FRIEDL THORWARD (vl.jm. SIEGFRIED PETER)
Jak Steflbauerovic Annerl byla jednou samotným Jezulátkem*
Dneska má přijít Ježíšek. - Venku utichl vítr a hory i lesy hledí tak slavnostně tam dolů do údolí Úhlavy, jako by se už taky strojily pro svatou noc (v originále "auch g'rüstet für die Heilige Nacht" - pozn. překl.). - Jen nad Ostrým (Osser) stojí černavé mračno (v originále "ein schwarzes G'wölk" - pozn. překl.). Už pěknou chvíli! Opřelo se o horský hřeben, jako by si chtělo oddychnout, než vpadne do českého kraje (v originále "ins Böhmische" - pozn. překl.).
Selka Steflbauerová (v originále "die Steflbauerin" - pozn. překl.) by se k smrti upracovala, aby bylo ještě před večerem všecko hotovo. Dcerka Annerl a synek Alisl jsou ale už jen celí nedočkaví na Ježíška a vytáhli by matce svým věčným ptaním duši z těla: "Řekni, mami, příde eště než bude tma? - Co myslíš, příde dveřma nebo voknem? - Přinese mně panenku v modrejch šatičkách a s černejma vlasama? - Bude zase zvonit zvonečkem - ...?"
A tak to bez konce vystřeluje z dětí jako z potrubí na vodu (v originále "wie aus dem Rährlbrunnen" - pozn. překl.) tam ve dvoře. Selce dochází trpělivost: "Dejte mně konečně pokoj! Nevim, kde mně hlava stojí - a vy mě nedokážete už tři dni nic než sekýrovat (v originále "nix als sekieren" - pozn. překl.)."
Otec právě plete košík. Zvedne hlavu a zabručí: "Každej rok to samý. A už ať je ticho! (v originále "A Ruah, dass jetzt is!" - pozn. překl.)". Tiše pak dodá: "Jinak žádnej Ježíšek nepříde!"
Babička se ale zpoza brejlí nezdrží svého: "Že byste nehřešili! - Máte snad dneska ňákou bídu? - Co byste asi řikali v roce vosumnáct? Neměli sme do čeho kousnout, ale byla spokojenost. --- "
"Já vim, máti, jen klid," vloží se selka zase do řeči - a dětem řekne, poněvadž jí to právě napadlo: "Pojďte sem, zaskočte eště na chvíli za tetama (v originále "geht's no a wenig umi zu de Basln", "Basl" bylo něco jako po sousedsku "strýc" či "teta" - pozn. překl.), než bude tma, táta vás pak včas přivede."
"Nanni-Basl" a "Julie-Basl", tety, jak se jim říkalo, byly dvě stařenky, oběma už bylo kolem osmdesáti, které nikdy neměly muže, bydlily hned "za horou" v domku o samotě. Měly rády děti a všechna drobotina z kolem do daleka roztroušených selských stavení k nim v každý čas také s potěšením mohla zavítat.
Matka ty svoje obě ještě teple zachumlala, Alisl vzal Annerl, která letos teprve začala chodit do školy, za ruku a už se škrábaly nahoru do vrchu zasněženou polní cestou. - Není to daleko, ani zima není velká, ale mraky stojí nad hraničním hřebenem, jako by snad chtěly tu horu pod sebou rozmačkat. Po sotva tři sta metrech, u malé kapličky, ve které Matka Boží stojí v modrém plášti pod skleněným zvonem, se děti krátce zastavily. Odbočoval odtud křovím zarostlý úval, někdejší vozová cesta k Hamerskému dvoru (v originále "einmal der Fahrweg zum Hammerhof" - pozn. překl.). S maminkou sem často chodily - nikdy bez náruče květů nebo alespoň krátké modlitbičky. - Dál nahoře, kde vichr odvál sněhy, pokrýval cestu led svítící jako zrcadlo. Se smíchem, ale víc po kolenou než vzpřímeny překonaly ten kluzký úsek své pěší túry a nějakých dvěstě metrů dál uviděly už ke svahu přitulenou samotu.
Jak se obě blížily k nízkému domku, vycházela už "teta" Julie ze dveří, aby je dobrosrdečně přivítala. Je tu ale i Franzi z Hamerského dvora - koneckonců ze stejné příčiny jako Alisl s Annerl. A poněvadž se všichni měli rádi, rozproudila se rychle živá rozprava, která se točila jen kolem Ježíška a uvedla tak děti do stále rostoucího vytržení, které obě stařenky dokázaly jen stěží trochu krotit. Těšily se ale jinak spolu s nimi. Jen úsměv na jejich vrásčitých tvářích jako by chtěl povědět: "Ba tenkrát (v originále "ja, damals" - pozn. překl.) o Vánocích - to bývaly krásné časy."
Když přednesly všechna svá přání, co by chtěly dostat od Ježíška a taky Annerl promluvila o "své" černovlasé panence v modrých šatech, řekl Franzi: "Takovou už mám.- Jéje, Annerl, to je krásná věc (v originále "das ist a liabs Ding" - pozn. překl.)." Malá nedůvěřivě pohlédla na staršího chlapce, ale ten pokračoval: "Pojď rychle se mnou, ukážu ti ji." Staré ženy chtěly zabránit, aby ti dva odešli, ale děti byly už tak zapředeny do svých snění, že nebyly k zadržení. Franzi sliboval: "Přivedu Annerl hnedle nazpátek - není to k nám daleko." "Nu budiž (v originále "mein'twegen" - pozn. překl.), souhlasila "teta" Nanni, "ale ať jste tu, než si přijde pro Annerl tatínek!"
Jen se mihli ti dva ven. Nastala však už téměř tma a počalo navíc sněžit hustými vločkami (v originále "in dicken Flocken" - pozn. překl.). Propukla teď bouře, která nad Ostrým tak dlouho stála schystána. Přesto se vydali směrem k sotva tři sta metrů vzdálenému Hamerskému dvoru. Cesta, vedoucí v poslední své třetině lesem, se krátce předtím spojila s úvozem, směřujícím sem od kapličky. Jak se oba blížili vysokým stromům, byla už opravdu tma. Vločky vířily a divoce se rozprskávaly ve vzduchu, než dopadly k zemi, stromy pak úpěly pod nárazy větru, poněvadž bouře každým jejich krokem sílila. - Když ale cesta zamířila do lesa jako do temné díry, opustila Annerl zvědavost po panence. "Ne, Franzi, já se vracím," řekla náhle. Nějakou chvíli se ještě hádali (v originále "wartln sie miteinander ab" - pozn. překl.), pak chtěl tedy Franzi Annerl odvést nazpátek. Ta se však bránila: "Se mnou chodit nemusíš! Najdu už cestu sama." A tak se v dobré víře i rozešli.
Annerl následovala rovnou své dosud patrné stopy. Nalevo vidí ústí úvozové cesty a musí teď jen co by kamenem dohodil vpravo přes pole. Tu najednou před ní stane ve sněhové chumelici nějaká mužská postava, bez hnutí ji vyčkávající. Jen horní polovina se otáčí nějak ke straně. Děvče ztrne hrůzou a pomyslí si jen: "To na mě tu číhá. Chce mi něco udělat." Přitom jde o obyčejné jalovcové křovisko (v originále "Kronwittbusch" - pozn. překl.), se kterým cloumá bouřka a jež se v její fantazii proměnilo v přízrak.
Když se zase něco vzpamatovala, připadla jí spásná myšlenka. V žádném případě už nechtěla kolem křoví k domku o samotě, nýbrž úvozovou cestou přímo dolů ke kapličce a pak už rovnou domů. V létě šla tou stinnou cestou mnohokrát. Nejprve se chůze i teď zdála lehkou. Křoviny dokonce jako by zadržovaly poryvy bouře. Čím dál víc ale cesta klesala úvozem, tím hrozivěji do ní spadaly převisy sněhu. Zdálo se, že sem vítr zanáší všechen sníh z polí, aby ho tu schoval. A najednou byl cesty konec. Až doprostřed ji zapadala obrovitá závěj a nebylo lze jí projít. Ty malé nožky se chvíli snažily hýbat se dál, dopředu to ale už nijak nešlo. Jen hloub a hloub se propadaly do bílé záplavy. Musela zpátky a ven z úvozu do volného pole.
Tam ji však bouře přepadla takovou silou, že jí vzala dech. Ohlušujícím rachotem to znělo tam v Hromském koutě (v originále "drüben im Donnerwinkel" - pozn. překl.) i dole u Křížkova (rozuměj dnes zaniklý Kreuzwinkel - pozn. překl.) při Hamrech. Svou plnou zuřivostí dorazila teď běsnící bouře až do údolí Úhlavy a znělo to, jak by hrála na varhany.
U kamenné hrázky, která rozhraničovala luka, schoulila se v jedné závěji a vypadla z ní na druhé straně dolů po svahu, že ji až opustily smysly. V zoufalém strachu se vydrápala zase výš do stráně a následovala pruh křovisek, lemujících shora úvozovou cestu. Konečně dorazila ke kapličce. "Dál už ne," pomyslila a vešla dovnitř. Náhle se cítila v bezpečí. Žádný vítr, žádný sníh - a tak teplo se jí tu zdálo být. "Jen chviličku si oddychnout...!" vyčerpána usedla na stupínek oltáře s Nebeskou Matkou pod skleněným zvonem. -
Tou dobou čekaly stařenky ze samoty s Annerliným bratrem už opravdu netrpělivě na její příchod.
A sedlák Steflbauer se pomalu také chystal přivést obě své děti zpátky domů, poněvadž se pěkně setmělo a Ježíšek by mohl konečně přijít. Se stájovou lucernou vyšel před dveře, ale hned se vrátil a volal na selku: "Můj Bože, tam venku je ouplný peklo. Padá to bez přestání a ve sněhové fujavici (v originále "und der Wind wachelt den Schnee durcheinander" - pozn. překl.) se sotva dají voči votevřít. - Snad jsou děcka někde v teple." "O ně se nemusíš bát, ale ty! - Vem si aspoň deštník!" "A co bych si asi počal s deštníkem ve sněhové bouřce? Koňskou houni si vemu pro každej případ s sebou."
Pak se vydal těžkým krokem ve světle lucerny vánicí k samotě pro děti. Jak míjel už spěšněji kapličku, padl mu zrak na věnec čerstvého chvojí, ležící při vchodu. Jen letmo ho stihl pohledem a pomyslel si v další chůzi, že někdo chtěl Boží Matce udělat radost - a měl asi co dělat dostat se sem přes ten ledový vrchol, připadlo mu hned nato.
V domku o samotě se sešel jen se synem. Stařenky naříkaly, že jim Hammerbauerových Franzi svatosvatě slíbil, že Annerl přivede zase zpátky a teď už je oba víc než hodinu s velikou netrpělivostí čekají. Myslily, že se děti pro samou radost asi doma u Franziho zapovídaly (v originále "sie sich halt verrätscht hätten in ihrer Freud'" - pozn. překl.) a zapomněly na návrat. Steflbauer má prý pro Boha samého zaskočit ten kus cesty k Hamerskému dvoru a Annerl přivést. Nedal se dvakrát přemlouvat a vzal chlapce hned s sebou.
Ten měl nejdřív ze sněhové bouře své dětské potěšení, přitulil se ale, když v lese už nebylo po nějaké kloudné cestě ani stopy, úzkostně k otci. - A teď se měli dovědět, že Annerl vůbec nikdy u Hammerbauerů ani nebyla, nýbrž že se před téměř dvěma hodinami v půli cesty obrátila k domovu. Ovládl je ďábelský strach. Nezbývalo než vydat se ven do sněhové bouře - a to všichni bez rozdílu - dokud nebude docela pozdě. I Hammerbauer (tj. vlastně "sedlák z Hamerského dvora" či "Hamerský sedlák" - pozn. překl.), jeho pacholek a dokonce také Franzi šli s sebou.
Jen krátce se mezi sebou dohovořili a pak se rozeběhli s lucernami do noci, hledali při okraji lesa, po obou stranách cesty, na polích, kolem samoty, běhali sem a tam - po Annerl však ani vidu ani slechu. "Kam se jen mohla podít? Matičko Boží, pomoz!" naříkal otec a Alisl i Franzi se nestyděli za slzy. Tu řekl Hammerbauer: "Jen aby nám nezapadla v úvozové cestě. Tam dole jsou trhliny a průrvy, že v nich zmizí i dospělý člověk." Hnali se teď po obou stranách úvozu, nahlíželi do křovin, sestupovali do průrev, prohrabávali převisy a závěje, zda nejsou strženy ze svahu - nenašli však jediné stopy. I kdyby snad nějaká kdy byla - bouře by ji tak jako tak zavála.
Opravdu už nevěděli, co si počít. A právě když chtěl Steflbauer v nejvyšší své nouzi povolat k pomoci a vyslyšení Svatou Pannu - tu jako by na něho sestoupil záblesk světla: pomyslel na ten věnec z chvojí tam na prahu kaple a už nepotřeboval další úvahy. Rozletěl se jako šílenec k těm místům, vrhl se přes už sněhem zapadaný teď chomáč jehličnatých snítek - odhrnul je a zvedl - a opravdu - je to jeho Annerl - chladné tělíčko jakoby bez známky života. V pláči zatřásl těmi útlými dívčími ramínky - setřásl z nich sníh - a dítě sebou pohnulo. - Budiž dík Boží Matce, ono žije! - Zatímco lidé z Hamerského dvora ještě donesli na samotu zprávu stařenkám o tom, že všechno dobře dopadlo, aby pak klopýtali sněžnou nocí ke svému domovu, nesl Steflbauer svou Annerl v náručí nazpět jako nějaký dar nebes a synek Alisl mu svítil velkou lucernou na cestu.
O dvě hodiny později sedí nad dárky - i ta krásná panenka je mezi nimi - kolem rozsvíceného stromku (v originále "um den Lichterbaum" - pozn. překl.). Jsou tak šťastni jako o nijakém Štědrém večeru předtím. Selka Steflbauerová drží malou pevně v objetí a říká: "Annerl, dneska jseš ty naše Jezulátko - a já neznám den, kdy se ve mně sešly bolest s radostí tak blízko navzájem jako zrovna dneska."
A babička dodá: "Ba, něco by mělo vždycky na lidi přijít, aby měly Vánoce zase svůj glanc."
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 24-27
P.S. Ta klasická vánoční povídka v lecčems připomene Stifterův Horský křišťál (Štědrý večer, Ledovec měla jeho próza také v českých překladech své jméno). Tady se však neodehrává jako u Stiftera při alpském Dachsteinu, nýbrž kolem šumavské hory Ostrý.
Pane, uchop mne pevně za ruku... Jsem připraven
Všichni moji milí! Jdu nazpět do nám společného věčného domova. Zbývá mi ještě poděkovat:
své milované Wally (jde o Walburgu Peterovou, manželku autora textu - pozn. překl.), s níž jsem šel 75 let radostí i žalem, svým dětem Ingrid a Thomasovi, stejně jako jejich dětem Lině, Christophovi a Corinně, které mě nikdy nezklamaly, své milé sestře Sophii, která mne provázela životem po 90 let, jakož i všem příbuzným a známým.
Srdečný dík také všem kamarádům, přátelům a příznivcům za jejich věrnost!
Nelitujte mne! Netruchlete za mnou!
Jdu s Bohem. Je to vykoupení. Bůh s Vámi!
Váš Siegfried Peter.
Titul předchozího textu tvoří vlastně motto úmrtního oznámení, který si zesnulý sám předem napsal. Je to asi, ne-li určitě, silnější poselství, než stačil podat všemi svými knihami. Psal je sice pod pseudonymem Friedl Thorward, který se na onom parte krčí skromě za vlastním jménem jejich někdejšího autora, byly však pouze částí stejné cesty, která tu přechází "do věčnosti". Citát z románu "Der Heilige vom Nordwald" o poustevníku Vintířovi vybral ze všeho, co kdy napsal, nakonec také on sám:
Poznal, že smrt - tak jako zrození - patří k životu a není nijakým koncem, nýbrž jen jakýmsi přechodem.
Z jeho poslední knižně vydané vzpomínkové práce "Ein alter Mann schaut zurück" lze citovat jen dvě věty:
Myslím a věřím, že mladá generace potřebuje, ohlédneme-li se nazpět na náš život, abychom jí ukázali, že také ji čeká dlouhá, nebezpečná cesta, s výšinami, hlubinami i propastmi... Smrtí starého člověka je všechno vědění a všechen um, jež získal za svůj dlouhý život, provždy a navěky ztraceno.
Narodil se v "Brodu nad Lesy", jak se ve starých šumavských průvodcích označoval bavorský Furth im Wald, 5. února roku 1915. Stal se přednostou tamního hraničního nádraží, rodné město mu udělilo čestnou medaili a byl i prvním z laureátů Waldschmidtovy ceny bavorského Waldvereinu, spolku, jehož byl po 50 let členem a vedl ve Furth im Wald kroniku jeho místní organizace. Těch knižních titulů, co napsal, je 16 a některé dosáhly i většího počtu vydání. Ještě v devadesáti letech podle vlastních slov znovu prošel symbolický počet 90 stezek Bavorského lesa a napsal k nim průvodce. Měl českou babičku ze Stanětic u Kouta na Šumavě, která se jmenovala Josefina Kaiserová. Její maminka byla rozená Pejsarová a ve Staněticích je dodnes prý dost nositelů obou příjmení. To jen k tomu, jak nám byl i rodem blízko. A aby bylo patrno, jak literatura uchovává nejen vědění a um, nýbrž i tu nejranější dětskou vzpomínku, ještě pasáž z úvodní kapitoly poslední práce Thorwardovy, zmíněné už autobiografie, vyšlé v nakladatelství Morsak téhož roku 2008, kdy její autor 9. července ve Furth im Wald zemřel a byl tu pět dní nato i pochován:
Starý muž hledí nazpět do dětství
Mám za sebou naplněný život, těžce jsem pracoval a mnoho těžkého prožil. A přece jsem vyhledával vždycky, jakmile se jen naskytla příležitost, dobrodružství, jdoucí až na samy meze lidských schopností. Nejsem navzdory tomu nijak opotřebený, dožil jsem se 92 let a cítím se jako ve čtyřiceti pěti.
Přitom bych se označil za docela normálního člověka. Nevím ovšem, zda je normální to, že se dokážu rozpomenout až na sám první rok svého života. Nějaký lékař by jistě řekl, že něco takového prostě neexistuje. I moji rodiče byli toho názoru, když jsem jim o mnoho let později vyprávěl o prvých dojmech svého dětství. Uměl jsem jim podrobně líčit jednotlivosti, o kterých předtím nikdy nebyla řeč a které mohli znát jen oni nebo očití svědkové. Tak si vzpomínám ještě dnes na starého, dobře oblečeného muže sporé postavy, bílých vlasů a rovněž bílého plnovousu, který se nade mnou sklání a omakává mne, přičemž mu z vesty vyklouznou kapesní hodinky a houpají se na lesknoucím se (zlatém?) řetízku. Vidím jeho prsty dosud jasně před sebou. Byly nápadně hnědé a žluté.
Když jsem to přednesl mamince, kroutila jen hlavou a vykřikla: "Je to vůbec možné? Starý doktor Seidl jako živý (v originále "wie er leibte und lebte!" - pozn. překl.) Byl to náš domácí lékař a kvůli babičce a tobě býval u nás častěji. Už roku 1915 ale překvapivě skonal. Kouřil tak, že si doslova zapaloval jednu cigaretu od druhé (v originále "war starker Raucher - Kettenraucher" - pozn. překl.) a nikotin mu zbarvil prsty do hněda! Mám ho taky zřetelně v paměti."
I babičku, která umřela rok po mém narození, jsem dokázal popsat. Maminka mě zkoušela:
"Jak byla oblečená?" vyzvídala. "Jakou měla barvu vlasů?"
Snažila se mi dokázat, že o sobě jen fantazíruju. Opáčil jsem hned: "Byla to velká žena, stála mnohokrát u mé postele a usmívala se na mě. Oblečena byla v černém - v každém případě v tmavém šatě -, se sukní až na zem a s hladce blyštivým černým šátkem na hlavě, který jí zakrýval vlasy."
Maminka byla v koncích. Šla do obývacího pokoje, hrabala se chvilku v jedné nízké skříni (říkalo se jí vertikot) a přinesla odtud fotografii, kterou jsem ještě nikdy předtím neviděl a na níž byla babička zachycena právě tak, jak jsem ji popsal. Maminka vysvětlovala, že mě babička měla moc ráda a že - jako všechny staré ženy, zejména ty venkovského původu v tehdejší době - nosila dlouhé tmavé šaty a černý šátek na hlavě.
Bylo mi asi jeden a čtvrt roku, když jsme se přestěhovali do nového bytu ve Furth im Wald na ulici jménem Waldschmidtstraße (Maximilan Schmidt, zvaný Waldschmidt, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tenkrát se žilo ještě velmi prostě. Na jednom žebřiňáku se směstnalo všechno naše domácí zařízení. I já směl jet s sebou. Tažen volským spřežením kolébal se povoz hrbolatými ulicemi města. Abych snad nespadl pod kola, měl na mě dohlížet můj jedenáctiletý bratr Alfred. Vidím ještě v duchu, jak se opírá o jeden z kusů nábytku a tu a tam ke mně natáhne ruku.
Byl čas první světové války, trvala od léta 1914 až do podzimu roku 1918. Všude jen chudoba a nouze obyčejných lidí. Aby nevyhladověli tady ve městě, vydávali se na ves zásobit se nejnutnějšími potravinami (v originále "zum Hamstern" - pozn. překl.) u sedláků, kteří stále ještě sváželi úrodu jako v dobách míru a neznali bídu. Stát posílal sice na venkov četníky, aby těm výpravám za proviantem učinil nějakou přítrž, ale nouze nezná, jak víme, nijaký zákaz. I mí rodiče putovali do mlýna, odkud maminka pocházela. Temná vzpomínka mi i dnes napovídá, že jsem se měl bezděky stát "hrdinou oné noci".
Děj pokračuje podrobným líčením toho, jak rodiče nechali malého Siegfrieda spícího ve vozíku v polích a ten, když ho probudila četnická hlídka, upoutal svým křikem její pozornost natolik, že když se rodiče k "unesenému" děcku vrátili, ušli děkováním šťastným nálezcům kontrole toho, za čím se i kvůli své ratolesti sem na venkov vydali. Čekaly ostatně na Šumavu ve dvacátém století jinší ještě časy, kterých se stal jejich syn nakonec podobně jako mnozí naši blízcí nikoli už jen bezděčným svědkem, nýbrž také spoluúčastníkem a postiženou obětí.
- - - - -
* Furth im Wald / hora Ostrý / † † † Furth im Wald
