WILHELM SZABO

Heimat Nehmt es hundert Jahre nicht in den Mund, dies Wort, das eure Lippen verfälschten in einen Namen des Hasses! Lasst es ausruhen vom Missbrauch, auf dass es verliere den schuldhaften Klang und nicht Ausschließendes mehr benenne, nicht Hinterwald, feindliche Enge, nur Lande noch, aufgetan allen, im Häusermeer bergend, in Weilern ein brüderliches Geschlecht!	Domov Sto let neberte do úst to slovo, jež vaše rty znetvořily ve jménu nenávisti! Nechte je odpočinout od zneužití, až konečně ztratí ten zvuk plný viny a přestane pojmenovávat cosi výjimečného, lesní končinu stvořenou k nepřátelské tísni, až bude znamenat jen kraj do šíra otevřený všem, zemi skrytou v moři chalup, v samotách bratrského pokolení!
www stránky Wiener Zeitung
Waldviertel Du bist der Heimat armstes Land, verschollen, voll Stille und Ruh. Äcker und Heiden sind dein Gewand, der Wald deckt die Blößen dir zu. Und die Flicken im groben, kargen Kleid sind die Moore, die Bühel aus Stein. Nicht Wein und Weizen, dir, Land gedeiht, kaum die Knollen, der Roggen, der Lein.	Lesní čtvrť Nejchudší kraji domova, zapadlý koute plný ticha brázd, strání tichá osnova v odění lesů z tebe dýchá. Záplatovaný je tvůj šat, slatěmi, kamením v něm svítá. Místo vína a pšenic vidím stát lán lnu a brambor v pruzích žita.
Ich bleib in den Dörfern... Ich bleib in den Dörfern. Du flüchte! Verlass dies Land voll Nebel und Wind, Wo die Raben die finstern Früchte Der laublosen Bäume sind! Dich locken die Städte. So reise! Lass mich hier oben allein! Mir ist der Tag nicht zu leise Und mein Gelass nicht zu klein. Du fürchtest die einsamen Winter. Die Herbste sind dir zu rauh. Mich freuen die Äcker, die Büsche dahinter, die Anger im Morgentau. Mir hat dies Land gegeben Sein karges Brot, eine Kammer am Rain, Und ist mir Heimat und Leben Und teuer ist mir sein letzter Stein.	Zůstávám ve vsích... Zůstávám ve vsích. Ty ani znát nechceš, jak to mží v nich, jak fičí. Jen černo vraní jsou plody zim ve větvích! Láká tě město. Tak jdi tam! Nech mě, ať zůstanu sám tu nahoře. Tiché dny vítám, aniž krov upřen je nám. Bojíš se samot a zimy, už podzim tě děsí, když vtáh do brázd. Krůpěj lahodí mi v křích každá, luh po rosách. Ta země mi to dala, tvrdá jak chléb, co je z ní. Doma žít lze i z mála, mít rád kámen byť poslední.

Narodil se 30. srpna 1901 ve Vídni, kde 14. června 1986 také zemřel. Působil však jako učitel a pak i ředitel školy v nám tak blízké Weitře, u nás domovsky zvávané Vitoraz. Jeho prožitek venkovské krajiny je nezvykle hluboký, jak prozrazují už názvy básnických sbírek, jak šly po řadě od té prvé, pojmenované roku 1933 ještě Das fremde Dorf. Následovaly Im Dunkel der Dörfer (1940), Das Unbefehligte (1947), Herz in der Kelter (1954), Landnacht (1965), Schnee der vergangenen Winter (1966). To "Kelter" značí vinný lis a datum vydání sbírky, v jejímž názvu figuruje, je i rokem, kdy za svou poezii získal významnou Traklovu cenu. O tři léta později to byla Körnerova cena, roku 1961 zemská kulturní cena dolnorakouská a rok nato Cena města Vídně. V Národní knihovně jsem pak na podzim 2000 uviděl ve třetím svazku edice velkých rakouských lyriků poprvé jeho zamyšlenou tvář, která mi pověděla tolik jako jeho verše: že máme dosud v očích jedinou vlast.

- - - - -
* Vídeň (A) / Weitra (A) / † Vídeň (A)