EDUARD STEFFL
Vzpomínky na Šumavu
Není vůbec jednoduché vylíčit vzpomínky na konci války šestiletého chlapce jménem Eduard, kterému říkali Edi. Narodil jsem se, abych tomu dal souvislost, dne 1. září roku 1939, přesně v den, kdy začala osudná druhá světová vojna (v originále "der verhängnisvolle Zweite Weltkrieg" - pozn. překl.), v obci Tusch, která se dnes jmenuje česky Suš (a jde o místní část obce Bohdalovice, okr. Český Krumlov - pozn. překl.). Dětství probíhalo pro nás čtyři děti bezstarostně, naše rodina bydlela na okraji dnešní Suše. Nedaleko naší usedlosti se nacházela mateřská školka, ze které jsem často utíkal, protože jsem miloval volnost doma na dvoře. V neděli se chodilo do kostela ve Svérazu (v originále "der Sonntag war für den Kirchgang in Tweras bestimmt" - pozn. překl.). Pro nás děti to bylo něco neobyčejného, když nás strýček vzal po bohoslužbě do hospody. K pití jsme dostávali červený nebo zelený "Kracherl", to byly limonády se zvláštní příchutí mařinky vonné. Velké církevní svátky mám stále v paměti, například Velikonoce. Na Květnou neděli jsme směli nést do kostela ve Svérazu umně svázané "palmové" ratolesti (taková "palmová ratolest", dlouhá někdy až ke stropu kostela, vznikla vazbou jednoletých lískových výhonů, větviček jívy s kočičkami, větviček modřínu a dubu, těch ještě se starým olistěním, jakož i jehličnatých větviček jedlových a jalovcových - pozn. překl.). Vzrušujícím zážitkem pro nás bylo i to, když kolem našeho domu projížděl řezník se svým psím spřežením, aby nabídl ke koupi své uzenářské produkty. Vůni "krakovského" salámu (klasické složení: vepřové a hovězí maso 90%, slanina, pitná voda, jedlá sůl, koření, dextróza, látka zvýrazňující chuť a vůni, aromata, antioxidanty: kyselina askorbová, barvivo: karmíny, kořenicí extrakty, konzervant: dusitan sodný, kouř) cítím ještě dnes. My děti jsme se těšily na každoroční žňovou sklizeň, obzvláště na mlácení obilí moderní tehdy mlátičkou, jejíž pohon zajišťoval benzínový motor. Potom se vždycky jedl hrachový "eintopf" (tj. doslova kašovitá polévka "z jednoho hrnce"). Na podzim roku 1944, krátce před koncem války, dostal můj otec povolávací rozkaz k vojsku do Lotyšska (v originále "zum Militär nach Lettland"). Rozloučení bylo pro naši rodinu velmi těžké. Můj o tři roky starší bratr (Johann Steffl, *11. května 1936 v Suši, jeho otec, zřejmě rovněž Johann, *1. listopadu 1907 v Suši) a já jsme se schovali v blízkém houští, abychom se nemuseli loučit. Volání našich jmen mi ještě dnes tní v uších. Můj bratr našel v křoví jasanová semínka. Která rozházel. Dnes po téměř 70 letech (publikováno roku 2012 - pozn. překl.) tam musí stát několik vzrostlých jasanů. Několik měsíců poté, co narukoval, můj otec v Lotyšsku padl. Konec války se blížil. Vzpomínám si ještě na podivné řinčení okenních zabukej v našem domě. Později jsem se dozvěděl, že v Norimberku (v originále "in Nürnberg") došlo počátkem ledna 1945 k obrovskému bombardování. Moje maminka (bylo jí v roce 1945 33 let) mohla bez manžela vést hospodářství jen s pomocí sousedů. Proslýchalo se, že se chystá ze strany českých úřadů hromadné vyhnání Němců. Všechen dobytek musel být odevzdán. V roce 1946skutečně došlo k násilnému vysídlení německy mluvícího obyvatelstva. Směli jsme si vzít 30-50 kg zavazadel na osobu. Soused nás vzal koňským povozem do sběrného lágru při českokrumlovském nádraží (po bezúplatném předání armádou městu Český Krumlov v roce 2008 má tu po roce 2022 /tj. skoro o 15 let později/ vzniknout pod původním názvem Nový dvůr /německy Neuhof, založen roku 1564 rožmberským rybníkářem Jakubem Krčínem z Jelčan/ "zelená" obytná čtvrť). Tam byla spousta štěnic a vší. Poprvé v životě jsem spatřil parní lokomotivu. Po několika dnech byla zavazedla spolu s námi naložena do dobytčího vagónu bez oken. V každém z vagónů bylo směstnáno tak 30 osob. Prvním cílem "odsunu" (v originále "das erste Vertreibungsziel") bylo bavorské hraniční město Furth im Wald, potom jsme se dostali do Württemberska. Novým přerozdělením jsme zakotvili na jednom selském statku v Künzelsau-Garnbergu (Garnberg je už od roku 1912 jen místní částí okresního města Künzelsau) Tam jsme žili po 14 let. Dá se říci, že jsme měli štěstí, poněvadž se s námi zacházelo lidsky (v originále "wir wurden menschlich behandelt"), Jiným se tak dobře nedařilo. Nouze byla obrovská, ale lepšilo se to (v originále "es ging aufwärts", tj. doslova "šlo to nahoru").
(Ne)zapomenuté příběhy (2012), s. 80
P.S. Předchozí text vyšel ve dvojjazyčné publikaci, vydané českokrumlovským gymnáziem, jehož studenti se anonymně ujali českého přetlumočení (proto v závorkách chybí zkratka "pozn. překl." z naší strany) německých originálů, otištěných tu společně s překlady. Zbylo dohledat autory "(ne)zapomenutých" příběhů.
"Urwandl aus Tusch", jak se Edimu Stefflovi (česká obdoba jeho příjmení by zněla "Štěpánek", ale že těch Stefflů všude kolem žilo!) říká "po chalupě", toho o sobě řekl dost. Podívejme se ještě do matrik a archů sčítání lidu, pokud jsou digitálně dostupné. Na archu sčítání lidu z roku 1921 pro usedlost čp. 4 v Suši, kterou i dnes na okraji osady najdeme, můžeme registrovat rodinu Mathiase Steffla (*23. ledna 1872 v Suši, na křestním záznamu neodolatelný podpis kmotrův, jímž byl Blasius Neubauer /*1820/ z Bohdalovic /Podesdorf/) a jeho ženy Franzisky, roz. Neubauerové (*6. února 1879 v Suši,†6. prosince 1957 na chřipku v Künzelsau-Garnberg. Z obou synů se Mathias (*15. října 1897) dožil rok 1974 alespoň 77 let v témže místě jako matka, Johann (*1. listopadu 1907) padl, jak v textové ukázce zmíněno, koncem války v Lotyšsku. Jeho žena a Eduardova matka Fanny (Franziska), roz. Gallistlová, přišla na svět ve dnes zaniklém Lštíně (Alsching) 7. listopadu roku 1912, kde má ona, uvedená jako dcera, sice příjmení Gallistl, otec Franz však příjmení Gotthard (*4. listopadu 1886 v Šebanově /Schöbersdorf/) a dva sourozenci Peter a Franz příjmení Melzner (!), Otcova žena Maria, roz. Panyová (*28. července 1876 podle archu sčítání lidu v Lověšickém Rovném /Ruben, také Rum/) má na křestním záznamu jako rodiště uvedenu ves Dubová (Stuben) čp. 5. Tomu říkám bludiště šumavských německých rodů, o němž dnes máme věru malé ponětí. V roce 2009 podal list "Hohenloher Zeitung" zprávu o projektu Stefflova vystoupení před studenty českokrumlovského gymnázia, v němž se pokusil objasnit jim, kdože to před nimi jižní Šumavu obýval. Steffl sám (jeho žena Helga pochází z Kašperských Hor /Bergreichenstein/) je penzionovaný řídící učitel odborné školy (to díky povolání došlo i k jeho přesídlení do Pfedelbachu /město v okr. Hohenlohe ve spolkové zemi Bádensko-Württenbersko/), a nikoli poprvé spolu s tím navštívil i rodná místa, kde v dosud stojící otcovské usedlosti dnes žije italský manželský pár. I ty jasany tam našel jako vzpomínku na otcův odchod do války. Na videokonferenci klade studentům na srdce dvě věci: totiž že nouze člověka nutí k osobnímu růstu, že nutnost mnohého se zříci a stát se soběstačným formuje člověka pro budoucí život a ten, komu je všechno dopřáno, bývá rychle nešťastný. Ta slova budou aktuální nejen dnes, ale i napříště.
- - - - -
* Suš, Bohdalovice / Svéraz
