EMMERICH TUSCHER
Věčný ženich
Když bylo roku 1938 Rakousko "anšlusem" připojeno k "Říši" (v originále "an's Reich 'angeschlossen' wurde" - pozn. překl.) a každý měl prokázat svůj původ, upadli mnozí současníci do zlých rozpaků. Bylo tomu tak i u jedné ženy, žijící už po mnoho let v Linci. Narodila se jako nemanželské dítě v Martínkově, farnost Vyšší Brod (v originále "als lediges Kind in Martetschlag, Pfarre Hohenfurth" - pozn. překl.), vyrůstala pak u příbuzných v rakouském Mühlviertelu. O své matce dokázala sehnat veškeré potřebné údaje, o svém otci však věděla jen tolik, že se jmenuje Wenzl a že se mu všeobecně říká "věčný ženich". Požádala proto jednoho ve Vyšším Brodě žijícího bratrance, aby jí byl při hledání otce nápomocen. Za pomoci údajů tak sporých to ovšem nebylo právě jednoduché. Mnozí z dotázaných starých lidí se na věčného ženicha ještě uměli rozpomenout nebo ho přímo znali. Bližšího však o něm nevěděli nic. Ve farní matrice byla sice zanesena matka dítěte, ne ale jeho otec, na poručenském soudu neleželo vůbec nic. Tu se pátrající žena doslechla, že pan řídící učitel Kraus ze Studánek (v originále "von Kaltenbrunn" - pozn. překl.) se zabýval těmi originály a všechno si vypisoval. A ten člověk věděl nejen, že Wenzl dokonce ještě žije, a sice v Boršíkově (v originále "in Woisetschlag" - pozn. překl.), nýbrž i to, jak Wenzl ke své přezdívce vůbec přišel.
Vyprávěl: Wenzl byl selský čeledín, jinak velice veselý brach (v originále "gar lustiges Brüderl" - pozn. překl.). Uměl pěkně zpívat, znal v okolí každou kuželnu a každý taneční parket, navíc i leckterou dívčí komůrku. Následkem chronických úbytí své peněženky nemusil nikdy platit žádné alimenty a dělal si tudíž málo z toho, když se tu a tam objevilo nějaké nemanželské dítě. Když ale jednou přivedl do jiného stavu dceru nějakého sedláka, selky zasáhly. Žádaly od svých mužů, aby se s tím čeledínem něco stalo a aby v obci už jednou nastal klid. Sedláci se opravdu sešli a rozhodli, že si Wenzl tu selskou dceru musí vzít. Poněvadž však podle tehdejšího manželského zákona se ve starém Rakousku směl oženit jen ten, kdo měl nějaký majetek nebo se alespoň mohl vykázat bezpečným příjmem, bylo usneseno připsat mladému páru obecní pastoušku (v originále "das Gemeindehäusl" - pozn. překl.).
Teď se ale Wenzl ženitbě vzepřel. Nacházel všelijaké výmluvy, že nemá peníze, svatební oblečení a nevím co všechno. Sedláci však už nepovolili. Šaty dostaneš ode mě, řekl jeho chlebodárce, svatbu zaplatí otec nevěsty a ty se oženíš teď hned. Odešli a zařídili ohlášky. Nemělo se však stát, co zamýšleli. Ve svatební den se pozvaní hosté sešli v nevěstině domě a čekalo se už jen na ženicha a jeho zaměstnavatele. Také sedlák byl dávno připraven k odchodu, jen Wenzl ne a ne být hotov. Pořád něco hledal, pak si zase musil vyzout boty, že prý ho tlačí, také by bylo třeba přišít knoflík u košile, krátce k odchodu se pořád nijak neměl. Tu se to už sedlákovi zdálo hloupé, popadl čeledína a táhl ho k vratům do dvora. Tu se mu Wenzl náhle vytrhl, že si zapomněl fajfku. Dneska nijakou fajfku nepotřebuješ, mínil sedlák, dneska kouříme cigára. Po chvilce (v originále rakouský výraz "ein Eichtl /Neichtl/", tj. "krátký čas" - pozn. překl.) zaváhání pacholek prohlásil, že si ji přece vezme s sebou, sedlák přece ví, že bez fajfky to není žádný svátek, jen jděte, já už vás doženu. Když ten napřed jdoucí přišel k nevěstinu domu, byla svatební společnost už připravena vyrazit do kostela. Chyběla jen hlavní osoba. Kde jen může být? Ženich přece patří k obřadu, to se ví. Přijde hned, opáčil sedlák, jen co si přinese fajfku.
Poněvadž se Wenzl neukazoval ani nadále, lidé zneklidněli, musíme se po něm poohlédnout, říkali, jinak ten chlapík nakonec ještě udělá nějakou hloupost. Vyšli se tedy poohlédnout, vepředu "Wenzlův" sedlák a nevěsta. Sedlák otevřel vrata do dvora a chtěl nevěstu pustit dovnitř jako prvou. Ta sotva nahlédla dovnitř, přímo ji bodlo u srdce. Její ženich v pracovním oděvu prostřed dvora vyváží hnůj. Pozdvižení mezi lidmi i dětmi. Nevěsta pláče, sousedé zapřísahají čeledína, ať nedělá hlouposti, nevěstin otec mu vyčítá, co za hanbu jeho dceři, celému jeho domu i svému zaměstnavateli nehoráznou měrou způsobil. Wenzl však zůstal neoblomným. "I maag nit heiraten, i heirat nit," (tj. "Já se nechci ženit, já se nežením." - pozn. překl.) pronesl ke všem. Nevěstě ale řekl: "Wein' nit Madl, es ist bestimmt besser so, schau, wenn wir heiraten täten, würde keines glücklich von uns beiden. Du am allerwenigsten und dann, was würden denn die andern Mädel alle sagen, wenn ich nicht mehr hinkäme. Ich kann nit anders." (tj. "Neplač, děvče, je to tak určitě lepší, podívej, kdybysme se vzali, nebyl by šťastnej nikdo z nás vobou. Ty nejmíň, a potom, co by řekla všechna ta děvčata, kdybych už neměl přijít. Nemůžu jináč." - pozn. překl.) Musel být tedy vyslán posel do města, aby svatbu odřekl. Když uplynul jeho služební rok, dal se Wenzl zjednat za čeledína do jiné obce, neoženil se ale nikdy a zůstal tak nastávajícím ženichem, co byl živ. - Tolik pověděl pan řídící.
Při jeho vyprávění bratranci došlo, že tohle už jednou někde slyšel, a sice před mnoha lety ve svém rodičovském domě, jenomže to tenkrát ještě nechápal. Vydal se na cestu do sousední vsi Boršíkov a Wenzla tam vyhledal. Ten seděl ve své komůrce na posteli, stínil si oči rukou a povídá: "Ja ja bist schon recht, ich bin der Wenzl, aber dich kenn ich gar nicht, was möchst denn von mir?" (tj. "Jo, máš recht, já sem ten Wenzl, ale tebe vůbec neznám, co bys vode mě rád?" - pozn. překl.) Bratranec mu řekl, kdo že je a potom naťukl to s otcovstvím. "Vetter, könnts euch noch erinnern an die Liesl, die einmal neben euch gedient hat?" (tj. "Strýčku, dokážete si ještě vzpomenout na tu Bětu, co jednou sloužila vedle vás?" - pozn. překl.) To s Wenzlem přímo trhlo. Vzrušeně vykřikl: "Ja, 's Lisei, 's Lisei werd' i vergessen hab'n, lebts denn noch 's Lisei? Ist s' allweil noch so sauber?" (tj. "Jo, ta Bětka, jak bych tu Bětku moh' zapomenout, žije ta Bětka ještě? Je pořád ještě tak pěkná?" - pozn. překl.) Tu mu musil bratranec sdělit, že Liesl umřela mladá, že však její dcera Leni žije. Starý nato znovu ožil. "Ja, 's Lenei, Gott ja, na freilich, 's Lenei, das war ja - da ist ja - auch so ein sauberes Ding g'wesen, kleinerweis. Schau, schau, das lebt 's Lenei noch." (tj. "Jo, Lenička, jo Bože, no ovšem, Lenička, to bylo - to přece je - taky děvče jaksepatří, jen v malým. Podívejme, podívejme, tak vona Lenička eště žije." - pozn. překl.) "Ano", opáčil bratranec, pročpak by ostatně měla být zrovna dcera mrtvá, když je otec přece dosud naživu. Na starcově chování mohl bratranec snadno poznat, že zaklepal na správné dveře. Řekl Wenzlovi, že Leni žije v Linci a že by on jako její otec měl být při ní. Teď to bylo venku! Jako by na to už čekal, přiznal se Wenzl k věci na místě, zdálo se dokonce, že i s trochou pýchy. "Dem Lenei z'lieb tu ich fei nichts mehr." (tj. "Pro Leničku už nemůžu ničehož pěknýho udělat." - pozn. překl.) O penězích tu není řeč, ujišťoval bratranec, naopak dostanete ještě něco od Leni, bude-li vám třeba. "Na, na, ich hab eh alles was ich brauch, höchstens einen Tabak wenn 's mir schicken tät, den tät ich annehmen," (tj. "Nene, mám všecko, co potřebuju, nejvejš nějakej tabák když mně pošle, ten bych vzal." - pozn. překl.) A ten i promptně obdržel.
Poté co mu bratranec ještě vysvětlil, že jeden pán od soudu donese k podpisu přiznání otcovství, Wenzl dal k lepšímu leccos z 80 let svého života. Pořád znovu se vracel l "Liesei", co to bylo za pěkné děvče, "fuchz'g Jahr mags her sein oder sechz'g" (tj. "padesát let to může být nebo šedesát" - pozn. překl.). "Dem Lenei richt einen Gruß aus und wenn die Herrn vom Gricht kommen, so wird sich nichts fehlen wegen dem Wisch da, wie du sagst." (tj. "Leničce vyřiď pozdrav a až přijdou ti páni vod soudu, nebude nic chybět tomu papírování tady, jak jste pověděl." - pozn. překl.) Na popud bratrance se pak vydal jeho známý soudní úředník do vsi a vysvětlil tam Wenzlovi účel a smysl takového otcovského přiznání. Rozptýlil také jeho obavy, že by musil něco platit. Jestli stařec všechno chápal, dá se těžko zjistit, v každém případě se prohlásil se vším srozuměn, zvláště "wenn 's nix kost'" (tj. "když to nic nestojí" - pozn. překl.). Tak se tedy dostává celá věc do pořádku, stvrdil úředník, teď ještě pod to udělejte své tři křížky. "In Gottes Namen halt, aber, wenn 's sein muss, ich kann auch unterschreiben," (tj. "Ve jménu Božím, když to tedy muší bejt, umím se i podepsat." - pozn. překl.) mínil Wenzl. "Na also, dann ist 's ja noch besser," (tj. "Pak je to tedy ještě lepší." - pozn. překl.) řekl úředník. Tu se stařík chopil pera, jemu podaného, a přičinil pod své přiznání dolů jasně a zřetelně své jméno: Wenzel Oppenauer.
"Věčný ženich" přežil ještě celou dobu války. Když sedlák - byl to Puit v Boršíkově, obec Studánky, farnost Vyšší Brod - který mu zajišťoval z milosti každodenní chleba, musel v roce 1949 také opustit svou zděděnou hroudu, nebyl už Wenzl schopen transportu. Češi ho tedy umístili do jednoho lágru a od té doby už o něm nikdo nikdy neuslyšel. Jeho dcera, jeho "Lenei", umřela téměř devadesátiletá v Linci.
Glaube und Heimat, 2015, č. 7, s. 11-13
O autorovi předchozího textu jsem se z krajanského měsíčníku dověděl jen tolik, že žil v letech 1894-1970 a z webových stran sběratelky úmrtních lístků (Totenzettel) i přesnější číselná data úmrtí a narození, tj. 14. dubna 1894 a 5. listopadu 1970. Pak už jsem naslepo pátral v rodovém katastru vyšebrodské farnosti po příjmení Tuscher a ejhle: na snímku 265 digitálně přístupného indexu knihy 17 vyšebrodské digitální matriky figuruje mezi potomky manželského páru Wenzla Tuschera a Marie, roz. Sulzerové, jako jejich druhorozený syn právě Emmerich Tuscher, který spatřil světlo světa dne 14. dubna roku 1894 v Malšíně (Malsching). Jeho otec, podle rodového katastru podruh (Inwohner) "hier", tj. zde ve Vyšším Brodě čp. 62, narozený 27. září 1863 ve dnes zaniklém Lštíně (Alsching) a zemřelý 20. června 1934 zřejmě ve Vyšším Brodě, byl synem zedníka v Malšíně čp. 45 Simona Tuschera, narozeného v rovněž už zmíněném Lštíně čp. 6 jako syn tamního podruha Antona Tuschera, a jeho ženy Marie, roz. Wölflové ze Suše (Tusch, odtud nejspíš i příjmení Tuscher, existuje také německé místní jméno potoka, levého přítoku Vltavy dnes česky zvaného Strážný potok, znějící Tuscherbach, také Tuschbach, také Twerasbach), Simonova žena a Wenzlova matka Maria byla pak dcerou Jakoba Bürgera ze Slavkova čp. 19 a Anny, roz. Winkelbauerové z téhož slavkovského stavení. Emmerichova matka Maria, narozená ve Vyšším Brodě dne 11. srpna roku 1868 jako nemanželská dcera Agnes Nimmervollové, nemanželské dcery Theresie Nimmervollové z Vyššího Brodu čp. 149 (Theresiin otec Johann Nimmervoll byl podruhem v zaniklé dnes Hodoni /Hornetschlag/ čp. 12, matka Dorothea, roz. Mörixbauerová, pocházela z rovněž zaniklého a na počátku textové ukázky zmíněného Martínkova čp. 7), byla jako manželské dítě legitimizována až matčiným sňatkem s Johannem Sulzerem 19. října 1875. Sulzer, jenž dal dítěti sňatkem své příjmení, byl podruhem na stavení čp. 1 ve dnes zcela zaniklé vsi Studené (Studene), což byla podle Chytilova místopisu skupina chalup obce Slupečná (Luppetsching) a kde dnes nacházíme novou rekreační zástavbou (mezi Frymburkem a Lipnem). Sulzerův otec Nikolaus Sulzer i matka Anna, roz. Stoiberová, byli z téhož stavení. Zbývá ještě dodat, že Emmerichovi rodiče se brali 12. května 1891 ve Frymburku (Friedberg) a hned 11. června téhož roku se jim narodil v Malšíně čp. 26 první syn Alois, který ovšem už 25. června 1892 v jednom roce věku zemřel. Druhým synem byl právě Emmerich, u jehož jména je v rodovém katastru uvedeno sice datum jeho svatby 19. srpna 1919, nikoli však místo, kde se svatební obřad konal. To všechno je jistě svérázným komentářem k příběhu věčného ženicha.
- - - - -
* Malšín / Vyšší Brod / Martínkov / Studánky, Vyšší Brod / Boršíkov, Studánky
