JOHANNES TURMAIR (AVENTINUS)
Z úvodu k Bavorské kronice
Ve dne ni v noci jsem neměl klidu, co jen veder i chladu, potu a prachu, deště i sněhu v létě i v zimě jsem vytrpěl a snesl, abych celou bavorskou zemi prošel, všecky její kláštery a knihovny prohledal, veškeré rukopisy, stará práva a svobody, ústní podání a dopisy, kroniky, pořekadla a veršování, písně, dobrodružná vyprávění, písně, modlitby a mešní knihy, pozemkové soupisy, kalendáře, úmrtní oznámení a registry zemřelých, životy svatých jsem si pročetl a opisoval; posvátné předměty, monstrance, sloupy, obrazy, kříže, staré kameny, mince, hroby, malby, klenby, dlažby kostelů, nápisy na zdech prohledal i prohlédl; duchovní právo i světské, latinské, německé, řecké, slovanské, uherské, vlašské, francouzské, dánské, anglické dějiny pročetl a prozkoumal, nic těch věcí se týkající neponechal bez ohledání, všeliké staré příběhy, svědectví a zprávy probral, každý kout zbrousil a zhlédl a tam, kde údaje nebyly k mání, následoval jsem výpovědi prostých mužů (v originále "der sag des gemainen mans nachgevolgt" - pozn. překl.)
Johannes Turmair's genannt Aventinus Sämtliche Werke IV - Bayerische Chronik, s. 6
Překlad Turmairova textu je pořízen ze "zněmčené" podoby jeho Annales ducum Boiariae (1517-1521), vlastně lidového vydání tohoto zakladatelského díla zemské historiografie, neopomíjejícího přitom nejširší evropské souvislosti. Autor, právě pro svou jadrnou němčinu oceněný později ústy samotného Johanna Wolfganga Goetha, který nám předestírá své spisovatelské vyznání, se nenarodil nijak daleko Řezna, kus na sever ležícího od rodného města Abensberg (Aventinum). Spatřil tu světlo světa 4. července 1477 a podle rodiště (stojí v něm od roku 1861 i Turmairův pomník) zvolil později i svůj latinský pseudonym. Po studiích v Ingolstadtu, Vídni, Krakově a v Paříži byl povolán k mnichovskému dvoru jako učitel osiřelých malých synků bavorského vévody. Tam získal i pověření k své historické práci. Nefiguruje tu mezi autory nám blízkými nijak náhodou, ne snad proto, že nám připomíná svým latinským pseudonymem jak pražského tiskaře a vydavatele Melantricha z Aventina, tak slavné Aventinum Otakara Štorcha-Mariena. Ti měli jistě na mysli především jeden ze sedmi pahorků, na němž stojí Řím, a jakkoli Abensberg je nejspíš rovněž město založení římského (Castra Abusina), zajímá nás spíše to, že Turmair, který je i autorem nejstarší a dodnes použitelné mapy Bavorska ("Obern und Nidrn Bairn") z roku 1523, zmínil ve své knize rovněž staré a jinde ztracené podání o nejvyšší šumavské hoře Javor (tj. Großer Arber -1458 m), kterou některé starší české průvodce označují jménem Hodovít. Právě v jednom z nich, který zpracoval Antonín Bašta a vydala Národní jednota pošumavská roku 1908, lze právě najít i odkaz na Aventinovo vyprávění o dávných střetech Čechů a Bavorů při temeni hory, za nichž byly prý oběti vhazovány do Javorského (Hodovítského) jezera. Věř si kdo chceš, jisté je, že Johannes Turmair neunikl nakonec zápasům své doby vlastní. Ocitl se totiž na benátskou inkvizicí vydaném seznamu zakázaných autorů, byl v rodném Abensbergu zatčen a až po přímluvě vévodově osvobozen. Směl poté žít a psát v řezenském exilu, kde dokončil 1533 v úplnosti i svou Bavorskou kroniku. 9. ledna následujícího roku 1534 v Řezně, nám tak blízkém, zemřel a byl pochován na hřbitově při kostele svatého Jimrama. Při vchodu do téže baziliky lze dodnes spatřit jeho náhrobek. To on na své mapě Bavorska, jak ve své nezapomenutelné knize Zwischen Donau und Moldau (1968) zmiňuje Johanna von Herzogenberg, označil onen neprostupnými lesy pokrytý horský masív, z něhož do Bavor vytéká Řezná a také Ilz, jménem "der Beheimische waldt" s dodatkem "Hercynie et Bohemie pars", z čehož už provždy plyne i to, že ten les není jen součástí samých Čech. Copak neslyšíte v tom Aventinově německém přívlastku kořen znějící povědomým "heim"?
- - - - -
* Abensberg (BY) / hora Javor / † † † Řezno (BY)
