IRMA SPRINGEROVÁ
Nový klobouk
Každým rokem se na vimperském rynku (v originále "in Winterberg auf dem Ringplatz" - pozn. překl.) konávaly čtyři jarmarky. Odevšad sem přijížděli kramáři se svými koňskými povozy či automobily a i obchodníci z okolí sem našli cestu a stavěli tu své stánky. Nebyl k tomu vztyčován nijaký barevný kolotoč, zato bylo k vidění zboží všeho druhu, jako např. nádobí, oblečení, "zázračné kořeny" (v originále "Wunderwurzeln" - pozn. překl.), marcipány, párky, koňské vuřty, cukroví, látky, boty, ba i kloboučníci tu mívali postaveny své stánky. Kolem prodavače puškvorcového kořene (v originále "Kalmuswurzelverkäufer" - pozn. překl.) stával vždycky celý zástup děcek a bavil se kousavými posunky, když téměř bezzubý kramář nosovým hlasem provolával: "Kulmus! Kulmus! Gegen Mogenleid'n, Niern'leid'n. Kailweild'scheiß'n, Kinderd'Würm." (tj. "Puškvorec! Puškvorec! Proti žaludeční a ledvinový kolice, telecímu průjmu, dětský škrkavce." - pozn. překl.) A když už na něho ti čumilové civěli příliš dlouho, osopil se na ně: "Was schaut 's denn so? Gegen Dummheit han aa i nix." (tj. "Co koukáte? Proti pitomosti nemám nic." - pozn. překl.) Mnohdy volal hrdinsky: "I spring owi ins Wossa un hol die Wurzln außa." (tj. "Skáču dolu do vody a nosim si ty kořeny z ní ven." - pozn. překl.) Přitom vypadal tak, jako by už hodně dlouho nijakou vodu neviděl. Mezitím halasil zase jiný kramář: "Halli, hallo, der Prachatitzer Wurschtmonn is do, Wurscht um a Krone zwo." (tj. "Halí, halou, prachatickej párkař je tu i s károu svou, s párky po korunách dvou." - pozn. překl.) Také kloboučníci mívali vždycky zákaznictvo (v originále "hatten immer Kundschaft", tj. i v hovorové češtině užívaný výraz "kunčoft" - pozn. překl.). Nově zakoupený klobouk nebyl odnášen od stánku v ruce či dokonce nějak zabalený, nýbrž byl po zaplacení tím, kdo ho nabyl, naražen na ten starý navrch a okázale nošen kolem dokola všem na odiv. Tak ho nosil i jeden sedlák z okolí při josefském trhu, velice šťasten nad podařenou koupí. Předcházelo tomu několikero vyzkoušení a jedné "vstřícností" (v originále "und ein 'Entgegenkommen'" - pozn. překl.) kloboučníkovy. Sedlák "opruboval" (v originále "hatte er schon ausprobiert" - pozn. překl.) už pěknou řádku klobouků, ale žádný se mu nezdál ten pravý. Tu dostal filuta kloboučník nápad. Povídá sedlákovi: "Einen Hut hätte ich noch, der würde dir bestimmt gefallen. Er ist aber etwas teurer, weil es etwas Besonderes ist. Ich muss ihn aber erst noch auspacken, der ist nicht für jeden." (tj. "Jeden klobouk bych ještě měl, ten by se vám mohl určitě líbit. Je ale trochu dražší, poněvadž to je něco obzvláštního. Musím ho ale teprve vybalit, ten není pro každého." - pozn. překl.) Sedlákovi to bylo vhod a kloboučník zmizel s naposledy vyzkoušeným kloboukem kamsi za stánek, vzal do ruky kartáč a a kartáčoval klobouk proti vlasu. Pak přešel zase dopředu, přistoupil k sedlákovi a klobouk mu podal. "Ja", volal sedlák nadšeně, den nehm i, auf an solchenen Hut han i scho lang gwart." (tj. "Ano, ten beru, na nějakej takovej klobouk sem už dlouho čekal." - pozn. překl.) "Der kostet aber um zehn Kronen mehr." (tj. "Ten ovšem stojí o deset korun víc." - pozn. překl.) "Macht nix, den nehm i", (tj. "To nic, ten si vemu." - pozn. překl.) povídá sedlák a šťasten odkráčí.
Böhmwind (1989), s. 362-363
Předchozí anekdotu zřejmě diktoval jako vzpomínku z vlastního dětství své literárně činné ženě, pod jejímž jménem byla publikována ve vimperské rodácké "čítance" Böhmwind v roce 1989, její manžel Ernst Springer. Zatímco ona se narodila na jedné heidelberské klinice (Heidelberg je úrovní své zdravotní péče zdávna proslulý) 6. dubna roku 1926, on přišel na svět o 11 let dříve 25. září 1915, tj. za první světové války, ve vsi Klášterec (Klösterle), která je dnes částí města Vimperka. Rodnému stavení čp. 24 se říkalo "po chalupě" Auheisl-Hof. Chlapcův otec Ernest (Ernst) Springer "starší" se narodil na Michlově Huti (Helmbach) čp. 11 jako syn Johanna Springera, chalupníka v Lipce (Freiung) čp. 5, a Anny, roz. Sagerové z Michlovy Huti čp. 13, matka Emilie, narozená 11. června 1881 v Klášterci čp. 14, byla dcerou tamního chalupníka Antona Durry a Anastasie, roz. Zachové z Lipky čp. 1. Rodiče Ernsta "mladšího", který byl jejich druhorozeným synem, se brali ve Vimperku 16. září 1913 a prvorozený syn Emil se jim narodil 9. června roku 1914, tři neděle před sarajevským atentátem. Padl však až v té druhé z obou světových válek, stejně jako nejmladší jeho a Ernstův bratr Alfred. Ernst vychodil v Lipce obecnou školu a po vimperské měšťance se vyučil v tom městě chemigrafem. Už ve 14 letech maloval a kreslil, aby si ušetřil peníze na pozdější studia na výtvarné akademii. V roce 1937 byl povolán k československé armádě a dostal se v její uniformě do Jihlavy, v lednu 1939 pak narukoval k německému wehrmachtu do Karlsruhe. Bojoval na západní i na východní frontě a roku 1942 dostal jako frontový voják dovolenou kvůli studiu na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Po návratu na frontu byl raněn, později po novém nasazení se ocitl v ruském zajetí, ze kterého byl propuštěn až po válce v roce 1949 pro velmi špatný zdravotní stav. Trpěl dystrofií a po propuštění do Hamburku se tam setkal se svou rodinou, jež tam po vyhnání ze Šumavy našla nový domov. Roku 1950 získal opět práci v oboru jako chemigraf a v Heidelbergu se seznámil se svou budoucí ženou Irmou, roz. Hohlovou. Vzali se v roce 1955. V letech 1961-1962 navštěvoval Ernst Springer letní akademii v rakouském Salcburku, kterou vedl Oskar Kokoschka. Uspořádal množství výstav ze svého díla a četné motivy jeho obrazů a grafik jsou trvalým památníkem šumavského domova, jak ho uchoval v paměti. Záhy se stal členem ve Spolkové republice obnoveného sdružení Böhmerwaldbund a ke svým osmdesátinám byl jím roku 1995 v Bádensku-Württembersku poctěn čestným odznakem ve zlatě se zlatou jedlovou snítkou. Když 1. prosince roku 2000 v Heidelbergu skonal, množství smutečních hostí i soustrastných projevů i písemně došlých jeho ženě, v Heidelbergu známé literární tvorbou i v nářečí zvaném tu "kurpfälzisch", svědčilo o tom, že dědictví domova tu nad řekou Neckar ve městě německé romantiky uchovávali dva opravdu výjimeční lidé.
- - - - -
* Heidelberg (BW) / Klášterec, Vimperk / Vimperk
