OTTILIE ULLMANNOVÁ
Vzpomínky ze Šumavy
Linec, dne 12. ledna 1985
Poněvadž na mě obě moje děti, Annelies a Rainer, po celý čas, doslova už po léta naléhají v tom smyslu, abych něco pověděla o své domovině, o mé krásné Šumavě, a také o svém mládí vůbec, měla bych jim vyhovět. Může z toho něco být? Já o tom pochybuji, ale chci se o to přinejmenším pokusit.
Narodila jsem se v Loučovicích (v originále "in Kienberg/Moldau" - pozn. překl.) dne 26. srpna roku 1917. Tam jsem i se svými staršími sestrami Anni a Hildou, jakož s mladší sestrou jménem Mitzi (tj. Marie - pozn. překl.), také vyrůstala. Pomyslím-li na své dětství, je v té vzpomínce stále přítomen náš dům (čp. 63 s rodinou manželů Johanna a Anny Hengsterových a jejich 4 dcer - pozn. překl.) vprostřed obce s velkou ovocnou zahradou, kde zrály nejlepší hrušky světa, a s obrovskou loukou dál kolem. Dnes prý stojí na tom pozemku tři velké obytné bloky. Ve velké hostinské místnosti vidím stát za nálevním pultem našeho otce, maminku pak pilně hospodařit v přilehlé kuchyni. Měli jsme totiž velice dobře prosperující hostinec s největším pivním výčepem a s nejlepší tabákovou trafikou na celém kaplickém okrese.
Loučovice byly místem průmyslovým. Pracovala tu velká papírna s 1500 dělníky a zaměstnanci, z čehož nám plynuly dobré obchody. Měli jsme také většinou jednoho číšníka a jedno služebné děvče. Vzpomínám si ale i na dobu, kdy jsme my čtyři sestry zastaly potřebnou práci bez personálu. (...)
Nějaký výlet, bohužel i tak vždycky jen s některým z rodičů, byl pro nás čímsi výjimečným. Musily jsme to oželet. Rodiče si mohli na nás udělat jen velice málo času. Ten jim skoro všechen zabral provoz hostince. Jednou z těch vzácných výjimek, na kterou se pamatuji, byla pouť ke Svatému Kameni (v originále "nach Maria Schnee" - pozn. překl.). V pět ráno jsme odjeli vlakem z Loučovic a po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Certlova (v originále "in Zartlesdorf", tj. do dnešního Rybníka - pozn. překl.). Odtud jsme musili jít asi jednu hodinu pěšky do Svatého Kamene k široko daleko proslulému poutnímu kostelu.
Tatínek byl opravdu zbožný a tak jsme musili setrvat v tom kostele docela pěkně dlouho. Malá sestřička, co byla o čtyři roky mladší než já, usnula a chrupala fest k mému velkému pobavení. Dokud ovšem otec nezvedl hrozivě ruku - to jsem byla hnedka v klidu, poněvadž to ve své přísnosti myslel jistě vážně. Dokázala jsem z něho mít skutečný strach, ale byl to ten nejlepší táta, jakého jsem si jen uměla představit. Maminka byla zas pro mě tím nejdobrotivějším člověkem, co jsem znala.
Myslím dnes často na to, jak mnohem přičinlivější jsem mohla být. Vstávat v sedm hodin bylo podle našeho mínění přece jen moc brzy. Teprve po několika zavoláních se nás podařilo konečně vzbudit a vyhnat z postele. Nejtěžší to, myslím, bylo pro Hildu. My čtyři sestry jsme byly střídavě činné v obchodě, v kuchyni, v pokojích pro hosty, ale také ve stáji. Tam mistrovala Anni. Já byla nejmíň ráda v obchodě.
Kolikrát jen jsem se pak v životě musila v životě přizpůsobit i nepříjemným věcem!
(...)
Bylo pro nás něčím nepředstavitelným, když jsme musili opustit domov a oloupeni o všechno nás jako nějaké ožebračené psy hnali vprostřed zimy (bylo 16. ledna 1946 a sněžilo po celý den, jak píše autorka na jiném místě - pozn. překl.) do dobytčích vagonů. Ano, to bylo ono humánní vysídlení, na kterém se dohodli Roosevelt a Churchill se Stalinem.
Proto mám, moje milá Anneliese a můj milý Rainere, na vás jednou velikou prosbu! Vyprávějte i vy svým dětem, jak moji rodiče v téměř 70 letech věku musili téměř všechno oplakat a my přitom nikdy nikomu nic neudělali. Neznali jsme nijaké Židy a o tom, co se s nimi dělo, jsme přece nevěděli. To, že je v Mauthausenu koncentrační tábor, nám známo bylo, o hrozivých činech, k nimž tam docházelo, jsme ale neměli mít tušení. Mladí lidé se dnes dovídají jen o tom, co Němci spáchali zlého, o tom, co právě oni však musili pak prodělat, když nastal mír, nikdy nic.
V míru jsme museli nosit pásky s písmeny N a NN. Také potravinové lístky jsme měli jiné než páni Češi. Děti nechtěli vzít do školy. Chtěli nás mít pryč, aby se mohli zmocnit našeho majetku.
Nakonec to pro nás ale bylo všechno dobře. Mohli jsme se znovu něčeho dopracovat a máme se dnes líp než ti, kdo nás vyháněli. Přese všechno, co si na nás násilně urvali. Jinak tomu bylo u starých lidí, jako byli naši rodiče, kteří umřeli v roce 1947 jako nuzní žebráci. Nezpůsobili nikomu nijaké bezpráví, my sami taky ne. Chtěli jsme jen být považováni za Němce, ale to celý svět nechtěl přijmout.
Každý smí být Rusem, Polákem, Jihoslovanem či Čechem, ale Němec nesmí být na svém Němcem. S takovými názory se ovšem často dosáhne pravého opaku.
O. Ullmannová, Erinnerungen aus dem Böhmerwald (1985)
Hornorakouský Böhmerwaldbund prezentuje poměrně obsáhlý vzpomínkový text (překládám pouze jeho úvod a závěr) paní Ottilie Ullmannové na webových stranách zvaných "Schicksal Grenze" a věnovaných osudům šumavských vyhnanců. Anneliese Putzová je onou dcerou autorky textu a sestrou jejího syna Rainera Ullmanna, tedy jako on adresátkou matčiných slov, navíc jejich editorkou, lépe řečeno spoluautorkou pro zmíněný webový server. Dočteme se tam, že příjmení Ullmannová si Anneliesina maminka osvojila "zu Beginn des Krieges", tj. začátkem války, svatbou s Hansem Ullmannem ze Svatého Prokopa ("aus St. Prokop"), jehož rodiče měli rovněž hostinec a malý obchod. Anneliese se jim narodila v Loučovicích, ale rok nato se přestěhovali do Kaplice ("nach Kaplitz"), odkud se ovšem paní Ottilie už v říjnu 1941 vrátila do otcovského domu, kde pak 31. října 1944 přišel, stejně jako předtím Anneliese, na svět Rainer. Vánoce toho roku, poslední válečné, strávila rodina, šťastná že se jí povedl "párek" potomků, opět v Kaplici. Štěstí nemohlo trvat dlouho. Matka se dvěma dětmi odešla, snad i ze strachu před Rusy, zpátky do Loučovic, které osvobozovali od nacistů Američané, než se brzy dostavili čeští uchazeči o majetek. Ještě že se ze sčítacího archu, psaného pro dům čp. 63 (postaveného někdy v roce 1905), který dnes už nestojí (je tam proti loučovickému nádraží novější sídliště), dočítáme o tom, kdo v něm při evidenci obyvatel z počátku roku 1921 bydlil. Hostinský Johann Hengster, narozený 25. listopadu 1879 v Tiché (Oppolz) čp. 99 jako syn tamního sedláka Alberta Hengstera (syna Alberta Hengstera ze zaniklého dnes Svitanova /Zwittern/ čp. 2 a Agnes, roz. Grübelové z rovněž zaniklého Dolního Kaliště /Untergolitsch či Unter Gallitsch/ čp. 1) a jeho ženy Juliany, dcery sedláka Sebastiana Richla ze zccela dnes zaniklého Žibřidova (Stübling) čp. 1 a Anny, roz. Pilsové z Trojan (německy Trojern, dnes jen část Dolního Dvořiště), tu žil se svou manželkou Annou, narozenou 11. července 1882 v zaniklých dnes Kapličkách (Kapellen či Kappeln) čp. 20 jako dcera tamního řezníka, hostinského a chalupníka Johanna Dunzenhofera (syna sedláka Josefa Dunzendorfera z Jenína /Kodetschlag/ a Evy, roz. Dobuschové rovněž z Jenína) a jeho ženy Theresie, dcery krumlovského krupaře ("Griesler in Krummau") Johanna Prichliga a Marie, roz. Grammetbauerové ze Spálence (Brentenberg). Hengsterovi měli v roce 1921 tři dcery: Annu (*1. května 1912 v Loučovicích), Hildu (*2. ledna 1914 v Loučovicích) a "naši" Ottilii. Nejmladší z ratolestí, dcera Marie, se narodila později už "za republiky". V domě s rodinou bydlil i majitelův bratr Josef Hengster (*12. března 1878 v Žibřidově). "Hansl" Ullmann, jak se dovídáme z vyprávění jeho ženy, měl ještě dva bratry "Franzla a Rudla", jakož i sestru Luisi. Jeho otec Adalbert (Albert) Ullmann, hostinský v proslulé Lesní krčmě ("Zur Waldschenke"), dodnes stojící v loučovickém Svatém Prokopu (Sankt Prokop), byl rodákem ze zaniklých dnes Bolech (Wullachen), kde spatřil světlo světa dne 31. března roku 1881. Žil v loučovickém domě čp. 55 (přebýval tam ve "Waldschenke" i Michael Wollner, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a ve sčítacím archu vlastní rukou psaný rovněž jako rodák z Bolech, se svou ženou Irmou) se svou ženou Annou (*13. února 1879 v také zaniklých dnes Hrušticích /Wadetstift/) a dětmi, jmenovitě syny Franzem (*5. ledna 1909 ve Frymburku /Friedberg/), Rudolfem (*10. dubna 1911 ve Frymburku) a "naším" Johannem (*7. září 1912 ve Frymburku), dcera Luise pak, neuvedená ve sčítacím archu z roku 1921, narodila se zřejmě už v nové republice. Adalbert Ullmann zemřel, jak uvádí rakouský krajanský list Sudetenpost, dne 30. června roku 1970 v rakouském Linci. Čtu v nekrologu: "War ein echter Böhmerwäldler." To zní jako něco víc než "Schicksal Grenze", tj. "osud hranice", jako něco víc než sama úřední národnost za starého habsburského mocnářství, Masarykovy "první republiky" či Hitlerovy "Třetí říše", byť jistě ne víc nežli kořenně šumavská německá mateřština. Poslední připomínku narozenin Ottilie Ullmannové, tehdy šestadevadesátých, nacházíme v srpnovém čísle Sudetenpost roku 2013. V říjnu téhož roku pak v lineckých novinách vyšlo oznámení o jejím skonu.
- - - - -
* Loučovice / † † † Linec (A)
