JÜRGEN THORWALD
Konec 1. pancéřové divize u Ktiše na Šumavě
Odpoledne 9. května 1945 zaujal vrchní velitel 1. pancéřové armády, generál tankových vojsk Walther Kurt Josef Nehring (žil v letech 1892-1983 - pozn. překl.), své poslední bojové postavení v obci Ktiš (Tisch) na Šumavě. Jen o deset kilometrů dále západním směrem ležely zajišťovací pozice 5. americké pěší divize.
V tutéž hodinu dorazily i prvé zvěsti o tom, že americké linie se pevně sevřely a že útvary směřující na západ naleznou cesty do Bavorska zataraseny. Zprávy od východu a jihovýchodu dávaly vědět, že rychlé sovětské tankové kolony postupují přes Jihlavu a České Budějovice dál na Prahu a že nezbývá mnoho času, mají-li být Nehringovi vojáci zachráněni.
Americké linie ovšem zůstávaly dále neprostupné. Jeden za druhým dorážely k postavení, jež Nehringova divize zaujala, jednotlivé její součásti a tísnily se na volném poli či při okrajích lesa, číhavě sledovány českými partyzány, kteří zatím zpovzdálí čekali na svou hodinu slávy. Ti z německých vojáků, kteří měli už příležitost krátce pohovořit s Američany, naráželi i u některých z nich na účastný soucit. Stejně tak se ovšem setkávali nejen s nepochopením a neochotou pochopit, nýbrž také s výslovnou nenávistí, která jim tu vmetala přímo do tváře, že jejich pokus vyvázat se z odpovědnosti za zločiny na Východě a uniknout trestu za ně je marný a předem odsouzený k nezdaru.
Ve stejný čas začala na ústupových cestách německých jednotek přistávat americká letadla. Donutila motorizované i pěší kolony wehrmachtu k zastavení a shromažďovala je daleko ještě před americkými liniemi dohromady na velkých sběrných plochách. Když generál Nehring obdržel zprávy o tomto vývoji situace, pochopil, jaký konec nadchází jeho armádě a že jeho nadřízení stejně jako on by podléhali iluzi, kdyby u protivníka na Západě hledali nějakou "lidsky chápavé společenství zájmů (v originále .Gemeinschaft menschlichen Verständnisses' - pozn. překl.) oproti cizímu, krutému a nesmiřitelnému světu Východu".
Nebyl však zároveň nijak ochoten sklonit se bez odporu před tímto poznáním. Pověřil náčelníka svého štábu učinit každý možný krok směřující k osobnímu setkání s velitelem 5. americké divize a vysvětlit mu nejen současné pohnutky německého vojenského velení i jeho vojáků, ale získat snad i spojení k vyšším americkým místům. Snad doufal, že se mu podaří přesvědčit je tam, kde dosud nebylo o čem tváří v tvář bariéře klamných představ a neúprosných rozkazů, kterou mohlo narušit až poznání mnoha následujících let.
Von Weitershausenovi (Georg Ferdinand Karl Heinrich Maria Freiherr /tj. svobodný pán, "česky" také baron/ von Weitershausen, byl od 14. prosince 1944 plukovníkem /Oberst/; žil v letech 1908-1962 a jeho dcerou je známá německá herečka Gila von Weitershausen, *1944 ve slezském městě Trebnitz /dnes Trzebnica/ - pozn. překl.) se skutečně podařilo překročit americké linie. Zatímco byly stále větší ztracené zástupy 1. armády shromažďovány před americkou demarkační linií a stále větší počet útvarů upadal na ústupových cestách do amerického zajetí, podnikl von Weitershausen poslední pokus uvědomit americké důstojníky o tom, proč se jeho vojáci chtějí probít na Západ, proč prchají z Východu, proč podle jeho a jejich přesvědčení vůbec na Východě bojovali.
Brzy mu však bylo zaznamenat, že hovoří k lidem, kteří jako by žili na jiné hvězdě. S bystrostí sobě vlastní nemohl nevnímat, že tu v místnosti, kde se pokusil vybojovat konečný osud své armády, usedli proti sobě zástupci dvou světů, mezi nimiž nelze v tomto okamžiku nalézt nijaký styčný bod. Cítil, že ponětí, které měl o Východě on a jeho vojáci a s tím související a zdánlivě tak nasnadě ležící "společenství zájmů Západu vůči tomuto východnímu světu" je příliš primitivní na to, aby odpovídala komplikované skutečnosti. Cítil, že osudnými proviněními a omyly, spáchanými právě vůči tomuto společenství, se rozevřela propast, před níž se tu ocitá bez jakékoli naděje a s prázdnýma rukama. Snad poprvé přitom pochopil veškeré zmatení pojmů, stojící v politickém pozadí násilné války. Nemohl je zatím plně v jednotlivostech určit a pochopit, tolik mu však bylo alespoň pro vlastní osobu jasné, že podlehl iluzi, pokud kdykoli uvěřil, že lze v posledních měsících války uzavřít separátní mír se západními mocnostmi či dokonce přimět je ke společnému pokračování v boji proti Sovětskému svazu.
Narazil v nejlepším případě na soucitnou zdvořilost, s níž mu byly předestřeny nesčetné technické těžkosti, stojící v cestě dalšímu pokračování postupu jeho vojáků přes americké linie. Zatímco se však snažil oponovat těmto technickým námitkám, věděl, že jde o vytáčky, zastírající jinou hlavní příčinu nesouhlasu. Když se von Weitershausen nechtěl vydat všanc a chtěl jednu námitku po druhé se zoufalou zatvrzelostí vyvracet, posléze tak stanul tváří v tvář tvrdé pravdě.
Americký velitel mu oznámil, že 1. pancéřová divize wehrmachtu už proto, že se činně účastnila bojů na východním válčišti, bude vydána do ruského zajetí. Měl rozkaz zabránit jí z toho důvodu všemi prostředky v jejím dalším postupu na Západ. Jakékoli další jednání s Američany by bylo mařením času a velení 1. pancéřové divize nutno odkázat na příslušného sovětského partnera. Z generálových slov čišela rozhodná odměřenost, vylučující další slovní argumenty.
Před von Weitershausenovýma očima vytanuly rázem statisíce osob v německých uniformách, čekající se zoufalou nadějí na výsledek jeho pokusu. Na okamžik ho zachvátila divoká zloba bezmocného muže, který marně naráží na nepřekročitelnou zeď. Jeho tvář pokryla smrtelná bledost, když se zvedal od stolu a poprosil o převoz nazpět americkými liniemi, aby mohl o celé věci zpravit vrchního velitele své divize. Pak se dal beze slov naložit do vozu.
Teprve když mu šéf štábu americké divize podával ruku na rozloučenou s větami pronesenými zřejmě v nejupřímnějším přesvědčení: "Považujeme Rusy za svého spolehlivého vojenského partnera (v originále 'sehr faire Armee' - pozn. překl.). V ruském zajetí bude s vámi jednáno podle všech zásad mezinárodního práva a brzy jistě znovu spatříte svou vlast!" přerušil von Weitershausen ještě jednou své mlčení. Hleděl na Američana zrakem, v němž se pojila beznaděj se zoufalstvím vjedno. "Se Sověty," řekl hlasem, který se snažil namáhavě opanovat, "se dá jednat jen se zbraní v ruce. Pokud ji už nemáte, jste jejich otrokem. Jednou si na má slova vzpomenete."
Američan nevěřícně sklonil hlavu v odmítavém zamyšlení. Pak se von Weitershausen vrátil zpátky do Ktiše.
Už následujícího dne nadešel konec. Všechny složky 1. pancéřové divize, které byly zadrženy či zajištěny americkým velením, byly předány Rudé armádě, která dorazila podle stanoveného plánu. Její spěšně postupující obrněné jednotky se přidružily německým tankovým kolonám. Unikli jí jen ti z nich, kdo jednotlivě či v malých skupinách prchli lesy Šumavy a Bavorského lesa na Západ. Na začátku jich byly možná desetitisíce, skutečně došlo však nejvýš pár tisíc. Ti ostatní padli do rukou českých povstalců. Byli pochytáni, pobiti, umučeni k smrti či předáni sovětským vojskům; zmizeli, aniž by kdy kdokoli podal zprávu o jejich osudu. Masa poražené armády zformovala se však postupně do téhož truchlivého, šedého a beznadějně vyhlížejícícho proudu kolon, která i na sever odtud, zejména v Berlíně, nastoupila cestu do neznáma.
Hoam!, 1951, č. 6, s. 6-8
Jeho kniha Století detektivů je zastoupena v mnoha českých knihovnách, do slovenštiny byla přeložena i jiná jeho díla, zejména s lékařskou tématikou. Když 4. dubna 2006 v devadesáti letech skonal ve švýcarském Luganu, hovořila nejen německá média o odchodu jednoho z opravdu výrazných literátů poválečného období, autora řady opravdových bestsellerů. Narodil se jako Heinz Bongartz 28. října 1915 v porýnsko-vestfálském Solingen, kde spatřil bohužel světlo světa rovněž strůjce národně socialistického holocaustu Adolf Eichmann (jeho žena mimochodem pocházela, také asi bohužel, z Mladého /Lodus/ u Českých Budějovic). Ve válečných letech vydal dvě knihy o německé letecké a námořní moci (Luftmacht Deutschland a Seemacht Deutschland). Když se pak 1948 a 1950 objevily jeho vysoce úspěšné a vzájemně navazující tituly o porážce wehrmachtu Es begann an der Weichsel (tj. Začalo to na Visle) a Das Ende an der Elbe (tj. Konec na Labi - odtud pochází ostatně textová ukázka, publikovaná pro "čerstvé pamětníky" v šumavském krajanském měsíčníku), které mu zajistily volné povolání spisovatele, bylo zřejmé, že jako autor opravdu ví, o čem píše. I jeho postoj byl zřejmý: nejen spoluzaložil výrazně orientovaný týdeník Christ und Welt (Křesťan a svět), nýbrž působil v letech 1948-1951 i jako jeho redaktor. Mnoho Němců se uvidělo jako v zrcadle i v Thorwaldově práci Wen sie verderben wollen (tj. Koho chtěli zničit) s podtitulem Bericht des großen Verrats (tj. "Zpráva o velké zradě", přičemž "zradou" tu můžeme označit jak zrod Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády, bojující po boku nacizmu, tak poválečné vydání "vlasovců" Stalinovi ze strany jeho válečných spojenců). Vyšla v roce 1952, studená válka jako jisté potvrzení "německých iluzí" byla právě na vrcholu. Je zajímavé, že po jejím útlumu přešel Thorwald k tématice dějin mediciny a kriminalistiky a nevrátil se nakonec ani do rodného Německa (žil naposledy ve švýcarském kantonu Tessin /Cantone Ticcino/ v obci Ruvigliana). Ktiš (to místní jméno pochází od porostů tisu, mimochodem i v Tessinu obzvláště hojných) ostatně leží také poměrně daleko od Solingen, a přece tam Thorwald spatřil kdysi osudový bod, kde končilo i začínalo zároveň cosi z dějin celého světa, jak to umí vyhmátnout a nastolit právě jen literatura.
Konec Ruské osvobozenecké armády (ROA) na Šumavě roku 1945
Rudolf Friedrich
Asi v roce 1942 začaly se na německé straně z uprchlíků a válečných zajatců z řad sovětským Ruskem utlačovaných národů vytvářet vojenské jednotky, které si kladly za úkol přispět k osvobození vlasti (rozuměj od Stalinova bolševismu - pozn. překl.) Když byl potom na podzim 1943 vzat do zajetí sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov (jeho i otcovo křestní jméno jako by souviselo se symbolikou ondřejského kříže, pozdějšího symbolu jeho Ruské osvobozenecké armády, viz Wikipedia - pozn. překl.) tehdy zastupující vrchní velitel Volchovského frontu, začalo být i vlastní Rusko zapojováno do německé (rozuměj nacistické - pozn. překl.) válečné propagandy, když se generál prohlásil být připraven bojovat proti Sovětskému svazu, nikoli však proti své ruské vlasti. Na podzim roku 1944 (tzv. "Komitét pro osvobození národů Ruska" byl vyhlášen pod nacistickou patronací ve "slovanské" protektorátní Praze dne 14. listopadu 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu - pozn. překl.) bylo už však velice pozdě na podobný záměr a právě toto "opomenutí" může být německému vrchnímu velení připisováno za vinu. Tento problém bude sotva někdy v dohlednu vyřešen, či spíše nebude asi vyřešen vůbec nikdy (viz k tomu kniha Jürgena Thorwalda "Wen sie verderben wollen" s podtitulem "Bericht des großen Verrats" /Stuttgart 1952/, o níž lze konstatovat přinejmenším to, že ani její titul, ani její podtitul nemají jakékoli skutečné oprávnění, snad kromě snahy vyvolat "senzaci"). Provolání generála Vlasova mohlo ovšem zranit neruské národy, které ze strany Německa mohly doufat nanejvýš v osvobození od ruského jha vůbec, nikoli snad jen od toho sovětského, zatímco Vlasov horoval pro Velké Rusko. Existovalo tudíž nebezpečí, že namísto sovětského ohrožení se prosazuje velkoruský patriotismus a kdo nakonec mohl zaručit, že se Ruská osvobozenecká armáda s Vlasovem v čele ještě ve válce nespojí s Východem či i se Západem ve společné věci proti Německu? Směrem k Západu spřádali totiž Vlasovci nemálo pokusů o kontakt a kdo prohlédne "širokou ruskou duši", tak opěvovanou i německými básníky, než kvůli ní nedopatřením přijde o hlavu?
To ale jen tak mimochodem. Na podzim roku 1944 byla na württemberském vojenském cvičišti v Münsingen zřízena 1. ruská pěchotní divize č. 600 pod velením generála Sergeje Buňačenka a na bádenském vojenském cvičišti Heuberg 2. ruská pěchotní divize č. 650 pod velením generála Georgije Zverjeva. 1. pěchotní divize - budiž tu hned předesláno - byla nakonec podřízena u Küstrina 9. armádě německého wehrmachtu, podnikla tam výpad proti rudoarmějskému předmostí, který ovšem bez jejího zavinění ztroskotal. Když však nato generál Buňačenko zjistil, že hrozí útok Rudé armády na Odře, rozhodl se stáhnout svou divizi z bojových operací, poněvadž ji chtěl převést k Američanům a tím ji zachránit od zkázy. Byla to jeho "ruční zástava" (v originále "sein Faustpfand" - pozn. překl.). Tak odepřel polnímu maršálu Schörnerovi nasazení své divize, ačkoli toho byla naléhavě třeba v probíhající obranné bitvě a odvedl svůj svazek do severních Čech. V Čechách už započalo povstání. Generál Buňačenko uzavřel s českými vlastenci dohodu, podle níž se dal k dispozici osvobození Prahy od Němců, za což chtěli Češi Vlasovcům vymoci u západních mocností svobodu a život. Tak pomohli Vlasovci zlomit v Praze německý odpor. Následkem byla krvavá lázeň v řadách Němců. Brzy však se objevila mstící ruka. Generál Eisenhower se podrobil sovětským požadavkům a vydal Čechy na východ od linie České Budějovice - Plzeň - Cheb Rudé armádě, samozřejmě i s Vlasovovými lidmi! Ti musili Prahu opustit, shromáždili se v západních Čechách a byli Američany chladnokrevně předáni Sovětům! Tak se vedlo bojovníkům proti bolševismu, když se chtěli spolčit se západními mocnostmi!
Mezitím však postoupila 2. divize, náhradní brigáda a důstojnická škola s armádním štábem do Lince. Dorazili sem 1. května. 2. divize a části náhradní brigády pochodovaly dál na Budějovice. Generál Zverjev se ubytoval v Suchdole (v originále "in Suchenthal" - pozn. překl.). Generálplukovník Rendulic jako vrchní velitel Skupiny armád Jih (Heeresgruppe Süd) chtěl 2. divizi podřídit ženijnímu štábu, který měl severovýchodně od Budějovic za úkol zbudovat obranné postavení. Když však německý styčný důstojník generála Zverjeva, plukovník Heere, dorazil do Budějovic, pocítil už zřetelný neklid, který se zmocnil českého obyvatelstva. Plukovník Andrej Nerjanin, velitel operačního oddělení armádního štábu Vlasovců, vnutil mu ruskou tělesnou stráž v síle 35 mužů. Přesto se Heere shledal ve štábních kruzích, v důstojnické škole a u celé 2. divize, která teď byla v téměř plném počtu seskupena severovýchodně od Kaplice, s téměř neskutečně povznesenou náladou. Byla tu zpráva o jmenování admirála Dönitze Hitlerovým nástupcem. Oznámena byla i Dönitzova teze: příměří na Západě, pokračování bojů na Východě. Kolovaly zvěsti, že už jsou v chodu jednání se západními mocnostmi a že bude trvat pouhých několik dnů, než se německé jednotky spolu s americkými a britskými svazky obrátí proti sovětským armádám (viz zmíněná Thorwaldova kniha, s. 520). Brzy však mělo následovat zklamání. 2. divize stála nyní v prostoru Budějovice-Kaplice-Strakonice, Američané zůstávali stát v Českém Krumlově. Plukovník Heere navrhl generálu Fjodoru Truchinovi, náčelníkovi armádního štábu (už zmíněný plukovník Nerjanin byl Truchinovým zástupcem - pozn. překl.), aby učinil Američanům nabídku předání všech Vlasovových jednotek, poněvadž se to jevilo jako jediné východisko z nesnáze. Major Keiling, také německý styčný důstojník, musil už v jedné nejmenované vsi na východ od Kaplice, v níž generál Zverjev obsadil se svým divizním štábem osm selských stavení, vyhledat před Čechy ochranu u Vlasovových Rusů. Ruští vyjednavači, kteří 4. května pronikli až ke generálovi jednoho amerického armádního sboru (v originále "zu einem amerikanischen Korpsgeneral" - pozn. překl.), přinesli s sebou zrána 5. května, když dorazili do Budějovic, poždavek tohoto Američana, aby během následujících 36 hodin Vlasovci překročili na sever a na jih od Krumlova probíhající linii směrem na západ a vydali se do amerického zajetí. Rusové už podlehli nadějím na záchranu, ale generál Truchin před něčím podobným varoval, poněvadž měl své pochyby. Když konečně dorazil generál Vladimir Bojarskij s rozkazem generála Vlasova generálu Truchinovi pochodovat na Prahu a zasáhnout tam proti Němcům, Truchin rozkaz odmítl, poněvadž jej neobdržel písemně a věc se mu jevila neprůhledná. Dne 6. května vyjel Truchin na Příbram, aby případ vyjasnil. Stihl ho týž osud jako den předtím generála Bojarského při návratu k Vlasovovi. Byl zadržen (a to před Příbramí partyzány, kteří Bojarského už před Truchinovým zadržením pověsili a Truchina odeslali k Rudé armádě - pozn. překl.) a 2. divize v Budějovicích, Strakonicích a v Kaplici marně očekávala návrat náčelníka svého generálního štábu. Podařilo se sice dosáhnout u Američanů prodloužení jimi stanovené lhůty ze 36 na 48 hodin, ale nezbývalo nic jiného, jak plukovník Nerjanin i plukovník Heere nahlédli, než se obrátit k těm ze Západu, jakkoli nejisté to východisko bylo. Generálové Bogdanov a Blagověščenskij podnikli poslední pokus navázat spojení s Vlasovem. Plukovník Heere zapřísahal generála Meandrova, aby vyvedl své vojáky k Američanům. Tu přišla 8. května zpráva o příměří. Major Keiling dorazil z okolí Kaplice do Strakonic a referoval (viz citovaná Thorwaldova kniha, s. 559), že Zverjev kolem sebe shromáždil své nejlepší jednotky a rozhodl se prodat svůj život jen za tu nejvyšší cenu. Jeho jediný požadavek zněl: "Waffen". (tj. "Zbraně." - pozn. překl.) Tak jako tak do nich ovšem neměl žádnou munici. Když nastala noc, vrátili se ruští vyjednavači z území obsazeného Američany. Ti prý počítají s tím, že by Rusy mohli převzít následujícího jitra.
Poslové doručili v prvých nočních hodinách rozkazy generála Meandrova jednotlivým útvarům. Nedosáhli ovšem všude cíle, jemuž byl rozkaz určen. V časných ranních hodinách na Západ odpochodoval armádní štáb, odpochodovala i důstojnická škola a alespoň části náhradní brigády, 2. divize však nepřicházela. Plukovník Heere dosáhl spolu s armádním štábem Českého Krumlova. Vydání se Američanům proběhlo hladce. Vlasovovi lidé ovšem počínali tušit, že jejich osud se v žádném případě neobrací k dobrému definitivně, když byli dovedeni do českokrumlovského zámeckého parku a obklopeni náhle vysokými zdmi zasmušilého vzezření (viz citovaná Thorwaldova kniha, s. 560). Selhal také poslední pokus, který Heere u Američanů podnikl s generálem Aßbergem a plukovníkem Pozdňakovem, aby Rusy zachránili. Spojenectví Američanů a Sovětů bylo příliš těsné, než aby mohla Amerika bojovníkům proti bolševismu zaručit milost. Z celé 2. divize dorazil do Krumlova toliko jediný pluk, zbytek zadržoval generál Zverjev v prostoru Kaplice. Jeho povolnost byla ještě menší než předtím, poněvadž jeho žena vzala jed a právě umírala. I on zůstával, jako by už byl mrtev spolu s ní. V noci z 11. na 12. května stanuly náhle jednotky Rudé armády před usedlostmi, v nichž se ubytoval Zverjevův štáb. Našlo se zřejmě několik zrádců. Ti ukázali cestu až ke Zverjevovu stavení. Zverjevův adjutant zahájil palbu, byl ovšem vzápětí sám zasažen. Zverjevův sluha ještě stačil zakřičet na sanitáře, že i generál je zraněn. To už bylo jen zbytečné volání zoufalce. Toliko dva lidé ze Zverjevova štábu dokázali uniknout, aby podali zprávu o konci velitelově (viz citovaná Thorwaldova kniha, s. 560). Pro ty, kdo padli do zajetí nebo byli vydáni Sovětům Američany, znamenalo obojí buď neodvratnou popravu či nekonečnou nucenou práci, což byla jen likvidace o něco odložená. To byl konec Ruské osvobozenecké armády na Šumavě.
Snad ten či onen z vyhnaných šumavských krajanů spoluprožil tu či onu událost, která zde byla popsána. Snad by mohl tu zprávu něčím doplnit. Takový příspěvek by byl bezpochyby vítán.
Hoam!, 1956, č. 9, s. 1-3
- - - - -
* Solingen (NRW) / Ktiš / † † † Lugano (CH)
