JOSEF STRAUSS
Trutmaň, malá ves na české hranici
Trutmaň (v originále "Trautmanns", dnes úředně Mezilesí /v letech 1950-1976 Mezilesí u Trhových Svinů/ a osada obce Čížkrajice /německy kdysi Sitzkreis/, místními českými obyvateli však nadále užíváno staré místní jméno Trutmaň - pozn. překl.) leží na východ od okresní silnice z Benešova nad Černou do Trhových Svinů (v originále "Landstraße Deutsch Beneschau-Schweinitz" - pozn. překl.) v malém údolí, táhnoucím se severojižním směrem a dosažitelným od silnice přes zalesněné návrší. Cesta vsí vedla kdysi podél malého potoka, který vyvěral z pramene jižně od osady a protékal cestou k severu četnými rybníky, napájen čerstvou vodou mnoha pramenů a přítoků dalších, až nakonec asi kilometr pod vsí ústil do Děkanského či Prelátského rybníka (v originále "Dechant- oder Prälatenteich", dnes na mapách jen "Prelát" - pozn. překl.) o rozloze 7 hektarů, který sice sloužil chovu ryb, v létě byl však pro svou krásnou polohu velmi oblíbeným koupalištěm.
Na březích malých rybníků při vsi hledala kdysi hejna husí a kachen ve vodě i mimo ni potravu navíc. V rozdílných odstupech od cesty procházející osadou stály na vyvýšených místech její domy a zeleninové zahrádky.
Potok je dnes sveden do podzemního potrubí a rybníky zavezeny sutí stržených stavení a kamenných tarasů, které dříve lemovaly množství sadů a zahrádek. Ačkoli mnohé domy dosud stojí, sady byly vymýceny a obraz vsi působí dojmem, že odtud zcela odešel život (v originále "ist das Ortsbild vollkommen leblos geworden" - pozn. překl.). Uprostřed osady stojí až dosud návesní kaple (v originále "das Dorfkirchlein" - pozn. překl.), kterou dal v roce 1916 postavit za pomoci všech tehdejších zdejších obyvatel Msgre Jakob Hoffelner a která byla zasvěcena sv. Terezii Ježíškově (v originále "Hl. Theresia vom Kinde Jesu" - pozn. překl.).
Msgre Hoffelner pocházel ze stavení čp. 19 (Oldrichter) a poté, co byl penzionován, vrátil se do rodného domu ke svému synovci, na něm hospodařícímu, takže Trutmaň měla oblíbeného kněze u sebe doma až do jeho smrti (po kněžském působení v Jablonci /Ogfolderhaid/, Českém Krumlově /Böhmisch Krumau/, Křišťanově /Christianberg/, Věžovaté Pláni /Turmpfandles/ a v Číměři /Schamers/ zesnul v rodné Trutmani dne 23. listopadu 1925 - pozn. překl.) a s ním i dobrého rádce v mnoha životních situacích svých obyvatel.
Po něm přišel do trutmaňského obydlí tohoto svého předchůdce jiný penzionovaný kněz ze Slabčic (v originále "Slobsch" /!/ - pozn. překl.) a byl tu i opatrován. Pan Šmíd (v originále "Schmied" /!/ - pozn. překl.) byl Čech s dobrou znalostí němčiny, ale po připojení k Německu se roku 1939 přestěhoval ke své sestře do českého vnitrozemí (v originále "ins Tschechische", šlo o Šmídovu rodnou ves Řevňovice, dnes část obce Strážkovice v okr. České Budějovice, kde kněz v květnu 1941 v nedožitých 74 letech zemřel - pozn. překl.).
Trutmaň ležela bezprostředně na jazykové hranici a byla jedinou německou vsí, náležející k české farnosti Trhové Sviny. Toliko na Velký pátek a na Dušičky (v originále "am Karfreitag und zu Allerseelen" - pozn. překl.) měl český kněz německá kázání, které pracně četl z listu. Křty, svatby a pohřby se konaly podle psaného schématu v německém jazyce.
Nijaké historické prameny k této zprávě nejsou mi k dispozici. Ústní podání nabízí následující obraz: u starosty bývala prý k vidění staré kovové pečetidlo, nesoucí erb Vítkovců, tj. pětilistou růži, ve stuze se jménem "Trautmanns". To má pocházet od příjmení vlastníka zdejšího zboží Trautmanna, který vykonával i funkci rychtáře. Kde jeho statek stál, není více známo, mohlo by se však jednat o už zmíněné stavení čp. 19 (Oldrichter), kdysi rozložitý selský dvorec při vesnické cestě. Ten byl kolem roku 1920 zbořen a nad ním postaven statek nový.
Podle šetření jednoho učitele měla se vyskytovat v klášteře Vyšší Brod (Hohenfurth) už před mnoha staletími pozemková kniha (v originále "Grundbuch" - pozn. překl.), snad i kniha poplatků či urbář (v originále "Zinsbuch oder Urbar" - pozn. překl.), kde se u jména Trautmanns vykazovalo 18 selských usedlostí. Sousední osady Žumberk (Sonnberg), Čižkrajice, Chvalkov (Chvalkahof) a Trhové Sviny vystupují v pramenech jako majetky novohradských Buquoyů, ne však Trutmaň. To připouští závěr, že Trutmaň připadla klášteru vyšebrodskému a byla snad součástí rychty v sousední Kamenné (v originále "vielleicht ein Bestandtteil der Richterschaft Sacherles /Nachbarort/" - pozn. překl.), k níž podle urbáře z let 1524-1530 náleželo 105 usedlostí v 6 vsích (v originále "105 Hausstätten in 6 Dörfern" - pozn. překl.). Viz k tomu Heimatkreisbuch, prvý svazek.
Tento předpoklad je podtržen skutečností, že větší rybníky v okolí Nových Hradů (Gratzen) byly majetkem novohradského panství, zatímco už rovněž zmíněný rybník Prelát při vsi Trutmaň náležel českokrumlovské prelatuře (v originále "zur Prälatur Krumau" - pozn. překl.), které ještě můj otec a strýc platili pravidelný roční pacht. Dohled nad řádným obhospodařováním rybníka příslušel děkanům z Trhových Svinů.
Poslední větší zdejší historickou událostí byl boj o opevněnou sousední ves Čižkrajice (části opevnění jsou při ní dodnes patrné) pravděpodobně za třicetileté války. Padlí vojáci byli údajně pohřbeni jižně od Trutmaně, kde se větví cesty do Chvalkova a Čižkrajic a kde leží pole, náležející kdysi k hospodářství mého otce. Kříž (Lukschn Kreuz), který tu stojí, zřídil jeden z mých předků a má tu událost připomínat.
Do roku 1914 se kromě několika požárů po zásazích bleskem, jimiž vyhořela stavení čp. 8, 9, 10 a 11, k nijakým podstatnějším událostem nedošlo. Do první světové války musilo sice narukovat mnoho zdejších mužů, padl v ní však jen jeden jediný. I zvony místní kaple byly ušetřeny osudu tolika jiných, které byly přetaveny na děla. S vypuknutím prvé světové války se Trutmaň ocitla v nejpřednější linii národnostního boje. Roku 1916 byla ve stavení čp. 26 (Flenger) zřízena německá školní třída a bylo započato se stavbou školy, v níž bylo pak za pomoci sdružení Deutscher Kulturverband zahájeno roku 1919 vyučování. Pro nepatrný počet žáků však Češi (rozuměj československé úřady - pozn. překl.) školu už dva roky nato zavřeli a němečtí žáci musili znovu docházet do školy v blízkém Pěčíně (Haid). V té době byla sice Trutmaň samostatnou obcí (předtím náležela k Pěčínu), německá škola ale zůstávala zavřena. Ačkoli v místě byly jen 4 české děti, byla v roce 1927 zřízena ve stavení čp. 25 česká obecná škola, která brzy přesídlila do obytného domu, který si ve vsi postavil český učitel. Chybějící žáci byli získáni ze sousedních německých vsí, nalákáni sem nabídkou školních potřeb a ošacení zdarma, zejména pak slibem vánočních dárků. Od roku 1929 získala Trutmaň německého učitele alespoň pro období zimních měsíců od listopadu do března, po volbách v roce 1935 pak znovu jednotřídní obecnou školu na celý školní rok, zatímco z české školy se už stala dvojtřídka. Děti německých rodičů až na malé výjimky českou školu nenavštěvovaly a zůstávaly věrny německé.
Dne 10. října 1938 byla Trutmaň následkem připojení Sudet k Německu obsazena jednotkou pěchoty až z Hamburku (v originále "von einer Hamburger Infanterieregiment besetzt" - pozn. překl.) a jazyková hranice se stala hranicí Německé říše (v originále "wurde zur deutschen Reichsgrenze" - pozn. překl.). Trutmaň přešla z okresu České Budějovice ke "Kreis Kaplitz", z farnosti Trhové Sviny k "Pfarre Sonnberg"(tj. fara v dnešním Žumberku - pozn. překl.), od okresního soudu v Trhových Svinech k "Bezirksgericht Gratzen" a od pošty v Trhových Svinech k "Post Deutsch Reichenau bei Gratzen" (tj. pošta v dnešním Rychnově u Nových Hradů - pozn. překl.). Česká škola se stala německou celnicí. Od 15. března roku 1939 se říšská hranice stala i hranicí Protektorátu Čechy a Morava a celnice pak hraniční četnickou stanicí (v originále s chybným datem 13. 3. 1939 /!/ "wurde die Reichsgrenze zur Protektoratsgrenze und das Zollhaus zu einem Grenzgendarmerieposten" - pozn. překl.), neboť k překročení hranice bylo až do roku 1945 nutno předložit povolení, nutné i k návštěvě hrobů rodinných příslušníků na hřbitově v Trhových Svinech.
Trutmaň byla čistě zemědělskou vsí s celkovou rozlohou 3, 52 kilometrů čtverečních a se 161 obyvateli, z toho podle sčítání lidu v roce 1937 137 Němců a 24 Čechů, s 32 domy, 1 vesnickou kaplí, 3 kapličkami a 7 kříži u cest (v originále "1 Dorfkirchlein, 3 Wegkapellen, 7 Wegkreuze" - pozn. překl.). Řemeslné živnosti, hostinec s trafikou a veřejná obecní váha jako vedlejší zemědělský provoz, vesnická kovárna a dámské krejčovství zaokrouhlovaly obraz vsi (v originále "rundete diesel Bild" - pozn. překl.). Stavení byla veskrze v dobrém stavu. Poslední doškové střechy zmizely kolem roku 1935. Mnozí sedláci měli vodovody z vlastních studen, kterých byla ve vsi hojnost. Jako v okolních vsích nebyl ani tady zaveden elektrický proud. Hospodářství byla na svou dobu průměrně až dobře vybavena zemědělskými stroji, poháněnými benzinovými motory.
Tažnými zvířaty byli koně a voli, vzácněji krávy. Vedle chovu skotu, prasat a drůbeže přinášely dobrý výdělek pravidelné dodávky mléka a výkup vajec.
Základem zemědělského hospodaření ovšem bylo pěstování žita, ovsa a brambor, také krmení pro dobytek jako byl jetel či seno, a dále řepy, máku, ovoce a zeleniny převážně pro vlastní spotřebu. Obzvláštní péči věnoval každý sedlák svému lesu, jehož dřevo neudržovalo jen oheň domácích kamen, nýbrž představovalo i rezervu pro případ nouze či osudové pohromy. Nebyla by to však nijaká jihočeská ves, kdyby četné zdejší rybníky nezajišťovaly kapra pro vánoční stůl.
Kultura a zvyky byly úzce spjaty s náboženským životem. Štěstím pro malou ves byli penzionovaní kněží, kteří pro stoprocentně katolické místní obyvatelstvo denně sloužili mši svatou, udělovali požehnání o nedělních odpoledních a každoročně slavili po celý měsíc májové pobožnosti. Zpěvumilovní obyvatelé a pilní předříkávači nezbytně doplňovali obraz nedělních a svátečních bohoslužeb, prosebných procesí obilnými poli a po mnohá léta i poutí k Panně Marii Utěšitelce do Dobré Vody u Nových Hradů (v originále "nach Maria Trost in Brünnl" - pozn. překl.) na svátek sv. Petra a Pavla 29. června. Ještě ve třicátých letech se od 16. května, tj. od svátku sv. Jana Nepomuckého, shromažďovali obyvatelé vsi po celý jeden týden k večerní modlitbě růžence a zpěvu mariánských písní, aby pak setrvali pod kaštanem, stojícím v té době právě v plném, v hodince družného hovoru.
Jedním z vrcholů církevního roku byla v trhovosvinenské farnosti neděle Nejsvětější Trojice (tj. prvá neděle po Letnicích, viz Wikipedia - pozn. překl.). Sotva půl hodiny od Trutmaně stojí na volném poli poutní kostel Nejsvětější Trojice, zřízený po několika přestavbách začátkem 18. století v dnešní podobě hraběnkou Marií Magdalenou Buquoyovou (roz. di Biglia, žila v letech 1573-1653 - pozn. překl.). Z mnoha německých a českých míst proudily sem o sváteční sobotě a neděli zástupy poutníků a proměňovaly jinak osamělý kostel na dva dny v obrovskou poutní svatyni. Pro ryze selské obyvatelstvo byl to poslední niterný oddech, posila duše před nastávajícím tvrdým časem žní, které měly teď až do Dušiček plně zaměstnávat lidi, hospodařící na kamenité šumavské půdě. Mladí se po sváteční mši ve Svaté Trojici setkali v Trutmani, kde až do pondělního rána vyhrávala k tanci šestihlavá selská kapela (v originále "eine sechsköpfige Bauernkapelle" - pozn. překl.). Ta jarní ještě neděle nabízela i příležitost vyřídit si pěstmi všechny názorové rozdíly, vzniklé mezi mládenci jednotlivých vsí během roku zejména při namlouvání děvčat "pod okýnkem" (v originále "meist beim Fensterln" - pozn. překl.), z čehož se stal hojný obyčej. Dobré budějovické pivo (v originále "das gute 'Budweiser Bier'" - pozn. překl.) dodávalo celé věci potřebný říz. Od roku 1938 ležel svatotrojický kostel za hranicí. Mládenci museli brzy narukovat do války a svou odvahu teď prokazovat jinak, daleko od domova.
Lidové zvyky se v kraji místně jen málo lišily. Kluci s řehtačkami o Svatém týdnu (v oridinále "an den Kartagen" - pozn. překl.) byli bráni se vší vážností, májka byla výrazem radosti z jara a z lásky, slavnost slunovratu byla svatojánským ohněm na den 23. června (předvečer svátku sv. Jana Křtitele, hlasatele příchodu Kristova - pozn. překl.), podzimní posvícení bylo i poděkováním za žně (v originále "Erntedankfest" - pozn. překl.) a Ježíšek nebyl ještě ohrožen nijakým Danta Clausem či Dědou Mrázem (v originále jen "durch einen Weihnachtsmann" - pozn. překl.).
Ani "Fensterln", namlouvání děvčat "okýnkem", intenzívně provozované až do dob kolem roku 1940, nemohlo za svou špatnou pověst, dané jim dnes brakovou literaturou či špatnými filmy. Rodiči střežený přístup k "Menscherkammer" (tj. "k 'dívčí komůrce'" - pozn. překl.) a železná mříž chránily dobrou pověst děvčat, ponechávaly však navazování známostí dostatečný prostor (v originále "genug Spielraum" - pozn. překl.).
Za časů, kdy alespoň v zimních měsících působil ve vsi německý učitel, nacvičovaly se ve škole inscenace ochotnických divadelních kusů a jejich čistý výnos sloužil dalšímu vybavení existující scény.
Trutmaň sice neměla nijakou vlastní hudební kapelu, četní muzikanti (většinou hráči na křídlovku, harmoniku či klarinet) však mohli spoluutvářet podobu setkání, jakými bylo třeba stavění máje, pálení svatojánských ohňů, jarní bály (v originále "Federbälle" - pozn. překl.), menší svatby či tancovačky. Pro větší zábavy ve vesnickém hostinci mého otce Johanna Strausse (beim Lukschn) sem byly přiváděny kapely z jiných vsí.
Poslední půlnoční mše se konala o Vánocích roku 1938 ve svícemi ozářené a k prasknutí přeplněné návesní kapli (v originále "zum Bersten vollen Dorfkirchlein" - pozn. překl.). Hudební doprovod zajistil rakouský celní úředník Friedl, který sloužil na nově zřízené "celnici Trautmanns" na hranicích "Velkoněmecké říše" a byl vynikajícím hráčem na citeru. Také farář Šmíd byl pryč a naše kaple osiřela. Od této doby v ní obstarával bohoslužby farář Reichenauer ze Žumberka.
Za druhé světové války přišlo o život 5 vojáků rodem z Trutmaně. K nijakým zatčením a politickým pronásledováním až do roku 1945 nedošlo a i válečných akcí jakéhokoli druhu zůstala Trutmaň ušetřena. Vysídlení obyvatel vsi se uskutečnilo dne 28. září 1945, přičemž němečtí obyvatelé byli přiděleni na práci k českým sedlákům. Odtud je roku 1946 soustředili do lágru v Českých Budějovicích (v originále "ins Lager nach Budweis" - pozn. překl.) a pak transporty vypravili do Německa.
Mnozí se dostali do východního Německa, kde zčásti žijí dodnes. Někteří posléze skončili ve Spolkové republice, jen menšímu počtu se se podařilo ještě před vysídlením prchnout do Rakouska, kde našli nový domov. Když Švédové mezi sudetskými Němci, kteří tu (rozuměj v Rakousku - pozn. překl.) byli zpočátku bez státní příslušnosti, lákali k přistěhovalectví k nim, někteří se také chopili příležitosti a přišli z nouze poválečných let do ráje, kde byli navíc jako dobří pracovníci velice ceněni.
V Trutmani směli zůstat jen obyvatelé stavení čp. 4, 7, 25, 28, 34, 37, buďto že byli národností Češi nebo měli manželské partnery českého původu.
Poněvadž jméno vsi Trutmaň nemohlo zapřít svůj německý původ, bylo změněno na "Mezilesí" (v originále s vysvětlením v závorce "/zwischen den Wälder/" - pozn. překl.).
Po převzetí moci komunisty v roce 1948 ztratili ve vsi zbylí rolníci majetek ve prospěch státu a stali se zemědělskými dělníky s velmi skromnými příjmy, zatímco vyhnanci se leckdy (rozuměj v nových domovech po "odsunu" - pozn. překl.) dopracovali opravdového blahobytu.
Pokud tato zpráva dala v duchu vyvstat obrazu idylické šumavské selské vsi, kdysi plné života, který stál dosud v souzvuku s přírodou kolem, vsi, ve které samostatný rolník a zemědělský dělník, selský syn a čeledín, Němec a Čech seděli spolu jako přátelé na jednom hospodářství u jednoho stolu, kde nebyl nikdo nijak zvlášť bohatý, ale kde také nikdo nehladověl a nemrzl a kde bylo ještě domovem pravé vesnické společenství, pak naplnila svůj smysl - to byla totiž někdejší Trutmaň!
Jak výsostné hodnoty v sobě skrývá náboženské pojetí světa, kultura a smysluplné domovské mravy a obyčeje, pozná člověk teprve pak, když se jimi začne zevrubně zabývat.Tak nebylo v Trutmani až do času vyhnání, co lidská paměť sahá či co tradice uchovala, jedné jediné sebevraždy, zločinu, rozvodu i jiných činů, jež plodí zoufalství. Tvrdá práce na kamenité šumavské půdě, rány osudu, neštěstí a bolest, to vše přece leželo v Božích rukou a útěchu člověk hledal u Boží Matky.
Jako vděčný starý muž po naplněném životě jsem toho pevného přesvědčení, že takový životní postoj byl velkým pokladem, který si každý z nás Trutmaňských mohl vzít s sebou a který, jak doufám, nikdy neztratil.
Glaube und Heimat, 2000, č. 6, s. 23-26
Když Josef Strauß, po chalupě řečený Lukschn' Seppei z Trutmaně v Leondingu u rakouského Lince 26. června roku 1994 ve třiasedmdesáti letech zemřel, připomněl krajanský měsíčník vyhnanců z českobudějovické diecéze jeho zásluhy o obnovu velké kaple v rodné vsi (viz www stránky Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice) a také vlastivědnou knížku, kterou o minulosti dnešního Mezilesí vydal. Poslední léta trpěl astmatem, ukracujícím víc a víc síly činorodého muže. Narodil se 13. března 1921 hostinskému Johannu Straussovi v Trutmani čp. 9 (v trhovosvinenské matrice najdeme příjmení předků psáno i Strausz či Straus) a po odsunu se vypracoval v lineckém VOEST až na nákupčího (Verkaufsleiter), který získal ocenění za zásluhy (Verdienstzeichen). Jak patrno z jeho vyznání, zůstal ovšem až do smrti především selským synkem z jihočeské vsi, jejíž nedotčený obraz si dokázal nejen uchovat ve věřícím srdci jako Boží dar, nýbrž chtěl ho Bohu a jí i něčím splatit.
- - - - -
* Mezilesí, Čižkrajice / † † † Leonding (A)
