ALOISIA SYKOROVÁ
Když to tak zůstane, jsem už spokojená...
"Wenn 's so bleibt, bin ich schon zufrieden..."
Tak zní ta věta v originále a jej jakýmsi závěrem vlastně téměř románového líčení (navíc se šťastným koncem) životního osudu ženy, která se dne 25. února roku 2013 dožila ve švábském městě Ichenhausen na západ od Augsburgu ve Svobodném státě Bavorsko požehnané devadesátky. Podle článku listu Augsburger Allgemeine, z něhož cituji kus její výpovědi, jakkoli i o svých životních datech jistě referovala tak, že text je většinou pouhým záznamem toho, co vyprávěla, narodila se jako Aloisia Hauberová v Hejdlově (Hödlwald) na jižním svahu hory Kleť (Schöninger) v selské rodině o šesti dětech, po vychození školy se chopila kupeckého řemesla a převzala nakonec i obchod smíšeným zbožím v blízkém Křenově (Krenau), kde poznala i svého budoucího životního partnera Johanna Sykoru (ten se narodil v Křenově 24. června 1921, jak se dovídám z krajanského měsíčníku "Hoam!"). Došlo k zasnoubení, ale válka mladý pár načas rozdělila. Po vyhnání našla Aloisia s rodiči útočiště v Ellzee na jih od Ichenhausenu při stejné řece Günz, která na svém toku k severu ústí v okresním městě Günzburg do Dunaje (Donau). Hauberovi našli v Ellzee přístřeší u tamního starosty Osta. Snoubencovy rodiče zavál osud kus odtud na severozápad do Stoffenriedu (obce od roku 1978 k Ellzee přičleněné), kam se Johann Sykora také vrátil z anglického zajetí a mohla se tak v roce 1948 konečně odehrát odložená svatba. Narodily se jim čtyři děti, jedna dcera a tři synové. V ichenhausenském domě na Ettenbeurer Straße si vybudovali zeleninovou zahradu, aby Aloisiina "česká" a "rakouská" kuchyně měla dost zelí k vepřovému a křenu k vařenému hovězímu, zvanému po vídeňsku "Tafelspitz" (prý jedno z nejoblíbenějších jídel císaře Franze Josefa). Zahrada a rodina jsou ve vzpomínkách dodnes čímsi s domovem totožným. Syn Hans stále pamatuje na maminčinu čokoládu z ovesných vloček, po uvaření mrznoucí na čerstvém sněhu. Později dovážela starým manželům hlavní jídlo služba "na kolech" (v Německu se tomu říká "Essen auf Rädern") až do domu. Starý pan Sykora (zemřel v roce 2016) si prý ale nedal vzít svou přípravu snídaní a večeří. Žena mu za to něco předčítala, poněvadž měla zrak stále ještě ostřejší nežli on. Proč však to vyprávění o šťastném stáří? Když mi v květnu roku 2014 v milém dopise připomněl ředitel významného archivu města Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) svá vojenská léta na Šumavě a pobyty v Loučeji na severním svahu té zázračné hory Kleť, která podle Ludvíka Vaculíka umí věstit věci budoucí (věděl to od Alexandra Klimenta, který v Aloisiině rodném Hejdlově měl chalupu), vzpomněl i na to, že ještě zažil bájnou téměř "bábu z Hejdlova", poslední snad neodsunutou Němku odtud, která za soumraku chodila po ruinách a bědovala. Paní Aloisia Sykorová se v Ichenhausen přestěhovala do domu bez schodiště na ulici zvané Heidenbühl, s terasou "mit der wunderbaren Aussicht", tj. i s kouzelným výhledem na blízký Pferdekoppel. Pro ten výhled i platí ta věta v titulu naší citace jejího vyprávění. Snad jí i jejímu muži ty zelené pastviny s koňmi něco dávného připomínaly. Závěr života paní Aloisie byl ve zprávách krajanského časopisu Hoam! poněkud zamlžený. Až do roku 2019 tu vycházela blahopřání k jejím narozeninám, naposledy tedy šestadevadesátým a bydlištěm nikoli v Ichenhausen, ale nedalekém Krumbachu. Ve 4. čísle tohoto ročníku ovšem vyšla zpráva, která informuje zpětně o jejím úmrtí už v roce 2015.
- - - - -
* Hejdlov, Chvalšiny / † Ichenhausen (BY)
