ROSAMUNDE STOCKMAIEROVÁ

Die Heimat einst und jetzt

In einem Dörflein an des Berges Hang,
vor vielen Jahren meine Wiege stand.
Die Eltern waren Bauern vom alten Schlag,
kannten nur Gebet und Arbeit den Ganze Tag,
genau wie ihre Väter und Ahnen,
die aus dem benachbarten Bayern kamen.
Unsere Familie war groß,
trotzdem hatten wir alle Arbeit und Brot
und litten keine Not.
Wenn man hinterm Vaterhaus
unter den mächtigen Bäumen stand,
öffnete sich weit der Blick über das herrliche Land.
Der Brunnen auf der Gasse mit seiner kühlen Quelle,
labte im Sommer manch durstige Kehle.
Im Mai, wenn kamen die warmen Tage,
mußten wir zum Marterbeten sagen.
Wir erbaten den Segen für Acker und Flur,
daß alles gedeihe in Gottes Natur.
Ab und zu, dann erinnere mich gern,
konnten wir vom Nachbarhaus Ziehharmonika hören.
Die Klänge und Weisen verhallten in Tal,
und wir freuten uns aufs nächste Mal.
Doch dann kam der Krieg mit Trauer und Schreck,
und viele Freunde fremde Erde deckt.
Ihnen war die Heimkehr nicht beschieden,
sie ruhen in Feindesland in Frieden.
Gefallen für Heimat und Vaterland,
so hieß es, was man da schrieb,
doch ein Jahr später man uns aus der Heimat trieb.
Keiner wollte und konnte glauben,
dass Fremde dürfen uns die Heimat rauben.
Wir standen vorm Nichts, die Zeit war schwer,
nur fremde Menschen und kein Zuhause mehr.
Doch die Zeit heilt Wunden,
wir haben wieder Freunde und eine Heimat gefunden
Nach genau 45 Jahren sind wir wieder
in der Böhmerwald gefahren.
Wir gingen zur Kirche, aber sie war versperrt,
der Friedhof verkommen, die Gräber entehrt.
Das Turmbergkirchlein, hoch auf dem Felsen erbaut,
hat einst weit übers Land und die Grenze geschaut.
Es freute sich immer auf den Mai,
wenn die Pfarrgemeinde mit Musik und Fahnen
zur Maria zum Beten kamen.
Jetzt sind ihm di Birken über den Kopf gewachsen
und es scheint, als wollte es sich verstecken
hinter Gebüsch und Hecken,
damit es von den Ruinen nichts mehr sieht
wo doch keine einzige Blume mehr blüht,
die fromme Kinder Ernst pflücken
und den Altar damit schmückten.
Wir besuchten dann den Heimatort.
Nichts mehr ist da, alles ist fort,
weggeschoben und verschwunden.
Nach langem Suchen haben wir unter
sich wehrender Wildnis den Brunnen gefunden.
Sein Wasser plätschert nicht mehr so froh und munter,
langsam stolpert es den Hang hinunter
und es ist, als höre man das Rinnsal raunen:
"Was soll ich noch?
Kann keine bunte Wiese mehr bestaunen,
Niemand braucht mein kühles Nass.
Kein Vogel, keine Kreatur,
bin immer einsam auf weiter Flur.
Es weckt mich kein Kinderlachen.
Was soll ich ganz alleine Wachen?
Kein Mühlenrad wartet auf meine Kraft,
alles ist zerschunden und abgeschafft."
Su murmelt das Wässerlein runter ins Tal
und versickert in einem dunklen Kanal.
Ich lehne mich zurück an einen vermoderte Stamm,
auch über ihn das Ende kam.
Längst gefällt und entwurzelt vom Sturm,
gezeichnet vom Wetter, zerfressen vom Wurm.
Noch ein letztes Mal seh ich hinab ins Ta lund denke:
Schön war die Heimat und deutsch war die Heimat,
doch sie wars einmal.

Domov kdysi a dnes

Na horském svahu víska bývávala,
v ní před lety i kolíbka má stála.
Mí rodiče, lidé starého zrna,
dílu a modlitbě den co den žili zplna
stejně jako byl mrav jejich otců a dědů,
kteří sem přišli z Bavor od sousedů.
Naše rodina byla velká,
přesto jsme všichni práci a chleba měli
a nouzí netrpěli.
Když tam za rodným domem
stanuls pod mohutnými stromy,
v šíř otevřel se ti pohled na nádhernou zemi.
Studna s chladivou vodou při cestě před stavením
svlažilo v létě hrdlo chodcům unaveným.
V máji, když se venku oteplilo,
při kapličce se u nás modlilo.
Prosilo se, kéž Bůh žehná louce i poli,
kéž dá prospět všemu tady v okolí.
Občas, na to ráda vzpomínám,
harmoniku hrát jsme slýchali až k nám.
Nápěvy a tóny zněly po kraji
a my těšili se, kdy znovu zaznějí.
Přišla ale válka, hrůza, smutek jen,
spoustu přátel kryje cizí zem.
Návratu domů se nikdy nedočkají,
v nepřátelské zemi v míru spočívají.
Že "padli za otčinu a vlast",
četlo se, když přišlo poštou psaní,
o rok nato ale čekalo nás "z vlasti" trpké vyhnání.
Nikdo nechtěl a nemohl věřit tomu,
že by někdo cizí zloupil nás a vyhnal z domu.
Nezbylo nám nic, doba to byla zlá,
v cizotě se ti o domově jen zdá.
Říká se ale, že rány se hojí časem,
my našli přátele a nový domov zase.
Po 45 letech jsme se znovu
vydali na Šumavu.
Přišli jsme ke kostelu, byl však zavřený,
hřbitov kolem zpustlý, hroby znectěny.
Turmberský kostelík hledíval ze skály
k nám do kraje dolů, přes hranice do dáli.
To bylo vždycky těšení, že v máji zase
celičká farnost pod korouhvemi, co zavlají,
a s hudbou k Panně Marii se na vrch prosit vydají.
Teď kostelíku břízy přes hlavu přerůstají,
a zdá se, jako by se schovat chtěl,
aby za houštím nikdo neviděl,
že skončí v ruinách jak okolní svět,
že nevyroste poblíž ani květ,
který sem zbožné děti nosívaly,
a mariánský oltář zdobívaly.
Pak jsme navštívili rodnou ves.
Nic z ní vlastně nezůstalo dnes,
všechno zmizelo, co mělo pro nás cenu,
po dlouhém hledání našli jsme pod
divokým býlím studnu zavalenu.
Voda v ní nešplouná už veselá a svěží,
pomalu svahem klopýtavě běží
a jako bych ji šeptat slyšela:
"Co ještě zmůžu?
Jak by snad ani pestrá luka cenu neměla.
Nikomu netřeba má vláha chladivá?
Žádnému ptáčku, nižádnému tvoru?
Zůstávám sama tady na úhoru,
smích dětí už mě nepovyráží.
Co tu mám počít sama na stráži?
Nečeká na mou sílu kolo mlýna,
všude jen číhá pustá divočina."
Tak mumlá voda cestou do údolí,
kde do kanálu prosáknout se svolí.
Sedám si poblíž na ztrouchnivělý kmen,
i on se zdá k zániku odsouzen.
Je větry pokroucen, bouře mu padnout daly,
vyrvána z kořenů ho červi rozežrali.
Ještě jednou pohlédnu dolů do kraje a pomyslím si:
byl jednou jeden domov, byl krásný
a hovořil německy.

Glaube und Heimat, 2014, č. 11, s. 41

Autorka německého originálu těchto prostých a nijak formálně dokonalých veršů, jejichž ráz se snaží zachovat i můj český překlad, zemřela na akutní selhání ledvin 22. srpna roku 2014 v Lenglachu, což je jedna z místních částí hornobavorské obce Chieming na východním břehu jezera Chiemsee, pochována byla o čtyři dny později na hřbitově farní osady Hart, jiné z místních částí Chiemingu. Původem byla však Rosamunde Stockmaierová, roz. Hoferová, ze vsi Lopatné (Lopatne) či Lopatná, dnes jen místní části ("ulice") města Vyšší Brod. Hoferů statek čp. 1, řečený také "Goschper" či "Goschpern /Kospern/ Haus", fungoval i jako mlýn na Kyselovském potoce a až do roku 1950, tj. ještě po odsunu německých obyvatel, se tu prý ještě mlelo. V tom selském stavení se Rosamunde narodila dne 3. listopadu roku 1923, do dvojtřídní německé obecné školy chodila v blízkém Kyselově (Sarau). Během druhé světové války v letech 1939-1945 musila doma těžce pracovat, poněvadž dva její bratři byli na frontě v uniformách wehrmachtu. V květnu 1946 byla rodina Hoferových násilně vysídlena. Posléze se po různých peripetiích ocitla v obci Seebruck (dnes po sloučení se Seeonem a Truchtlachingem Seeon-Seebruck) u zmíněného už Chiemského jezera. Rosamunde Hoferová tam pracovala opět v zemědělství a poznala přitom svého budoucího manžela Sebastiana Stockmaiera, který si ji po převzetí statku svých rodičů vzal za ženu 5. února roku 1955. Z manželství vzešly dvě dcery Anneliese a Josefine. V roce 1990 předal manželský pár Stockmaierových statek dceři Anneliese a jejímu muži Klausovi. Podle svých sil vypomáhali mladým i na výměnku. Ve volném čase prý paní Rosamunde ráda psala verše, jimiž chtěla vyjádřit lásku ke ztracenému domovu a sepětí s ním. Po operaci obou kyčlí byla odkázána na pomoc jiných, naštěstí však byla dcera Josefine zaměstnána na vedoucím místě sestrou v blízkém pečovatelském domě a manželka jednoho z vnuků se věnovala mužově babičce s obětavou péčí. Přidružily se však nemoci další a v nedožitých 91 letech neodvratná smrt. Zesnulá po sobě zanechala truchlícího manžela, obě dcery a také tři vnuky Klause, Christiana a Tobiase. A ještě těch několik veršů, abychom nezapomněli, co všechno dnes chová ve svých "ulicích" Vyšší Brod.

- - - - -
* Lopatné / Malšín / Kyselov, Vyšší Brod / † Lenglach, Chieming (BY) / † † Hart, Chieming (BY)