno úředně ještě 7295 osob německé národnosti. Zejména starší lidé odcházeli s těžkým srdcem ze země, která byla zúrodněna rukama jejich předků a skrápěna v práci jejich potem. Ti mladší dali, přece jen spíše ochotni se nadchnout, plnou důvěru slovu mužů SS, kteří přesvědčovali o výhodách přesídlení. S plány pro ně už připravených statků s pozemky až čtyřnásobně většími než měli tady v Bukovině, které měli převzít po 4-6 týdnech pobytu v přípravných táborech, se vydali na cestu. Po "návratu do Říše" byli Němci z Bukoviny rozlišeni na případy A a O podle čistoty "kmenového původu" ("aufgrund der stammesmäßigen Herkunft"). Pokud měl někdo z nich německé prarodiče jen z jedné strany, byl přidělen do skupiny A, naopak "osoby čistě německého rodokmenu" ("Personen rein deutscher Abstammung") byli předurčeny coby skupina O k osidlování východních oblastí Horního Slezska (Ost-Oberschlesien), Wartské župy (Warthegau) a Západního Pruska (Westpreußen) (obojí posledně jmenované oblasti jsou vlastně severozápadem dnešního Polska - pozn. překl.).
Ve skutečnosti ovšem docházelo k opravdovému převzetí slíbených majetků teprve po čekací době přibližně 18 měsíců. V Říši byli přesídlenci nejprve rozmístěni do různých provizorních táborů (zčásti na území dnešní České republiky, zčásti dnešního Polska), z nichž byli muži a dospělejší chlapci získáváni do služeb wehrmachtu, zbraní SS či jednotek pracovní služby (Arbeitsdienst). I oni měli odvést krvavou daň v historii druhé světové války.

Táborové pobyty rodiny Adolfa Rankela:

- Linsdorf (dnes Těchonín, ČR) 25.11.1940-3.5.1941
- Rokitnitz (dnes Rokytnice v Orlických horách, ČR) 3.5.1941-12.6.1941
- Schreckenstein (dnes Střekov, ČR) 12.6.1941-27.11.1941
- Aussig (dnes Ústí nad Labem, ČR) 27.11.1941-14.3.1942
- Schreckenstein 14.3.1942-5.11.1942
- Nestomitz (dnes Neštěmice, ČR) 5.11.1942-14.12.1942
- Loben (dnes Lobodno, Polsko) 14.12.1942-23.3.1943

Dne 25. listopadu 1940 dorazili nejprve Rankelovi do tábora "pro zahraniční Němce" ("volksdeutsches Lager") v dnešním Těchoníně (u Žamberka /Senftenberg/). Každá osoba obdržela 1 slamník a 1 polštář pod hlavu. Vyplácena byla na osobu týdenní podpora ve výši 3 říšských marek. Moje maminka obdržela dne 30. března jako kus oděvu zástěru. Příděly holicího mýdla, toaletního mýdla a pracího prášku byly zaznamenávány do táborového průkazu. Pracovní nasazení jako např. 8 dnů odhazování sněhu, práce na úpravě trati apod. byly každý týden registrovány jako "přítomnost v práci".
Až 24. března byla Adolfu a Marii Rankelovým přidělena usedlost čp. II v obci Klein-Wrenczice (dnes Wreczyca Wielka), kraj Blachstädt (dnes Blachownia) včetně obytné budovy čp. 29a. Rodina Josefa Rankela byla usídlena pár kilometrů odsud na východ v osadě Gruszewina. Jako přechodnou mzdu získala každá osoba 60 říšských marek od "úřadu NSDAP pro blahobyt lidu" ("Amt der NSDAP-Wohlfahrt"), krajské vedení Loben, župa Horní Slezsko.
Od osídleneckého štábu bylo rodinám dáno na vědomí, že tu jde jen o přechodné nasazení. Konečné přesídlení se mělo uskutečnit teprve po válce.
Nabyté usedlosti nebyly špatné, byly ovšem trvale vystaveny loupežným přepadům polských partyzánských jednotek. Osídlenci se jim nedokázali nijak bránit, poněvadž muži byli téměř bez výjimky odvedeni k vojsku. I ta přepady rušená radost neměla mít stejně delšího trvání. Začátkem roku 1945, když už byl příchod Rusů neodvratný, museli přesídlenci nový domov opustit útěkem.
Ten, kdo zůstal, byl odvlečen nebo bídně zahynul. Uprchlické kolony táhly přes celé Sudety (Sudetenland), zčásti pak i místy, z nichž pocházeli šumavští předkové, dál na západ, především do Bavorska a také do Rakouska. Bukovinští Němci v Německu jsou dnes rozeseti po celém jeho území.
Ze 6 dětí Ludwiga Rankela vycestoval Franz už v roce 1929 do Ameriky. Ludwig Rankel se ocitl za války ve francouzském zajetí. Marika Rankelová, provdaná Baumgartnerová, se rozhodla s rodinou odejít do Meklenburska-Předních Pomořan (Mecklenburg-Vorpommern). Eduard Rankel našel s rodinou nový domov v braniborském Seehausenu. Josef Rankel i jeho rodina a rodina Adolfa Rankela (ten byl od své rodiny sám odloučen až do května 1947) dorazili nakonec přes Aue v Sasku (Sachsen), kde pobývali od 1. ledna do 1. dubna 1945, do Dolního Bavorska. Na nádraží v dolnobavorském Neufahrn pak strávili týden v čekárně budovy, než jim bylo přiděleno alespoň přechodné ubytování. Byl to zase jen sál Mießlingerova hostince v Inkofen, kraj Rottenburg an der Laaber, kam byli uprchlíci převezeni, než se najde nějaká jiná možnost.
Teprve v září 1946 byli Rankelovi umístěni v obci Laber na jihovýchod od Rottenburgu do domu čp. 1 k sourozencům Kathl a Hansi Wagensonnerovým (říkalo se jim "po chalupě" Laberbauern) k trvalému pobytu.
Pro domácí obyvatelstvo nebylo rozhodně jednoduché vypořádat se s přílivem uprchlíků a vysídlenců. Oč těžší to ovšem bylo pro postižené vyhnáním, kteří museli začínat nový život vlastně úplně od začátku! Když situace přece jen vplynula do normálnějších poměrů, začaly ožívat i zvyky a obyčeje, které přinesli zdaleka s sebou. Zejména ženy se mohly začít realizovat u "vlastních" kamen. Porážka vepře, tj. "zabijačka", byla k tomu zvlášť sváteční příležitostí. Vařily se jitrnice a jelita (Graupenwürste), děti roznášely zabijačkovou jitrnicovou polévku po sousedstvu. Zelný závitek zvaný "Galuschte" (v Německu "Krautwickerl"), vytoužená huspenina, lidově "sulc" řečená, v dialektu "G'stona's" (spisovně Sulz, tj. rosol), "taštičky", "Totschn" (také "Reiberdatschi") s vepřovým masem byly a dodnes ještě jsou nám vzácnou pochoutkou. Právě tak oblíbená je kukuřičná kaše "mamaliga" ("Mamaliga mit Bierlagnantsch") z vody a kukuřičné mouky s jahodami a se smetanou.
"Našim lidem" se posléze podařilo dojít během německého "hospodářského zázraku" i majetku a vážnosti.

Leden 2003

Autorka Gertrud Siewi, roz. Rankelová, žije v bavorském Tiefenbachu na adrese, kterou svůj text, zveřejněný na internetových stranách Bukovina Society v lednu 2004 s jejím souhlasem, sama doprovází. Ze svědectví vlastního jejího textu a také bavorského časopisu Senioren-Journal ze srpna 2005 vyplývá, že spatřila světlo světa poprvé 24. září 1945 v Inkofen, dolnobavorský kraj Rottenburg an der Laaber. Mezi Rottenburgem a Tiefenbachem leží Ingolstadt, město na řece Dunaji, mající od roku 1967 patronát právě nad šumavskými vyhnanci z okresu Prachatice, stačí však jen vyslovit samo jméno Rankel a ozve se Šumava se vším bohatstvím lidských osudů kolem ní.

- - - - -
* Inkofen (BY) / Hůrka, Prášily