WILLI SONNBERGER
Co jsem zažil jako patnáctiletý chlapec a voják v posledních měsících druhé světové války
Sepsáno šedesát let po jejím konci dne 17. července 2005
Já, Wilhelm Sonnberger, narozený v Německém Benešově na Šumavě (v originále "aus Deutsch-Beneschau im Böhmerwald", na den přesně to bylo 12. ledna roku 1929 a státu se říkalo "Republika československá" - pozn. překl.), navštěvoval jsem v roce 1944 druhou třídu německého učitelského ústavu v Budějovicích (v originále "2. Klasse der deutschen Lehrerbildungsanstalt in Budweis", dlužno asi poznamenat, že Budějovice se už psaly bez přívlastku České a ležely na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava - pozn. překl.). Na podzim 1944, bylo to v listopadu, byl jsem ještě s několika svými spolužáky ze školy nakomankomandován na opevňovací práce (v originále "zu einem Schanzeinsatz" - pozn. překl.) do obce Ratzersdorf (i slovensky tehdy Račištorf, dnešní Rača - pozn. překl.) u Bratislavy (v originále "bei Pressburg" - pozn. překl.). Museli jsme vykopat na osobu 3 metry příkopu denně. Vedlo se nám tam přitom poměrně dobře. Jídla bylo dost a na Slovensku se dalo ještě všechno volně koupit, jen boty a oblečení byly na lístky. Kopalo se na velké vinici a ještě tak pozdě na podzim bylo dost vinných hroznů ke stravě na přilepšenou. Jednoho dne mě přepadly strašlivé bolesti zubů a musil jsem se vydat pěšky do Bratislavy (asi tak 10-15 km daleko) do leteckého lazaretu k zákroku. Netrvalo dlouho a bolavý zub byl bez umrtvení venku. Následovala cesta zpátky a další kopání do země. V té době už nás Češi ostřelovali (v originále "wir wurden zu dieser Zeit auch schon von den Tschechen beschossen" - pozn. překl.), navíc jsme dostali zesílenou ostrahu SS. V půli prosince jsme jeli zpátky do Budějovic do školy. Silvestra jsme slavili s mou sestřenicí Wally Klingerovou (jako Valerie Maiová je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v hostinci mého strýce Ernsta Hoffelnera. Moje sestřenice, která jako já studovala na budějovickém německém učitelském ústavu a měla krátce před závěrečnými zkouškami, držela tenkrát, dobře si to pamatuju, přednášku na téma "Kůň" (Valerie Maiová vydávala později knihy o chovu psů plemene pudl - pozn. překl.). Po Novém roce 1945 jsem pak ještě nějaký čas opravdu chodil do školy. Potom jsme byli vysláni v rámci předvojenské výchovy do Horních Taur (Obertauern) a strávili jsme tam několik dní v horské chatě na Kasbergu (alpský vrchol 1 747 m nad mořem - pozn. překl.). Po návratu do školy nás čekaly zkoušky a pololetní vysvědčení. Následně, mohlo to být někdy v půli února roku 1945, přišlo předvolání do tábora branné výchovy (v originále "Wehrertüchtigungslager" - pozn. překl.) Hitlerjugend.
Musil jsem se hlásit v Praze na tamní služebně HJ. Moje teta, která tehdy v Praze bydlila, mě vyzvedla na nádraží. Jel jsem tam tenkrát v uniformě HJ a Češi na nás tenkrát civěli tak,že na to nikdy nezapomenu. (Teta si od nich pak za květnového převratu hodně vytrpěla). Ve služebně jsem dostal příkaz hlásit se v táboře v Senicích na Hané (v originále "Groß-Zinitz bei Brünn", Senice na Hané jsou ovšem spíše u Olomouce - pozn. překl.). Tam jsme se podrobovali předvojenské přípravě. Bylo krátce před Velikonocemi a nás na Velký pátek (v originále "kurz vor Ostern am Karfreitag" - pozn. překl.) rozdělili do skupin, které měly s kompasem dopochodovat k určitému místu. To místo jsme ovšem želbohu minuli a byli jsme následujícího dne ztrestáni šikanou. Museli jsme se plazit po poli s čerstvě rozhozeným hnojem. Jeho zápach se ani po umytí ovšem nedal z uniformy odstranit. Na Velikonoční neděli (označovanou též Boží hod velikonoční jako největší svátek církevního roku vůbec - pozn. překl.) následovala další šikana. Měli jsme konvemi vody naplnit káď na voze, ten jsme měli místo koní táhnout tak 20-30 metrů po poli, vodu vypustit a tak stále znovu po celý den. To byla naše Velikonoční neděle jako trest za minutí pochodového cíle. Potkala mě jen šťastná chvíle oddechu, když se můj strýc Karl Hoffelner, který v blízkosti zrovna pobýval, zastavil krátce na návštěvu a já dostal na tu dobu volno. Ze Senic na Hané jsme pak byli přemístěni do Čáslavi (v originále "nach Tschaslau" - pozn. překl.) a odtud dál do prostoru vojenského cvičiště Milovice (v originále "Millowitz /Truppenübunsplatz/", sluší se dodat, že po srpnu roku 1968 tu bylo umístěno sto tisíc vojáků Sovětské armády na dvacet okupačních let - pozn. překl.) na sever od Prahy, kde jsme měli získat další výcvik od wehrmachtu. Uniformu HJ jsme musili vyměnit za vojenskou (v originále "gegen eine Wehrmachtsuniform austauschen" - pozn. překl.). V Milovicích byla ze samých patnácti- a šestnáctiletých chlapců z nejrůznějších škol sestavována tzv. Führerbegleitdivision (tj. "Vůdcova doprovodná divize" - pozn. překl.). Byly nás 4 roty, celkem asi 800 osob. Coby "Pimpf" (tímto výrazem, jehož původní hanlivý význam je "prcek", doslova "malý prd", byli označováni nejmladší členové HJ - pozn. překl.) a pak i dál v HJ jsem sbíral za úspěšné zásahy jen samé střelecké odznaky (v originále "sämtliche Schießabzeichen" - pozn. překl.). Teď při střelbách s ostrou municí šlo takřka všechno vedle, poněvadž jsem někde ztratil brýle a nikdy jsem už dobře neviděl. Za špatné výsledky ve střelbě byly zase tresty a tak jsem musel sedět pod střeleckým stolem a modlit se, abych se naučil lépe střílet (v originále "und beten damit ich beder schießen lerne" - pozn. překl.). Ve vojenském výcvikovém prostoru byl i zvláštní barák se ženami k pohlavnímu uspokojení vojáků. Velitel batalionu nás však držel odtud dál, poněvadž jsme na to prý ještě příliš mladí, jak říkal. Pak nadešel čas mezi 7. a 8. květnem 1945. Při nástupu nám bylo sděleno, že máme odpoledne odpochodovat a máme zase vrátit uniformy. (To byla ovšem veliká chyba.). Teprve po poledni jsme se za pochodu dozvěděli, že se máme Praze vyhnout a budeme směřovat dál na západ vstříc Američanům. Už za pozdního odpoledne jsme se usadili k odpočinku při jednom silničním příkopu, když náhle vypukla palba a začaly kolem vybuchovat granáty za náhlého útoku Čechů na nás. Byl jsem tenkrát ještě docela malý vzrůstem a byl jsem ve čtvrté rotě až skoro na samém jejím konci. To bylo v tomto případě moje štěstí, poněvadž jsem to neměl nijak daleko nazpět k lesu, kterým jsme právě prošli. Viděl jsem odtud, jak mnozí padli nebo raněni zůstali ležet. V noci nás potom Rusové zajali a odzbrojili. Z více než 800 vojáků, jichž nás bylo při odchodu z Milovic, zbylo nás toho rána tak na 300. Ti ostatní buď padli, utrpěli zranění či se někam rozprchli. Šlo se pak pod ruskou ostrahou na Prahu. Krátce před Prahou jsem měl smůlu, že mě nějaká stařena trefila latí do hlavy a já upadl pravděpodobně na chvíli do bezvědomí. Když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem s ještě ne docela ovázanou hlavou v náruči jednoho mrtvého sanitáře, kterého Češi stačili zastřelit. Kamarádi mě posadili na stupačku kolesky, jejíhož koně řídil ještě nějaký důstojník z Lince. Jízda ovšem netrvala dlouho. Byli jsme napadáni od pražských předměstí až do města samého. Ještě mnozí přitom přišli o život. Druhá rána mě trefila do pravého lokte. Strašlivě to bolelo. V Praze jsem viděl raněné vojáky, vyhazované z oken jednoho z lazaretů. Bez ustání bylo slyšet praskot výstřelů a příšerné výkřiky. Také jsem, když se šlo po mostě přes Vltavu, spatřil hodně vojáků skákat do řeky. Střílelo se po nich a házely za nimi granáty. Náš vychovatel, nějaký důstojník od tankových jednotek, se dal s Rusy do hovoru a najednou začali Rusové pálit po rozlícených Češích. A to byla další velká chyba. Uniformy HJ a SS prostě Čechům přímo učarovaly. Jen díky zákrokům Rusů to bylo o něco lepší. Dorazili jsme na pražský stadion, kde bylo hlídáno údajně na 18 000 německých vojáků. Leželi jsme na lavicích a pod lavicemi jeho tribun, slunce žhnulo přímo nesnesitelně; k tomu nebyla k dispozici ani voda ani jídlo. Po třech dnech jsme se vydali na pochod směrem dál na sever. 24 mužů dostalo na den 1 kilogram chleba. Voda nám byla v každé průchozí obci vylita rovnou na silnici. Mnozí pili z těch louží a onemocněli. Ten náš pochod provázený ranami a plivanci trval 7 dní až do Teplic-Šanova (v originále "bis nach Teplitz-Schönau", v letech 1945-1947 se ještě až do roku 1948 i česky užívalo místní jméno Teplice-Šanov - pozn. překl.). Ten, kdo po cestě padl, byl ubit nebo zastřelen. Jeden voják (v originále "ein Landser", v němčině výraz pro vojáka nižší hodnosti, odpovídající staršímu "lancknecht" ("Landsknecht"), v dnešní češtině je ovšem "landser" označením dlouhosrstého psa novofoundlandského typu - pozn. překl.) ukradl někde cestou ještě zelená rajčata a pokusil se je vařit v esšálku na otevřeném ohni mezi dvěma cihlami. Někteří dostali taky trochu málo a v dobré vůli jsme do toho nadrobili něco chleba. Přes velký hlad nebyla ta podařená svačina k jídlu. Musili jsme ji vyklopit. V Teplicích-Šanově jsme se krátce zastavili. Nemohl jsem pro bolesti v nohou dál a zul jsem si boty i ponožky, ačkoli mi jeden sanitář radil, abych to nedělal. Od mnoha puchýřů mi zčásti sešla i kůže na chodidlech. (Před dvaceti lety jsem při jednom výletě do východního Německa cestou přes Čechy projížděl kolem toho místa znovu.) Poté co se mi už v zajetí ztratily všechny moje věci i vojenská knížka (v originále "sämtliche Sachen plus Soldbuch" - pozn. překl.) s výjimkou uniformy a celty, dostal jsem od velitele lágru pana hejtmana Pfistera osobní doklad, kde mi pan hejtman přepsal datum narození z 12.01. na 12.11. 1929 a udělal mne tak ještě mladším, což mi pak také opravdu pomohlo. V barácích byly od dřívějška postele, které byly teď obsazeny každá 3 muži. Také pod postelemi leželi 2 až 3 muži. Poněvadž jsem byl malý, ležel jsem i já pod postelí. Poté co téměř všichni vojáci dostali kvůli špatné stravě úplavici, chytilo to i mě. Nemohl jsem se ze svého místa pod postelí dostat nijak rychle a tak jsem míval, jak se říká, plné kalhoty. Uprostřed lágru byla požární nádrž, kde se ty nepočítané tisíce vojáků (v originále "die X Tausenden von Landsern" - pozn. překl.) mohly mýt. Já stejně jako jiní jsem si tam ty kalhoty vypral, poněvadž jiná možnost nebyla. Od té doby jsem ovšem nijaké spodky neměl. Byly mi tam ukradeny po vyprání ještě mokré. Z kalhot uniformy jsem ovšem ten pach výkalů odstranit ještě dlouho nedokázal a nesměl jsem proto také nadále spát uvnitř baráku. Někdy kamarádství právě v takových situacích končívá. Jak už řečeno, byl jsem ve srovnání s ostatními zajatci postavou jeden z nejmenších a mohl jsem se proto horní půlkou těla vměstnat alespoň přechodně do psí boudy. Pršelo v té době koncem měsíce května velice často a na nohy jsem měl naštěstí svou celtu. Latrína byla vykopána vně lágru. Každý, kdo na ni musel, byl povinen se ohlásit. Deset mužů smělo pak pod dozorem odebrat se ven k vykonání své nezbytné potřeby. Byl jsem u toho jednou svědkem vraždy. Třeskl výstřel a jeden ze zajatců (v originále "und ein Landser" - pozn. překl.), který si po vykonání potřeby právě chtěl natáhnout kalhoty, zvedl ruce prudce do výšky, kalhoty se mu svezly zpátky dolů, on se zhroutil k zemi a byl mrtvý. Byla to vražda a jistě ne jediná. Ten voják zřejmě nestihl moment, až bude latrína volná, vykonal potřebu vedle ní a byl proto jedním z Rusů prostě zastřelen. Po několika dnech v zajateckém lágru jsem musel kvůli infekci na nohou do lágrové "nemocnice" (v originále "ins Krankenrevier" - pozn. překl.). Položili mě na něco, čemu se tam říkalo "operační stůl", poněvadž mi pro tu infekci měli pravou nohu amputovat. Poslední umrtvovací injekce neprokázala nijaký účinek a tak přišlo 6 chlapů, aby mě podrželi. K mému štěstí se dostavil i jeden ruský lékař a zeptal se, cože se tu má dít. Tomu jeho "nět" jsem i já porozuměl a jen této náhodě vděčím za to, že jsem si svou nohu mohl podržet. Řezem 4 centimetry dlouhým, kterým byl vytlačen hnis, rozšířený už od paty zdola až mému zadku, se to nakonec celé obešlo. Přes den, většinou ale v noci, byli na "revír" přepravováni nově zranění, postřelení Čechy v lágru (v originále "durch Tschechen im Lager" - pozn. překl.). Vedle mě ležel jeden voják, postřelený v noci 5 ranami z pistole, který se ovšem rána už nedožil. Zase vražda.
S mou nohou to bylo k mému "štěstí" i nadále horší, takže jsem byl určen k delší jízdě vlakem, mající trvat 7 dní a vedoucí přes Drážďany (Dresden) do Sorau (od roku 1945 po obsazení Rudou armádou polské město, zvané Żary, dolnolužicky Žarow - pozn. překl.), kde byl v bývalé letecké továrně (závod firmy Focke-Wulf - pozn. překl.) zřízen lazaret. Tam jsme byli rozděleni podle druhu zranění či nemoci. Teprve až ve vlaku jsme předtím zjistili, že ležíme mezi mnoha pohlavně nakaženými vojáky (v originále "unter vielen geschlechtskranken Landsern" - pozn. překl.) směstnáni po 40-45 osobách ve vagonech pro přepravu dobytka (v originále "in Viehwaggons" - pozn. překl.). Rusové chodili každý den kamsi ukrást stravu a tak jsme dostávali třikrát denně dobrou bramborovou polévku. V lazaretu se to s mou nohou přece jen zlepšilo. Dne 24. července 1945 jsem byl se dvěma berlemi propuštěn jako patnáctiletý, alespoň podle průkazu, který mi kdysi vydal hejtman Pfister. Přes Chotěbuz (Cottbus) jsem se dostal až do Plavna (Plauen), odkud jsme chtěli přejít do Hofu k Američanům. Také tady ztratilo ještě několik vojáků život pro přechod hranice načerno (Plavno je v Sasku, Hof už v Bavorsku - pozn. překl.). Územím Čech nebyla už nijaká možnost přejít do Rakouska. Po několika dnech jsme byli zadrženi a přepraveni přes Berlín a Frankfurt nad Odrou do jiného zajateckého lágru. Byla to zřejmě někdejší továrna na toaletní papír, poněvadž jsme se tam přikrývali jen jeho rolemi a měli jsme i díky tomu spoustu vší. Ti tělesně schopní byli přidělováni na různé práce. Poráželo se dřevo v lese a já je měl pomoci osekávat přes stále nevalný stav svých nohou. Od Rusů jsme za to dostávali extra stravu, třikrát denně 2 litry polévky, chleba a 5 gramů tabáku na den. Tabák jsem vyměňoval za ruský žitný chleba (v originále "das russische Knäckebrot" - pozn. překl.). Pro mnoho vojáků bylo kouření snad důležitější než jídlo. Někdy v půli října roku 1945 byl vypraven s Rakušany z nás vlakový transport, který mířil přes ČSR (v originále "CSR" - pozn. překl.) za ruské vojenské ostrahy do Vídně. Vydával jsem se za Rakušana, s adresou mé tety ve Vídni. První těžkosti s transportem začaly hned na československé hranici. Češi nás nechtěli nechat projet. V Praze nastala další komplikace. Češi nás požadovali jako pracovní síly, čemuž se z ruské strany podařilo zabránit. Rusové měli příkaz, který také provedli a bezpečně nás dopravili do Vídně. V Praze zahnali proto Čechy od vlaku výstřely ze svých zbraní. Pak jsme dorazili do Gmündu. Ten byl rozdělen na 3 okrsky. Třetí z okrsků byl opět český a jmenoval se České Velenice (v originále jen "und hieß Velenice", třeba asi dodat, že k okrsku patřilo za války hlavní městské nádraží - pozn. překl.). Museli jsme tam znovu delší dobu stát kvůli výjezdu do Rakouska. V Českých Velenicích jsem měl také první příležitost zjistit něco o své rodině a příbuzných. Dověděl jsem se od jednoho železničního úředníka, že všichni moji strýcové jsou ve vazbě a že bych měl raději jet dál do Vídně. Původně jsem chtěl vystoupit, abych se dostal ke své asi 30 km odtud vzdálené rodné a domovské obci. I vojáci mě upozorňovali, že bych měl raději jet s nimi dál do Rakouska, poněvadž jsme odevzdali svůj propouštěcí doklad a teprve po příjezdu do Vídně nám měl být vrácen zpátky. A tak jsem to i udělal. Bohudík. Následujícího dne jsem ve Vídni vystoupil na Severozápadním nádraží (Nordwest-Bahnhof), ohlášen už předtím jednou oslovenou osobou u mé tety, která si mě hned odvedla s sebou. Musel jsem si jen počkat na ten propouštěcí doklad. V tetině bytě jsem se hned odstrojil a vykoupal v sedací vaně, poněvadž jsem byl plný vší. Prádlo a uniformu jsme spálili. Měl jsem naštěstí díky ruskému chlebu vyměněnému za tabák něco málo co jíst. Dne 15. října 1945 jsem si obstaral od okresního komisařství ve Vídni pas a 18. října získal od Červeného kříže i ochranný průvodní list (v originále "einen Reiseschutzbrief" - pozn. překl.) k další cestě do Německého Benešova (až od roku 1948 Benešov nad Černou - pozn. překl.) v ČSR. Nocoval jsem třikrát v Gmündu v tamní škrobárně, abych se informoval, jak je to s přechodem hranic. Z různých stran mi bylo řečeno, že s tím budu mít určitě potíže. A tak tomu i bylo. V dobré víře jsem předložil na hraničním přechodu Gmünd-České Velenice svůj ochranný průvodní list a osobní doklady ke kontrole. Ochranný list byl ve třech řečech - německy, anglicky a rusky. Když se Rus začetl, první, co bylo, že mi opřel hlaveň svého samopalu o hruď. V listu totiž stálo psáno, že bývalý "válečný zajatec" Wilhelm Sonnberger koná cestu do svého rodiště za účelem návštěvy svých blízkých. Byl jsem hned nato odveden a zavřen. Netrvalo to dlouho a následoval tříhodinový výslech jedním ruským důstojníkem, kterému jsem musel o sobě všechno vylíčit. Následně mě zase pustili na svobodu. Na nádraží v Českých Velenicích jsem jako Rakušan nedostal souhlas k použití vlaku. Počkal jsem si, až se trochu setmí a pak jsem se schoval v prostoru za stupátky a dostal se tak po železnici do Nových Hradů (v originále "Gratzen", nádraží je tam kus dál od města u Jakule - pozn. překl.). Štiptoň (v originále "Wienau" - pozn. překl.) leží nedaleko novohradského nádraží a já věděl, že tam můj strýc a teta mají kovárnu. Bohužel tam už nebyli přítomni, poněvadž s kravským povozem uprchli do Rakouska. Našel jsem v Štiptoňi u jedné zbylé rodiny nocleh a pohoštění s míchanými vajíčky a chlebem, na které už nikdy nezapomenu.
Příštího dne jsem se vydal přes Nové Hrady do Horní Stropnice (v originále "nach Strobnitz" - pozn. překl.), kde mě Rusové zase kontrolovali. Řekl jsem jen "Ich Austria" a ukázal na svůj červenobíločervený odznak na klopě kabátu. "Daváj," zněla odpověď. A tak jsem šel dál přes Hartunkov a Věrtele (v originále "nach Hardetschlag und über Vierteln" - pozn. překl.) kolem zadní strany hřbitova k našemu domu; ten jsem však hned opustil a šel se svou tetou k sousedovi panu Lepschovi. V našem domě byli totiž nakvartýrováni Rusové. Po radostném pozdravení jsem zjistil, že jsou všichni v pořádku až na ty z příbuzných, kteří se octli ve vazbě. Dověděl jsem se při té příležitosti také, jak se vede spolužákům a mladým lidem a co ran tu musili vystát. Radili mi proto všichni, abych se stáhl zpátky do Rakouska. Nebyl jsem doma od února, kdy mi přišlo předvolání, a vůbec jsem nevěděl, co se tu od té doby dělo. Po pouhých 4 hodinách jsem náš Benešov (v originále "unser Beneschau" - pozn. překl.) zase opouštěl a šel jsem směrem na Černé Údolí (v originále "nach Schwarzthal" - pozn. překl.) a přes Hirschrücken (vrchol vysoký 956 m přímo na rakouské hranici, Jelení hřbet jako název vrchoviny na české straně s ním přímo souvisí - pozn. překl.) načerno přes hranici do Hirschenwies. Ještě si vzpomínám, jak jsem se tenkrát bál, odkázán jen sám na sebe. V Hirschenwies jsem měl možnost přenocovat a zjistit také, kde tu najdu své příbuzné. Bylo to v Langfeldu u Weitry (Langfeld je dnes součástí dolnorakouské obce Sankt Martin - pozn. překl.). Vydal jsem se tam. Můj strýc Czerwenka na útěku z Německého Benešova stačil vzít s sebou i své kovářské nářadí včetně kovadliny a zřídil tu kovárnu, kde jsem přechodně našel práci a od zdejšího starosty získal i povolení k pobytu. Dne 2. prosince 1945 jsem se chtěl bezpodmínečně dostat do Německého Benešova na narozeniny své sestry Emmi. Jak jsem si předsevzal, tak jsem i udělal. Brodil jsem se ve vysokém sněhu stejnou cestou jako sem do Benešova nazpátek. Na jedné lesní pasece jsem uviděl první dům a nějakou osobu s bílou páskou na rukávě. Byl jsem opět v Černém Údolí. Tu pásku s písmenem "N" museli teď v Čechách nosit všichni Němci. Byl jsem rád, že jsem odhadl správně směr a mířím k nám domů. Směl jsem tentokrát navštívit i naše stavení, poněvadž Rusové už o mně věděli. Mým blízkým se i díky Rusům nevedlo zle, poněvadž ti vždycky někde nakradli nějaké potraviny a donesli je sem. Mohl jsem tenkrát zůstat tak 3 nebo 4 dny, pokud si vzpomínám. V tu dobu byl zrovna v Benešově na návštěvě bratr mého strýce. Willi Thurn, člověk, který naše lidi bil a udával, se musel nějak dovědět, že jsem doma. Přišel a chtěl dát provést domovní prohlídku. Pan Houska, bratr mého strýce, se ho česky zeptal, jestli má k tomu povolení. Prý ho nemá, odpověděl, ale chce si ho obstarat. Mých pár věcí bylo hned nato sbaleno, natáhl jsem si boty od otcova stejnokroje a opustil jsem, jak je rychle se dalo, opět náš dům. Boty mi byly dost velké, ale ve vysokém sněhu se ukázaly jako výhoda. Sotva jsem zmizel, dostavil se, jak jsem se dověděl teprve později, Willi Thurn znovu s příkazem k domovní prohlídce. Já zatím mířil stejnou cestou i s přenocováním v Hirschenwies zpátky do Langfeldu. Když jsem tam ovšem dorazil, vypadaly mé nohy skoro stejně jako tenkrát v Teplicích-Šanově. Puchýř na puchýři. Vánoce jsem strávil ještě v Langfeldu u své tety a strýce. Dne 15. ledna 1946 jsem Langfeld opustil a odjel jsem s panem a paní Pichlerovými za silné sněhové metelice do Lince. V Urfahru byla u pekaře Aignera záchytná stanice pro uprchlíky (v originále "eine Auffangstelle für Flüchtlinge" - pozn. překl.). Poněvadž se bez papírů po mostě přes Dunaj kvůli ruské a americké hraniční kontrole (šlo o hranici mezi sovětskou a americkou okupační zónou Rakouska - pozn. překl.) nemohlo, musil jsem si obstarat falešnou propustku a podařilo se mi do Lince projít. Našel jsem na nějaký čas práci ve VÖEST (tj. "Vereinigte Österreichische Eisen- und Stahlwerke", za války "Hermann-Göring-Werke" - pozn. překl.). V létě jsem pak zjistil, že v Eferdingu (Eferding je hornorakouské město, třetí nejstarší rakouské město vůbec a sídlo stejnojmenného okresu - pozn. překl.) byl zřízen učitelský ústav a gymnázium "für Volksdeutsche" (tj. "pro Němce podle národnosti", na rozdíl od "říšských" Němců /"Reichsdeutsche"/- pozn. překl.). Přihlásil jsem se tam a začal jsem na podzim 1946 zase chodit do školy. O prázdninách, sobotách a nedělích jsem pracoval jako sluha na lodních hotelech Saturn a Uranus, kde jsem si spropitným a také šmelinou s máslem, vejci a různými jinými věcmi přivydělával na další studium. V roce 1948 jsem přešel z učitelského ústavu na gymnázium a složil jsem na něm maturitní zkoušku. Ta maturita byla sice uznávána všude v zahraničí, jen v Rakousku ne. Tak jsem roku 1955 absolvoval dodatečnou zkoušku k nostrifikaci mé maturity na spolkovém reálném gymnáziu (Bundesrealgymnasium) v Linci. Během celé této doby, tj. v letech 1948-1955 jsem pracoval jako cizinec u Američanů (Headquarters Land Upper Austria Area Command) jako zámečník a řidič. V roce 1955 jsem získal rakouské státní občanství a působil jsem od února roku 1955 až k odchodu do penze v roce 1989 u firmy Coca-Cola.
To byly mé zážitky zejména z doby kolem roku 1945.
P.S. Mnozí z mých spolutrpitelů v lágru Teplice-Šanov byli deportováni do Ruska a mnoho z nich se už odtud pravděpodobně nikdy nevrátilo domů. Kdybych neměl tenkrát to s těma nohama, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo.
Tento vzpomínkový text mi koncem léta roku 2012 zaslala v německém originále paní Valerie Maiová. Ta je v obrazové příloze Kohoutího kříže ostatně zachycena na radnici města Benešov nad Černou s jeho starostkou a také s autorem předchozích řádek, který nám právě v nich o sobě sdělil vlastně všechno, co formovalo jistě nejen jeho životní osudy. Nikde se v té vzpomínce neobjevuje přívlastek sudetský. Zato my Češi, Němci, Rakušani a Rusové (Američané pak v neposlední řadě) máme nad ní nejednou důvod přemýšlet bez přívlastků.
- - - - -
* Benešov nad Černou / České Budějovice / Gmünd (A) / České Velenice /Jakule, Nové Hrady / Štiptoň, Nové Hrady / Nové Hrady / Horní Stropnice / Hartunkov / Věrtele / Černé Údolí / Hirschenwies (A) / Langfeld, Sankt Martin (A)
