ADOLF BENNO STRUNZ
Kozí handl
Andres byl pasákem na Kvildě a bydlel se svou hodnou ženou Annamirl (v originále "Annmiadei" - pozn. překl.) v pazderně (v originále "in an Brehheisl" - pozn. překl.). Měli jenom kozu a i s tím málem to byli spokojení a zbožní lidé (v originále "zfriedene und kreizbrave Leit" - pozn. překl.). Stalo se, že Andres o kozu přišel. Musel ji nechat utratit, protože měla nějakou nemoc (v originále "weil 's a ugsunde Krangat khot hot, hot 's eigrobn wern miasssn" - pozn. překl.). Byla to pro něj i jeho ženu ohromná ztráta. Annamirla plakala a naříkala (v originále "wuit und jammert" - pozn. překl.) a muži dokola opakovala, že si musejí pořídit novou (v originále "und sogt oamol wia 's andermol: 'Andrei, i muass a Goaß hobm!'" - pozn. překl.).
Andres přemýšlel, kde sežene tolik peněz, aby si kozu mohl koupit. Sehnal pár krejcarů za pasení krav, od svého bratra si vypůjčil zlatku a vypravil se kozu koupit. Tenkrát se nejčastěji chodívalo kupovat kozu na Kozí Hřbety (v originále "Ziemruck" - pozn. překl.), protože tam měli výborný chov. Rozdělovali je do dvou skupin - "Lauwertgoiß", tj. listové, a "Stoagoiß", tj. skalní. Ty první lezly po mezích a okusovaly listí keřů, ty druhé se pásly na kamenitých stráních.
Andres se vydal na cestu. Musel projít okolo Pollaufova hostince, dál po soumarské cestě přes Zhůří (v originále "übers Hoil /Haidl/" - pozn. překl.) a dolů na Kozí Hřbety. Když Andres procházel kolem hospody, stál před ní majitel a zdravil: "Dobrý ráno, Andresi, proč tak časně?" (v originále "Ja, Guatn Morgn, Andrei! Woaus denn so zeitleh in der Früah?" - pozn. překl.) Andres mu vyprávěl, jaké je postihlo neštěstí, že jim pošla koza a on se vypravil koupit jinou. Pollauf pokýval hlavou a potvrdil, že slyšel od lidí, že se na Kozích Hřbetech chovají ty nejlepší kozy v celém okolí. Také mu radil, aby byl opatrný, jsou tam prý dost neochotní lidé (v originále "schlimme Leit", tj. spíše zlomyslní lidé - pozn. překl.), aby ho ještě nějak nepodvedli! Andres odvětil, že nebude tak důvěřivým, že si kozu nechá podojit, než ji koupí. Hospodský mu popřál hodně štěstí při nákupu a pozval ho, až se bude vracet, aby k němu zašel na jedno (v originále ",Kehr fei ei bo mir!'" - pozn. překl.).
Andres došel na "Cimruky" a našel domek, kde nabízeli kozu na prodej. Požádal hospodyni, aby ji podojila. No, nadojila toho dost, tak Andres po delším smlouvání kozu koupil za sedm zlatek a třicet krejcarů. Měl s sebou provaz, přivázal ho koze kolem krku a vandroval k domovu. Pollauf stál opět před hostincem, když tudy Andres s Lízou procházel. Hostinský se ho už z dálky ptal, jak pochodil, zda je to skutečně dobrá rasa. Andres odpovídal, že určitě ano, že je to ale potvora. Trucovala, když stoupali na Huťskou horu (v originále "überm Knoppm /Knappenberg/" - pozn. překl.), nechtěla se pohnout z místa, musel ji táhnout, až se celý zpotil. Hostinský ho zval dovnitř, aby dobrý kup trochu zapil a odpočinul si. Andres se nechal dlouho přemlouvat, protože musel za tu potvoru vydat poslední krejcar a na pivo mu už nezbylo. Hostinský ho ale přemluvil, že mu on sám máz piva zaplatí, aby měl s kozou štěstí.
Tak tedy žíznivý Andres dovedl kozu do velké předsíně, přivázal ji k trámu a šel se svým přítelem z mládí Erhardem Pollaufem (jde o děda poslance Wilhelma Pollaufa, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, kde to dokládá záznam kvildské křestní matriky" - pozn. překl.) do jeho šenkovny. Ten mu nabídl domácí sýr s dobrým domácím chlebem a k tomu čerstvé kašpersko-horské pivo. Mezitím co popíjeli a jedli, šelma hostinský připravil Andresovi pěknou taškařici. Byl domluven se svým čeledínem, aby Andresovi vyměnil kozu za kozla, který měl tu samou barvu a výšku jako Líza. Posilněný a odpočatý Andres došel k názoru, že je už nejvyšší čas se vrátit domů, už se také pomalu začalo smrákat. Na rozloučenou mu ještě hostinský popřál mnoho štěstí. Andres, nic netuše, odvázal podstrčeného kozla a ubíral se k domovu. Kdepak by se nadál, že mu jeho nejdražší přítel provede takovou lumpárnu! Kozel šel ochotně za Andresem, který měl šatstvo nasáklé kozím pachem. Doma Andres zavedl kozla do primitivního chlívku a zavřel dvířka. Unavený vylezl po žebříku, který měl představovat schody, do světničky, kde už spravedlivým spánkem odpočívala jeho Annamirla. Probudila se, když si Andres potmě zouval svoje "voštýblata" (v originále "bei seinem geräuschvollen Stiefelausziehen" - pozn. překl.) a její první slova zněla: "Máš kozu?" (v originále ",Host' a Goaß?'" - pozn. překl.) Muž odpověděl, že má a že ji přivázal v chlívku.
Annamirla si myslela, že by se měla hned podojit a vylezla ven z postele. Andres ji ve vyhřáté posteli vystřídal. Celá zvědavá lezla po žebříku do chlívku, podstrčila koze trošku trávy, dala jí i kousek suchého chleba a připravila se k dojení. "Ježíšmarjá, co to je? Vždyť je to kozel!" (v originále ",Jesas, Maria und Josef, wos is denn dos? Des is ja a Bock!'" - pozn. překl.) křičela Annamirla a pak se přesvědčila ještě jednou, jestli se nespletla. Nato rychle vylezla po žebříku do světničky a hlasitě nadávala: "Andres, ty blbče, cos to přivedl?" (v originále ",Andrei, du Depp, du saubleder, wos host denn do brocht?'" - pozn. překl.) Odpověděl, že přece kozu a Annamirla vzteky bez sebe na něj hulákala: "Kozla jsi přivedl, ty skopče, ty hlupáku!" (v originále ",An Bock host int, du Hamml du, du recht schlechter!'" - pozn. překl.) Andres na to, že koupil kozu, že ji nechal hned podojit před svýma vlastníma očima a prý nadojila docela dost! Naštvaný vylezl z postele a šel se podívat do chlívku. Když se i on přesvědčil, že v chlívku je pěkně vyvinutý kozel, začal nadávat na selku z Kozích Hřbetů, že ji musí odnést čert do pekla i s tou začarovanou kozou!
Hned za svítání se Andres vypravil s kozlem na zpáteční cestu. Zase musel projít kolem přítele Erharda. Dalo se čekat, že ten prohnaný lišák na Andrese počká. Jak ho uviděl, šel mu naproti a ptal se ho, co se děje. "Další neštěstí se mi přihodilo, přivedl jsem domů kozla, no podívej se!" (v originále ",S' zwoate Uglick, i han a Bock hoambrocht, schau na nur a!'" - pozn. překl.)
Erhard věděl, že mu tenhle kousek jen tak neprojde, vzal Andrese pod paží a vedl ho i s kozlem opět do předsíně (v originále "Beim jüngsten Gericht wird sich Erhard über die scheinheilige Betroffenheit verantworten müssen, die er nu seinem Freunde Andrei über diese Ziegentragödie, in schmelzendes Mitleid bezeugenden Worten, entgegenbrachte." - což je přímá odvolávka na Poslední soud, kde bude Pollauf pykat za svou faleš - pozn. překl.). Trám znovu posloužil k uvázání zvířete. Hostinský posadil Andrese zase do šenku a tam mu dával rady, jak se začarované kozy zbavit.
Jak tak spolu seděli u stolu, zeptal se ho Erhard, od koho vlastně tu kozu koupil a jestli skutečně koupil kozu nebo kozla. Andres tvrdil, že ji koupil v domku na samotě a že mu selka skutečně prodala kozu! Dál vyprávěl, že se mu ta ženská moc nezdála - vlasy měla rozcuchané jako čarodějnice, slepice pobíhaly volně po světnici, která vypadala jako stáj. Povídal, jak tam bylo nepříjemno, ale koza se mu líbila a nechal ji před vlastníma očima ještě podojit. Ženština mu říkala, že je koza připuštěná, bude mít kůzlata, proto se Andres moc nerozmýšlel a koupil.
Hostinský ho litoval a poradil mu jak na to, aby své peníze dostal nazpět. Radil mu, aby kozu zavedl zpátky a také aby řekl, že vše oznámí policii. Měl i vyhrožovat, že jí rozseká její chatrný domek, když mu peníze za kozu nevrátí! A naposledy mu radil, aby od ní žádnou jinou kozu nebral.
Andres mu poděkoval za rady a šel odvázat kozla. Jenže, to byste nesměli znát Erharda! Ten dal čeledínem zpátky vyměnit kozla za kozu, takže se Andres ubíral na "Cimruky" zase s kozou. Začal se selky vyptávat, co mu to prodala za kozu. Ona na to, že přece březí kozu (v originále ",A trogate Goaß!'" - pozn. překl.). Ptal se, jestli je to tahle koza, kterou včera prodala. Selka přisvědčila. Vtom na ni Andres vyjel, že je bezbožná, prolhaná ženská, že mu prodala pukla, aby se tedy podívala sama. Když sáhla rozzlobená žena na kozí vemínko, začala svou nevymáchanou hubou strašlivě nadávat: "Bláznivej z Kvildy, sáhni si a poznáš, co vedeš na provaze!" (v originále "Narrischer Gföiger, greif ihr eini!" - pozn. překl.) Teď si myslel Andres, že došlo k dalšímu čarování, protože na provaze byla opravdu koza! Následovalo nehezké dohadování, při kterém padala ostrá slova na obou stranách. Nakonec Andres vyhrál a selka mu peníze za kozu vrátila. Že spor vyhrál a nepoužíval přitom nijak vybraných slov (v originále ",Leck mi du kreizweis..., du Sauhex!' als Abscheidsgruß", tj. ",Polib mi..., ty svinská čarodějnice!'" jako pozdrav na rozloučenou"- pozn. překl.), to se dalo čekat, stoupl tím v očích kamarádů.
Hostinský Pollauf, vědom si svého nekalého žertu, snažil se Andresovi jeho útrapy spojené s kozím handlem vynahradit dobrým skutkem. Když tak seděli spolu u stolu a vypili pohár na usmířenou, řekl mu Erhard, že teď půjdou na kozí handl spolu! Věděl o hospodáři, který se zabýval chovem koz (v originále je udán cíl cesty i jméno dotyčného takto: "in Woidschicht-Heisern /.../ der Hiasei-Nazi-Sepperl" - pozn. překl.) a toho požádal, aby Andresovi jednu prodal. Hospodář nechtěl o prodeji ani slyšet, až naléhavou přímluvou Erharda se dal obměkčit a kozu skutečně prodal. Tak tedy Andres došel šťastně domů a na provaze přivedl dobrou dojnici a matku budoucích kůzlátek (v originále "guten, wie auch zuverläßlichen Häuslgoaß" - pozn. překl.). S Annamirl se brzy udobřili a žili spolu spokojený život.
Během roku se Erhard Pollauf chtěl smířit i se svým svědomím, byl si dobře vědom toho, jaké starosti nadělal svému pasákovi Andresovi. Na svátek sv. Prokopa (v originále "zu Prokopi /4. Juli/" - pozn. překl.) byla v Nicově (Nitzau) pouť. Pollauf šel do kostela a tam prosil Boha za dobrou úrodu a patronovi kostela slíbil, že už nebude nikdy provádět věci, které by druhého poškozovaly. Všem svatým slíbil, že se denně pomodlí otčenáš za svého pasáka, který mu věrně sloužil.
Andresův obrázek ještě několik desítek let připomínal v Pollaufově hospodě (v originále "im 'Gasthaus zum Säumerstall' von Innergefild" - pozn. překl.) časy, kdy pasáci vyháněli stáda krav na stráně Antýglu (v originále "von der alten Hirtenromantik und den einstigen, schier endlosen Pollaufschen Waldweiden rund um den Antiglberg", rozuměj pastviny kolem hory, dnes na mapách označované "Sokol" a dále "als auch an die vormalig böhmische 'Mauth Gefülg" am uralten Salzweg zwischen Passau und Bergreichenstein, dem Goldenen Steig", tj. "jakož i na někdejší české 'mýto Kvilda' na prastaré solné stezce mezi Pasovem a Kašperskými Horami, zvané Zlatá stezka" - pozn. překl.).
Jen v několika odstavcích jsem dal pro porovnání pomálu citací nářečního originálu (zejména tam, kde jde o přímou řeč), ačkoli jinak, jak známo, uvádíme všude originál mých překladů toliko u poezie, takže tu zkratka "pozn. překl." v závorce opravdu není namístě, ledaže by byla chápána coby poznámka překladatele jiných textových ukázek Kohoutího kříže. Omlouvám se tedy, celý překlad je totiž v tomto případě dílem paní Marie Malé, zastoupené stejně jako řada dalších zmíněných osobností i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže (Svojše, kam chodila do školy, jakož Jelenov, kde bydlila, patřily kdysi pod obec Cimruky /Kozí Hřbet/, takže je jí to šumavské vyprávění opravdu blízké), a je jen převzat z knihy Ing. Petra Kuncla "Tam na Šumavě", která je z velké části sama překladem hornokvildské kroniky. Moje citace jsou samozřejmě z ní (německý originál kroniky jsem získal zásluhou majitele Turnerovy chaty pana Davida Zelingera a tak všem zmíněným "dárcům" vyslovuji znovu a s důrazem hluboký dík). Starou šumavskou historku prý zveřejnil bývalý majitel pily na Kvildě Adolf Benno Strunz (bývá psán také Adolf Beno Strunz či častěji jen Adolf Strunz) původně v českobudějovickém německém časopise Waldheimat (je identifikován jako produkt nakladatelství Moldavia, pod Strunzovým jménem jsem tam však příspěvek nenašel), pro zmíněnou kroniku ji pak upravil a rozšířil Max Krickl (přičemž údajně kladl důraz zejména na vlastivědné detaily ("auf die heimatgeschichtlichen Ausblicke"), rovněž i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže. Ten ovšem uvádí jako letopočet, kdy Strunzův text v proslulém periodiku vyšel, rok 1922, ačkoli víme, že se zrodilo v roce 1924 a zaniklo v důsledku hospodářské krize 9 let nato roku 1933. Tehdy bylo autorovi původního příspěvku 70 let a dal se při té příležitosti vyfotografovat v proslulém Seidelově českokrumlovském fotoateliéru, takže máme zachovánu i jeho podobu. Narodil se 16. června roku 1863 na kvildském stavení čp. 32 a ještě téhož dne ho ve zdejším kostele sv. Štěpána farář Wenzl Semler pokřtil jménem Adolf Benno Strunz. Jeho otec Josef Strunz (1823-1907), "Resonanzholzfabrikant", jak stojí psáno v zápise křestní matriky, rodem ze zmíněného stavení čp. 32, byl synem Petera Strunze (1792-1869) rovněž odtud a Theresie, roz. Zoglauerové (1801-1892), dcery hamerníka Martina Zoglauera (*1770). Peter Strunz se narodil v Chaloupkách (Hüttl) u Bučiny (Buchwald), odkud přišel do Kvildy a zakoupil tu zmíněnou chalupu čp. 32 a později ještě chalupu čp. 48, kde v roce 1820 otevřel pilu na rezonanční dřevo. Položil tak základy firmy "Holzwerke Strunz", která dosáhla přímo světového věhlasu. Dne 20. října 1817 se na Kvildě oženil s tehdy šestnáctiletou Theresií. Adolfova matka Barbara (1827-1867), první žena Josefa Strunze, byla dcerou chalupníka z Kvildy čp. 27 Stephana Schustera a jeho ženy Anny Marie, roz. Salveterové, dcery kvildského skláře. Když Barbara Strunzová 16. června 1867 dva dny po narození dalšího syna zemřela, oženil se Josef Strunz 7. listopadu 1870 podruhé s Ernestinou Fuchsovou. Jemu bylo 47, jí 25 let. V roce 1895 převzal rodinný podnik syn Adolf z otcova prvního manželství. Už tak velmi úspěšnou firmu dále rozvíjel a po velkém požáru roku 1926 znovu vybudoval. 28. října 1895, tedy v roce převzetí otcova podniku, se v Prachaticích oženil s Marií, roz. Kerschbaumovou (*1862), dcerou majitele tamního lázeňského domu Franze Kerschbauma a Marie, roz. Salzerové rovněž z Prachatic. Měli spolu syna Adolfa (1896-1917) a dceru Herthu (1899-1981), budoucí dědičku firmy. Je až neuvěřitelné, jak se navzájem liší dny a měsíce dat narození těch čtyř u jejich jmen na arších sčítání lidu z let 1900 a 1910. Adolf Benno Strunz zemřel v roce 1938 (německy psaná kvildská kronika má tím rokem počínaje až do konce války a následného násilného vysídlení Němců vytrhané listy), ale ještě před smrtí předal slavný podnik do rukou dcery a jejího muže. Hertha Strunzová se totiž 29. září 1927 provdala za Carla Hilze (1903-1976), s nímž měla syna Adolfa (1930-1984), zemřelého jako jeho rodiče v bavorském městě Pocking u Pasova. Tam pod vedením Thomase Hilze firma Strunz i ve 21. století pokračuje v rodinné tradici, založené kdysi na zvuku šumavského dřeva. Slyšíte ho znít ve všech těch příbězích?
- - - - -
* Kvilda / Prachatice / Kozí Hřbet / Zhůří / Horská Kvilda / † † † Kvilda
