FRANZ EMANUEL ANDREAS VON STOCKERT

Opotřebování a trvanlivost železničních kolejnic

Mezi materiály na železničních tratích užívanými zaujímají kolejnice vynikající pozici, poněvadž zabírají nikoli nepodstatnou část pořizovacích investic a samotná jejich hodnota v celkové sumě nákladů se dá odhadovat jen v řádu mnoha stamilionů zlatých.
Vyžadují si pozornost železničních techniků zejména ovšem proto, poněvadž jen málo materiálů, nezbytných pro výstavbu tratí podléhá stejnou měrou opotřebení, takže náklady na obnovu kolejnic spolykají každým rokem zas a zas mnoho milionů zlatých.
Postavíme-li proti této skutečnosti souhrn zjištění o příčinách jejich delší či kratší trvanlivosti, jak byly shromážděny během téměř čtyřicetileté existence železnice vůbec, musíme připustit, že naše znalosti o opotřebení a trvanlivosti kolejnic nejsou v souladu s jejich významem, že je v té věci známo velmi málo pozitivního.

Zeitschrift des österreichischen Ingenieur- und Architekten-Vereins, 1872, č. 13, s. 345

Přiznám se, že původně jsem místo překladu této textové ukázky chtěl užít pouhého erbovního hesla rytíře Franze Emanuela Andrease von Stockerta, které si můžeme přečíst ve vzpomínce ze stránek krajanského časopisu Glaube und Heimat, jež následuje a jejímž autorem je kněz, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Poněvadž však Stockertovy úvahy těsně souvisejí s přestavbou koněspřežky z Budějovic do Lince na parostrojní provoz v letech 1868-1873 a budování prvé tratě do nitra Šumavy, tj. do Železné Rudy, na Špičák a do Bavorské Železné Rudy (v němčině Markt Eisenstein a Dorf Eisenstein), první horské železnice v Rakousku-Uhersku vůbec, rovněž v sedmdesátých devatenáctého století, je namístě dát v textové ukázce zaznít alespoň pár větám z jejich úvodu (v digitální knihovně Digital Repository of BTU Cottbus -- Senftenberg lze ostatně najít celý text v německém originále) u vědomí historického významu pisatelova. Na česko-bavorském archivním serveru Porta fontium nacházíme v matrice někdejší farní obce Pivoň (Stockau) záznam o narození muže, o něhož nám běží. S datem 11. února 1822 se tu v Pivoni čp. 41 zaznamenává narození a ve zdejším kostele Zvěstování Páně z rukou administrátora Jakoba Smazala i křest chlapce, který dostal jméno Franz Emanuel Andreas Stockert. Jeho otcem byl Wenzel Stockert, kastelán v Pivoni, narozený 2. června 1781 v Mnichově (Münchsdorf) a pokřtěný v Šitboři (Schüttwa), zesnulý pak 18. února 1839 v sedmapadesáti letech v Koutě na Šumavě (Kauth), matkou Elisabeth, roz. Braunová, narozená 13. března 1784 v Trhanově (Chodenschloss) a zesnulá 6. dubna 1865 jednaosmdesátiletá ve Freudenbergu. Její otec Andreas Franz Braun byl kastelánem na koutském zámku říšských hrabat Stadionů (jim tehdy /až do roku 1864/ patřila i Pivoň, Elisabethin rodný Trhanov až do roku 1908, Kout na Šumavě do roku 1909, rok ještě navíc po vymření rodu Stadionu po meči dědicům posledního z nich), matka Ludovika Johanna Walburga, roz. Slawiková, z Koutu na Šumavě pocházela. Franz Emanuel Andreas byl pátým z 8 dětí Wenzela a Elisabeth Stockertových. On sám se oženil 22. února roku 1848 s Leopoldinou, roz. Schimakovou z Bechyně (1828-1899), s níž měl 5 synů a 1 dceru. Jeden ze synů, Leopold rytíř von Stockert (1860-1938) měl za ženu Doru (Theodoru), roz. Meynertovou (1870-1947), rakouskou spisovatelku a feministku, dceru význačného psychiatra Theodora Meynerta (1833-1892), jehož žákem a asistentem byl ve Vídni Sigmund Freud (názorově se ovšem později rozešli). Jediným Leopoldovým synem byl bezdětný Franz Günther rytíř von Stockert (1899-1967), prezident Unie evropských pedopsychiatrů. Poněvadž však i Leopoldovi bratři měli mužské potomky, rod trvá dál. Vraťme se však k rodákovi ze šumavské Pivoně Franzi Emanuelu Andreasi Stockertovi. To jeho šumavský původ byl podnětem článku v krajanském časopise, napsaném k 55. výročí Stockertova skonu.

Quod verum, semper simplex

Josef Hüttl

Skutečně romantickým okolím obklopená ves Pivoň na severní Šumavě (v originále "im nördlichen Böhmerwalde" - pozn. překl.) se svým někdejším augustiniánským klášterem se může pyšnit mužem, který se svými znalostmi a výzkumy stal hledaným expertem v oboru železniční dopravy v někdejší rakousko-uherské monarchii. Narodil se 11. února 1822 v Pivoni jako páté z osmi dětí svých rodičů. Jeho otec byl v Pivoni zámeckým kastelánem hrabat Stadionů. Matka, roz. Braunová, byla dcerou kastelána v Trhanově.
Mladý Franz Emanuel započal roku 1838 svá studia na polytechnickém institutu v Praze, kde sice prožil po smrti svého otce v roce 1839 hořká léta plná odříkání, přesto však tři roky nato (1842) složil v předepsaném termínu svou závěrečnou zkoušku s vyznamenáním. Dolnorakouské zemské železniční ředitelství ve Vídni otevřelo mu hned po skončení jeho studií přijetím do svých služeb skvěle slibnou životní dráhu. Hned v následujícím roce 1843 upoutal při stavbě trati Lipník nad Bečvou (Leipnik) - Bohumín (Oderberg) pozornost svými výjimečnými znalostmi a schopnostmi, když nalezl řešení, jak zvládnout sesuvy půdy při výkopech v rozvodí mezi Hranicemi na Moravě (Weißkirchen) a Polomem (Pohl). Jako první samostatná práce mu byla svěřena pobočná dráha (v originále "der Flügelbahn" - pozn. překl.) ze Schönbrunnu (dnes Ostrava-Svinov - pozn. překl.) do Opavy (Troppau) a důlní dráha v ostravském kamenouhelném revíru. Nacházíme ho pak jako přednostu na stanicích Ostrava (Ostrau), Opava a Krakov (Krakau, dnes polský Kraków - pozn. překl.), než byl v roce 1860 povolán do centrální kanceláře ve Vídni a tam mu bylo svěřeno vedení celé stavební a udržovací služby. Stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda a Moravsko-slezské severní dráhy (spojily Dolní Rakousko s tehdy rakouskou Haličí, podrobněji viz Wikipedia - pozn. překl.) stejně jako podstatný podíl na přestavbě vídeňského Severního nádraží jsou mezníky v jeho profesní kariéře. Také přípravné práce pro železniční spojení přes Gmünd a České Budějovice (v provozu od roku 1869 - pozn. překl.) do Prahy (v provozu od roku 1871 - pozn. překl.) a přestavbu nebo rozšíření mnoha nádraží řídil právě Stockert. To jeho podnětům lze připsat k dobru přeložení trati Vídeň-Floridsdorf, zbudování mostu přes Dunaj, rozšíření vídeňského uhelného nádraží a zřízení nádraží Donau-Ufer Bahnhof v letech 1870-1874.
Daleko za hranicemi mocnářství stal se však známým svým už v roce 1861 jen zkušebním a od roku 1867 výhradním užitím oceli pro železniční kolejnice, které bylo také z důvodu hospodárnosti tohoto řešení téměř všeobecně přijato doma i v cizině. Pro rakousko-uherské (alespoň po roce 1867, předtím rakouské - pozn. překl.) železnice znamenalo to roční úsporu více než 100 000 zlatých. Dalšími problémy, k nimž Stockert upřel svůj zřetel, bylo zavedení kolejnic určitého průměru s ohledem na rostoucí tlak vlakových kol a velikost nákladu, zavedení oboustranných úhlových styčnic (v originále "die Einführung beiderseitiger Winkellaschen" - pozn. překl.) a nařízení podkladnic pro všechny prostřední pražce (v originále "die Anordnung von Unterlegplatten auf allen Mittelschwellen" - pozn. překl.), takže lze Stockerta považovat za otce statiky železničních kolejnic vůbec. Vědecky pojaty nalezly jeho zkušenosti výraz v časopise sdružení rakouských inženýrů a architektů (Zeitschrift des österreichischen Ingenieur- und Architekten-Vereins), v jehož ročníku 1872 nalezneme na pokračování Stockertův text pod titulem "Die Abnützung und Dauer der Eisenbahnschienen" (krátká úvodní pasáž tvoří naši textovou ukázku - pozn. překl.). Není se tedy čemu divit, že i vídeňská panská sněmovna byla upozorněna na průkopnické poznatky a zkušenosti tohoto muže a přizvala ho k poradám o vyvlastňovacím zákoně pro železnici v roce 1877. Ve vědeckém pojednání z roku 1880 se věnoval problémům arlberské dráhy (Arlbergbahn).
Rakouská vláda vyjádřila svůj opětovný dík a uznání požehnanému dílu Stockertovu během jeho čtyřicetileté železniční služby udělením titulu c.k. vládního rady, propůjčením zlatého záslužného kříže s korunou stejně jako rytířského kříže řádu císaře Františka Josefa, řádu Železné koruny 3. třídy s diplomem ze dne 18. října 1874. který Stockerta zároveň povýšil do dědičného rakouského rytířského stavu. Jeho erbovní heslo nejlépe charakterizuje život tohoto velkého, neobyčejně ovšem zároveň skromného člověka: "Quod verum, semper simplex." (tj. "To, co je pravdivé, je vždy i prosté." - pozn. překl.)
Města Opava a Moravská Ostrava poctila jej udělením čestného občanství. V roce 1884 na vlastní žádost odešel na penzi a rok nato naposledy navštívil rodnou Pivoň, aby tam stanul u otcova hrobu. Franz Emanuel Andreas rytíř von Stockert se stal otcem pěti dětí, které mu dala jeho choť Leopoldine, roz. Schimaková, dcera knížecího paarovského purkrabího na Bechyni. Dne 23. března 1900 opustil osmasedmdesátiletý muž po krátkém pobytu na loži nemocných tento svět. Tyto řádky mají být uznáním a poctou zasloužilému životu a dílu tohoto syna naší západočeské domoviny u příležitosti 55. výročí jeho úmrtí.

Glaube und Heimat, 1955, s. 170-171

- - - - -
* Pivoň / † † † Vídeň (A)