logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA STADLEROVÁ

O sobě

Narodila jsem se 22. listopadu roku 1927 v Rožmitále na Šumavě ve stavení řečeném (usedlostním jménem "po chalupě" - pozn. překl.) "Angerschmied" (česky by se řeklo "kovář na palouce", už neexistující čp. 122 - pozn. překl.). Můj otec byl kovář, při kovárně jsme měli i malé hospodářství, které obstarávala hlavně moje maminka. Měla jsem dva bratry, o dva roky staršího Karla a o dva roky mladšího Aloise. Moje dětství nebylo špatné a nemusela jsem nikdy hladovět.
V šesti letech jsem začala v rodném Rožmitále chodit do školy. Vyučovalo se německy, ve 4. třídě jsme měli jednu hodinu týdně češtinu, ze které mi ovšem nic neutkvělo (v originále "doch davon blieb bei mir nichts hängen" - pozn. překl.). Povinná školní docházka trvala 8 let, v posledním školním roce (asi 1940) jsem nastoupila k mimoškolnímu povinnému pobytu na venkově, zvanému "Landjahr" (v duchu nacistické devízy "Blut und Boden" měla ve zvláštních táborech formou služby na venkovských hospodářstvích vést mladé lidi k úctě k tradičním "árijským" hodnotám, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) od dubna do prosince ve slezské obci Nimmersatt (dnes Płonina, polská ves s ruinou zámku Niesytno v obci Bolków - pozn. překl.). S asi 80 děvčaty jsme tábořily v místním zámku. Já tam byla jediné děvče z naší rožmitálské školy. Byla jsem učiteli od nás navržena odměnou za dobré školní výsledky. Věnovaly jsme se tam ve Slezsku školení, sportu a také turistice po okolí. Bylo nás šest v jedné ložnici, musely jsme vstávat ráno v šest a vzorně po sobě ustlat. Byl to dril jako na vojně a mně se strašlivě stýskalo po domově, noci jsem většinou proplakala (v originále "in der Nacht habe ich viel geweint" - pozn. překl.). Po "venkovském roce" začal tzv. "Pflichtjahr" (o "povinném roce" za nacizmu blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.), který jsem si během půl roku odsloužila na Hakrově mlýně u nás v Rožmitále (v originále "auf die Hackermühle in Rosenthal", na webových stranách Kohoutího kříže o něm podrobněji referuje Manfred Goldberg - pozn. překl.). Jeho majitelé Franz a Anna Gegnerovi si mě vyžádali, poněvadž mě už znali. Maria Lenzová, matka mé nejlepší přítelkyně Marthy (Martha, roz. Lenzová, se později stala matkou Manfreda Goldberga, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), byla sestrou Anny Gegnerové. K Hakrovu mlýnu patřily dvě obytní budovy. Maria Lenzová bydlela se svou dcerou Marthou v té menší z obou (v originále "im Häusl" - pozn. překl.), rodina Gegnerova v té větší (v originále "im Haus" - pozn. překl.). Musela jsem pomáhat v hospodářství i v kuchyni. Bylo mi tenkrát 14 let.
Zatímco děvčata absolvovala "Pflichtjahr" u sedláků, museli chlapci nastoupit k Říšské pracovní službě (Reichsarbeitsdienst / RAD). Ta byla zavedena dva roky po Hitlerově nástupu k moci. Stavěly se silnice a vytvářela pracovní místa, což byly pro nás také dobré věci (v originále "das waren für uns auch gute Sachen" - pozn. překl.).
Nevěděli jsme nic o NSDAP, o Hitlerově nástupu k moci, o začátku války. Neměli jsme doma radio a neodebírali jsme žádné noviny. V březnu 1939 v pochodovali do Rožmitálu němečtí vojáci (tady jde o zřejmý drtivý omyl, poněvadž Rožmitál na Šumavě byl odtržen k nacistické Říši už následkem mnichovské "dohody" na podzim roku 1938, autorčina nevědomost však asi není nijak předstíraná, což tento "detail" jen dokazuje - pozn. překl.) a z německého hlediska území "osvobodili", z českého "zabrali". I tady se však říkalo "Jetzt kommen die Deutschen", tj. že "přišli Němci". Nejprve přijela auta a tanky, po nich až připochodovali vojáci. Byli jsme rádi, poněvadž jsme přece mluvili německy (v originále "wir waren ja deutsch" - pozn. překl.) a Čechy jsme tu nechtěli. Běželi jsme vojákům naproti, jásali jsme a podávali jsme jim k napití mléko a vodu. Vojáci byli milí a přátelští. Přenocovali ve stodolách a stájích a po nějakém čase byli zase pryč. Zřejmě museli do války na frontu. Od té doby se u nás říkalo, že jsme v "protektorátu Čechy a Morava" (tady autorka ještě stvrzuje nejen svůj neuvěřitelný omyl v dataci příchodu vojáků, nýbrž i v otázce začlenění území, které už na podzim 1938 připadlo hornorakouskému hejtmanství Horní Podunají, od 1. května 1939 až přezvaného na říšskou župu Horní Podunají /Reichsgau Oberdonau/, viz blíže i s mapou německy Wikipedia a bez mapy také česky viz webová adresa https://cs.wikipedia.org/wiki/Říšská_župa_Horní_Podunají - pozn. překl.).
V roce 1939 směly německé děti ze "Sudet" na rekreaci (v originále "auf Erholung" - pozn. překl.) do "Říše". Měsíc před Vánocemi jsem byla vyslána vlakem do Salcburku (v originále "nach Salzburg" - pozn. překl.). Moje nejlepší kamarádka Martha jela také. Vystoupily jsme na salcburském nádraží a přísahaly jsme si, že zůstaneme pořád spolu a nic nás nerozdělí. Najednou ale přišly dvě ženy, každá popadla jednu z nás obou a odtrhly nás od sebe navzájem. Nevěděly jsme, co se stalo s tou druhou a mě zase přemohl bolestný stesk po domově (v originále "ich habe wieder schlimmes Heimweh" - pozn. překl.) a usedavý pláč.
Dostaly jsme se k lidem, kteří se už předem vyjádřili, že chtějí přijmout německé děti. Já byla u jedné velice společensky vybrané rodiny (v originále "bei einer sehr vornehmen Familie" - pozn. překl.). Byli moc milí a měli malého synka, kterého jsem musela vždycky vozit v kočárku. Když jsem tak byla jednou na procházce, šla mi znenadání naproti nějaká paní s mojí kamarádkou Marthou a my už teď věděli, u koho obě jsme. Radost byla veliká. Od té chvíle jsme se často setkávaly a setrvávaly spolu. Stesk po domově už také nebyl tak silný. V Salcburku se nám vedlo dobře. Měly jsme dost co jíst. Paním jsme musely říkat "Tante" (tj. "teto" - pozn. překl.). S těmi rodinami jsme pak byly delší dobu v přátelském vztahu.
V Salcburku jsem poprvé v životě viděla banány. Když jsem byla s děckem na procházce, míjel nás vícekrát na kole nějaký muž, který mě pokaždé vlídně zdravila a usmíval se na mě. Jednoho dne mi při jízdě kolem hodil do kočárku banán. Byla jsem bezradná a nevěděla jsem, co to bylo a co tím myslí. Ptala jsem se pak hostitelské rodiny, kterou jsem tím velice pobavila a rozesmála.
Ta salcburská rodina nám o Vánocích, když už jsem byla zase doma, poslala velký balík s čokoládou a sladkostmi. Vůbec jsme takové věci neznali a udělalo nám to pořádnou radost. Maminka potom poslala té rodině taky balík se špekem a potravinami, které tam nebyly k dostání.
Když mi bylo 15 let, začala jsem se školit na místo učitelky v mateřské školce u nás v Rožmitále. Bydlela jsem doma a jako odměnu jsem dostávala kapesné ve výši 15,- DM za měsíc. Za jídlo a péči se počítalo měsíčně 60,- DM. V roce 1942 jsem měla dva týdny dovolené a odjela jsem na návštěvu za tou salcburskou rodinou. Jezdili jsme tam na výlety a hodně jsme toho spolu dělali (v originále "und haben viel miteinander gemacht" - pozn. překl.).
Na začátku války jsme s ní neměli moc společného (v originále "haben wir zuerst nichts mitgekriegt" - pozn. překl.). Potom do ní odcházeli jeden za druhým mladí muži. Můj bratr Karl byl odveden v roce 1942 a brzy nato v červenci téhož roku v Rusku padl. Maminka mu každý týden posílala 2-3 balíčky (směly vážit nejvýš 1 libru /přibližně necelého půl kilogramu - pozn. překl./) s koláči, uzeným apod.. Když takový balíček dostal, hned odpověděl. Pošta byla ale často hodně dlouho na cestě. Padlých ve válce pořád přibývalo. Skoro z každého domu už někdo padl.. Od nás můj bratr Karl, od Rieplů (to byla moje teta z matčiny strany) dva synové a taky bratr Marie Lenzové (*20. srpna 1903 - pozn. překl.) a Anny Gegnerové (*28. července 1906 - pozn. překl.) Franz Lenz (*28. října 1908, padl.v prosinci 1944 - pozn. překl.).
Jednou proběhlo sčítání dobytka. Zapisovatel nám ale přál a zapsal jen 5 slepic, ačkoli jich kolem běhalo 20 a o jedno prase míň, než jsme měli. Přebytečné kusy jsme ovšem ve vší tajnosti, aby nebyl nikdo trestán.
Někteří z mužských obyvatel Rožmitálu se také dali k SS a stali se pak špicly SS. Když si nějaký sedlák v hospodě nebo jinde zavtipkoval o Hitlerovi nebo o straně (rozuměj NSDAP - pozn. překl.), následujícího dne tu už nebyl. I ze sousedů a známých se stali udavači. Moje maminka se stále víc zajímala o válku a o politiku. Dostali jsem i radio (tak řečený "lidový přijímač" /v originále "Volksempfänger"- pozn. překl./), ve kterém se vysílala samá propaganda, a dostávali jsme i noviny.
V Rožmitále jsme měli 10 válečných zajatců (byli to Jugoslávci srbské národnosti). Byli ubytováni v jedné velké místnosti na radnici. Tam přespávali a chodili odtud přes den na práci k sedlákům, kteří potřebovali lidi. Večer byli pravidelně kontrolováni, zda jsou všichni tady.
Moje maminka byla už delší dobu opravdu nemocná a po smrti mého bratra to s ní šlo rychle z kopce. Když si konečně došla k lékaři, byla na jaře 1945 poslána do nemocnice v rakouském Freistadtu (Rakousko ovšem v letech 1938-1945 existovalo jen jako útvar, označovaný "Ostmark" /tj. "Východní Marka"/ - pozn. překl.). Byla u ní zjištěna rakovina ženských pohlavních orgánů (v originále "Unterleibskrebs"- pozn. překl.). Ještě tam podstoupila operaci. Zatímco byla v nemocnici, nepřestávaly válečné nálety, kvůli kterým museli být pacienti přepraveni do bunkru. Dne 19. března 1945 maminka v nemocnici skonala. Bylo mi 17 let a musela jsem vést domácnost svému nedoslýchavému otci a mému dvanáctiletému bratru Aloisovi nahradit matku.
Chtěli jsme dát maminčiny ostatky převézt z Freistadtu do Rožmitálu, abychom maminku pochovali doma. Do Rožmitálu ale nejezdil vlak a Freistadt ležel ve Východní Marce (v originále "Freistadt lag ja in Österreich" - pozn. překl.). Jeden dobrý známý, byl to hospodský a měl dva koně, jsme se v noci vydali s povozem (v originále "mit einem Pferdekarren" - pozn. překl.) přes asi 15 kilometrů vzdálenou hranici (o povaze hranice mezi "Landkreis Kaplitz" a "Landkreis Freistadt" /oboje bylo přece součástí říšské župy Oberdonau/ v březnu roku 1945 /Američané dorazili do Freistadtu až 7. května/ nemáme bohužel nijakou představu - pozn. překl.). Koně známý ve Freistadtu odstavil a já se snažila obstarat nezbytné papíry. V nemocnici nám vydali rakev s maminčinými ostatky. Během další noci jsme rakev umístili na káru s koňmi a ilegálně jsme se s mrtvým tělem vypravili zpátky přes hranici (v originále "wieder über die Grenze" - pozn. překl.). Naštěstí jsme nebyli nijak kontrolováni. Seděla jsem na rakvi a celou cestu plakala. V Rožmitále jsme pak maminku pochovali. Kdybychom věděli, že rok nato budeme vysídleni na celá léta bez možnosti se do rodných míst vrátit, byli bychom ji pohřbili raději ve Freistadtu na rakouské straně. Mohli bychom tam přijít po válce na hrob, ale tady doma jsme museli všechno nechat včetně toho hrobu. Dnes už stejně po něm nelze najít stopu.
U nás v Rožmitále nijaký letecký poplach nikdy nebyl, byli jsme přece jen malá ves (v originále "nur ein kleines Dorf" - pozn. překl.). Když byl ale vyhlášen v Linci s varováním před nálety bombardérů, slyšeli jsme to až sem. Viděli jsme letecké eskadry ve vzduchu a slyšeli rachot motorů nad námi (v originále "wir haben die Fliegergeschwader gesehen und gehört, wenn sie über uns geflogen sind" - pozn. překl.).
V Rožmitále žili také Židé, ale uprchli odtud všichni už před válkou, odvlečen z Rožmitálu nebyl žádný. Sestra mého otce byla zaměstnána v domácnosti jedné židovské rodiny. Tetě se tam vedlo velice dobře a pracovala tam ráda. Ta rodina pak uprchla do Rakouska. Teta od rodiny nechtěla odejít a šla s nimi, jenže tam v Rakousku zemřela a rodina vycestovala do USA. Od té doby jsme o nich už nikdy víc neslyšeli. U nás v Rožmitále jsem žádnou protižidovskou propagandu nezažila.
V dubnu 1945, tedy krátce po matčině smrti, přišli náhle Rusové. Většinou měli s sebou koně. Nechali je u nás na lukách a ta zvířata nám celé louky zničila (v originále "und die haben uns die ganzen Wiesen kaputtgemacht - pozn. překl.). Měli jsme z Rusů strach. Byli často opilí a násilničtí. Jednou by se mě málem zmocnili. Pobývali v jedné stodole blízko nás a často se tam opíjeli. Vypozorovali, že bydlím ve stavení bez matky. Jednou večer přišli za mnou, bušili na dveře a lomcovali klikou. Chtěli se dostat dovnitř. Měli jsme na dveřích velkou dřevěnou závoru, kterou jsem stačila zastrčit a následně se schovat ve stáji. Měla jsem hrozný strach. Najednou ale zmizeli.
Druhý den se objevili Američani. Rusové se stáhli do nejbližší osady, asi 10 kilometrů od nás. U nás pak Američani zůstali. S nimi se nám vedlo dobře. Byli přátelští a nic nám neudělali. Ubytovali se i u nás ve stavení, lehali na lavicích, hráli karty a byli veselí. Jednomu jsem musela prát prádlo. Dal nám za to cukr a kávu. Američani u nás ale nepobyli nijak dlouho. Museli zase pryč a když odtáhli, ležela na lavici velká krabice s cigaretami. Můj otec, který do té doby Američany rád neměl, nikdy už o nich neřekl zlé slovo.
V roce 1946 pak přišli Srbové, co byli u nás předtím jako váleční zajatci a teď tu všechno řídili (v originále "und haben bei uns 'regiert'" - pozn. překl.). Ti pak i organizovali "vysídlení" německých obyvatel.
Všichni Němci obdrželi "příkaz k odsunu" (česká verze německého příkazu začínala slovy "Byl jste určen k odsunu do své vlasti /domů do Říše/ a budete transportován do sběrného střediska..." - pozn. překl.) - my ho dostali dne 15. července 1946. Moje přítelkyně Martha pracovala na obecním úřadě a všechny ty vysídlovací papíry psala (opravdu se často lišily podle místa vydání - pozn. překl.) a rozdělovala. Byly v nich po řadě vypočteny všechny podmínky, které musely být k transportu splněny.
Váleční zajatci u nás pobývající, šlo o 10 Srbů, celé vyhnání organizovali. Přitom se jim předtím u sedláků, ke kterým byli přiděleni, vedlo dobře, Jakmile však měli navrch, stali se z nich velmi panovační zloduši, kteří nás všemožně šikanovali.
Směli jsme si na osobu vzít s sebou 50 kilogramů. Jeden vlakový transport sestával vždy ze 60 osob. Sousedé, kteří ještě nebyli "na řadě" (v originále "die noch nicht dran waren" - pozn. překl.), nám svým povozem naše zavazadla dopravili na určené shromaždiště (v originále "zum Marktplatz", což u městečka, za něž byl Rožmitál jistě považován, lze označit spíše nežli "tržiště" jako "náměstí" - pozn. překl.). Jeden ze Srbů - jmenoval se Banič - byl velice zlý. Dal otevřít všechny balíky a kufry a vzal si z nich, co se mu zachtělo, např. boty a také šicí stroj mé přítelkyně. Všichni lidé z Rožmitálu pobrali samozřejmě do těch povolených zavazadel ty nejlepší věci, co měli. Z toho pak Banič zabavil, co se mu líbilo.
My vzali do transportu jeden kufr, 2 pytle a jednu velkou proutěnou truhlu. V té byly ty nejhezčí věci, také můj šicí stroj. Když jsem viděla, že byl zabaven kamarádčin šicí stroj, dostala jsem strach. Navrch všeho, co jsem do truhly naskládala, jsem dala otcovu koženou zástěru, kterou jako kovář vždycky nosil. V poslední chvíli jsem přes ní ještě stačila položit krucifix z "Božího koutu" u nás doma. Když dal Srb otevřít naši truhlu a uviděl krucifix, utrousil jen příkře "Zumachen!" (tj. "Zavřít!" - pozn. překl.) a vztekle nám pokynul k odchodu, nic nám ale nezabavil. To bylo řízení osudu.
Zavazadla byla naložena a dopravena do sběrného tábora v Kaplici (v originále "nach Kaplitz in ein Sammellager" - pozn. překl.). My jsme se tam pak na povozech vydali rovněž. V lágru jsme zůstali týden. Jednou denně jsme dostávali talíř bramboračky. Říkalo se, že lidé, co ještě zůstali doma, nám mají donést jídlo. Kolem tábora byl vysoký plot. Přes něj nám potom naši lidé házeli jídlo, jinak bychom byli o hladu. Do lágru byl vstup zapovězen - s výjimkou osob samozřejmě, co měly příkaz k "odsunu". Bylo to něco jako vězení, odkud nesmí nikdo ven a kam nesmí nikdo dovnitř. Když Srbové viděli, že nám naši lidé házejí pře plot jídlo, přišli ozbrojeni a jídlo si vzali pro sebe. V lágru byla také jedna jediná latrína. Všichni, lhostejno, zda muži, ženy či děti, ji byli nuceni používat.
Po týdnu nás naložili do vlaku. Byli jsme nacpáni do dobytčích vagonů, po 30 lidech do každého z nich. Byli tam ovšem i děti a staří lidé. V každém vagoně byl jeden kbelík pro vykonání nezbytné potřeby. Ve vlaku jsme strávili dva nebo tři dny. V té době už jsme nedostali nic k jídlu ani k pití a kbelík nemohl být vyprazdňován.
Docházelo i ke vzájemnému odtržení členů rodin, což se naštěstí naší rodiny nedotklo. Zařídila to moje kamarádka Martha, poněvadž, jak už jsem zmínila, pracovala na obecním úřadě, takže ona, její matka a matčina mladší sestra, dále "Riepl-Tante", jak jsme říkali sestře mojí maminky, se svými dcerami a taky teta Käthe (druhá maminčina sestra), jakož i rodina Gegnerových, jsme byli všichni naloženi v jednom vagoně. To bylo veliké štěstí. Dostali jsme se všichni pohromadě i do stejného tranzitního lágru ve Furth im Walde, kde jsme pobyli několik dnů. Také tady jsme k jídlu dostali jen polévku. Bylo to zase jako ve vězení, nikdo nesměl dovnitř ani ven.
Po pár dnech nás rozvezli nákladní mi auty do jednotlivých míst našeho určení. To už nezůstaly všechny rodiny z našeho vagonu pohromadě. Martha a její matka byly také nejprve také zprvu určeny každá jinam. Nás poslali do Neßlbachu (farní ves, od roku 1978 místní část městyse Winzer v dolnobavorském zemském okrese Deggendorf - pozn. překl.); vyložili nás na tamní návsi. Přišli sedláci a hledali, koho z nás si vyberou. Rodiny s práceschopnými muži měli ovšem přednost. Dostali jsme se k "Heiningerovým". Rodina Gegnerova přišla k "Rauchovým". A Marthu, její maminku a tetu si vzali "Jochamovi". Poté, co jsme byli přiděleni sedlákům, museli jsme se dostavit na ohlašovací místo při obecním úřadě, kde jsme byli registrováni. Přes vyhledávací službu Česrveného kříže jsme pak pomalu zjišťovali místa pobytu našeho příbuzenstva.
Můj bratr Alois pásl dobytek, můj otec pracoval na poli a já pomáhala v domácnosti a v chlévě. Bydleli jsme všichni tři pohromadě v jedné místnosti. Selský dům byl celý ze dřeva a plný štěnic. Nemohli jsme to s nimi vydržet, ale říci se to nikomu nedalo. Byli jsme tam asi půl roku a pak se sousedka, která byla ve vysokém stupni těhotenství, optala, zda bychom nechtěli k ní a já jí nemohla vypomáhat. Tak jsme se přestěhovali do sousedství. "Po chalupě" se tam říkalo u "Pragerů". Měli dvě děti a muž býval u SS. Na konci války se během denacifikace schovával. Bylo u nich neuvěřitelně špinavo. Jednou jsem chtěla dát do pořádku dětskou postýlku jejich mladšího syna. Na matraci byla nějaká gumová podložka. Když jsem ji zvedla, byli pod ní samí červi.
První dobu jsme pracovali jen za jídlo a pobyt; nijaké peníze jsme nedostávali. Do června 1948 jsme měli nárok na potravinové lístky a na 2 marky denně. Můj bratr měl za to, že pásl, jednu marku "mzdy". Pak ale chodil do školy. Později pracoval v hračkářském obchodě a vyřezával z překližky, jinak by potravinové lístky nedostával.
Nás vyhnance sedláci rádi neměli. Teprve asi po roce byl uspořádán informační večer, kde se promítaly obrazy, zachycující náš někdejší domov. Bylo vidět, co všechno jsme dříve měli. Místní pochopili, že jsme nebyli nijací chudáci, jak se o nás předtím povídalo. Mysleli si, že kdybychom něco vlastnili a těšili se doma vážnosti, nemuseli bychom odtud odejít. Říkalo se. "Wenn ihr was gehabt hättet oder angesehen gewesen wärt, hätten se Euch nicht fortgeschickt." (tj. "Kdybyste něco měli a vážili si vás, neposlali by vás přece pryč." - pozn. překl.). Po tom informačním večeru došlo v jejich přístupu k nám postupně ke změně. Poznali, že jsme docela pilní a že umíme pracovat. Jeden kamarád mého bratra ho pak vzal s sebou do Porúří. Pracovali tam v dolech. Od té doby jsme zůstali s otcem na statku sami. Měli jsme pořád jen jednu místnost. Na statku bydlela v podnájmu ještě nějaká žena. Když se odstěhovala, dostali jsme tu její cimřičku navíc.
Poté, co jsme začali dostávat za práci peníze, museli jsme sedlákovi platit 5 marek měsíčně jako nájemné. V té době se nám už ale nijak špatně nevedlo. Po měnové reformě 1948 (rozuměj v americké okupační zóně /Spolková republika Německo vznikla až roku 1949/ - pozn. překl.) byl konec i s potravinovými lístky (v Československu k tomu došlo po ostudné měnové reformě až o pět let později, ve Velké Británii dokonce až v roce 1954 - tak velká byla tamní válečná zátěž - jenže ministr hospodářství v bavorské zemské vládě Ludwig Erhart prý /citujeme z webových stránek České relevize k pořadu Historie.cs na otázku velitele americké okupační správy generála Luciuse Claye "Jak jste si mohl troufnout uvolnit náš přídělový systém v situaci, kdy všude kolem sebe vidíme nedostatek potravin?" odvětil: "Ale pane veliteli, já jsem přídělový systém neuvolnil, já ho zrušil. Od teď bude jediným přídělovým lístkem, který lidé budou potřebovat, německá marka. A lidé se budou velmi snažit, aby tyto německé marky získali. Jen počkejte a uvidíte…" Clay prý namítnul: "Pane Erharde, moji poradci mi říkají, že děláte ohromnou chybu." A Erhardova odpověď? "Neposlouchejte je, pane generále, moji poradci mi říkají totéž!" - pozn. překl.). Bydleli jsme pak u sedláků jen za nájemné a mohli jsme pracovat, kde právě někdo potřeboval a my si tak mohli vydělat. Můj otec byl nezaměstnaný a bral podporu (v originále "hat gestempelt" - pozn. překl.).
Jedna paní z Neßlbachu byla při trhání chmele v Hallertau (jde o chmelařskou oblast v Bavorsku - pozn. překl.) a vyprávěla mi, že tam potřebují pomocníky. Vzala mě pak s sebou a já od té doby jezdila "na chmel" čtyřikrát i pětkrát do roka, taky jednou na sklizeň brambor, pokaždé tak na dva až tři týdny. Vydělala jsem si tak poměrně dost peněz. Musela jsem se ovšem vždycky proto tak brzy vracet domů, poněvadž můj otec byl už opravdu starý a nemocný. Co byl nezaměstnaný, už jen posedával, kouřil a pil pivo.
Annelies, dcera rodiny Gegnerovy, našla práci servírky v Café Steger v mnichovské městské části Untermenzing. Můj budoucí muž, který tehdy získal pracovní místo u firmy Krauss-Maffei (po válce vyráběla na příkaz americké okupační správy zejména autobusy, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.), tam v poledne chodíval pravidelně na oběd. Dostal se přitom s Annelies do hovoru. Líbil se jí a snad by si ho i vzala, kdyby nebyl o tolik starší než ona. Nadšeně mi o něm vyprávěla a dodala, že to by bylo přece něco spíš pro mě. Nejprve jsem si to nechěla připouštět (v originále "erst wollte ich davon nichts wissen" - pozn. překl.), ale ona ho pak jednou krátce před Vánocemi 1952 do Neßlbachu pozvala a poněvadž chtěla, abych u jeho příjezdu nechyběla, poznali jsme se navzájem i my dva. Hned se mi líbil a rok nato jsme se opět krátce před Vánocemi 1953 zasnoubili. Dne 26. května 1954 se pak v kostele benediktinského kláštera Schweiklberg ve Vilshofen an der Donau (město v bavorském okese Pasov /Passau/ - pozn. překl.) konala naše svatba. Spolu jsme však ještě nebydleli. Můj muž měl malou místnost v mnichovském okrsku Allach, já byla pořád na selském statku v Neßlbachu. O rok později, dne 3. srpna roku 1955, přišla na svět ve statku u Pragerů moje nejstarší dcera Heidi. Šest týdnů nato jsme dostali v Allachu od firmy Krauss-Maffei malý domek o dvou místnostech jako podnikový byt a spolu jsme se tam nastěhovali.
Moje přítelkyně Martha se vdala už v roce 1948 a roku 1952 se odstěhovala se svou rodinou do Karlsfeldu (obec na severozápadním okraji Mnichova v zemském okrese Dachau - Pozn. překl.). Koupili si tam pozemek a zbudovali na něm malý domek.
Moje dcera Heidi, která se narodila ještě v Neßlbachu, žije od roku 1987 v obci Röhrmoos (25 km na severozápad od Mnichova v zemském okrese Dachau - pozn. překl.). Já mám dvě vnoučata a přeju všem ze srdce, aby už nikdy nezažili válku a stejně špatné časy, jaké jsme museli prožít my.


Glaube und Heimat, 2021, č. 2, s. 43-45
Glaube und Heimat, 2021, č. 4, s. 44-46

Člověk si vlastně není úplně jist, zda si autorka německého originálu předchozího textu za druhé světové války opravdu vážně nemyslela, že žije v "Protektorátu Čechy a Morava", jak to doslova píše, a že podle všech historických indicií nešlo i s "rakouským" Freistadtem (Rakousko přece v letech 1938-1945 bylo přece jako tzv. Východní Marka součástí nacistické "Třetí říše") o jedno jediné území "říšské župy" Oberdonau. Nebylo sem do šumavského "růžodolu", jak by se Rožmitál na Šumavě také mohl česky zvát, nijaké významnější spojení, pravidelný autobus začal po poválečném "odsunu" německých obyvatel a příchodu nových osídlenců (o jejich složení vypovídá skutečnost, že v roce 1947 bylo ve škole z 50 dětí celkem 40 národnosti slovenské, zejména následkem příchodu jejich rodičů z Rumunska, odkud do Československa přišlo do konce roku 1949 21 tisíc lidí, a to i na Kaplicko /dokonce bylo doporučováno, aby se dostávali do osad o vyšších nadmořských polohách, což u Rožmitálu činí "jen" 623 m n.m., u blízké Zahrádky, která je dnes součástí obce, je to už 870 m n.m./) do obce jezdit až od roku 1960. Od poloviny šedesátých let docházelo postupně ke zlepšování životních podmínek zdejších lidí. To už byla Maria, od roku 1954 provdaná Stadlerová, dvacet let "odsunuta" z Čech, o nichž se asi vlastně právem domnívala, že v nich tak jako tak na jednom jejich místě, (kde ovšem "Čechy nechtěli", jak bez obalu píše, a německé vojáky radostně vítali) žije. Narodila se v Rožmitále na Šumavě jako kovářova dcera. Tatínek Alois Watzl spatřil světlo světa v Záluží (Allusch) 18. června 1890 jako syn Johanna Watzla, kováře v Močeradech (Muscherad) čp. 12 a pak v Rožmitále čp. 122 (Johannův otec Bernhard Watzl byl kovářem v Rožmitále čp. 37), a Marie, roz. Hauserové z Močerad čp. 7, dcery tamního sedláka Mathiase Hausera a Marie, roz. Smutekové z Mirkovic (Mirkowitz) čp. 2 (ten statek tam až dosud stojí). Alois Watzl se 4. října 1921 v Rožmitále oženil s Annou, roz. Janyovou (*1. července 1893 v Suchdole /Suchenthal/), dcerou kováře v Suchdole čp. 28 (dům takto označený tam už nelze spatřit) Michaela Janyho a Theresie, roz. Stieplové z Rožmitálu čp. 86 (v Rožmitále žádné z dosud zmíněných stavení už nenajdeme, sousední Močerady jsou přečíslovány). S Franzem Stadlerem se jim narodily 3 dcery, Hanni, Hedi a Heidi. Její muž zemřel v roce 1979, ona až po 36 letech 4. ledna 2015 v Untermenzingu (Allach-Untermenzing je 23. městský okres bavorské metropole Mnichov, jejíž součástí se do té doby samostatné obce Allach i Untermenzing staly koncem roku 1938), kde je i pochována. Na jejím parte čteme motto znějící:

Das kostbarste Vermächtnis eines Menschen ist die Spur,
die seine Liebe in unseren Herzen hinterlassen hat.
(tj. "Nejvzácnějším odkazem nějakého člověka je stopa,
kterou jeho láska zanechala v našich srdcích." - pozn. překl.)

Copak opravdu tolik záleží na jazyce, kterým se ukládá láska do lidských srdcí? Asi i nadále želbohu ano - Bůh to tak chtěl, když rozvrátil věž babylonskou...

- - - - -
* Rožmitál na Šumavě / † † † Untermenzing, Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve fotobance Fotoateliéru Seidel lze najít tento snímek ze 7. ledna 1942, psaný na jméno a adresu Watzl Marie, Rosenthal 122 bei Kaplitz, jak nám dokládá podoba na snímku dalším, vlevo je ona ve svých 15 letech
Na snímku, datovaném 11. června 1946
Rodný Rožmitál na Šumavě na pohlednici Josefa Seidela
Rožmitálská škola na výřezu ze staré pohlednice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist