logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JERI TAUSCHEROVÁ

Nachruf auf Radschin


Wenn ich am Bärnstein oben steh
und auf Radschin hinüberseh,
wird mir ganz bang ums Herz
wie groß ist noch der Schmerz.
Alles liegt öde, brach und leer
und keine Blumen blühen mehr.
Radschin, du begraben da unten,
du hast deine ewige Ruh gefunden.
Schade, dass ich keine Flügel hab',
ich würde Blumen bringen auf den Grab,
so schick in Gedanken viele liebe Grüße hin,
auch an den Hütberg, den Büschen und Bäumen von Radschin.
Die Sehnsucht nach dir ist immer noch groß,
es war unser Aller Los,
dass wir in die Fremde mussten gehn
auf ein Nimmerwiedersehn.
Der Abschied fiel uns sehr schwer,
denn wir liebten dich sehr.
Fremde Hände haben dich zerstört,
unser Klagen hat niemand gehört.
Abgetrennt von der Welt im Sperrgebiet liegst du nun,
wir mussten zusehn und konnten nichts für dich tun.
Der Hütberg hält Wache an deinem Grab,
stolz sein Haupt in den Himmel ragt.
Keine Zerstörung lässt er an sich ran,
auch dem Staussee hat er getrotzt unser alter Mann.
Früher war 's paradiesisch schön
vom Bärnstein aus auf Radschin hinüber zu sehn.
So wie meine Heimat jetzt vor mir liegt,
der Stausee hat das schöne Landschaftsbild erdrückt.
Wirklich häßlich sieht jetzt alles aus,
das tiefe Tal ist verschwunden, es ist ein Graus.
Von der einstigen Schönheit ist nichts mehr zu sehn,
nur die Erinnerungen an Einst bleiben bestehn.
Die Dörfer rundum sind im Wasser verschwunden,
den Schock haben wir heut noch nicht überwunden.
Viele Dörfer konnte man vom Hütberg aus sehn,
es war eine Freude da oben spazieren zu gehn.
Auch Sommerfrischler aus Hamburg und dem Berlin
waren begeistert von dir, liebes Radschin.
Du warst von hohen Bergen und Wald umgeben.
die weite Sicht ins Land, es war schön bei dir zu leben.
Du kanntest all unsere Sorgen,
du warst uns Heimat, fühlten uns bei dir geborgen.
Wie reizend warst im Sommer im Winter zugleich,
wenn 's schneite und stürmte
und der Himmel sich entzürnte,
dann schien wieder die Sonne,
das war eine Wonne,
liebes Radschin, dann warst du besonders schön!
Der Winter mit seiner weißen Pracht,
hatte dich oft zugeschneit nur in einer Nacht.
Wir mussten oft zum Fenster raus,
um uns freizuschaufeln rund ums Haus.
Wir kannten nur Arbeit und mussten hart ran,
aber deine Bewohner hatten nie jemanden etwas zu Leide getan
Wir haben gerackert und uns durchs Leben geboxt
und dem steinigen Boden Ernten abgetrotzt.
Es war trotzdem eine schöne Zeit,
wir haben auch das Lachen und Weinen geteilt.
Jetzt hört man kein Lachen mehr,
alles ist ganz still und leer,
nur der Wald säuselt leise vor sich hin,
es trauert mit uns und kränkelt dahin,
Sein Kleid ist gelb und nicht mehr grün,
bald hat er nichts mehr anzuziehn!
Wenn 's so weiter geht, heißt 's bald:
Es war einmal ein Böhmerwald!
Bevor ich von hier muss scheiden,
noch einmal möcht ich bei dir verweilen,
ich einmal zum Hütberg, zu den Plätzen gehn,
wo wir als Kinder spielten, das war wunderschön,
noch einmal durch die Straßen gehn
und noch einmal unser Haus besehn,
noch einmal in die Schule, in die Kapelle, die stand mitten im Ort,
oh himmlischer Vater, warum mussten wir fort?
Es war schwer in der Fremde, wir waren betrübt,
denn in neuen Heimat hat man uns auch nicht geliebt.
Seit der Vertreibung sind inzwischen
viele Jahre schon verstrichen,
die schwere Zeit ist jetzt wohl überwunden,
aber ein zweites Radschin hab ich nicht mehr gefunden.

Epitaf za Račín


Když výš na Bärnstein stoupat smím
a pohlédnout tam na Račín,
u srdce úzko jest,
jak sevře je bolest.
Pusto je tam už řadu let,
zašel na louce dávný květ.
Račín tam dole pohřben spí,
v zemi navěky zapadlý.
Škoda, tak pár ptačích křídel mít,
ten hrob slétla bych kvítím ozdobit,
aspoň v duchu tomu koutu patří vděčný splín,
Pestřickému vrchu, co v stromech hledí na Račín.
Touha po něm dál je společná nám všem,
spojených tím osudem,
že jsme do světa museli jít,
nikdy víc jej nespatřit.
Jak těžký ten odchod byl,
ví jen ten, kdo ho zažil.
Zánik cizí rukou kolem šel,
naše vzlyky nikdo neslyšel.
Odlehlý světu teď ležels nám zapovězen,
zbylo nám zdáli bezmocně přihlížet jen.
Pestřický vrchu, děláš hrobu stráž,
do nebes hlavu vypínáš.
Zničení všemu hrdě vzdoruješ,
přehradní jezero u nohou svých spatřit chceš.
Býval to pohled plný krás
z Bärnsteinu na Račíně když se tvůj zrak pás'.
Když teď můj domov leží přede mnou,
přehradní jezero vzhled tísní rozlohou.
Ošklivý je to kraj na pohled,
údolí zmizelo, děsně plochý je svět.
Z někdejší krásy, věru, neuzříš už nic,
jen vzpomínky z minula nám vypovědí víc.
Vsi kol dokola pohltila ta voda,
útěchu z toho šoku nikdo nám nepodá.
Z Pestřického vrchu co vsí jen uvidět
bylo kdys, shora radost na pohled.
I letňákům z Hamburku a z Berlína,
učarovaly krásy kol Račína.
Byl celý obklopen horami a lesy,
s výhledem do kraje, žil v kráse pod nebesy.
Znal i to, co lidem nesvědčí,
byl nám domovem, ve kterém cítit bezpečí.
Kouzelný byl v létě i v zimě,
za sněžení i krutých bouří,
kdy nebesa zuří v kouři,
slunko pak ukáže se,
nebem se pak vznese
výš nad Račín, to byla pak krása krás!.
V jediné noci ho pokryl sníh
v nádherných vysokých bílých závějích.
Často jen okny šlo to ven,
jak dům býval sněhem obklíčen.
Znali jsme jen práci a drsno bylo,
nevím však, že by se od místních kdy někomu snad ublížilo
Lopotili jsme se věru často nemožně,
aby z kamenité země vzešly někdy žně.
Byl to vzdory všemu krásný čas,
smích a pláč v něm napůl dělívaly si tu nás.
Kde bys tam dneska slyšel smích,
je ticho, pusto po polích,
jen les si šeptá a jde stále dál,
i on smutkem snad se rozestonal.
Žlutý, ne zelený má šat,
málem nemá co oblékat!
Snad brzy vyprávět se má:
Byla jednou jedna Šumava!
Než budu se muset rozloučit,
chtěla bych tam u nás chvilku dlít,
na Pestřický vrch, k místům, jež jsme znali,
kde jsme si coby děti hrály,
ulicí osady se vydat,
ještě jednou náš dům uhlídat,
školu, kapli uprostřed návsi,
Bože můj, proč jen nastaly nám ty časy?
V cizině bylo zle, nikdo nás neměl rád,
museli ztěžka jsme znovu začínat.
Od vyhnání mezitím spousta let
už uplynulo, zapomíná svět
a leccos zlého jsme už překonali.
nikdy druhý Račín však a my jej milovali.

Glaube und Heimat, 2005, č. 8, s. 74-75

Nebyla nijakou básnířkou paní Jeri (prý je to "přezdívka" od dívčího jména Geraldine), přesto mě ta dlouhá řada často neumělých veršů hluboce oslovuje svou prostopravdou (můj pokus o český překlad za tou nevinnou silou jen uboze klopýtá). O jejich autorce vím (její narozeniny rodácké rubriky krajanských periodik, alespoň pokud je mi známo, nepřipomínaly /jejím rodištěm tedy Račín zřejmě nebyl/) opravdu jen tolik, co jsem se dověděl z nekrologu v srpnovém čísle tehdy ještě krajanského měsíčníku "Hoam!" (v posledních letech /od roku 2016/ vychází jen každý druhý měsíc, tj. 6 čísel do roka). Jeho autorem byl Franz Bruner, rodácký zpravodaj pro někdejší obec Pestřici (Stögenwald), k níž školní osada Račín náležela, a přetiskujeme ho přeložen do češtiny v úplnosti beze změn.

Za Jeri Tauscherovou

Franz Bruner


† Ve věku 74 let zemřela 18. května roku 2005 paní Jeri Tauscherová, roz. Bizanová, známá jako Kloandri (to po stavení v Račíně čp. 23 /také Kleinandere/ - pozn. překl.) Jeri z Račína po dlouhé těžké nemoci. Vyrostla a obecnou školu navštěvovala v Račíně. V roce 1946 byla z milovaného Račína vyhnána spolu s rodinou Nodesovou. Jeri se vyučila v bavorském Mnichově (v originále "in München" - pozn. překl.) kuchařkou a byla čas od času samostatně výdělečně činná, žila v Donzdorfu, v Göppingen a v Tübingen (vše ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). Své poslední spočinutí nalezla v Hattenhofen (malá obec rovněž ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). Dokud jí to zdraví dovolovalo, účastnívala se našich farních setkání (rozuměj vyhnaneckých setkání příslušníků někdejší farnosti Dolní Vltavice /Untermoldau/ - pozn. překl.) v rakouském Aigenu im Mühlkreis. Naše soustrast platí jejím blízkým.


Hoam!, č. 8, s. 67


- - - - -
Račín / Pestřice / Dolní Vltavice / Aigen (A) / † † † Hattenhofen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 23 v Račíně s rodinou Nodesovou
Seidelova pohlednice Račína (viz i Frieda Reisinger-Knöllová)
Z Ráčína zůstal jediný pobořený dům (2010)Z Ráčína zůstal jediný pobořený dům (2010)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist