ANNA MARIA TRESOHLAVY
Malá rodinná historie
Můj otec Alois Kindermann se narodil dne 19. června roku 1877 ve Volarech (Wallern) na Šumavě jako syn Franzisky a Gottfrieda Kindermannových, dům čp. 198, resp. 338.
Než začal chodit do školy, musel už sloužit za pasáčka. Jeho školní výsledky byly hubené, měl ale krásné písmo. Vyučil se soustružníkem a odešel následně k vojsku. Jeho setnina byla odvelena do Sarajeva, které tehdy náleželo Rakousku (od roku 1878 s celou Bosnou a Hercegovinou - pozn. překl.). Tam také poznal svou budoucí ženu Judith Hettlovou.
Byla dcerou sedlářského mistra z Ternbergu. Pracovala jako služka v Linci u jedné vdovy po generálovi a jejich dcery. Vedlo se jí tam velice dobře. Po dvou letech se ona generálova dcera provdala za majora, brzy nato přeloženého do Sarajeva. Vdova po generálovi poprosila "Dit", jak tenkrát mé matce říkala, jestli by mohla cestovat s její dcerou, aby měla v cizí zemi při sobě nějakou blízkou osobu.
Vedl se tam velký dům; měli dokonce kuchaře. Vyprávěla mi, že celou husu, pěkně oškubanou a vykuchanou, s lahodnou nádivkou a obalenou v chlebovém těstě, pekli čtyři hodiny v peci na chleba. Chlebové těsto se oddělilo, husa se potřela medem a kořením a strčila se ještě na čtvrthodinu znovu do pece, až dostala krásnou barvu. To muselo maminku velice fascinovat. poněvadž jinak s námi hovořila velice málo. V tomto případě pokračovala vyprávěním o krocanovi, který byl jen vykuchán, naplněn jemnými fíky a bílým chlebem, hůlkami držen pěkně pohromadě a oplácán od hlavy po paty hlínou dušen pět až šest hodin v peci. Horká hlína byla odstraněna a všechno peří v ní zůstalo. Kůže byla krásně bílá, všechno potřeno solí a kořením a ještě jednou strčeno do horké trouby.
Při jedné takové slavnostní tabuli poznal tatínek maminku. Otec se musel ještě hodně učit, ale že měl pěkné písmo, přišel hned do pisárny, jelikož všechno muselo být psáno rukou. Byl hodně velké postavy a taky hezký, a tak ho při každé parádě nasazovali jako tělesnou stráž.
Tatínek znal všechny oficíry a generály a dostalo se mu několikerého povýšení. Byl mu dokonce přidělen sluha, který mu musel čistit stejnokroj a leštit boty. Od té doby z něho byl uhlazený muž (Macho).
Poněvadž byla Judith těhotná už s druhým dítětem, nutil ho nadřízený, aby se s ní konečně oženil.
Dostal dovolenou, aby si přivezl své papíry a přivedl hned doma do jiného stavu nějakou novou známost, což se ovšem maminka dověděla teprve mnohem později.
Dne 12. července 1902 byl s maminkou oddán. První dva chlapci Alois a Josef umřeli na spalničky. Potom to šlo ráz na ráz, na svět přišli Anton, Adolf a Rudolf. Tím to nebylo ještě dlouho u konce; narodilo se jedno děvče, které doma dlouho nosili, to ze samé radosti. Dva roky nato spatřil pak světlo světa roku 1914 Franz.
V témže roce byla v Sarajevu ohlášena návštěva budoucího císařského páru (v originále jen "das Kaiserpaar", rozuměj následník trůnu Franz Ferdinand d'Este a jeho žena, roz. hraběnka Chotková - pozn. překl.). Tatínek vypravoval velice málo o onom pamětihodném dni. Dělostřelectvo muselo kolem následníkova automobilu (v originále "um den Kaiserwagen" - pozn. překl.) držet strážní doprovod, hned za ním následoval automobil s plukovníkem a generálem i s tělesným strážcem, tedy mým tatínkem.
Po smrtících výstřelech se splašili koně, shodili ze sebe jezdce (tady je zřejmě do vyprávění omylem vpletena historka o splašených koních na harrachovském zámku za císařských manévrů při Velkém Meziříčí roku 1909, kde se vyznamenal prostý vojín Leopold Lojka, po pěti letech osudový řidič automobilu hraběte Harracha, v němž se stal následník trůnu obětí atentátu - pozn. překl.) a nastal obrovský chaos. Lidé křičeli a trvalo dlouho, nežli byl smrtelně zraněný manželský pár následníka trůnu a jeho ženy dopraven do bezpečí. Následovalo období státního smutku, otec musel držet stráž u rakví. Pak vypukla první světová válka. Pro maminku to bylo vůbec nejtěžší období jejího života. Nemohla odjet luxusním vlakem nazpátek do Rakouska, poněvadž se octla opět těsně před porodem. O pět neděl později musela se šesti dětmi nejsprostším vlakem opustit Jugoslávii (ta tehdy ovšem ještě pod tím označením neexistovala, trvala až v rozmezí let 1918 a 2003 - pozn. překl.). Trvalo dlouho, než se dostala do Ternbergu. Ve voze s volským potahem, naloženém jednou bednou a 6 velkými batohy (v originále "mit einer Kiste und 6 großen Pinkeln" - pozn. překl.) nakonec všichni dojeli k selskému statku. Přístřeším se jim stala stodola s ložemi na slámě, plachtu pod sebou. Děti usnuly hned, sotva ulehly. Matka však dostala záchvat usedavého pláče a poté, co se nervově zhroutila, musel být přiveden lékař a její rodiče. Tatínek hned došel za starostou a tu vyšlo najevo, že ministerstvo války pronajalo u sedláka 2 velké místnosti a ne nějakou stodolu. Už tenkrát panoval samý podvod.
Otec přišel po roce na dovolenou a matka roku 1916 znovu otěhotněla. Ta malá, co se jí narodila, jsem byla já. Dědeček mi říkal "die kleine Annamirl" (tj. "ta malá Anna Maria" - pozn. překl.). Po dvou letech přišel na svět Gottfried a po dalších 13 měsících Hubert. Pak se příroda umoudřila a jedno silné krvácení udělalo tomu požehnání dětmi konec.
Přesídlili jsme do Jägerhäusl, patřící baronu Reederovi. To byl pro nás děti úplný ráj. Po válce došlo k převratu a mezi lidmi byla ještě větší bída; byly vydávány nouzové peníze. Otec byl přeložen k soudu v Garsten. Dostali jsme služební byt se třemi ložnicemi a obytnými místnostmi, kuchyní, předsíní, toaletou - rajské bydlení.
Fritz, Anton a Adolf byli u vojska. Tam měli vedle oblečení, bot a stravy i vlastní postel.
Roku 1927 vyhořel justiční palác. V roce 1929 byla velice studená zima, i řeka Enže (Enns) tenkrát zamrzla. My už ale měli elektrické světlo. Mluvilo se také o Hitlerovi, v té době jsem však o to nejevila nijaký zájem.
Fritz se přihlásil k justici, musel dělat zkoušky na přísedícího (v originále "die Assessorprüfung" - pozn. překl.), odešel do Sankt Pölten a později do Steyru.
Anton se s úspěchem přihlásil k vídeňské policii. Adolf se vyučil sedlářem, dostal se do Steyr-Werke a udělal si mistrovské zkoušky. Rudolf se chtěl věnovat zemědělství a odjel brzy do Německa. Když Lisi (Elisabeth) vychodila školu, chtěl ji otec hned strčit k nějakému sedlákovi. Řekla ne a vyhledala si místo jako služebná v jednom penzionu b Bad Hall. Prostřednictvím jedné katolické organizace se dostala do Holandska, seznámila se tam s mužem ze Štýrského Hradce (v originále "lernte einen Grazer kennen" - pozn. překl.) a už v Holandsku zůstala. Tehdy jsem slyšela od otce: "... wieder ein Fresser weniger" (tj. "zase o jeden hladový krk míň" - pozn. překl.). S láskou k jeho dětem to nemělo nic co dělat. Franz se učil obchodníkem a následně přešel k vojsku.
Anna navštěvovala tříletou hlavní školu (v originále "dreijährige Hauptschule" - pozn. překl.). Když byl den praní, musela jsem do prádelny. poněvadž toho bylo hodně na práci. V domě nebyla žádná voda, musela se donášet ve dvou vědrech. Nijaký div, že jsem byla stižena plicní chorobou. Nakonec se mi ulehčilo, směla jsem odpoledne chodit do kurzu šití. Šít je pro mě dodnes tím nejmilejším zaměstnáním.
Gottfried se stal opravářem zemědělských strojů. Po vyučení dostal místo ve Weizu a udělal si i mistrovskou zkoušku. Oženil se a zůstal tam.
Hubert byl nejslabší; teprve v roce a půl opustil povijan a ošklivě koktal. Po pubertě roztál a vyučil se nástrojařem. Přihlásil se dobrovolně k SS a byl první z chlapců, kdo padl "za otčinu".
Pak to šlo zase ráz na ráz. O Rudolfovi došla zpráva, že je pohřešován a domů už se nikdy nevrátil. Fritz byl poslán domů na zotavení po malárii, brzy ho ale znovu povolali na západ Německa, kde budovali s lopatami v rukou "západní val". Mysleli jsme, že je do jisté míry v bezpečí, ale Američané na ně poslali těžce vyzbrojené parašutisty černé kůže (v originále "schwer bewaffnete Neger" - pozn. překl.) a ti je všechny pobili. Počátkem roku 1944 jsme z ruské fronty dostali zprávu, že je pohřešován i Adolf. Ani on se už nikdy nevrátil domů.
Maminka obdržela od starosty "Goldene Mutterkreuz", vyznamenání věru skrovné. Anton byl těžce zraněn, poté, co byl v roce 1944 propuštěn z lazaretu, musel hned jako vrchní strážmistr do Jugoslávie. Tam byl zabit partyzány; byl to už pátý mrtvý z chlapců.
Franz utrpěl průstřel stehna. Po 14 dnech přišel rozchod a rozkaz k útěku. Měl štěstí a dorazil do Garsten, zavšiven a vyzáblý, o holi se vrhl mamince do náruče. Nepoznávala ho. Lékař mu strhl obvaz a všechno se muselo spálit.
Jen Gottfried měl trochu víc štěstí. Dvakrát jsem sepsala žádost na říšské velitelství do Berlína s prosbou o uvolnění a propuštění dosud žijících dvou synů naší rodiny z vojenské služby. Gottfried byl právě v severním Rusku na stavbě železnice, a když přišel rozkaz, že se má vrátit do Východní Marky (v originále "in die Ostmark", tak bylo za nacizmu přejmenováno Rakousko - pozn. překl.), nevěřil vlastnímu sluchu. Po třítýdenní cestě se vrátil zdráv domů. Dlouho netušil, jak to, že ho propustili.
Všichni moji bratři byli pilní, snaživí lidé.
Strýce Rudolfa mám ještě v dobré paměti, dovedl si život docela ulehčit. Ačkoli byl elektrikář, mnohem raději se stával nezaměstnaným. Měl čtyři děti. Anni a Gitti byly posílány pátečního večera k nám, poněvadž u nich doma došel chleba. V neděli musely zase zpátky domů. Teta Paula byla přitom velice pilná. Vydělávala si mnohý šilink praním prádla. První dcera Frieda se živila jako služka. Anna ale odjela do Anglie. Při ohlašování jí dělalo potíže příjmení Kindermann a tak byla nucena přijmout jiné a stala se z ní Miss Kennedyová. Naučila se anglicky a dosáhla studiem kvalifikace zdravotní sestry pro kojence a nemocné. Strávila v Anglii 22 let. Na jednom lékařském kongresu jí jeden lékař z USA slíbil lépe placené místo a ona odjela do Ameriky s ním.
Dostala opravdu zaměstnání v prvotřídní nemocnici a měla velký úspěch. Jejím prvním pacientem byl japonský konzul v USA. Po svém americkém nemocničním pobytu ji vzal do Japonska s sebou, a poněvadž potřeboval ještě další zdravotní péči, musela tam ještě tři měsíce zůstat. Vrátila se pak do Ameriky zpátky a zakrátko se stala ošetřovatelkou první dámy USA lady Rooseveltové. Velice dobře si rozuměly a tak se Anna Kennedyová jako obyvatelka Bílého domu a držitelka diplomatického pasu vydávala se starou dámou na kolečkovém (v originále "fuhr die alte Dame im Rollstuhl" - pozn. překl.) křesle na procházku do parku. Lady Rooseveltová chtěla najít zotavení na Floridě a Miss Anny tam musela s ní. Zní to jako pohádka (a také asi zčásti je, poněvadž na kolečkové křeslo byl dočasně upoután prezident a nikoli jeho žena - pozn. překl.), kdopak by si to jen byl kdy pomyslel?!
Když strýček Rudolf zemřel, vedlo se tetě Paule lépe. Ačkoli jí Anni posílala peníze, chodila pořád do lesa sbírat dříví.
My děti jsme musely čerpat z vlastní energie, abychom se v životě dostaly dál. Nikdo ná nepodpořil ani grošem.
Dcera Gitti, čtvrté strýčkovo dítě, navštěvovala obchodní školu a vzala si za muže jednoho automechanika, který měl opravářskou dílnu a čerpací stanici. Pomáhala mu s účty. Je jí teď 81 let (psáno v roce 2001 - pozn. překl.). Anni zemřela loni v 85 letech.
Strýc Rudolf a bratr Anton uměli dobře hrát na citeru a my k tomu zpívali, což bylo naše oblíbené nedělní rozptýlení.
Také bratr Adolf hrával na housle, a to s takovým zanícením, že bylo opravdu krásné mu naslouchat.
Strýc Pius (*13. května 1885 - pozn. překl.) ožívá v mé vzpomínce proto, že když nás navštěvoval, měl pleš a hlavu skutečně jako vejce (v originále "er hatte eine Glatze und einen richtigen Eikopf" - pozn. překl.). Jestlipak byl dobrým otcem?
Tak ubíhal čas a já si musela na svůj zimní kabát sama vydělat. Napsala jsem hned své tetě (Mathilde se jmenovala?) s prosbou, aby mi obstarala nějaké místo. Tak jsem dne 4. ledna roku 1934 odjela brzy nato do Vídně a teta mě hned odvedla na nové působiště. Byla krutá zima a já měla velký hlad. Musela jsem hned nosit uhlí a zatopit v každé místnosti; kolem desáté večer jsem směla odejít. Bylo to velice nepříjemné místo a já to vydržela jen týden. Měla jsem brzy nové zaměstnání v Burggassse, blízko tety Mathilde.
Dne 25. července 1934 byl zastřelen Dr. Dollfuß. Moje panstvo bylo hrozně rozčileno. Co jsem věděla o Židech? Teta Mathilde byla úžasně milá paní. Každou neděli jsem k ní směla přijít. Většinou jsme jezdili na "Heurigen" (tj. "letošní" víno - pozn. překl.) do Grinzingu. Tady se vždycky smažilo spousta řízků, prostě rarita! Měla taky zahrádku blízko Kathreiner Flugplatz. Tam bylo hodně co obdivovat.
Teta měla přítele, zámečníka pana Kraftla, který vždycky všechno platil. Prostřednictvím tety jsem poznala i strýce Franze, který byl zaměstnán u pouliční dráhy. Podle fotografie byl strýci Josefovi velice podobný. Strýčka Franze jsem viděla jen při těžké práci, ale strýc Josef mi připadal elegantnější.
Apropos, strýc Josef byl dřevořezbářem. Po letech jsme šli můj muž a já v Mnichově na procházku a zavítali jsme při ní také do Frauenkirche (jde o kostel Nanebevzetí Panny Marie, dominanta města - pozn. překl.). Objevila jsem tam krásnou sochu svatého Josefa, která měla na podstavci napsáno "Gestiftet von Josef Kindermann" (tj. "Darováno Josefem Kindermannem" - pozn. překl.). Při svém přesídlení jsem našla fotografii náhrobního kříže; byla to spíš jakási boží muka na hrobě jeho rodičů a také překrásné zpodobení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Dověděla jsem se také, že museli prchnout a vzít si směli z domova jen 50 kg zavazadel; nejvíc tam prý bylo řezbářských nožů. Věřím už teď tomu, že to je pravda. Na snímku všech sourozenců byla také teta Anna (*24. února 1875 - pozn. překl.). Pravděpodobně už zemřela. Tetu Barbaru a tetu Marii jsem nikdy nespatřila. Přesto je chovám v drahé vzpomínce.
Při prohledávání zbylých písemností jsem našla i dekret o vyznamenání za zvláštní zásluhy z roku 1917.
Listinu má v opatrování můj syn Peter Tresohlavy.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2016, č. 12, s. 29-32
Čtyřiaosmdesátiletá Anna Maria Tresohlavy, roz. Kindermannová, sepsala německý originál předchozího textu v roce 2001. Když 2. ledna 2011, tedy deset let nato, v hornorakouském městysi Ternberg zemřela, bylo jí tedy 94 let. Místní organizace SPÖ, tj. rakouské sociální demokracie, připomněla, že byla její členkou po 38 let. Tomu na rozdíl od několika pasáží jejích vzpomínek, otištěných v šumavském krajanském časopise, nemám důvod nevěřit. Natož těm pěti mrtvým bratřím. Natož jejímu "českému" příjmení.
- - - - -
* Ternberg (A) / Volary / † † † Ternberg (A)
